V minulém článku jsme si mimo jiné představili maličké „hlavačky“ rodu Brachygobius z jihovýchodní a jižní Asie. Z této části světa se ale v posledních letech dováží poměrně často také celá řada převážně sladkovodních hlaváčů z několika různých rodů.
Často se v importech objevují různé druhy z rodu Rhinogobius. Vesměs jde o subtropické ryby, které nevyžadují topení. Naopak – teplota v jejich akváriu by se neměla dlouhodoběji pohybovat nad 24–25 °C. Několik desetiletí už je evropským akvaristům známý jihočínský hlaváč, který se dlouhá léta dovážel pod jménem Rhinogobius wui. Posléze se ukázalo, že jde o ryby totožné s hongkongským druhem Rhinogobius duospilus, který byl vědecky popsán o pět let dříve, a proto na základě historické priority platí jeho jméno. Kromě uvedených oblastí se vyskytuje rovněž ve Vietnamu. Tito hlaváči dorůstají jen kolem 4–5 cm, přijímají drobnější živou nebo mrazenou potravu (patentky, žábronožky, nitěnky apod.). Akvárium je třeba vybavit plochými kameny položenými na povrchu písku – samec pod kamenem hloubí dutinu, kde se pak pár vytře, většinou na její strop. Nakladené jikry (často jen 10–20, někdy až kolem 50) samec hlídá do vykulení plůdku (asi 14–16 dnů po vytření). Zvláštností u tohoto druhu je, že samec po vytření dutinu zcela uzavírá a po celou dobu vývoje jiker zůstává s nimi uvnitř. Za další tři dny se potěr rozplave a je dost velký na to, aby zvládl čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek, takže odchov je poměrně snadný. Ryby je vhodné chovat ve skupině více jedinců. Pokud mají samci v akváriu dostatek vhodných míst, kolem kterých si mohou vytvořit svá malá teritoria, ustaví se ve skupině určitá hierarchie. Vůči jiným rybám jsou tito hlaváči zcela mírumilovní.
Další dovážené druhy tohoto rodu pocházejí z Tchaj-wanu. Jde především o druhy Rhinogobius rubromaculatus, který vytváří dvě odlišně zbarvené formy, jednu ze severní a druhou z jižní části ostrova, a Rhinogobius formosanus. R. rubromaculatus je zhruba stejně velký a má velmi podobné chovatelské nároky jako R. duospilus. R. formosanus je větší, dorůstá délky 9–10 cm. Klade velké množství droboučkých jiker, potěr vyžaduje velmi drobnou první potravu (vířníci, nálevníci) a jeho odchov je podstatně obtížnější než u předchozích druhů. Přinejmenším některé populace tohoto druhu v přírodě jsou amfidromní. Ryby žijí ve sladké vodě, kde se vytřou, droboučké larvy jsou po vylíhnutí pelagické a vodní proud je odnese do moře, kde mladé rybky stráví první období svého života v ústích řek v brakické nebo čistě mořské vodě. Teprve v určitém věku se vracejí zpátky proti proudu řek do sladkovodního prostředí. Dosavadní zkušenosti z akvarijních chovů ale naznačují, že tento druh (nebo přinejmenším některé jeho populace) je schopen také rozmnožování pouze ve sladké vodě.
K barevně nejkrásnějším druhům patří jihočínský Rhinogobius zhoui, vědecky popsaný teprve v roce 2009 a o rok později poprvé dovezený do Evropy. Velikost, chovatelské nároky i způsob rozmnožování jsou víceméně stejné jako u R. duospilus.
U importovaných hlaváčů rodu Rhinogobius bývá často problém s jejich druhovým určením. Mnohdy přicházejí tyto ryby pod nesprávným jménem, případně je v zásilce pod jedním jménem namícháno několik druhů. Hodnověrné literatury s vyobrazeními je málo, někdy může jít i o druhy dosud vědecky nepopsané. Ve většině případů je proto nutné brát udávané vědecké jméno s určitou rezervou.
Teprve před několika lety byl poprvé do Evropy dovezen hlaváč Papuligobius uniporus dorůstající délky kolem 7 cm. Tento druh byl vědecky popsán v roce 2003 z povodí řeky Nam Mat na severovýchodě Laosu, přítoku řeky Cả, která teče z Laosu do severního Vietnamu a ústí do Jihočínského moře v Tonkinském zálivu. O jeho možném výskytu rovněž ve Vietnamu se spekuluje hned od počátku a vzhledem k tomu, že akvarijní importy, v nichž se objevuje, pocházejí z Vietnamu, je to velmi pravděpodobné. Chovatelsky to není druh nijak náročný, jen vnitrodruhová agresivita je u něj o něco větší než u dosud probíraných hlaváčů rodu Rhinogobius. Zvláštností je u něj mimořádně rychlá schopnost měnit zbarvení, velmi často jsou tyto ryby hodně tmavé, skoro černé. Do rodu Papuligobius patří ještě jeden druh, P. ocellatus, který ale zřejmě nebyl dosud nikdy pro akvaristické účely dovezen. Některé vietnamské exportní firmy sice ryby s tímto názvem nabízejí, ale ve skutečnosti se zatím vždy ukázalo, že šlo o druh P. uniporus. Rozlišení je snadné – P. uniporus má ocasní ploutev bez kresby a na bázi prsních ploutví tři světlé skvrny pod sebou, zatímco P. ocellatus má v ocasní ploutvi příčné proužky z tmavých skvrn a na bázi prsní ploutve pouze jednu malou světlou skvrnku.
Dalšími hlaváči, kteří se občas objevují v importech, jsou zástupci rodu Mugilogobius. Do tohoto rodu patří více než 30 platných druhů, které pocházejí z jihovýchodní Asie nebo z Austrálie. Jejich velikost i chovatelské nároky závisejí na konkrétním druhu. Některé druhy jsou čistě sladkovodní, jiné se vyskytují ve sladké i brakické, někdy ba i v mořské vodě a vyznačují se značnou tolerancí k množství solí rozpuštěných ve vodě. V dovozech se nejčastěji objevují některé druhy z filipínského ostrova Sulawesi – např. Mugilogobius rexi z jezer Towuti a Mahalona, Mugilogobius adeia z jezera Matano a jeho přítoků nebo Mugilogobius sarasinorum z jezera Poso. Jiným akvaristicky známějším druhem je Mugilogobius chulae, který se vyskytuje na velkém areálu sahajícím od Srí Lanky přes Thajsko, Indonésii a Filipíny až po Palau. Pokud budeme vycházet z přírodních podmínek, pak druhy ze Sulawesi vyžadují velmi čistou, teplou (28–30 °C), měkkou (CT 5–8 °N) a zásaditou (pH minimálně 7,5, spíše kolem 8 nebo lehce nad) vodu s vodivostí zhruba 150–230 μS/cm. Dosavadní nepříliš četné publikované zkušenosti z akvarijních chovů však naznačují, že se dokážou přizpůsobit i vodě tvrdší a s vyšší vodivostí. Pro druh Mugilogobius chulae stačí teplota 24–26 °C, ale vodu je potřeba přisolit (10–20 g mořské soli na litr). U všech druhů tohoto rodu se vyvinul způsob rozmnožování s velkým množstvím droboučkých jiker, z nichž se už zhruba za 48 hodin líhnou rovněž velmi drobné planktonní larvy. A právě to je kamenem úrazu při pokusech o odchov v akváriu. U sulaweských druhů se zatím podařilo udržet larvy při životě vždy jen několik dnů. U druhu M. chulae byl v roce 2011 popsán úspěšný odchov v brakické vodě, přičemž jako první potrava pro larvy posloužili nálevníci rodu Euplotes, až po devíti dnech od rozplavání byly larvy schopny zdolat vířníky Brachionus plicatilis a teprve ve věku tří týdnů začala mláďata brát čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek.
Z rodu Stigmatogobius se opakovaně dováží druh Stigmatogobius sadanundio, který se vyskytuje na velkém území od Indie po Singapur. Na hlaváče má nezvykle vysoké, relativně zavalité tělo a dobře plave. Jeho život není vázán zdaleka tolik na dno – ryby se sice zdržují ve spodní části vodního sloupce, ale na dně „posedávají“ vždy jen krátce, většinu času plavou. V přírodě se většinou vyskytují v ústí řek, v mangrovových porostech apod., tedy v prostředí s kolísající salinitou. I když byly opakovaně nalezeny i v čistě sladké vodě, nikdy to nebylo příliš daleko od ústí vodního toku do moře. Dosavadní zkušenosti z akvarijních chovů naznačují, že vhodný je přídavek mořské soli, zhruba 5 g/l, ve sladké vodě byly pozorovány velké ztráty během několika prvních měsíců chovu. V každém případě by voda měla být zásaditá a přinejmenším polotvrdá, lépe tvrdá. Obecně se zdá, že tento druh není nijak dlouhověký, dožívá se jen kolem dvou let. Ryby dorůstají délky 8–9 cm, samci jsou teritoriální, ale pokud zajistíme v nádrži dostatek úkrytů, není soužití většího počtu samců problém. Ideální je chov skupiny 8–10 jedinců ve zhruba dvousetlitrovém akváriu. Případní společníci musí jednak snášet přisolenou vodu, jednak nesmí být příliš drobní, aby je hlaváči nepovažovali za kořist. Pár se vytírá do dutiny, samice klade velké množství drobných jiker, které samec hlídá. Zpráv o odchovu v akváriu je velmi málo, vesměs byly pokusy neúspěšné (problém s odkrmením velmi drobného potěru) nebo jsou špatně zdokumentovány, což platí i pro snad jedinou informaci o úspěšném odchovu, kterou publikoval před více než 30 lety známý akvarista a fotograf ryb z bývalé NDR Hans-Joachim Richter v americkém časopise TFH (dva dny po vylíhnutí potěr údajně přijímal nauplie buchanek).
Docela často se v posledních letech dovážejí různí hlaváči rodu Stiphodon. Existuje jich přes 30 platných druhů a k tomu ještě určitě také nějaké dosud nepopsané formy. Dvě třetiny dnes známých druhů byly totiž vědecky popsány až během posledních 25 let. U importovaných ryb je ale s druhovým určením velká potíž. Ryby k nám často přicházejí pouze s označením rodu, někdy doplněným o komerční pojmenování. Když k tomu přidáme skutečnost, že samci jsou schopni velmi rychlé a zcela zásadní změny zbarvení a kresby, zjistíme, že přesné určení druhu je ve většině případů u živých ryb v akváriu prakticky nemožné, v nejlepším případě jde o pravděpodobný odhad.
Hlaváči rodu Stiphodon jsou štíhlé dlouhé rybky dorůstající podle druhu délky 5–8 cm. Svůj život tráví na dně, plavou trhaně, spíše se pohybují jen jakýmisi přískoky, což odpovídá tomu, že v přírodě žijí v rychle tekoucích vodách. Proto jim také velmi dobře funguje přísavka ze srostlých břišních ploutví. S oblibou se zahrabávají do substrátu, který by měl v jejich akváriu tvořit velmi jemný písek. Činí tak hlavně při leknutí. Rovněž při rozmnožování si samec vyhrabává dutinu pod kamenem, kde se pak se samicí vytře. Úspěšný odchov se však dosud nezdařil. Tito hlaváči totiž patří rovněž mezi amfidromní druhy. V přírodě žijí ve sladké vodě, kde se i třou. Samice klade velké množství droboučkých jiker (např. u 3–4 cm velkého druhu Stiphodon percnopterygionus to bývá 1000–10 000 jiker velkých asi 0,5 mm), z nichž se líhnou již za 18–24 hodin značně nevyvinuté larvy, které jsou proudem odneseny během 2–3 dnů do moře. Tam zůstávají poměrně dlouho, podle druhu a teploty vody asi 2,5–5 měsíců, zprvu jako pelagické, později už žijící na dně stejně jako dospělci. Na konci larvální fáze, ve velikosti kolem 15 mm, se mladé rybky vracejí do sladké vody, v níž pak už zůstávají po celý svůj život. Odhlédneme-li od víceméně nemožného odchovu, jsou hlaváči rodu Stiphodon velmi zajímavými akvarijními chovanci. Vhodný je chov ve skupince 6–10 jedinců v nádrži s jemným pískem a četnými kameny na dně, s čistou, dobře prokysličenou, měkkou až polotvrdou vodou o teplotě v rozmezí přibližně 22–28 °C podle původu konkrétního druhu, resp. formy. V přírodě se tito hlaváči živí spásáním řasových porostů, samozřejmě včetně všech drobných živočichů, kteří je obývají. Ideální je, pokud nějakou zařasenou plochu, ať už třeba kámen nebo stěnu nádrže, mají hlaváči i v akváriu, jinak je potřeba rostlinnou složku dodávat v podobě vhodných umělých krmiv. Kromě toho přijímají tito hlaváči ochotně živou i mrazenou drobnější potravu (nitěnky, patentky, žábronožky). Způsobem života i rozmnožováním jsou velmi podobní hlaváči rodů Sicyopus a Sicyopterus (příslušníci tohoto rodu jsou ale větší, dorůstají podle druhu 7–10 cm), kteří se ale dovážejí méně často.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 5/2020.
