Pokud se ve veřejném akváriu či zoologické zahradě vyskytne nádrž označená „Mangrove“ či „Ryby brakických vod“, téměř s jistotou v ní najdeme nějaké zástupce stříkounů, kaložroutů anebo okatců. Všechny tyto ryby i další brakické druhy se čas od času objevují rovněž v nabídkách akvarijních velkoobchodů, a je proto dobré se s nimi alespoň stručně seznámit.
Brakická akvária nejsou mezi chovateli příliš rozšířená, ačkoli se dají bez problémů zařídit i v bytových podmínkách. Určitou komplikací může být nedostatek místa. Jako brakické se dá samozřejmě založit i malé akvárium, avšak velikosti je potřeba přizpůsobit výběr chovaných živočichů. Všechny ryby, o kterých bude dnes řeč, vyžadují nádrže větší, v některých případech opravdu velké (od 500–600 l výše), což platí i pro některé brakické ryby, o kterých jsme se zmiňovali už v minulosti, například pro hladinovku čtyřokou (Anableps anableps – Halančíkovci 1) nebo skvrnivce proužkovaného (Etroplus suratensis – Cichlidy Madagaskaru a jižní Asie 2). V menších nádržích od objemu zhruba 150–200 l lze chovat další dva druhy skvrnivců (rovněž Cichlidy Madagaskaru a jižní Asie 2), různé hlaváče (Hlaváči 1 a Hlaváči 2), dobře se v přisolené vodě daří některým živorodkám, třeba živorodce velkoploutvé (Poecilia velifera – Živorodky 1) nebo některým populacím živorodky duhové (Poecilia reticulata – Živorodky 1 a Živorodky 2). Brakickou vodu potřebují také pozoruhodní lezci a někteří čtverzubci.
Stříkouni jsou velmi zajímaví svou biologií a díky různým dokumentárním filmům také dost známí mezi širokou veřejností. Tyto ryby se zdržují převážně v blízkosti hladiny a živí se zejména náletovým hmyzem. Kromě toho ale také mohou svou kořist aktivně lovit mimo vodu. Díky speciálně vytvarovanému patru a jazyku totiž dokážou prudce vystříknout tenký pramínek vody a sestřelit jím až na vzdálenost zhruba 1,5 m hmyz, který sedí na vegetaci nad vodou. Zasažený hmyz spadne na hladinu, kde ho stříkoun spolkne. I když se toto chování často uvádí jako obecně platné pro všechny zástupce čeledi stříkounovití (Toxotidae), fakticky bylo pozorováním v přírodě prokázáno s jistotou pouze u dvou druhů s největším areálem výskytu (a také nejčastěji dovážených do akvárií) – stříkouna lapavého (Toxotes jaculatrix) a stříkouna pětitrnného (Toxotes chatareus), v akvarijních podmínkách pak bylo pozorováno též u stříkouna pruhovaného (Toxotes blythii).
Stříkounů je v současnosti vědecky popsáno 10 druhů, přičemž popis tří nejnovějších druhů byl publikován v roce 2018. Ve všech třech těchto případech jde o vnitrozemské, tj. sladkovodní populace. Stříkouni jsou ukázkovým příkladem ryb, u nichž je pro chovatele dost důležité vědět, který konkrétní druh chová – ale přitom to pro něj nemusí být vůbec snadné zjistit. Význam druhového určení spočívá v tom, že minimálně polovina z 10 známých druhů je čistě sladkovodní, a nevyžaduje tedy chov v brakickém akváriu.
Stříkoun lapavý se dá od všech ostatních druhů stříkounů odlišit podle počtu tvrdých paprsků (ostnů) v hřbetní ploutvi – jako jediný má čtyři, zatímco všechny ostatní druhy pět. V postranní čáře má 26–30 šupin a jeho kresbu zpravidla tvoří 4 nebo 5 tmavých skvrn v řadě za sebou v horní polovině boků. Stříkoun pětitrnný má v postranní čáře 29–37 šupin a tmavých skvrn bývá šest či sedm, přičemž se pravidelně střídají vždy jedna menší a jedna větší. Oba tyto druhy jsou euryhalinní, tj. tolerují značné rozdíly v salinitě vody, v přírodě obývají brakickou i sladkou vodu a oba se vyskytují na obrovském areálu sahajícím od Indie přes celou jihovýchodní Asii až po Novou Guineu a Austrálii (stříkoun pětitrnný), resp. souostroví Vanuatu (stříkoun lapavý).
