Úvod » Články » Malé jihoamerické cichlidy (1)

Malé jihoamerické cichlidy (1)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 4. 5. 2017

Označení „malé cichlidy“ je čistě chovatelskou pomůckou, nemá pochopitelně žádné taxonomické opodstatnění. Rody s malými druhy jsou rozmístěny na nejrůznějších větvích vývojového stromu jihoamerických cichlid v tribech Geophagini a Cichlasomatini.

Typickým příkladem může být postavení akvaristicky populárních příslušníků rodu Mikrogeophagus, cichlidky Ramirezovy (Mikrogeophagus ramirezi) a cichlidky vysokoploutvé (Mikrogeophagus altispinosus). Ještě před 40 lety se tyto ryby řadily do rodu Apistogramma, jehož zástupcům jsou vzhledově velmi blízké. Teprve pak se začalo přicházet na to, že vývojově mají daleko blíž k velkým perleťovkám rodů Geophagus a Gymnogeophagus, a vyčlenily se do samostatného rodu, který nejprve nesl jméno Papiliochromis a dnes je znám jako Mikrogeophagus. Potvrdily to i současné molekulárně-genetické výzkumy, které zároveň ukazují, že rod Apistogramma má vývojově nejblíže k jiné skupině perleťovek, rodu Satanoperca. (Současně to je příklad dokládající, že podle národních názvů nelze v některých případech usuzovat na blízkou příbuznost všech takto pojmenovaných druhů. Není to případ pouze češtiny, ale úplně stejně i němčiny či angličtiny.)

K druhům, u nichž existuje nejvíce vyšlechtěných barevných forem, patří cichlidka Agassizova – na snímku samec formy „Red“ s červenou ocasní ploutví
© Jaroslav Hofmann
Po formě „Red“ se u cichlidek Agassizových objevila forma „Double Red“, u které mají samci červenou nejen ocasní, ale také hřbetní a řitní ploutev. Označení, pod kterými chovatelé své ryby prodávají a vystavují, ale kolísají. Když srovnáme tohoto samce označeného jako „Double Red“ s rybou na předchozím snímku, vidíme, že rozdíl v červeném zbarvení ploutví je minimální. Zato ale každá z těchto ryb patří k jiné barevné formě z hlediska zbarvení hlavy a prsou – zatímco tento samec má uvedené partie stříbrné, u samce na předchozím obrázku jsou žluté
© Jaroslav Hofmann
Samice cichlidky Agassizovy, forma „Double Red“
© Jaroslav Hofmann
K novějším vyšlechtěným barevným formám cichlidky Agassizovy patří „Fire Red“
© Jaroslav Hofmann

Zdaleka nejpočetnějším rodem malých jihoamerických cichlid je Apistogramma. Aktuálně zahrnuje 87 platných druhů a k tomu možná stejně velký počet různých forem, které se od již známých druhů vzhledově nějak odlišují a nebyly dosud vědecky zpracovány. A klidně je možné, že počet druhů je ve skutečnosti ještě větší. Už před 10 lety byla publikována vědecká práce, která se zabývala molekulárně-genetickou analýzou cichlidek olivových (Apistogramma caetei) ze tří alopatrických (odděleně se vyskytujících), poněkud odlišně zbarvených populací z východní Amazonie. Ukázalo se, že rozdíly mezi nimi jsou tak velké, že by bylo správné uvažovat o nich jako o třech samostatných druzích (autoři to přirovnávali ke genetické divergenci u cichlid z velkých afrických jezer, kde se také mnohé nové druhy popisují na základě původně diagnostikovaných barevných forem, s tím, že rozdíly mezi zkoumanými populacemi cichlidek byly větší než mezi některými nejen druhy, ale dokonce celými rody afrických jezerních cichlid). Z tohoto úhlu pohledu se pak nejeví nijak nereálný odhad, že skutečných druhů rodu Apistogramma může být klidně 400 nebo i více. Pro akvaristy z toho plyne jedno základní poučení – kvůli riziku křížení nikdy nechovat pohromadě různé formy jednoho druhu, natož je snad křížit záměrně. I při případném společném chovu více druhů je vhodné kombinovat druhy maximálně od sebe vzhledově odlišné.

Do vývojové linie „agassizii“ patří i cichlidka dvoupruhá (Apistogramma bitaeniata). Na snímku je samec modré barevné formy, existuje také forma červená
© Jaroslav Hofmann
Jiným druhem z linie „agassizii“ je cichlidka Alžbětina (Apistogramma elizabethae) – na snímku jsou samci formy označované jako „Red Belly“, „Super Red Belly“ nebo „Super Red“
© Jaroslav Hofmann
Samice cichlidky Alžbětiny, forma „Red Belly“
© Jaroslav Hofmann

Kromě přírodních existují u některých druhů rodu Apistogramma rovněž vyšlechtěné barevné formy. Ty se začaly objevovat už v 70. letech minulého století. V té době většinou pocházely od chovatelů z bývalé NDR, k jejichž šlechtitelskému úsilí se postupně přidávali akvaristé v dalších zemích včetně naší a v novější době také asijské velkoodchovny. Nejvíce vyšlechtěných forem existuje u dvou druhů, které se v akváriích chovají už velmi dlouho, cichlidky Agassizovy (Apistogramma agassizii) a cichlidky papouščí (Apistogramma cacatuoides). Z druhů, které se do akvárií dostaly později, zhruba až v polovině 80. let 20. stol., jsou vyšlechtěné barevné formy známy např. u cichlidky Hongsloovy (Apistogramma hongsloi) a cichlidky MacMasterovy (Apistogramma macmasteri).

Dva samci cichlidky papouščí při vzájemném souboji ve fázi hrozby
© Jaroslav Hofmann
Rovněž u cichlidky papouščí existuje několik vyšlechtěných forem – zde samec „Double Red“
© Jaroslav Hofmann
Samice cichlidky papouščí, forma „Double Red“
© Jaroslav Hofmann
Samec cichlidky papouščí, forma „Orange“
© Jaroslav Hofmann
Do druhového komplexu „cacatuoides“ patří i cichlidka Schultzova (Apistogramma trifasciata)
© Jaroslav Hofmann

Většina cichlidek rodu Apistogramma představuje v mnoha ohledech téměř ideální akvarijní ryby – nejsou nijak velké (podle druhu dorůstají samice zpravidla délky 4–6 cm, samci 6–10 cm), jejich chov není příliš náročný (s tou výhradou, že jsou to obecně ryby krátkověké, mnohé druhy jsou dost citlivé na nejrůznější choroby a všechny vyžadují kvalitní vodu bez dusíkatých látek, která pro odchov pak ještě musí být velmi měkká), v akváriu předvádějí velmi zajímavé chování, dají se kombinovat i s jinými rybami a především samci jsou pěkně zbarvení (i když pozorovat změny kresby samic podle aktuálního vyladění a prováděné činnosti je také mimořádně zajímavé). Zároveň je ale třeba upozornit, že snad není charakteristiky, z které by neexistovaly u tohoto rodu výjimky, což při jeho početnosti ale není nic divného. Platí to i pro obvyklou charakteristiku jejich rozmnožování: vytírají se většinou do dutin, případně na volný pevný substrát, o jikry a potěr pečuje pouze samice, zatímco samec brání třecí teritorium (tzv. rodina otec–matka), některé druhy vytvářejí harémovou rodinu – jeden samec se tře s několika samicemi, z nichž každá má své vlastní menší třecí teritorium a samec hlídá všechna tato teritoria dohromady jako jedno svoje velké území.

Cichlidka červenající (Apistogramma erythrura) byla vědecky popsána teprve v roce 2008. Akvaristé ji ale znají již od poloviny 90. let 20. století, kdy se začala dovážet pod označením Apistogramma sp. „Mamoré“. Právě z povodí řeky Mamoré v Bolívii tento nově popsaný druh pochází. Z ostatních druhů rodu Apistogramma je mu nejpodobnější cichlidka Schultzova (Apistogramma trifasciata). V minulosti se tyto ryby objevovaly také pod jménem Apistogramma maciliensis – původně byl v roce 1911 popsán v Brazílii poddruh Heterogramma trifasciatum maciliense, který je podle některých ichtyologů (především podle dr. Uweho Römera) samostatným druhem. Oba v historii popsané poddruhy v druhu Apistogramma trifasciata (druhým byl poddruh Apistogramma trifasciatum haraldschultzi popsaný v roce 1960 rovněž z Brazílie) se však dnes neuznávají a jejich jména jsou synonymizována s Apistogramma trifasciata. Bolivijská populace z Rio Mamoré pak byla roku 2008 popsána jako nový samostatný druh Apistogramma erythrura.
© Jaroslav Hofmann
K nejdéle v akváriích chovaným druhům patří cichlidka žlutá (Apistogramma borellii)
© Jaroslav Hofmann
V případě ryb označovaných jako Apistogramma sp. „Opal“ jde o modrou formu cichlidky žluté, která byla poprvé časopisecky představena v roce 1984 a chovatelsky stabilizována a rozšířena v 2. pol. 80. let 20. stol. především v bývalé NDR
© Jaroslav Hofmann

Jeden pár cichlidek lze chovat už v nádrži o objemu kolem 50 l, ale i v tomto případě je větší akvárium předností. V malé nádrži mohou nastat problémy po vytření, kdy samice odhání samce od místa, kde hlídá jikry – a pokud nemá samec kam utéci, může to pro něj mít i fatální následky. V každém případě je třeba v nádrži vytvořit nejrůznější úkryty. Řešením také je samce po vytření odlovit. I v případě chovu jednoho páru je vhodné umístit do akvária nějaké další nepříliš velké a neagresivní ryby. Vzhledem k tomu, že cichlidky jsou ve svém životě orientovány na dno, hodí se především druhy, které žijí uprostřed vodního sloupce nebo pod hladinou (např. drobnoústky, štíhlotělky). Skupinu cichlidek (jeden samec a několik samic, v obzvlášť velkých nádržích pak 3 a více samců spolu s několikanásobně vyšším počtem samic) je třeba umístit do větší nádrže, zhruba od 160 l nahoru. Na výšce nádrže nezáleží, důležitá je plocha dna, která by v případě skupinového chovu měla být alespoň 100 × 40 cm.

Cichlidka Nijssenova (Apistogramma nijsseni)
© Jaroslav Hofmann
Do druhového komplexu „nijsseni“ patří několik druhů, které si jsou vzájemně velmi podobné. Jedním z nich je cichlidka panduro (Apistogramma panduro) – na snímku samec
© Jaroslav Hofmann
Cichlidka panduro – samice
© Jaroslav Hofmann
Dalším druhem z druhového komplexu „nijsseni“ je cichlidka Baenschova (Apistogramma baenschi) – na snímku samec
© Jaroslav Hofmann
Cichlidka Baenschova – samice
© Jaroslav Hofmann

Aby se v množství druhů dalo lépe orientovat, začala postupně vznikat klasifikace rodu Apistogramma, zprvu založená na morfologických a etologických znacích (rozmístění pórů postranní čáry na hlavě, stavba hřbetní ploutve, znaky v kresbě – např. kresba samic v době péče o potomstvo atd.). Zvolna se pak začala přidávat molekulární genetika, ale komplexně dosud rod Apistogramma jejími metodami zpracován nebyl. Zdá se, že existují tři nebo čtyři hlavní vývojové linie (označované vždy podle jednoho ze zastoupených druhů jako linie „regani“, „steindachneri“, „agassizii“, nejisté je samostatné postavení čtvrté linie „pertensis“), z nichž každou tvoří několik druhových komplexů (např. do linie „steindachneri“ patří druhové komplexy steindachneri, nijsseni a cacatuoides). Kromě toho se v rodu Apistogramma začala používat rovněž kódová označení tvořená písmenem A a číslem, jak to známe třeba u krunýřovců (L-kódy) či pancéřníčků (C-, resp. CW-kódy). Na rozdíl od obou skupin sumců byly ale u cichlidek kódy přiděleny nejen dosud nepopsaným formám, ale i vědecky popsaným druhům.

Cichlidka MacMasterova (na snímku samec) je jedním z mnoha druhů, které akvaristé znali ještě před tím, než byly vědecky popsány
© Jaroslav Hofmann
Samice cichlidky MacMasterovy
© Jaroslav Hofmann
Od cichlidky MacMasterovy se jen obtížně odlišuje cichlidka pestrá (Apistogramma viejita), která s ní bývá velmi často zaměňována, a to i v akvaristické literatuře
© Jaroslav Hofmann
Dalším členem druhového komplexu „macmasteri“ patřícího do vývojové linie „agassizii“ je cichlidka Hongsloova (Apistogramma hongsloi)
© Jaroslav Hofmann
Do druhového komplexu „macmasteri“ patří rovněž cichlidka puntíkatá (Apistogramma guttata)
© Jaroslav Hofmann

Z příslušnosti k určitému druhovému komplexu či vývojové linii lze alespoň trochu usuzovat třeba i na prostředí, v němž daný druh žije v přírodě. Ale zase – neplatí to bez výjimek. Například druhy z komplexu „nijsseni“ obývají malé lesní potůčky s černou vodou, v bílé vodě se vyskytují převážně příslušníci linie „regani“ (ale když se na to podíváme z opačné strany, musíme uvést, že druhy z linie „regani“ se vyskytují ve všech typech vod, tj. většina sice v bílé, ale některé také v černé nebo čiré) atd. I když lze konstatovat, že většině druhů vyhovuje měkká voda, přistíněná nádrž, použití kořenů a suchých listů, jakož i poměrně husté osázení alespoň částí nádrže rostlinami, je třeba se před nákupem ryb informovat o nárocích konkrétního druhu, který si chce akvarista pořídit.

K méně známým druhům patří cichlidka maličká (Apistogramma piauiensis). V jejím případě byla chronologie opačná – nejprve byla roku 1980 vědecky popsána, v evropských akváriích se objevila až počátkem 90. let. Na snímku samec
© Jaroslav Hofmann
Samice cichlidky maličké
© Jaroslav Hofmann
Velmi obtížně identifikovatelným druhem je cichlidka nezřetelná (Apistogramma inconspicua), velmi podobná např. cichlidce tečkované (Apistogramma commbrae)
© Jaroslav Hofmann
Cichlidka rudohrdlá (Apistogramma uaupesi) se vyskytuje v systému Rio Negra v Brazílii, Venezuele a Kolumbii. Na snímku samec formy „Rotkeil“
© Jaroslav Hofmann
Jedna z mnoha vědecky nepopsaných forem v akváriích chovaných cichlidek rodu Apistogramma se označuje přízviskem „Blaukopf“ či „Blue Steel“
© Jaroslav Hofmann

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 6/2016. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: