Dnes se seznámíme podrobněji s některými krunýřovci, kteří jsou vzhledově velmi atraktivní, ale mají vesměs nějaké specifické chovatelské nároky, kvůli nimž se nehodí do jakéhokoli akvária. V některých případech jde o ryby přímo nevhodné pro začátečníky. O případných úskalích chovu je dobré vědět před nákupem ryb, protože jedinou univerzální radou, jak předejít pozdějším zklamáním a problémům, je takové ryby si nepořizovat. To ostatně platí u jakýchkoli akvarijních ryb, zdaleka ne pouze u krunýřovců.
Krunýřovci rodu Panaqolus jsou v mnoha případech vzhledově atraktivní, nebývají příliš velcí (nejmenší druhy dorůstají jen 6–8 cm, největší něco přes 20 cm), ani příliš choulostiví. Některé druhy se zdají být téměř předurčeny do menších začátečnických akvárií. Jedno ALE se však u těchto krunýřovců najde a souvisí s jejich potravou. Jsou to ryby především rostlinožravé, ba dřevožravé. Nehodí se proto do společenských akvárií hustě osázených různými druhy rostlin, u nichž je hlavním cílem líbivý vzhled – jednak nelze zcela vyloučit, že tito krunýřovci budou některé rostliny přímo poškozovat, jednak takové akvárium neobsahuje dostatečné množství dřeva (kořenů), které ryby rodu Panaqolus potřebují.
Tvarem těla i barevnou kresbou připomínají některé druhy a formy rodu Panaqolus některé pekoltie, s nimiž jsme se seznámili v minulém čísle. Z toho vyplývají různé záměny v označení dovážených ryb. Například aktuálně hlavně v Německu velmi populární Panaqolus sp. L 458 bývá často dovážen pod označením Peckoltia pulchra nebo Peckoltia vittata. Nejde však o nový problém, byť forma L 458 dostala svůj kód teprve v červenci 2013. I ryby, které dostaly už v roce 1992 kód LDA 1 a o dva roky později pak L 169, se v importech občas objevují jako Peckoltia sp. LDA 1.
Pro přesnost musíme doplnit, že rod Panaqolus byl ustaven teprve v roce 2001, a to v díle, které vyvolávalo prakticky ihned od svého publikování řadu připomínek a sporů. Šlo o článek, v němž bylo ustaveno 14 nových rodů krunýřovců najednou a který vyšel ve zvláštním čísle německého akvaristického časopisu DATZ věnovaném krunýřovcům. Například v době, kdy se připravovalo české názvosloví sumců vydané roku 2004, nebyl rod Panaqolus považován za platný a ryby, které do něj byly v roce 2001 vyčleněny, se řadily opět do rodu Panaque, kam patřily před tím. (Proto také pro rod Panaqolus chybí platné české jméno. Rod Panaque je česky „panak“, Panaqolus znamená doslova „malý Panaque“, a tak se nabízí jakási zdrobnělina typu „panačík“.) Novější výzkumy ale oprávněnost existence samostatného rodu Panaqolus potvrzují. Podle některých výsledků získaných zkoumáním DNA se dokonce zdá, že ryby rodu Panaqolus mají blíže k pekoltiím a k rodu Hypancistrus než k panakům. Zejména v některé anglo-americké literatuře však stále přetrvává řazení „malých panaků“ jako podrodu do rodu Panaque.
