Úvod » Články » Hlaváči (1)

Hlaváči (1)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 12. 10. 2020

Druhou velkou čeledí hlaváčů v nejširším smyslu, do které patří převážně sladkovodní, případně brakické druhy ryb, je čeleď Oxudercidae, pro kterou někteří ichtyologové preferují jméno Gobionellidae.

A aby to nebylo tak jednoduché – někteří ichtyologové pracují stále ještě s obrovskou čeledí Gobiidae v nejširším slova smyslu, kam patří i obrovské množství mořských hlaváčů, a jednotlivé skupiny povýšené dnes na samostatné čeledi považují stále za podčeledi. To jen na vysvětlenou, proč některé z ryb, které si dnes představíme, lze stále ještě nalézt zařazené např. do čeledi Gobiidae, podčeleď Gobionellinae.

Brachygobius sabanus – tento jedinec odpovídá všem charakteristikám tohoto druhu včetně sedlovitých skvrn mezi černými pruhy
© Jaroslav Hofmann
Pohled na břišní stranu „hlavačky“ Brachygobius sabanus odhalí typicky srostlé břišní ploutve i druhově charakteristické rozložení černé barvy v nich
© Jaroslav Hofmann

Pro všechny příslušníky čeledi Oxudercidae je typické to, že mají v různé míře srostlé břišní ploutve, které vytvářejí miskovitou přísavku, jejíž pomocí se ryba snáze udrží na hladkém povrchu např. kamenů v rychleji tekoucí vodě. Kromě toho slouží spojené břišní ploutve jako „stojánek“, o který se ryby opírají, když leží na dně. Většina druhů má rovněž charakteristický tvar těla – nízké, válcovité a protáhlé, často také velkou tlamu. U některých druhů probíhá celý životní cyklus ve sladké vodě, takže o jejich rozmnožení lze uvažovat i v domácím akváriu. U jiných druhů (např. zástupci rodu Stiphodon) zahrnuje individuální vývoj mořskou fázi, takže u nich o rozmnožení v běžných bytových podmínkách uvažovat nelze. V čeledi Oxudercidae existují dva základní způsoby rozmnožování – některé druhy produkují velké množství velmi drobných jiker s velmi krátkou dobou vývoje, jiné naopak jen malý počet větších jiker s delším vývojem. Prakticky u všech druhů pečuje samec o výtěr od nakladení jiker do vylíhnutí larev.

Brachygobius cf. sabanus – tato ryba má všechny znaky druhu B. sabanus kromě chybějících sedlovitých skvrn ve zlatých polích mezi černými příčnými pruhy
© Jaroslav Hofmann
Brachygobius cf. doriae – tato ryba má zbarvení první hřbetní a břišních ploutví odpovídající druhu B. doriae, rozsah černého zbarvení v prsních ploutvích je však menší, než by u tohoto druhu mělo být
© Jaroslav Hofmann

Problematická jsou česká jména. Předně – pro většinu hlaváčů v nejširším smyslu ještě kompletní české názvosloví neexistuje. Jen několik málo v akváriích nejčastěji chovaných druhů má svá historická česká jména, kdysi nějak zavedená a od té doby používaná. Rodové jméno hlaváč se použilo u různých druhů řazených dnes do odlišných čeledí, stejně tak i rodové jméno hlavačka. S čeledí hlavačkovití (Eleotridae) jsme se seznámili v minulém článku, jenže ryby, s kterými začneme dnes a které patří do čeledi Oxudercidae, mají historicky vžité rovněž rodové jméno hlavačka. Kdybychom vyšli z názvů čeledí, pak by rodové jméno hlaváč mělo příslušet pouze zástupcům čeledi hlaváčovití (Gobiidae) v úzkém slova smyslu, tj. bývalé podčeledi Gobiinae s téměř výlučně mořskými a brakickými druhy. Pro příslušníky čeledi Oxudercidae by pak bylo nejvhodnější zavést jiné české rodové jméno, resp. jména, protože např. lezci, příslušníci někdejší podčeledi Oxudercinae, už své zavedené jméno mají, ale těžko se tak mohou jmenovat všechny ryby v čeledi Oxudercidae, která kromě Oxudercinae zahrnuje také bývalé podčeledi Amblyopinae, Sicydiinae a Gobionellinae. Proto je pojmenování hlaváči v nadpisu dnešního článku uvedeno v uvozovkách a proto také budu v tomto článku používat u zástupců čeledi Oxudercidae rodové jméno „hlavačka“ rovněž v uvozovkách.

