Úvod » Články » Lezci

Lezci

Hofmann Jaroslav, publikováno: 19. 12. 2020

Poslední akvaristicky zajímavou skupinou hlaváčů v širokém smyslu slova, kteří nežijí výlučně v mořích, jsou populární lezci – ryby, které běhají po souši.

Mezi lezce ve smyslu někdejší podčeledi Oxudercinae patří celkem 44 druhů ryb z 10 různých rodů. Zástupci některých rodů se od sebe dost výrazně liší jak vzhledem, tak způsobem života. Ve veřejných akváriích, zoologických zahradách, ale občas i v nabídce akvaristických velkoobchodů, ba i maloobchodních prodejen se ale setkáváme prakticky výlučně jen se zástupci čtyř rodů nejvíce a nejlépe adaptovaných k životu na souši (a z nich zdaleka nejčastěji s druhy rodu Periophthalmus, dalšími pak jsou rody Periophthalmodon, Boleophthalmus a Scartelaos). Právě tyto čtyři rody budeme mít na mysli v tomto článku pod označením „lezci“. Některé jejich charakteristiky totiž pro ostatní rody neplatí (např. přítomnost „dolního víčka“).

Lezci tráví většinu svého života buď zcela na souši, nebo alespoň částečně vynořeni z vody
© Jaroslav Hofmann
Unikátní oči posunuté vysoko na temeno hlavy umožňují lezcům obsáhnout mimořádně široké zorné pole, aniž by se musela ryba pohnout
© Jaroslav Hofmann

Svým způsobem života jsou lezci zcela unikátními rybami. Žijí v ústích řek, v pobřežních vodách, velmi často v mangrovech, vesměs tedy v brakické vodě, občas v sladké a občas v čistě mořské. Vodu ale velmi často opouštějí a vystupují na souš – na písčité břehy, na kameny nebo právě na chůdovité kořeny či kmeny stromů v porostech mangrovů. Mimo vodu tráví lezci zpravidla více času než ve vodě. I když jsou pro život mimo vodu velmi dobře adaptováni, po určité době se musí alespoň na chvíli do vody vrátit, takže obě prostředí mění několikrát denně.

Při vylézání z vody i pohybu na souši hrají významnou roli prsní ploutve s mohutnými svalnatými násadci
© Jaroslav Hofmann

Před výstupem z vody si lezci naplní žaberní dutinu vodou a následně ji pevně uzavřou, takže žábry jsou i při pobytu na souši trvale ponořené ve vodě. Lezci nemají žádný zvláštní přídatný dýchací orgán. K výměně dýchacích plynů využívají jednak tzv. kožní dýchání, jednak bohatě prokrvenou sliznici ústní dutiny. Pokusy v laboratoři ukázaly, že systém rozvodu a výměny dýchacích plynů funguje u lezců dokonce s kyslíkem získávaným ze vzduchu lépe než s kyslíkem z vody. Pro pohyb na souši jsou pro lezce zásadní prsní ploutve s nápadně vyvinutými svalnatými násadci, které na první pohled připomínají vskutku krátké „nožičky“ a svalovina zadní části trupu.

Lezci jsou teritoriální ryby, které potřebují i v akváriu dostatečně velkou plochu souše
© Jaroslav Hofmann
V písku či bahnu na břehu si lezci hloubí nory, do nichž se ukrývají a v nichž se v přírodě rovněž vytírají
© Jaroslav Hofmann

Dalším přizpůsobením k životu na souši jsou také velké kulovité a značně pohyblivé oči umístěné vysoko nahoře na temenu hlavy. Oči se pohybují nezávisle na sobě a každé oko má zorný úhel ve vodorovné rovině 180°. Směřují-li obě oči dopředu, je úhel stereoskopického vidění asi 10–15°. Pohybem očí mohou lezci měnit své zorné pole, aniž by museli hýbat celým tělem. Pod každým okem je zvláštní kožní kapsa, někdy označovaná jako „dolní víčko“, v níž je při pobytu lezce na souši kapilární voda – lezci v určitém intervalu oči do této kapsy zatahují, a tím si je vlhčí, což laikům připomíná mrkání.

Při pobytu na souši mají lezci pevně uzavřené žaberní dutiny v maximální možné míře naplněné vodou, aby se jim neslepovaly žaberní lístky
© Jaroslav Hofmann

V bahně přílivové zóny si lezci budují nory tvořené vertikální šachtou a jedním nebo několika horizontálními tunely. Ukázalo se, že přinejmenším některé druhy si do nory vnášejí v ústech a hltanu vzduch, který se hromadí v horizontálním tunelu a umožní jim dýchat v době, kdy za přílivu zaplaví noru voda s nízkým obsahem kyslíku. Obdobným způsobem zajišťují lezci dostatek kyslíku také pro vyvíjející se zárodky. Lezci se třou v těchto norách, někdy si tam dokonce budují zvláštní „svatební komůrku“. Tření probíhá ještě v dutině zcela zaplavené vodou. Jikry jsou lepeny na strop a horní část stěn této dutiny. Po skončení tření samice dutinu opustí a už se do ní nevrací, zatímco samec začne do dutiny opakovaně nosit vzduch, čímž dojde ke snížení hladiny vody, takže se jikry ocitnou mimo vodu, kde probíhá jejich vývoj. Zárodky dýchají kyslík ze vzduchu, který samec do nory nanosil. Těsně před vylíhnutím naopak začne samec vynášet vzduch z nory ven, takže vzduchová bublina v noře zmizí a jikry zalije voda, což indukuje vykulení larev. Stavba nor a vnášení vzduchu byly pozorovány japonskými biology v přírodě u druhů Periophthalmus modestus a Periophthalmus schlosseri. Výsledky těchto pozorování byly publikovány ve vědeckém tisku v letech 2007 a 2009, ale stále nebylo jasné, zda samec vnáší do třecí dutiny vzduch ještě před vlastním třením, nebo až po něm. Tato otázka byla zodpovězena až v roce 2017 na základě opakovaných pozorování v akváriu, která učinil Hans-Georg Rupp, který také jako první a dosud zřejmě jediný soukromý chovatel publikoval o dva roky dříve zprávu o úspěšném odchovu lezců v akváriu, konkrétně druhu Periophthalmus variabilis. Do té doby byla známa jediná zpráva o odchovu lezců v lidské péči, a to v japonském veřejném akváriu Tokyo Sea Life Park.

K relativně nejsnáze chovatelným lezcům v akváriu patří druh Periophthalmus novemradiatus, který dorůstá nanejvýš do 6–7 cm a vnitrodruhová agresivita je u něj poměrně nízká
© Jaroslav Hofmann
Různé druhy lezců mají v různé míře spojené břišní ploutve – od úplného spojení do podoby okrouhlého terče (Periophthalmus chrysospilos) po úplné oddělení (Periophthalmus gracilis). U většiny druhů jsou v různé délce srostlé ve své přední části, kterou přirůstají k více či méně dobře vyvinuté uzdičce – na snímku břišní ploutve u druhu Periophthalmus novemradiatus s nápadnou uzdičkou a srůstem zhruba do jedné čtvrtiny délky
© Jaroslav Hofmann

Lezci jsou navýsost zajímavými a zábavnými chovanci. Vyžadují však pochopitelně specifické podmínky. Především musí mít k dispozici akvaterárium (paludárium), v němž bude zajištěna možnost výstupu z vody na souš, tvořenou jemným pískem. Na paměti je třeba mít, že lezci jsou teritoriální a většinu času tráví na souši, nikoli ve vodě. Z toho vyplývají základní požadavky na jejich nádrž: Důležitá je co největší plocha dna, nikoli výška nádrže (výška vodního sloupce stačí 10–15 cm). Naopak, z jistého pohledu lze konstatovat, že čím nižší nádrž, tím lepší – pro lezce je totiž důležité, aby vzduch v nádrži měl vysokou relativní vlhkost a teplotu pokud možno stejnou jako voda (u tropických druhů jako oba níže uvedené ideálně v rozmezí 25–30 °C), což se lépe udržuje v nádrži nižší. Zároveň je to jeden z důvodů, proč musí být nádrž s lezci velmi dobře (těsně) zakrytá. Druhým je to, že lezci jednak dobře skáčou, jednak mají mnohé druhy přeměněné břišní ploutve v účinnou přísavku, takže dokážou též výborně šplhat po skle.

Lezec Periophthalmus barbarus patří k větším a agresivnějším druhům
© Jaroslav Hofmann

V importech se nejčastěji objevují dva druhy: Periophthalmus novemradiatus se v přírodě vyskytuje od Indie po Filipíny a Indonésii, patří k menším druhům, dorůstá do 6–7 cm a vnitrodruhová agresivita je u něj nízká. Periophthalmus barbarus z atlantského pobřeží Afriky je naopak jedním z větších druhů (kolem 15 cm) a vnitrodruhová agresivita je u něj značná. Pro první druh z uvedené dvojice se doporučuje počítat na jednu rybu s teritoriem zhruba 30 × 30 cm, i když byly publikovány i zprávy o bezproblémovém chovu skupiny 6–8 jedinců v akváriu menším. U většího a agresivnějšího druhého druhu je třeba počítat na jednoho jedince s plochou alespoň 60 × 30 cm, což je samozřejmě dost výrazně limitujícím faktorem. Na druhou stranu je třeba upozornit, že byť je určitě vhodnější chov skupinový, lze uvažovat i o chovu jediné ryby v samostatné nádrži, což může být řešením zejména u druhu Periophthalmus barbarus.

Velmi vzácně se v akváriích objevuje do 8 cm dorůstající druh Periophthalmus modestus, který žije v subtropickém a mírném pásu od Vietnamu, pevninské Číny a Tchaj-wanu po jižní Japonsko a Koreu
© Jaroslav Hofmann

Ostatní chovatelské nároky mají oba uvedené druhy obdobné. Voda musí být v každém případě zásaditá (pH vyšší než 7,0, nejlépe kolem 8,0), tvrdá (celková tvrdost 10–20 °N) a s přídavkem mořské soli – minimálně v množství 5 g/l, lépe 10–15 g/l. Lezci jsou predátoři, kteří se živí drobnějšími bezobratlými a malými rybkami. V akváriu je pro ně nejvhodnější mrazená potrava (patentky, žábronožky, pro větší druhy krill), doplněná živou (patentky, mouční červi, menší brouci, malé rybky, resp. potěr, pro větší druhy cvrčci či žížaly). Kombinace s jinými druhy ryb je v bytových podmínkách většinou problematická vzhledem k velikosti akvária, resp. jeho „vodní“ části, takže spíše lze doporučit druhovou nádrž.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 6/2020.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: