Z větších jihoamerických cichlid jsme si dosud představili pouze skaláry a terčovce. Sortiment těchto ryb je ale daleko pestřejší.
Na začátku se spíše jako varování zmíníme o cichlidách rodu Cichla. Existuje jich 15 druhů, přičemž devět z nich bylo vědecky popsáno teprve v roce 2006. Vzhledem ke své velikosti to vlastně vůbec nejsou akvarijní ryby. Dorůstají podle druhu 50–100 cm a ve své domovině patří k oblíbeným konzumním rybám. Na druhé straně to jsou velmi atraktivní zvířata, a tak se čas od času objevují i v akvarijních importech, a to už více než 100 let. Zatímco v obřích výstavních nádržích veřejných akvárií či zoologických zahrad budí zaslouženou pozornost, do bytových nádrží se nehodí. Problémem není jen jejich velikost jako taková, ale také, pro někoho možná překvapivě, plachost, resp. lekavost těchto ryb, která se zvyšuje s jejich velikostí. Když k tomu připočteme značnou žravost, nutnost živé potravy a výraznou teritorialitu v době rozmnožování, dospějeme k výše uvedenému závěru. Jedním z nejmenších druhů je cichlida jednooká (Cichla monoculus), dorůstající „jen“ 50–60 cm, u níž lze uvažovat o dlouhodobém chovu v nádrži o objemu alespoň 1500 l. U větších druhů se dostáváme k nádržím o 10 000 litrech a větším, což už v domácích podmínkách mívá opravdu málokdo.
V poslední době velmi oblíbenými akvarijními chovanci jsou nejrůznější perleťovky. V češtině se tento název používá pro tři rody – Geophagus, Gymnogeophagus a Satanoperca. V některých jiných jazycích se jim říká „zeměžrouti“, což je překlad vědeckého jména Geophagus. Vystihuje velmi dobře charakteristické chování těchto ryb – neustále přerývání dna, v němž ryby hledají potravu, a „prosívání“ písku v ústech. Anatomickou zvláštností perleťovek i všech jejich příbuzných z tribu Geophagini (včetně malých druhů, které písek neprosívají, jako jsou cichlidky rodů Apistogramma či Mikrogeophagus) je přítomnost útvaru nazývaného nejčastěji „epibranchiální lalok“ na horním konci prvního žaberního oblouku. Ichtyologové v 19. stol., kteří popisovali první zástupce této skupiny cichlid, se domnívali, že analogicky s labyrintem labyrintních ryb bude mít tento orgán něco společného s dýcháním. Dnes víme, že to není pravda, nicméně jeho funkce není stále objasněna. Vzhledem k tomu, že tento výběžek velmi efektivně odděluje ústní dutinu od prostoru hltanu, uvažuje se o tom, že při prosívání písku zabraňuje potravním částicím, aby unikly z prostoru hltanu, nebo naopak, že tlamovcům umožňuje „přežvýkat“ potravu, aniž by se dostala k larvám v hrdelním vaku. Tuto druhou teorii poněkud zpochybňuje skutečnost, že lalok je vyvinut i u mnohých netlamovcových druhů.
Zatímco přítomnost nějakého anatomického útvaru není pro akvaristy nijak podstatná, způsob rozmnožování je podstatně důležitější. U perleťovek existují tři způsoby rozmnožování, které mohou být u různých druhů zastoupeny i v rámci jednoho rodu. Prvním způsobem je péče o jikry, resp. vyvíjející se larvy umístěné na nechráněném třecím substrátu. U dalších dvou způsobů dochází k odchovu potomstva v tlamě – ovofilní tlamovci berou do tlamy jikry hned po nakladení, u larvofilních tlamovců probíhá první fáze vývoje oplozených jiker na třecím substrátu a do tlamy berou rodiče až vykulený plůdek, jemuž zpravidla pomáhají opustit jikerné obaly.
Molekulárně genetické studie z posledních let opakovaně naznačují, že ryby nazývané perleťovky patří ke dvěma vývojovým liniím, které nejsou úplně blízce příbuzné. Jednu vývojovou linii představují perleťovky rodů Geophagus a Gymnogeophagus, které si představíme dnes a k jejichž nejbližším příbuzným patří cichlidky rodu Mikrogeophagus a hřebenáčci rodů Dicrossus a Crenicara (viz minulý článek). Perleťovky rodu Satanoperca patří spolu s cichlidami rodů Acarichthys a Guianacara a s hřebenáči rodu Crenicichla do druhé vývojové linie, z níž jsme si již představili cichlidky rodu Apistogramma a jejímž dalším zástupcům se budeme věnovat příště.
Rod Geophagus zahrnuje aktuálně 27 vědecky popsaných druhů a celou řadu nepopsaných forem, které se dovážejí pod obchodními názvy – zpravidla jde o jméno řeky, z jejíhož povodí ryby pocházejí. Ve starší literatuře (až do 80. let 20. stol.) však narazíme prakticky na jediné jméno – Geophagus surinamensis (perleťovka surinamská). Bylo to způsobeno Gosseho revizí z roku 1975, která většinu tehdy již známých druhů nesprávně ztotožnila právě s perleťovkou surinamskou. I když dnešní taxonomie pracuje s daleko větším počtem druhů, k jejich záměnám a nesprávnému určení ryb dovážených do akvárií dochází stále. Určení ztěžuje značná proměnlivost zbarvení a kresby v závislosti na činnosti a vyladění konkrétního jedince.