Do blízkého příbuzenstva „hlavaček“ rodu Brachygobius patří také druh Gobiopterus chuno, který se vyskytuje ve sladké a občas i brakické vodě v jižní a jihovýchodní Asii od Indie po Indonésii, dorůstá maximálně 2–3 cm a vyznačuje se tím, že má průsvitné tělo. Mohlo by se zdát, že ho uprostřed boku zdobí malá červená okrouhlá skvrna, ve skutečnosti ale jde o prosvítající játra. Rovněž tato rarita se u nás v posledních letech objevila. Rybky vyžadují živou nebo mrazenou potravu, ideální jsou pro ně nauplie žábronožek. Na rozdíl od většiny svých příbuzných netráví tyto ryby většinu života na dně, ale plavou ve vodním sloupci, chovají se ve skupině
© Jaroslav Hofmann

Právě „hlavačky“ rodu Brachygobius patří v rámci čeledi Oxudercidae k vůbec nejznámějším akvaristickým chovancům. Dlouhá desetiletí se nejen u nás stále znovu objevují ryby označované jako hlavačka zlatopásá (Brachygobius xanthozona), jimiž se samozřejmě hemží i internet. Ve skutečnosti se ale tento druh zřejmě nikdy do Evropy nedovážel. Vědecky byl popsán už v roce 1849 z Jávy, ale dodnes zůstává tak trochu záhadou. Není jisté, zda se vyskytuje pouze na Jávě nebo i jinde, není známa jediná hodnověrná fotografie živých ryb tohoto druhu. Od všech ostatních druhů rodu Brachygobius se liší tím, že ve střední podélné řadě má kolem 50 šupin, zatímco ostatní pouze do 30. Ryby, které se objevují v akváriích, patří nejčastěji k dvěma navzájem velmi podobným druhům – Brachygobius sabanus (jeho typová lokalita je v malajsijském státě Sabah na Borneu, ale vyskytuje se zřejmě i v indonéské části Bornea, v pevninské Malajsii a Thajsku) a Brachygobius doriae (typová lokalita v malajsijském státě Sarawak na Borneu, vyskytuje se i v západní indonéské části Bornea a na souostroví Natuna u západního pobřeží Bornea). Podle klíče, který publikoval americký ichtyolog R. F. Inger už před více než 60 lety v dosud stále poslední taxonomické práci věnované rodu Brachygobius, spočívá rozdíl mezi oběma druhy v rozsahu černého zbarvení v některých ploutvích, který je celkově větší u B. doriae. Tento druh má kompletně černou první hřbetní ploutev, černě zbarvené přinejmenším bazální dvě třetiny břišních ploutví a rovněž bazální dvě třetiny prsních ploutví. U B. sabanus jsou poslední jeden až dva paprsky v první hřbetní ploutvi bezbarvé, v břišních ploutvích je černá nanejvýš bazální polovina prvních tří paprsků a prsní ploutve jsou černé nanejvýš do poloviny. K tomu ještě přistupuje častá přítomnost menších černých sedlovitých skvrn mezi příčnými černými pruhy u B. sabanus, které u B. doriae zpravidla chybí. B. sabanus je menší, dorůstá délky 2,0–2,7 cm, B. doriae 2,5–3,5 cm. V reálu se ale oba druhy nerozlišují vůbec snadno, což dokumentují přiložené snímky. Podstatně méně často se objevuje druh Brachygobius nunus, který pochází z Indie, Bangladéše, Srí Lanky a zřejmě i Myanmaru. Dorůstá pouze 2,0–2,5 cm a pozná se poměrně snadno podle toho, že za řitní ploutví má na bocích dva příčné pruhy (u obou předchozích druhů je za řitní ploutví na těle už jen jeden příčný pruh). „Hlavačky“ rodu Brachygobius lze chovat v čistě sladké vodě, která ale musí být zásaditá (pH 7,0–8,5) a měla by být přinejmenším tvrdá (celková tvrdost alespoň 13 °N, spíše více). Některým chovatelům se osvědčuje přídavek mořské soli v množství 2–10 g/l. Ryby se celkem ochotně vytírají do úzkých dutin, zhruba po sedmi dnech se líhnou larvy, jež zpočátku žijí pelagicky a vyžadují mimořádně jemnou živou potravu (vířníci), teprve zhruba po dvou týdnech lze začít krmit čerstvě vylíhlými naupliemi žábronožek.

Hlaváč pustinný – samec
© Jaroslav Hofmann

V 80. letech 20. stol. obohatil sortiment akvarijních ryb v Evropě i u nás australský hlaváč pustinný (Chlamydogobius eremius). Ryby dorůstají délky 5–6 cm a patří k poměrně snadno chovatelným druhům. Dokážou se vyrovnat s docela širokým spektrem podmínek, základním požadavkem v chovu je, aby voda byla neutrální až zásaditá a nebyla příliš měkká. Samci jsou v době rozmnožování dost agresivní, v akváriu musí být dostatek úkrytů pro slabší jedince. Vhodnější je chov v druhové nádrži, případně ve společnosti klidnějších, ale dostatečně robustních ryb, které nežijí u dna, ale ve střední nebo horní části vodního sloupce, a mají obdobné nároky na vodu (např. větší živorodky či gudeje). Hlaváč pustinný se vytírá do různých jeskyněk a dutin, samec nakladené jikry velmi intenzivně hlídá. Mláďata se líhnou v závislosti na teplotě vody za 10–17 dnů, po vylíhnutí žijí hned na dně (pelagická fáze chybí) a mohou se hned krmit naupliemi žábronožek. První zprávu o úspěšném odchovu v bývalém Československu publikoval v roce 1989 slovenský akvarista Norbert Dokoupil. Dospělé ryby přijímají nejrůznější živou a mrazenou potravu, v nouzi i umělá krmiva, která by ale neměla převažovat. Na konci 90. let byl pak do Evropy dovezen příbuzný, asi o centimetr menší a méně agresivní druh Chlamydogobius ranunculus, vědecky popsaný teprve v roce 1995. Jeho chov v akváriu je ještě snazší než u hlaváče pustinného, jedinou nevýhodou je krátký věk, jehož se tyto ryby dožívají (většinou jen kolem roku a půl).

Gobioides peruanus
© Jaroslav Hofmann
Gobioides broussonnetii
© Jaroslav Hofmann

Nepravidelně se v posledních zhruba 20 letech dovážejí hlaváči rodu Gobioides, které si vzhledem k jejich neobvyklému vzhledu prakticky nelze splést s jinou rybou. Mají velmi dlouhé štíhlé úhořovité tělo, maličké oči a obrovskou tlamu s drobnými zoubky. I když působí hrůzostrašně, ve skutečnosti to nejsou nijak agresivní ani dravé či kousavé ryby. Před jejich nákupem je ale třeba uvážit jejich velikost a nároky. Existuje celkem pět druhů, z toho dva žijí v Africe a do akvárií se nedovážejí. Tři americké druhy se občas dovážejí všechny. Asi nejčastěji se v importech objevuje Gobioides peruanus, který se vyskytuje na pacifické straně Ameriky od Kostariky po Peru. Kromě pobřežních vod a ústí řek proniká i hluboko proti proudu, takže bez problémů vydrží dlouhodobě i v čistě sladké vodě. V přírodě může dorůstat až skoro k 40 cm, v akváriích zůstává většinou zhruba poloviční. Druh Gobioides broussonnetii dorůstá až 60 cm a obývá atlantské pobřeží Ameriky od jihu USA po Brazílii. Žije v brakické i mořské vodě a při chovu v akváriu vyžaduje přídavek soli (minimálně 10 g/l), v čistě sladké vodě se mu nedaří a poměrně brzy hyne. Třetím druhem je Gobioides grahamae, který se dováží nejméně často. Vyskytuje se v Guyaně a Brazílii, dorůstá něco přes 20 cm a lze ho chovat také v čistě sladké vodě. Všechny druhy vyžadují neutrální až zásaditou tvrdší vodu, různé úkryty a dutiny, kde tráví většinu dne, protože aktivní jsou hlavně za soumraku a v noci. Nejvhodnější pro ně je drobnější živá či mrazená potrava, jako doplněk i umělá krmiva. Druh G. broussonnetii vyžaduje přídavek rostlinné potravy (např. tablety se spirulinou), protože v přírodě tvoří významnou část jeho potravy vláknité řasy.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 4/2020. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: