Úvod » Články » Cichlidy Madagaskaru a jižní Asie (2)

Cichlidy Madagaskaru a jižní Asie (2)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 4. 6. 2020

minulém článku jsme si představili zástupce výlučně madagaskarských podčeledí Ptychochrominae a Paratilapiinae. Dnes se budeme věnovat podčeledi Etroplinae, která zahrnuje nejen druhy madagaskarské, ale také několik druhů žijících v jižní Indii a na Srí Lance.

Do podčeledi Etroplinae patří tři rody, nesoucí stejné české jméno „skvrnivec“. Výlučně na Madagaskaru žijí příslušníci rodu Paretroplus, který aktuálně zahrnuje 13 platných druhů a několik vědecky dosud nepopsaných forem. Jedním z druhů, s nimiž se lze setkat v evropských akváriích nejčastěji, je paradoxně ten oficiálně nejvzácnější, skvrnivec menarambo (Paretroplus menarambo), který má v Červeném seznamu IUCN (Mezinárodní unie na ochranu přírody) status „kriticky ohrožený“. Ryby objevené v roce 1991 v jezeře Sarodrano byly vědecky popsány o pět let později. Už od konce 90. let minulého století se však v úlovcích přestaly objevovat a po několika extrémně suchých letech na přelomu 20. a 21. stol. se dospělo v roce 2004 k názoru, že v Sarodranu ani v dalších malých jezírkách a tůních v záplavové nížině řeky Bemarivo na severozápadě Madagaskaru již nežijí. V té době začal být tento druh považován za vyhubený v přírodě, ale o dva roky později byl objeven v trochu odlehlejším menším jezeře Tseny, které je dnes jedinou známou lokalitou jeho výskytu v přírodě. Naštěstí ještě v 90. letech se tyto ryby dostaly na Floridu, kde byly úspěšně rozmnoženy, začaly se šířit mezi veřejnými akvárii i soukromými akvaristy v USA a po roce 2000 se dostaly i do Evropy, kde také vzniklo několik záchranných chovů. Aktuálně se chovají i u nás a na Slovensku. (Stejně jako v minulém článku, i zde uvádím pro zajímavost v popiskách k obrázkům původ fotografovaných ryb.) Skvrnivec menarambo dorůstá v dospělosti délky 20–30 cm. Ryby rostou pomalu, je potřeba chovat je ve skupině alespoň šesti jedinců. I když na Madagaskaru žijí ve velmi měkké vodě (celková tvrdost 2–3 °N), v akváriích bez problémů prospívají ve vodě polotvrdé.

Skvrnivec menarambo má nápadně červeně lemované ploutve, zejména ocasní. Ryba podle toho dostala i své jméno – „menarambo“ znamená v malgaštině „červený ocas“; zoo Lipsko
© Jaroslav Hofmann
Pro skvrnivce menarambo je typická kresba na bocích tvořená podélnými řadami černých teček. Někdy jsou však některé tečky světlejší a ty zbývající vytvářejí vzor příčných pruhů. Na této rybě je dobře vidět jeden znak typický pouze pro zástupce podčeledi Etroplinae, který žádné jiné cichlidy nemají – řady drobných šupin na bázi hřbetní a řitní ploutve vytvářejí zvláštní pochvu, do které může být ploutev částečně zatažena; zoo Kolín nad Rýnem
© Jaroslav Hofmann
Skvrnivec menarambo – starý jedinec. S věkem se u těchto skvrnivců mění proporce, tělo se nápadně zvyšuje; zoo Londýn
© Jaroslav Hofmann

Dalším kriticky ohroženým druhem, který se v soukromých nádržích objevuje méně často, je skvrnivec skvrnitý (Paretroplus maculatus). Vzhledově se předchozímu druhu docela podobá, ale jednoznačně se od něj odlišuje přítomností velké černé okrouhlé či oválné skvrny v přední části boků. Občas se i u něj objevuje podezření, zda již není v přírodě vyhuben. Zatím se ukázalo vždy liché, ale faktem je, že početní stav tohoto druhu v přírodě v posledních 10–15 letech prudce poklesl, především kvůli nadměrnému lovu, ničení přírodního prostředí a predačnímu tlaku ze strany introdukovaných nepůvodních ryb, zejména hadohlavců (Channa). Skvrnivec skvrnitý dorůstá běžně délky kolem 20 cm, ale v akváriích už byli zaznamenáni i jedinci třiceticentimetroví.

Další dva druhy, které se častěji chovají v akváriích, mají status „zranitelný“. Skvrnivec Kienerův (Paretroplus kieneri) je zřejmě nejčastěji v akváriích odchovávaným madagaskarským skvrnivcem, který se vyskytuje na severozápadě Madagaskaru na poměrně velkém území zahrnujícím povodí několika řek. Otázkou ale zůstává, zda jde ve všech případech skutečně o stejný druh. Vzhledem k rozdílům ve velikosti a tvaru těla mezi některými populacemi se zdá, že spíše ne. Podobně je na tom i skvrnivec Damův (Paretroplus damii) ze severu ostrova.

Skvrnivec skvrnitý; zoo Londýn
© Jaroslav Hofmann
Tvar charakteristické černé skvrny v přední části boků skvrnivce skvrnitého je proměnlivý, někdy může být podlouhle oválný; zoo Lipsko
© Jaroslav Hofmann

Akvarijní nároky skvrnivců rodu Paretroplus lze stručně shrnout takto: Chovat je třeba skupinu více jedinců v nádrži o objemu alespoň 500 l a délce 2 m. Voda postačuje polotvrdá o celkové tvrdosti 10–12 °N, uhličitanové tvrdosti 7–8 °N, pH 6,5–7,5 a teplotě kolem 24 °C. Potrava nejrůznější umělá (větší vločky, granule) či mražená, případně i živá (patentky, koretry, žížaly). Ryby rostou pomalu, třít se začínají až ve dvou nebo třech letech. Pohlaví nelze podle vzhledu rozeznat, pozná se až při vlastním tření. Ryby se třou na nechráněný pevný substrát, zpravidla na kámen, často šikmo či kolmo postavený. Ačkoliv z pozorování v přírodě je známo, že péče o potomstvo je u skvrnivců vyvinuta velmi silně a trvá dlouho, často až několik měsíců, v akváriích bývá problém s tím, že rodiče po vytření jikry požírají. Někdy se proto v akvarijních chovech přistupuje k umělému odchovu v samostatném akváriu s velmi dobře prokysličenou vodou, do kterého se kámen s jikrami přenese.

Skvrnivec Kienerův; zoo Lipsko
© Jaroslav Hofmann

Tři druhy asijských skvrnivců patří v současnosti do dvou různých rodů. Našim, zejména těm starším, akvaristům nejlépe známý skvrnivec žlutý má dnes jiné rodové jméno, než na které byli dlouhá desetiletí zvyklí – Pseudetroplus maculatus. K vyčlenění tohoto druhu z rodu Etroplus došlo v roce 2014 na základě řady odlišností (např. počet žeber, počet obratlů, tvar některých zubů, různé znaky na lebce, ale i odlišná kresba na těle) od dalších dvou druhů, kterými jsou skvrnivec kanarský (Etroplus canarensis) a skvrnivec proužkovaný (Etroplus suratensis). České druhové jméno prvního z nich uvádím záměrně v krátké podobě „kanarský“, byť podle oficiálního českého názvosloví zní „kanárský“. Nemá totiž nic společného ani s kanáry, ani s Kanárskými ostrovy, vzniklo podle dobového britského koloniálního pojmenování jihoindické oblasti South Canara, odkud pocházeli první odchycení jedinci, přičemž „Canara“ byla kvůli snadnější výslovnosti zkomolená podoba skutečného místního názvu Kannada.