K nejkrásnějším a chovatelsky nepříliš náročným druhům patří jedna z vědecky nepopsaných forem označovaná jako Geophagus sp. „Red Head“ či „Tapajos Red Head“. Poprvé byla dovezena v 90. letech 20. stol., vyskytuje se pouze v oblasti dolního toku Rio Tapajos, pravostranného přítoku Amazonky v brazilském státě Pará. Jméno dostala podle charakteristického červeného zbarvení, které v době tření sahá od začátku hřbetní ploutve samicím až k hornímu pysku, u samců končí na čele. Samci bývají větší, dorůstají až 15 cm, samice zhruba o 2 cm méně. I když v přírodě žijí v mírně kyselé vodě o téměř neměřitelné tvrdosti, v akváriích jsou tyto ryby přizpůsobivé a daří se jim i ve vodě polotvrdé či tvrdé (celková tvrdost do 16 °N) a slabě zásadité (pH 7,2), dostatečně teplé (25–28 °C). Bez problémů přijímají nejrůznější živou a mrazenou potravu (komáří larvy, žábronožky, krill, občas roupice či grindal) i umělá krmiva (vločky či granule). Vhodný je chov ve skupině 6–8 ryb v nádrži alespoň 150 cm dlouhé a o objemu min. 300 l. Jsou to biparentální larvofilní tlamovci – vytírají se na volný pevný podklad, do tlamy berou vykulený plůdek (podle teploty vody za 2–4 dny), poprvé ho rozplavaný vypouštějí za dalších 5–6 dnů. Jako první potravu lze ihned použít čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek.
Z dalších larvofilních druhů se u nás v poslední době objevuje třeba perleťovka venezuelská (Geophagus winemilleri), akvaristicky známá už od 70. let minulého století jako forma „Stripetail“, ale vědecky popsaná teprve v roce 2004, nebo také perleťovka camopiská (Geophagus camopiensis), u které velmi dlouho nebylo s jistotou známo, jakým způsobem se rozmnožuje. Teprve v roce 2007 byl publikován podrobný popis jejího odchovu v akváriu. Nakladené jikry rodiče zasypávají různě vysokou vrstvou písku. Zajímavostí je, že plůdek se u tohoto druhu kulí velmi záhy, při 28 °C už po 24 hodinách.
Z ovofilních druhů se často objevuje např. perleťovka vysokočelá (Geophagus altifrons), která má značně velký areál rozšíření, v němž vytváří několik poněkud odlišně zbarvených populací. K nejkrásnějším patří ryby z Rio Tapajos, kde žijí často společně s výše zmíněnou formou „Red Head“. Perleťovky vysokočelé jsou větší, dorůstají až 30 cm, takže potřebují adekvátně větší nádrž (délka alespoň 150–180 cm, objem 450–700 l). Strategie chovu je obdobná, ideální je pořídit si skupinu 6–8 ryb, v níž se přirozenou cestou vybere jeden nebo několik párů.
K druhům, které odchovávají potomstvo volně ve vodě, patří např. perleťovka stříbroskvrnná (Geophagus argyrostictus) nebo též perleťovka brazilská („Geophagus“ brasiliensis). Uvozovky kolem jejího rodového jména naznačují, že tento a několik dalších druhů stojí podle výsledků molekulárně genetických analýz trochu stranou od vlastního rodu Geophagus a že by mohlo jít o rod samostatný.
Podobně se uvozovky často píší také u perleťovky červenopřilbé („Geophagus“ steindachneri), akvaristicky dobře známého druhu maternálních ovofilních tlamovců z Kolumbie, a dalších dvou druhů z druhového komplexu „crassilabris“. Dosavadní výzkumy naznačují, že druhový komplex „crassilabris“ ale stojí rodu Geophagus blíže než druhový komplex „brasiliensis“.
Také 11 dnes platných druhů perleťovek rodu Gymnogeophagus se v akvaristice opakovaně zaměňuje a chybně určuje. Z hlediska rozmnožování existují v tomto rodu dvě skupiny. Druhy odchovávající potomstvo volně dorůstají většinou jen do 10 cm, ale vhodnější je pro ně rovněž nádrž o délce alespoň 150 cm, protože u nich někdy bývá vyšší vnitrodruhová agresivita, zejména ze strany samce vůči samici, která ještě není připravena na tření. Tyto druhy pocházejí z Uruguaye, a vyhovuje jim proto zhruba dvouměsíční období v roce s nižší teplotou (12–15 °C). Nejčastěji se z této skupiny chovají perleťovka pruhovaná (Gymnogeophagus rhabdotus) a perleťovka středozemní (Gymnogeophagus meridionalis). Na rozdíl od většiny ostatních perleťovek vyžaduje u těchto druhů čerstvě rozplavaný potěr v prvních několika dnech života jemnější krmivo, než jsou čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek (např. nálevníky a mikry). Druhou etologickou skupinu v rodu Gymnogeophagus tvoří larvofilní tlamovci dorůstající podle druhu velikosti 12–20 cm. Chov je obdobný jako u jiných perleťovek, i když vnitrodruhová agresivita není příliš vysoká, volíme pokud možno poměr pohlaví ve prospěch samic. Nejčastěji se v akváriích objevují perleťovka paraguayská (Gymnogeophagus balzanii) a perleťovka tmavá (Gymnogeophagus gymnogenys). Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 11/2016. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