Třetím nejrozšířenějším druhem v akváriích je dnes zřejmě stříkoun pruhovaný, což lze považovat za jistý paradox, neboť tyto ryby byly více než 100 let od svého vědeckého popisu v roce 1892 známy pouze jako muzejní exempláře. Jde o čistě sladkovodní druh z Myanmaru (Barmy), který se do akvárií začal dovážet až po roce 2004, zprvu jen v ojedinělých, nesmírně drahých exemplářích a teprve v posledních zhruba 10 letech ve větším množství. S rozpoznáním stříkouna pruhovaného žádný problém není, protože jako jediný ze všech stříkounů má kresbu v horní polovině boků tvořenou podélnými tmavými pruhy, které ve střední a dolní partii boků doplňují v různém počtu oválné až okrouhlé skvrny.
Už dobrých 15 let se do akvárií dovážejí rovněž stříkouni s bohatou tmavou kresbou i ve spodní části boků a charakteristickými okrouhlými skvrnami nad řitní ploutví, kteří byli dlouho známi pod obchodním označením Toxotes sp. „Marble“ a v roce 2018 byli vědecky popsáni jako nový druh Toxotes siamensis. Jde o čistě sladkovodní druh z povodí thajské řeky Chao Phraya. V evropských akváriích se bezpochyby vyskytuje také další z předloni nově popsaných druhů, Toxotes mekongensis, opět sladkovodní stříkoun, tentokrát z povodí Mekongu. Jeho charakteristickým znakem je, že má zhruba uprostřed těla tmavý příčný pás, směrem k břichu se zužující, který začíná pod hřbetní ploutví a končí až na hraně břicha v oblasti mezi břišními a řitní ploutví. U importů z Indonésie nelze vyloučit, že se v nich objeví i poslední z nově popsaných druhů, Toxotes sundaicus, zřejmě rovněž sladkovodní druh žijící na Sumatře a Borneu. Tyto ryby byly dříve považovány za populace stříkouna drobnošupinného (Toxotes microlepis), mají v horní části boků čtyři různě velké a různě vytvarované tmavé skvrny a v postranní čáře minimálně 39 šupin.
Stříkouni dorůstají v přírodě podle druhu velikosti zhruba 15–25 cm, největší stříkoun pětitrnný i přes 30 cm, v akváriích zůstávají trochu menší. Ideální potravou je pro ně živý náletový hmyz podávaný na hladinu, který mohou nahradit třeba cvrčci. Zvyknou si i na mrazenou potravu (patentky, dospělé žábronožky), ba i na umělá krmiva, která se zpravidla naučí brát i ze dna, jež by však měla být podávána pouze na doplnění stravy, nikoli jako její hlavní složka. Stříkouni se dlouho považovali za ryby v akváriích nerozmnožitelné. I když jsou jejich odchovy stále velmi raritní, je už dnes jasné, že tomu tak není. První úspěšný odchov v péči člověka oznámilo u stříkouna pětitrnného v roce 2005 thajské Výzkumné a rozvojové centrum sladkovodního rybářství. V Evropě patří prvenství zřejmě zoologické a botanické zahradě Wilhelma ve Stuttgartu, která v roce 2011 úspěšně odchovala stříkouna lapavého. A konečně v roce 2018 byla publikována zpráva o opakovaném úspěšném odchovu stříkouna pruhovaného v soukromém chovu.
Jestliže mezi stříkouny najdeme i sladkovodní druhy a jejich chov je možný už v akváriu o objemu od 500 l výše, pak kaložrouti, okatci a žabohlavci jsou „pravé“ brakické ryby, jimž vyhovuje přídavek soli v množství zhruba 10–15 g/l, a které potřebují (zejména v případě kaložroutů a okatců) nádrž o objemu alespoň 700–800 l, lépe větším.
Kaložrouti jsou hejnové ryby, které v akváriích běžně dorůstají délky kolem 20 cm, někdy i více, v přírodě až 35 cm. Jsou velmi žraví, v potravě nevybíraví a vyžadují nádrž s kvalitní filtrací. Nejčastěji se chová kaložrout skvrnitý (Scatophagus argus), který se vyskytuje v pobřežních vodách téměř celého Indopacifiku. Do tohoto druhu patří podle dnešních poznatků i ryby dříve řazené do samostatných druhů, jež se občas stále objevují v nabídkových listech exportních firem pojmenované tak, jako kdyby šlo o poddruhy (např. Scatophagus argus rubrifrons). Daleko vzácněji se objevují kaložrout čtyřostný (Scatophagus tetracanthus) a největší, až 40 cm dorůstající druh Selenotoca multifasciata.
Rovněž okatci jsou hejnové ryby, které v dospělosti mohou žít i v mořské vodě. Ve veřejných akváriích se s nimi proto občas setkáme i v mořských nádržích s korálovými rybami, ale zcela spokojeně dokážou žít celý život i ve vodě toliko brakické. Nejčastěji chovaným druhem je okatec stříbřitý (Monodactylus argenteus), dorůstající v akváriích 15–20 cm, v přírodě až 25 cm, který se vyskytuje od východní Afriky až po Austrálii. Velmi vzácně se objevuje okatec africký (Monodactylus sebae), který obývá atlantské, tj. západní pobřeží Afriky. Dorůstá zhruba stejné délky, ale je vyšší. Trochu menší zůstává okatec Kottelatův (Monodactylus kottelati), vědecky popsaný ze Srí Lanky teprve v roce 1991, ale posléze objevený i u východoindického pobřeží. Hodně se podobá okatci stříbřitému, je ale vyšší. V posledních letech se takto označené ryby objevují v dovozech v Německu, údajně z Thajska, což je zajímavé, protože tam nebyl dosud výskyt okatce Kottelatova vědecky doložen.
Žabohlavci jsou ryby zcela odlišného vzhledu a způsobu života než všechny, kterými jsme se dosud v tomto článku zabývali. Na první pohled připomínají cosi mezi nějakým sumcem a odrancem. Samostatný řád žabohlaví (Batrachoidiformes) zahrnuje jedinou čeleď žabohlavcovití (Batrachoididae), která aktuálně čítá něco přes 80 druhů. Čas od času se některý z nich objeví v nabídce obchodníků. Jen zcela výjimečně to bývá čistě sladkovodní žabohlavec amazonský (Thalassophryne amazonica) dorůstající kolem 10 cm, který se mj. vyznačuje tím, že má dva ostny v hřbetní ploutvi a trn na zadním okraji skřelí ve spojení s jedovými žlázami. Častěji se v nabídce objevují některé brakické druhy z jihovýchodní Asie, které jsou větší (20–30 cm), ale navzdory občas tradovaným údajům v literatuře nemají jedové žlázy – například žabohlavec vrčivý (Allenbatrachus grunniens) nebo žabohlavec trojtrnný (Batrachomoeus trispinosus). Tyto druhy krátkodobě vydrží i ve sladké vodě, proto se objevují v akvaristických prodejnách v běžných sladkovodních nádržích, ale pro dlouhodobější chov vyžadují nezbytně přídavek mořské soli, minimálně 5 g/l, ale lépe 10–20 g/l. Ryby žijí na dně, kde nehybně leží, často zčásti zahrabané v písku, a čekají, až se na dosah jejich velké tlamy objeví vhodná kořist. Jakmile se to stane, prudce proti ní vyrazí a zhltnou ji. Proto je nejvhodnější chovat žabohlavce v druhové nádrži. Jejich velmi oblíbenou pochoutkou jsou krevety, ale naučí se přijímat třeba i živé žížaly nebo drobné mrazené rybky. Dobrou alternativou jsou také živá paví očka, která v brakické vodě dobře přežívají, ale někteří chovatelé zaznamenali, že jejich žabohlavci nebyli z pavích oček nijak nadšení.
Úplně poslední poznámku v článku o rybách z brakických vod si zaslouží muréna sladkovodní (Gymnothorax tile) z jihovýchodní Asie, rovněž docela často obohacující nabídku akvarijních obchodů. Navzdory českému jménu jde také o brakický druh. Ve sladké vodě je schopna delší dobu přežívat, ale často v takovém případě trpí různými bakteriálními infekcemi. I pro murénu sladkovodní představuje ideální podmínky brakická voda obsahující 10–15 g mořské soli na litr.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 7/2020. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
