Druhá hlavní vývojová linie jihoamerických cichlid tribu Geophagini zahrnuje z akvaristicky významných druhů především cichlidky rodu Apistogramma, perleťovky rodu Satanoperca, cichlidy rodů Guianacara a Acarichthys a hřebenáče rodu Crenicichla.
Velmi oblíbené malé cichlidky z rodu Apistogramma jsme si již podrobně představili v článku Malé jihoamerické cichlidy (1). Dnes se budeme věnovat jejich větším příbuzným. Začneme perleťovkami rodu Satanoperca, které nám dokompletují obrázek jihoamerických „zeměžroutů“, který jsme začali malovat v minulém článku s perleťovkami rodů Geophagus a Gymnogeophagus z první vývojové linie. V současnosti se uznává osm platných druhů, ale kromě nich existují různé lokální formy, u nichž zatím není jasné, zda jde skutečně jen o geografické varianty některého z již popsaných druhů, nebo o samostatné, vědecky dosud nepopsané druhy. Týká se to především různých populací perleťovky čertovské (Satanoperca jurupari) a perleťovky puntíkaté (Satanoperca leucosticta), jež patří k nejčastěji chovaným druhům. Naopak ne zcela jednoznačně se na základě některých nových genetických studií jeví postavení perleťovky mapiritské (Satanoperca mapiritensis), rovněž docela často chované v akváriích (přinejmenším se zdá, že by v přírodě mohla existovat určitá zóna hybridizace mezi perleťovkou čertovskou a mapiritskou).
Z hlediska vzhledu, způsobu života a zejména rozmnožování existují dvě skupiny druhů. První je druhová skupina „daemon“, kam patří tři bez problémů určitelné druhy, pro které je charakteristická přítomnost jedné nebo více tmavých skvrn na bocích ryb. Nejčastěji se z této skupiny chová perleťovka démon (Satanoperca daemon). Všechny druhy z této skupiny (dále perleťovka ďáblice – Satanoperca lilith a perleťovka ostrohlavá – Satanoperca acuticeps) se vytírají do jamky v substrátu, po vytření zasypávají rodiče jikry vrstvičkou písku a hlídají je, nejsou to tedy tlamovci. Chovatelsky je tato skupina náročnější než druhá skupina „jurupari“. Ryby dorůstají délky 20–30 cm, takže vyžadují nádrž o délce min. 180–200 cm, a dlouhodobě potřebují měkkou, kyselou a velmi teplou vodu (CT do 5 °N, pH do 6,0, teplota 27–29 °C). Jako u všech ostatních perleťovek, i u těchto druhů je samozřejmostí vyšší vrstva jemného písku na dně.
Do druhové skupiny „jurupari“ patří tlamovci, které lze podle způsobu rozmnožování rozdělit do dvou komplexů. Do komplexu „jurupari“ patří ovofilní tlamovci, přičemž u perleťovky čertovské, perleťovky zeměžrouta (Satanoperca pappaterra) a perleťovky rypákové (Satanoperca rhynchitis) berou rodiče (ve většině případů samice) jikry do tlamy hned po nakladení, tj. po dokončení každé „řádky“, zatímco u perleťovky mapiritské berou rodiče (zpravidla rovněž samice) jikry do tlamy až po skončení celého tření. Komplex „leucosticta“ zahrnuje pouze perleťovku puntíkatou, ale v širším smyslu, tj. i s různými geografickými formami. V tomto případě jde o larvofilní tlamovce, kteří berou do tlamy až kulící se plůdek. U druhů z komplexu „jurupari“ část literatury uvádí, že vytvářejí mateřskou rodinu, tj. že péči o potomstvo zajišťuje pouze matka. Není to pravda, přinejmenším ne absolutní. Opakovaně byly pozorovány případy, kdy se do odchovu potomstva zapojil v průběhu doby i samec, jak je tomu u komplexu „leucosticta“.
Ryby patřící do druhové skupiny „jurupari“ nemají tmavé skvrny na bocích a vyznačují se robustnější stavbou těla. Jednotlivé druhy se ale od sebe vzájemně odlišují podstatně hůře, než v případě druhů ze skupiny „daemon“. Velký význam pro přesné určení má znalost lokality původu. Nejobtížněji se od sebe podle vzhledu odlišují perleťovka puntíkatá a perleťovka mapiritská, ačkoli etologicky patří každá do jiného komplexu.
Druhy ze skupiny „jurupari“ jsou na chov snadnější. Dosahují menší velikosti než druhy ze skupiny „daemon“ (většinou kolem 15–17 cm) a přinejmenším perleťovka čertovská a perleťovka puntíkatá se dají dlouhodobě chovat i ve vodě tvrdé (CT do 16 °N) a neutrální. Perleťovku čertovskou pak můžeme označit dokonce za druh, který je vhodný i pro začátečníky.
Do společné vývojové linie s perleťovkami rodu Satanoperca a malými cichlidkami rodu Apistogramma patří také cichlidy rodu Guianacara. Tento rod byl ustaven teprve v roce 1989, kdy v něm byly také popsány tři nové druhy, další tři druhy pak byly popsány až po roce 2000. U nás se nejčastěji objevuje cichlida Geayova (Guianacara geayi), nejstarší ze sedmi platných druhů, který byl vědecky popsán už v roce 1902 jako Acara geayi a při ustavení nového rodu Guianacara do něj byl převeden.
Všechny cichlidy tohoto rodu jsou středně velké ryby dorůstající v akváriích délky 10–15 cm, samice bývají o 2–3 cm menší než samci. Ideální je chovat skupinu zhruba 6 jedinců v akváriu o objemu alespoň 250 l s velmi členitým interiérem plným nejrůznějších úkrytů a zákoutí, aby si ryby mohly jít v případě potřeby z očí. Výraznější teritoriální chování a zvýšená vnitrodruhová agresivita se ale u nich projevují jen někdy v době rozmnožování. Jsou to ryby velmi adaptabilní. Ačkoli v přírodě žijí v měkkých kyselých vodách, nehrají u nich v akváriu vlastnosti vody významnější roli a daří se jim dobře i v běžné vodovodní vodě (CT až do 20 °N, pH může být i mírně zásadité, teplota kolem 25 °C). Jsou to bezproblémoví strávníci, kteří přijímají nejrůznější živou a mrazenou potravu i umělá krmiva. Vytírají se na různá skrytá místa, často na šikmou až téměř svislou plochu, někdy i na dno nebo pod převis. Zajímavé ale je, že oválné jikry kladou na podklad dlouhou stranou jako druhy vytírající se na nechráněný substrát, zatímco „klasické“ druhy vytírající se do dutin (jako např. cichlidky rodu Apistogramma) připevňují jikry k podkladu krátkou stranou. O potomstvo se starají oba rodiče, jako první potrava stačí čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek.
Sesterskou skupinu k rodům Satanoperca, Apistogramma, Guianacara a Mazarunia (drobní, kolem 6 cm velcí zástupci posledně jmenovaného rodu se v akváriích objevují jen výjimečně) tvoří hřebenáčci rodu Biotoecus, cichlida Heckelova (Acarichthys heckelii), krásnocichlidy rodu Teleocichla a hřebenáči rodu Crenicichla. Také v této skupině se mísí malé druhy s velkými – hřebenáčci a krásnocichlidy dorůstají jen kolem 6 cm, ale v akváriích se téměř neobjevují. Vzácným chovancem je i mimořádně elegantní cichlida Heckelova, dosahující však délky 15–20 cm. Pro pár je potřeba počítat s nádrží alespoň 150 cm dlouhou a objemu min. 300 l, početnější skupina ryb vyžaduje akvárium daleko větší. Omezenou dostupnost tohoto druhu lze snadno vysvětlit – chov cichlid Heckelových není úplně snadný. Ryby vyžadují velmi kvalitní vodu s minimem dusíkatých látek, i když na tvrdost, pH a teplotu jsou dost tolerantní. Bývají dost agresivní, zejména v době tření. Rozmnožují se velmi zajímavým způsobem, který se ale v akváriu musí nějakým způsobem „ošidit“. V přírodě si totiž samice, která jsou při námluvách a tvorbě páru aktivnější, zabírá třecí teritorium a buduje v něm třecí dutinu v substrátu dna – za vchodem vede nejprve chodba šikmo nebo skoro kolmo dolů, pak se mění na horizontální a rozšiřuje se ve vlastní třecí prostor. Celá stavba mívá někdy i několik vchodů, z nichž některý může být i falešný. V akváriích se používají různé náhražky, zejména trubky z různých materiálů a různého průměru, které se umisťují do vyšší vrstvy substrátu, případně velký květináč obrácený vzhůru dnem, v němž je vylámán vchod.
Nejčastěji se tak můžeme z této skupiny ryb setkat v obchodech s různými hřebenáči. Tento rod je velmi početný, aktuálně zahrnuje 89 platných druhů (na popisu několika z nich se v letech 2010 a 2013 podíleli i čeští ichtyologové) a mnoho dalších nepopsaných forem dovážených pod různými obchodními názvy většinou vycházejícími z lokality odchytu. Mezi hřebenáči najdeme druhy malé i velké, v nabídce bývají častější ty velké, často velmi atraktivně zbarvené, jejichž úspěšný chov ale vyžaduje hodně velké akvárium. Rozlišuje se pět druhových skupin, z nichž některé se rozdělují ještě dále do druhových komplexů. Vzhledem k obrovskému množství druhů a forem se o hřebenáčích píše obtížně něco společného. Je zřejmé, že chovatelské nároky tzv. trpasličích druhů (menší z nich dorůstají délky 8–10 cm, větší 10–13 cm) ze skupiny „wallacii“, jako jsou třeba hřebenáč Reganův (Crenicichla regani) nebo hřebenáč plochohlavý (Crenicichla compressiceps), se budou nutně lišit od nároků ryb ze skupin „saxatilis“, „lugubris“ či „lacustris“ dorůstajících podle druhu 25–40 cm, kam z nejrozšířenějších patří třeba hřebenáč jezerní (Crenicichla lacustris), hřebenáč skaliskový (Crenicichla saxatilis) nebo hřebenáč zdobený (Crenicichla lenticulata). Lze proto jen doporučit, aby se každý zájemce o chov hřebenáčů předem podrobně informoval o vlastnostech a nárocích vybraného druhu.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 12/2016.