Čtverzubci jsou ryby na první pohled nápadné svým zjevem a pohybem. Mezi akvarijními rybami jsou v mnoha ohledech výjimeční, a tak není divu, že poutají pozornost akvaristů už řadu desetiletí, i když rozhodně nejde o ryby vhodné pro úplné začátečníky.
„Čtverzubci“ v nejširším smyslu jsou českým jménem řádu Tetraodontiformes, který zahrnuje 10 čeledí a více než 430 druhů ryb, z velké části mořských, jako jsou kromě vlastních čtverzubců třeba ostenci, havýši, ježíci, hranobřichové, pilníkotrni nebo měsíčníci. V užším smyslu se výraz „čtverzubec“ používá jako české rodové jméno pro druhy z čeledi čtverzubcovití (Tetraodontidae), kterých je kolem 200 a opět jde ve většině případů o ryby mořské. Druhů, které nás budou zajímat v tomto článku, tj. které žijí buď výlučně ve sladké vodě, nebo kromě sladké rovněž v brakické vodě v ústích řek, je celkem 42. Přesné číslo se může v různých pramenech maličko lišit, protože u několika druhů existují rozdílné názory na jejich platnost. U některých amfidromních druhů, které během života opakovaně střídají prostředí o různé salinitě, se zase liší v různých pramenech jejich označení coby sladkovodních či mořských (typickým příkladem je čtverzubec Chonerhinos naritus, který žije v pobřežních vodách, často v mangrovových porostech, tedy ve vodě brakické až mořské, ale v době rozmnožování vplouvá do řek a tře se výše proti proudu ve vodě sladké). Naprostá většina sladkovodních čtverzubců pochází z jižní a jihovýchodní Asie, šest druhů žije v Africe a pouhé dva v Jižní Americe.
Kladistická taxonomie přinesla i mezi čtverzubce některá nová či staronová rodová jména. Tyto změny postihly asijské druhy dříve řazené do rodu Tetraodon. Jméno Tetraodon totiž zůstalo zachováno pouze pro africké druhy, zatímco asijské byly nově zařazeny do tří samostatných rodů – Dichotomyctere, Leiodon a Pao. Oprávněnost řazení malých asijských druhů do samostatného rodu Carinotetraodon byla potvrzena už před nějakými 40 lety a již dobrých 25 let se toto řazení používá i v akvaristické literatuře, takže v tomto případě nejde o žádnou novinku. Přeřazení pěti ze šesti tehdejších druhů asijského rodu Chonerhinos do rodu Auriglobus je už také více než 30 let staré a v akvaristické literatuře vcelku zažité. U jihoamerického rodu Colomesus k žádným názvoslovným změnám nedošlo.
Čtverzubci mají vesměs zavalité tělo, což společně s absencí břišních ploutví a nepříliš aktivním způsobem života vyvolává někdy u akvaristů, kteří s nimi nemají praktické zkušenosti, dojem, že nejsou dobrými plavci. Není tomu tak. Pomocí jak prsních ploutví, tak i ploutve hřbetní a řitní, které jsou prakticky stejně velké, stejně tvarované a umístěné přímo nad sebou hodně vzadu na těle, dokážou čtverzubci velmi přesně manévrovat (jejich pohyb se v takových chvílích často přirovnává docela výstižně k pohybům vrtulníku). V případě potřeby, zpravidla při ohrožení, se pak čtverzubci přesouvají velmi rychle podobně jako jiné ryby pomocí svalů ocasního násadce a ocasní ploutve. Pokud bychom chtěli pohybové zvyklosti čtverzubců shrnout, nabízí se konstatování, že to ve většině případů (i tady samozřejmě existují výjimky) nejsou nijak vytrvalí plavci. Většinu času opravdu postávají na jednom místě ve vodním sloupci, případně polehávají na dně.
Na základě této charakteristiky by se mohlo zdát, že čtverzubci nevyžadují velké akvárium. Ani to ale není pravda. Čtverzubci sice nepotřebují plavat nádrží na větší vzdálenost, ale jsou to ryby teritoriální a v různé míře mezi sebou agresivní. Z toho vyplývá potřeba dostatečně velké nádrže, prostorově rozčleněné a vybavené větším počtem vhodných úkrytů (dutiny pod kořeny, na bok položené květináče z pálené hlíny, skořápky z kokosových ořechů apod.). V dospělosti se míra vnitrodruhové agresivity u různých druhů poněkud liší, ale společná je prakticky všem mláďatům. Jde o mechanismus, který v přírodě pomáhá rozmístit mláďata na co největším území. Čtverzubci útočí zezadu a okusují si ocasní ploutve. Často si můžeme všimnout typického obranného mechanismu (jak u mláďat, tak u některých druhů i u dospělých ryb při společném chovu více jedinců v jedné nádrži), kdy čtverzubec ohýbá ocasní násadec takřka o 180° a pohybuje se s ocasní ploutví přitaženou ze strany k tělu.
Ke kousání, nejen vzájemnému, ale i jiných druhů ryb ve společném akváriu, jsou čtverzubci vybaveni opravdu velmi dobře. Už jejich jméno evokuje „čtyři zuby“. Anatomicky nejde o pravé zuby vyrůstající ze zubních jamek, ale o neustále přirůstající kostěné útvary na čelistech, jakési kousací destičky či lišty, které po vypreparování lebky připomínají nejvíc ze všeho papouščí zobák. U zástupců čeledi Tetraodontidae jsou v horní i dolní čelisti vpředu rozděleny vertikálním švem, čímž vzniká dojem čtyř „zubů“. Tyto „zuby“ umožňují čtverzubcům drtit tvrdší potravu, zejména ulity plžů, kteří u mnohých druhů tvoří v přírodě významnou složku jejich jídelníčku. V akváriu je nezbytné zajistit čtverzubcům tuto potravu alespoň občas, protože právě při drcení ulit si obrušují své „zuby“. Pokud tuto možnost nemají, zuby mohou přerůstat, což nejen nevypadá hezky, ale také komplikuje rybě příjem potravy a takový jedinec může nakonec i uhynout hlady.
Čtverzubci jsou také známí zvláštní formou obrany. Pokud se cítí ohroženi, mohou naplnit svůj velmi roztažitelný žaludek vodou, a nafouknout se tak až do tvaru koule, navíc na povrchu poseté drobnými trny, které jsou v klidu skryté v kůži. Akvaristé se s tímto obranným mechanismem nejčastěji setkají při přelovování čtverzubců síťkou, protože stejně jako vodou může se čtverzubec nafouknout i vzduchem, jakmile se ocitne mimo vodu. Po vložení do druhé nádrže se pak nejprve vznáší na hladině břichem vzhůru jako balon, teprve po chvíli vzduch vypustí, ponoří se a normálně plave. Při opakovaném nafukování a vyfukování může dojít k poškození vnitřních orgánů, proto tuto schopnost čtverzubců rozhodně nepředvádíme známým jako atrakci, a pokud musíme ryby přemístit, používáme pokud možno takový způsob, aby ryby zůstaly trvale ve vodě. Dalším obranným mechanismem čtverzubců je přítomnost silného jedu tetrodotoxinu v některých jejich vnitřních orgánech. Tuto skutečnost veřejnost zná především díky tragickým nehodám, k nimž občas dochází v japonských restauracích, ale častěji při soukromé amatérské přípravě, po konzumaci masa mořských čtverzubců souhrnně označovaných „fugu“ (především některé druhy rodu Takifugu). Při akvarijním chovu čtverzubců samozřejmě žádné nebezpečí nehrozí.
Jihoamerický rod Colomesus zahrnoval dlouho pouhé dva druhy, navzájem dost podobné – sladkovodní Colomesus asellus a brakický, resp. mořský Colomesus psittacus. Často se zaměňovaly a dodnes lze nalézt na internetu řadu snímků popsaných jako C. psittacus, na nichž je ve skutečnosti C. asellus. Základní rozlišovací znak mezi těmito dvěma druhy je přitom velmi snadný. Sladkovodní C. asellus má na spodní straně ocasního násadce mezi řitní a ocasní ploutví černou skvrnu, zatímco u C. psittacus je tato oblast bílá. V roce 2013 ale byla sladkovodní populace z brazilské řeky Tocantins popsána na základě morfologických i molekulárně genetických odlišností jako samostatný druh Colomesus tocantinensis, takže aktuálně existují dva sladkovodní druhy jihoamerických čtverzubců. Uvedená černá skvrna mezi řitní a ocasní ploutví může, ale nemusí být u C. tocantinensis vytvořena. Nejsnáze zjistitelným znakem, podle kterého lze nově popsaný druh odlišit, je počet paprsků v řitní ploutvi (C. tocantinensis jich má 9, zatímco oba další druhy 10 nebo 11) a v hřbetní ploutvi (10, zatímco u dalších druhů 11). Zbarvení hřbetní části těla mezi tmavými příčnými pruhy je u něj jen velmi světle žluté až béžové, zatímco u obou dalších druhů sytě žluté až zlatavé.
Colomesus asellus dorůstá v přírodě maximálně kolem 13 cm, v akváriu zpravidla jen 7–8 cm. V mnohých ohledech se od ostatních čtverzubců odlišuje – je to mírumilovná ryba, která neničí rostliny a poměrně často plave po akváriu, není u ní vyvinuta žádná péče o potomstvo, larvy žijí po vylíhnutí nějakou dobu planktonním způsobem, nicméně trvale ve sladké vodě. Odchov v akváriu se dosud zřejmě nezdařil, na základě pozorování z přírody se zdá, že důležitým faktorem ve stimulaci rodičovských ryb ke tření je výrazné kolísání koncentrace rozpuštěných solí ve vodě. Jihoameričtí čtverzubci se ale v poslední době dovážejí jen výjimečně.
Nijak hojní nejsou v importech ani afričtí čtverzubci rodu Tetraodon, i když se vzácně dováží všech šest druhů. Relativně nejčastěji to jsou dva druhy, jejichž výskyt není omezen na dlouhodobě bezpečnostně problematickou oblast povodí Konga v Konžské demokratické republice – Tetraodon lineatus a Tetraodon mbu. V obou případech jde o velké druhy, první dorůstá v přírodě až 50 cm, druhý dokonce i přes 70 cm, které jsou navíc velmi agresivní, takže lze chovat vždy jen jednu rybu v samostatné nádrži. V běžných bytových podmínkách není takový chov prakticky možný, proto je třeba před pořízením těchto ryb důrazně varovat. Zajímavostí je, že Evers a Christian publikovali vloni článek o úspěšném odchovu druhu T. lineatus v akváriu. Třetím druhem žijícím mimo Kongo, konkrétně v Nigérii a Kamerunu, je více než 30 cm dorůstající Tetraodon pustulatus. Jeho dovozy jsou velmi raritní a o dlouhodobějším chovu v akváriích chybí bližší informace. Z Konga pocházejí zhruba 15 cm velký a zvláště ve své červené formě vzhledově velmi atraktivní Tetraodon miurus, 15–20 cm dorůstající Tetraodon duboisi a jen 8–11 cm velký Tetraodon schoutedeni. T. miurus je rovněž agresivní predátor, u kterého přichází v úvahu pouze chov jednoho jedince, nejlépe samotného ve zvláštní nádrži, která však nemusí být příliš velká (od 70 l výše), důležitá je vyšší vrstva jemnějšího písku na dně, protože tento druh se do něj rád zahrabává. Druh T. schoutedeni patřil v 50. a 60. letech minulého století k nejčastěji do Evropy dováženým čtverzubcům a už na konci 50. let byl také v akváriích úspěšně rozmnožen. Postupně se však dovážel stále méně, od 80. let prakticky vůbec ne. Teprve v posledních letech se znovu začíná vzácně v importech objevovat. Informace chovatelů týkající se jeho agresivity jsou dost protichůdné. Vnitrodruhová agresivita v dostatečně velké nádrži nebývá příliš velká, takže lze chovat několik jedinců pohromadě, vůči jiným rybám ale bývají tito čtverzubci dost kousaví. V roce 2017 byla publikována „novodobá“ zpráva o úspěšném výtěru T. schoutedeni, odchov mláďat se však z nejasných důvodů nezdařil, poslední uhynula ve věku dvou týdnů.
Nejméně známou skupinou asijských čtverzubců jsou zástupci rodu Auriglobus. Na čtverzubce mají neobvykle štíhlé a protáhlé tělo a také velmi často aktivně plavou po nádrži. Kromě čistě sladké vody se vyskytují i v ústích řek, nevyžadují však ani při dlouhodobém chovu v akváriu přídavek soli. Jednotlivé druhy se od sebe dost špatně odlišují, nejčastěji se dovážejí 10–12 cm dorůstající druhy Auriglobus modestus a Auriglobus nefastus. Typové lokality obou těchto druhů leží v indonéské části Bornea, ale oba druhy se vyskytují i na pevnině, například v povodí Mekongu. Jsou poměrně agresivní, nehodí se do společenských nádrží, ale v dostatečně velkém akváriu s úkryty lze chovat několik jedinců jednoho druhu pohromadě. Odchov v péči člověka se zřejmě dosud nezdařil.
Nejčastěji dovážené a chované čtverzubce rodů Carinotetraodon, Pao, Dichotomyctere a Leiodon si i s jejich chovatelskými nároky představíme v následujícím článku.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 8/2020. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