Skvrnivec žlutý – zlatá forma; zoo Lipsko
© Jaroslav Hofmann

Skvrnivec žlutý patří k druhům, které z akvaristického pohledu můžeme označit jako „ryby, které odvál čas“. Do Evropy byl tento druh poprvé dovezen už na počátku 20. stol. Milan Chvojka o něm publikoval článek v Živě již v roce 1956, od 60. do 80. let minulého století nechyběl jeho popis snad v jediné české akvaristické knize, a i když nikdy nešlo o druh masově chovaný, nebyl problém alespoň čas od času na něj v některé akvaristické prodejně narazit. V posledních desetiletích ale z akvárií vymizel a chová se jen výjimečně. Jde přitom o „příjemně“ malou rybu, která dorůstá jen kolem 8 cm, a navíc je zajímavá biologicky. Chov není nijak náročný, pokud ale zajistíme skvrnivcům odpovídající podmínky. A to může být trochu kámen úrazu, neboť skvrnivci vyžadují zásaditou (pH 7,2–8,5) a tvrdou vodu, nejlépe s přídavkem mořské soli, tj. vodu brakickou. A do takových podmínek se jim poměrně obtížně hledají spolubydlící, resp. nelze je kombinovat s libovolnými rybami, které by se líbily chovateli, ale jen s určitými konkrétními druhy, jimž se bude dařit v daných podmínkách. Totéž platí pro výběr rostlin. Ideální je chovat skupinu alespoň 6–8 jedinců, z nichž se přirozenou cestou vyberou páry. Pohlaví se u skvrnivců mimo dobu tření nedá poznat. Vnitrodruhová agresivita je u tohoto druhu minimální, důležité však je, aby akvárium obsahovalo dostatek úkrytů a dekorací, které rybám usnadní vytváření teritorií. V ojedinělých případech ale byla v akváriu pozorována značná agresivita samce vůči samici po výtěru. O potomstvo se při normálním průběhu odchovu starají oba rodiče, často velmi dlouho. Po rozplavání potěr zhruba v prvních třech dnech svého života okusuje kožní hlen z boků rodičů podobně, jako tomu je u terčovců. V akváriích byla v minulosti vyšlechtěna zlatá forma, a pokud se dnes se skvrnivcem žlutým někde setkáme, jsou to v naprosté většině případů právě jedinci této formy, nikoli jedinci divoce zbarvení.

Skvrnivec proužkovaný; soukromý chov v SRN
© Jaroslav Hofmann

Skvrnivec žlutý žije na jihu Indie a na Srí Lance, mnohdy v brakické vodě, někdy ale i hlouběji ve vnitrozemí ve vodě sladké. Často se vyskytuje sympatricky s podstatně větším skvrnivcem proužkovaným, který dorůstá délky až 30 cm. Oba druhy vytvářejí smíšená hejna, v nichž bylo pozorováno, že skvrnivci žlutí fungují pro skvrnivce proužkované jako čističi, kteří obírají z jejich těl a ploutví drobné ektoparazity. Podle jedné zajímavé hypotézy není „odměnou“ pro skvrnivce žluté zisk potravy, ale dobrý zdravotní stav skvrnivců proužkovaných, který vede k jejich úspěšnému častému množení – skvrnivci žlutí jim totiž s oblibou požírají jikry a potěr.

Skvrnivec kanarský; soukromý chov v SRN
© Jaroslav Hofmann

Skvrnivec kanarský se vyskytuje pouze na jihu Indie, a to výlučně ve sladké vodě. Dosahuje velikosti kolem 10 cm a akvaristicky je nejméně známý. Dosavadní zkušenosti naznačují, že vyžaduje velmi čistou a dobře prokysličenou vodu. I když byl tento druh vědecky popsán už v roce 1877, na více než 100 let se na něj zapomnělo a do evropských akvárií byl poprvé dovezen teprve v první polovině 90. let 20. stol.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 12/2019.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: