Řád halančíkovci (Cyprinodontiformes) zahrnuje přes 1260 druhů vesměs drobných, ve velké většině sladkovodních ryb, k nimž každým rokem přibývají další nově popsané druhy. V některých případech dokážou tyto ryby úspěšně existovat i ve vodách se značně vysokou koncentrací solí, včetně vod brakických.
Někteří halančíkovci patří k nejznámějším a nejvíce chovaným akvarijním rybám vůbec (živorodky), další sice nejsou chováni v tak masovém množství, ale mají skupiny zapálených příznivců po celém světě (halančíci, panchaxové, vějířovky, rivulové, štikovci, gudeje), zatímco jiní se v akváriích objevují ke škodě chovatelů jen málo (zářnoočka, halančíkovci v užším smyslu, fundulové, hladinovky, jenynsie a některé další skupiny).
Se živorodkami coby snad vůbec nejznámějšími akvarijními rybami jsme se již v minulosti podrobněji seznámili (viz Chovatel 4 a 5/2011), a to jak s těmi nejrozšířenějšími, vyskytujícími se v akváriích v mnoha vyšlechtěných barevných a tvarových formách, tak i s tzv. divokými, ať už z čeledi živorodkovití (Poeciliidae), nebo gudeovití (Goodeidae). Ale pozor – jestliže se v této chvíli dostáváme k řádu, do kterého tyto ryby patří, a budeme se zabývat jeho dalšími příslušníky, je nutné upozornit na jednu skutečnost, pro někoho možná trochu matoucí. Živorodost se během evoluce nevyvinula pouze jednou a halančíkovci, u kterých dochází k vnitřnímu oplození a vývoji zárodků v matčině těle, netvoří monofyletickou skupinu, tj. nevyvinuli se z jediného společného předka. Živorodé druhy nalezneme celkem ve třech různých čeledích halančíkovců, přičemž ani v jedné nejsou samy, vždy je doplňují také druhy kladoucí jikry. Platí to i pro nejznámější z nich, čeleď Poeciliidae, která nese tradiční české jméno „živorodkovití“, v daném kontextu nepříliš šťastné, neboť mezi živorodkovité patří i ryby, které nerodí živá mláďata, nýbrž kladou jikry. Jde o větší počet nepříliš druhově početných afrických rodů a jeden rod jihoamerický (Fluviphylax), kterým se česky souhrnně říká zářnoočka.
V akváriích se čas od času objevují zástupci několika afrických rodů zářnooček. K největším a zároveň nejkrásněji zbarveným patří zářnoočka rodu Procatopus dorůstající velikosti 4–6 cm. Samci září pastelovými barvami, menší samice jsou zbarveny podstatně méně pestře. Kromě toho je pro dospělé samce charakteristický malý, trnem zakončený výrůstek na dolním okraji skřelí. Jsou to hejnové ryby (pořizujeme minimálně 6–8 jedinců) zdržující se převážně v blízkosti hladiny, které dobře plavou (nádrž o délce minimálně 80 cm, s volným prostorem pro plavání, ale také několika trsy rostlin vzadu a po stranách, vhodné je i přistínění hladiny plovoucími rostlinami, akvárium je třeba dobře zakrýt, protože zářnoočka výborně skáčou, což platí i pro zástupce jiných rodů). Potřebují kvalitní vodu (zářnoočka jsou citlivá zejména na hromadění organických látek v akváriu), která by měla v nádrži proudit. Dosavadní zkušenosti z chovu v akváriích naznačují, že mezi jednotlivými druhy a zřejmě i populacemi z různých lokalit existují rozdíly v nárocích na tvrdost a pH vody. Zářnoočko červenohřbeté (Procatopus nototaenia) žije v přírodě ve vodě velmi měkké až měkké (CT max. 6 °N) a mírně kyselé (pH 6,0–6,5), zářnoočko nigerijské (Procatopus similis) žije na některých lokalitách v obdobné vodě, na jiných ale ve vodě podstatně tvrdší (CT až 16 °N) a mírně zásadité (pH 7,5–8,0). Zářnoočka se v přírodě živí hlavně drobným náletovým hmyzem, v akváriu velmi ochotně přijímají černé komáří larvy, octomilky, ale i dafnie či žábronožky a také umělá vločková krmiva. Zářnoočka rodu Procatopus se vytírají dlouhodobě, třecí perioda trvá kolem týdne, v prvních a posledních dnech je nakladených jiker méně, ve dnech uprostřed periody více, dohromady u některých druhů až kolem stovky, u jiných méně. Samice kladou jikry s oblibou do různých škvír a skulin (někteří akvaristé používají jako třecí substrát např. kus akvacitu, trs některého vodního mechu, plát korkové kůry...) Vývoj jiker je kontinuální, probíhá trvale ve vodě a trvá podle teploty a prokysličenosti vody zhruba 10–14 dnů. Rozličné zkušenosti byly zaznamenány stran první potravy pro potěr – zatímco někteří chovatelé krmí hned od začátku čerstvě vylíhlými naupliemi žábronožek, jiní uvádějí, že v prvních zhruba třech dnech je třeba použít nejjemnější potravu typu nálevníků.
Zářnoočka rodu Procatopus se podobně jako mnozí další halančíkovci z nejrůznějších čeledí a kontinentů dostávají do evropských akvárií nejen z pravidelných importů velkoobchodních firem, ale také, a dokonce častěji, díky individuálním dovozům akvaristů, kteří se vypraví do jejich domoviny. V těchto případech bývají jednotlivé populace dovezených ryb označovány kromě vědeckého jména ještě názvem lokality nebo třeba určitým kódem z písmen a číslic, označujícím danou expedici. V takovém případě je třeba toto označení s odchovanými rybami předávat dále a rozhodně nemíchat v jedné nádrži ryby jednoho druhu, ale z různých populací, aby se předešlo jejich křížení.
Z druhů patřících do dalších rodů se občas objevuje například zářnoočko nga (Plataplochilus ngaensis) dorůstající velikosti 4–5 cm. Jeho nároky jsou podobné jako u rodu Procatopus, voda by měla být pokud možno měkká, slabě kyselá a nepříliš teplá (21–22 °C). Ryby dávají výrazně přednost živé potravě, umělá krmiva neberou příliš ochotně. Vývoj jiker trvá 16–18 dnů.
I do menších akvárií (objem kolem 60 l) se hodí některé malé druhy zářnooček rodů Micropanchax či Poropanchax. Jejich chovatelské nároky jsou podobné jako u předchozích druhů, čerstvě rozplavaný potěr vyžaduje v tomto případě opravdu tu nejjemnější potravu (nálevníci, vířníci). K největším druhům zářnooček vůbec patří naopak zářnoočko tanganické (Lamprichthys tanganicanus), dorůstající délky až 15 cm. Tento endemit z pobřežních oblastí východoafrického jezera Tanganika se u nás občas objevoval v 90. letech minulého století, ale pak vymizel.
Také do čeledi gudeovití (Goodeidae) patří kromě mnoha živorodých druhů několik druhů kladoucích jikry. V akváriích se z nich nejčastěji objevuje gudea Baileyova (Crenichthys baileyi) pocházející z nevelké pramenné oblasti řeky White River v americkém státě Nevada. Dorůstá délky až 7 cm a vyskytuje se na lokalitách s nejrůznější teplotou vody, od 20 do více než 30 °C. Někteří autoři rozlišují u tohoto druhu až pět různých poddruhů, jiní naopak dělení na poddruhy odmítají. Opět jde o ryby, které se třou dlouhodobě, jiker ale bývá velmi málo. Při vědeckém zkoumání tohoto druhu ve 40. letech 20. stol. se zjistilo, že jeden pár klade dohromady jen 10–17 jiker, jejichž vývoj trvá 5–7 dnů. Mláďata se dají bez problémů odkrmit naupliemi žábronožek.
Třetí čeledí halančíkovců, která zahrnuje živorodé i jikry kladoucí druhy, jsou hladinovkovití (Anablepidae). Jediný druh z této čeledi s vnějším oplozením, stříbrotělka pacifická (Oxyzygonectes dovii), se v akváriích nechová, daleko zajímavější jsou dva rody živorodých ryb, i když i ty patří v akváriích spíše k raritám. Prvním jsou jenynsie, z nichž se v akvaristické literatuře nejčastěji píše o jenynsii pruhované (Jenynsia lineata). V 90. letech minulého století se však ukázalo, že ryby chované pod tímto jménem jsou ve skutečnosti jenynsie zoubkaté (Jenynsia multidentata), zatímco skutečné jenynsie pruhované se v minulosti v akváriích nechovaly. Oba druhy jsou vzhledově od sebe téměř neodlišitelné. Samci jenynsií dorůstají délky 5–6 cm, samice někdy až k 10 cm. Přes teplou část roku se dají jenynsie chovat i v zahradním bazénku pod širým nebem. Zkušeností s jejich akvarijním chovem není mnoho, vyhovuje jim tvrdší, mírně zásaditá voda. Když si před devíti lety dovezl známý německý akvarista a biolog, dnes již zesnulý Joachim Knaack z volné přírody jenynsie bolívijské (Jenynsia alternimaculata), hodnotil je pak jako snadno chovatelné i množitelné, vůči sobě navzájem velmi mírumilovné, bez kanibalismu. Starší chovatelské zkušenosti vztahující se zřejmě vesměs k jenynsii zoubkaté však hovoří o možné vnitrodruhové agresivitě i o citlivosti na bakteriální infekce.
U jenynsií se stejně jako u hladinovek (Anableps), které jsou oním druhým živorodým rodem v této čeledi, spekuluje o jedné biologické zvláštnosti, totiž o tom, že gonopodium samců směřuje vždy buď jen doleva, nebo jen doprava, a adekvátně tomu existují samice dvou typů, s pohlavním otvorem přístupným buď jen zprava, nebo jen zleva. To, že někteří samci připlouvají při páření k samicím vždy jen zprava, zatímco jiní pouze zleva, bylo v akváriích opakovaně pozorováno, jednoznačně prokázán ale tento jev stále nebyl.
Ze tří existujících druhů hladinovek se v akváriích zpravidla objevuje hladinovka čtyřoká (Anableps anableps) pocházející z mangrovových porostů na severním pobřeží Jižní Ameriky nebo hladinovka drobnošupinná (Anableps microlepis), která obývá hlavně písčitá pobřeží Střední a severu Jižní Ameriky. Jsou to ryby, které často vstupují do brakické vody, která je pro jejich dlouhodobý chov vhodnější než voda sladká. Dorůstají velikosti 18–26 cm, dobře skáčou, ideální jsou proto pro ně paludária s velkým prostorem nad hladinou. Hladinovky tráví většinu času těsně pod hladinou, z níž také přijímají potravu, stačí jim nízký vodní sloupec (20–25 cm), ale potřebují dlouhou nádrž, v které mohou plavat. Biologickou kuriozitou jsou jejich unikátně vyvinuté oči přizpůsobené tak, že ryba vidí současně ostře nad hladinou i pod ní. V každém oku je panenka rozdělena horizontálně do dvou částí a čočka je odlišně vyklenuta v horní a dolní části. Hladinovky jsou mimořádně zajímavými chovanci, kteří ale patří pouze do rukou zkušených akvaristů schopných vytvořit jim odpovídající podmínky.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 12/2014. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