S panaky mají zástupci rodu Panaqolus podobné ozubení – mají malý počet velkých zubů s jedním lžičkovitým vrcholkem, kterými se zřetelně odlišují od jinak podobných pekoltií se zuby dvouhrotými. Tyto zuby jasně odkazují na výživu svých majitelů. Krunýřovci rodu Panaqolus jsou xylofágní neboli dřevožraví. V přírodě se vyskytují především v místech nahromaděného potopeného dřeva, které neustále oškrabují. Není přesně známo, jak velké procento jejich potravy tvoří samotné dřevo a do jaké míry přijímají dřevo jen jako „nosič“ mikroflóry a mikrofauny, ale zkušenosti z akvarijních chovů naznačují, že tyto ryby přečkávají dlouhé týdny v dobré kondici a bez zjevných známek hubnutí, i když jsou v nádrži vybavené pouze dřevem, jež zcela jistě není pokryto takovým množstvím mikroorganismů jako v přírodě, a nedostávají jinou potravu. U druhu Panaqolus maccus byly v trávicím traktu nalezeny kromě určitých bakterií také čtyři druhy aerobních hub produkujících enzymy rozkládající dřevo. Na druhé straně ale tito krunýřovci přijímají v akváriích po přivyknutí i nejrůznější další rostlinnou potravu, umělá krmiva (tablety pro sumce, granule) a občas i potravu živočišnou, nejlépe mrazenou, a to jemnější druhy, jako jsou buchanky (cyklop) nebo kaluženky (Moina); zcela nevhodné jsou pro ně nitěnky, patentky, maso apod. Dřevo (a to zejména měkčí druhy, které umožňují snadné oškrabávání svrchní vrstvy) je však pro krunýřovce rodu Panaqolus zcela nezbytnou podmínkou, aby se cítili dobře. Kromě potravy jim často poskytuje i úkryt, ale další úkryty je třeba nabídnout v podobě různých dutin a jeskyněk z kamenů. Vždy musí být možných úkrytů více, než kolik je těchto ryb v akváriu. Vzhledem k uvedené stravě produkují tyto ryby velké množství výkalů. Znamená to, že akvárium musí být vybaveno kvalitní filtrací, doplněnou o pravidelnou výměnu části vody. Je to o to důležitější, že krunýřovci rodu Panaqolus potřebují teplejší vodu (24–28 °C).
Některé druhy rodu Panaqolus se v akváriích opakovaně množí. Pohlaví se v dospělosti pozná u těchto ryb snadno, samci mají zadní část těla nápadně porostlou odontody. Voda na tření nesmí být příliš tvrdá (vodivost menší než 450 μS/cm) a nesmí obsahovat příliš dusičnanů. Námluvy lze často stimulovat opakovanou výměnou části vody spojenou s poměrně výrazným kolísáním teploty a vodivosti vody v nádrži. I když se v přírodě třou zpravidla do dutin ve dřevě, v akváriu využívají samci bez problémů i hliněné dutiny. Potěr vyžaduje hned po rozplavání měkčí dřevo a další rostlinnou potravu (spařený salát nebo špenát, vařenou cuketu apod.), doplněnou o rozdrcené tablety pro sumce. Odchovy se daří např. u forem LDA 1/L 169 nebo L 2. Zhruba od roku 2005 se v akváriích množí také forma L 204, dovážená do Evropy pravidelně z Peru již od poloviny 90. let, která byla v loňském roce vědecky popsána jako Panaqolus albivermis. Vhodná voda pro jeho odchov není nijak mimořádná – úspěchu lze dosáhnout i při hodnotách pH 6,8–7,0, CT do 6 °N, vodivost zhruba 280μS/cm, teplota 27–29 °C, podstatný je nízký obsah dusičnanů, neměřitelné dusitany a dobrá hygiena – v nádrži se nesmí množit bakterie. Jiní chovatelé uvádějí jako ideální vodu trochu kyselejší a měkčí (pH 6,5–6,7, CT 3 °N, UT 2 °N, vodivost 120–130 μS/cm). Existuje také názor, že pro úspěšný odchov je u tohoto druhu důležitá hodně prokysličená a dost silně proudící voda. Velmi zajímavou zkušenost učinil švýcarský chovatel Udo Wanninger při rozmnožování druhu Panaqolus sp. L 397 „Alenquer“. Dlouhodobě choval ryby ve vodě o teplotě 28–29 °C, pH 6,0–6,5 a vodivosti 50–100 μS/cm. Plánoval, že bude stimulovat tření ryb zhruba dvouměsíčním napodobením období sucha, zakončeným simulací nástupu období dešťů. K velkému překvapení ale došlo k tření opakovaně hned na počátku „období sucha“, když teplota vody klesla na 26 °C, pH stouplo na 7,8 a vodivost na 700 μS/cm. Po výtěru pak chovatel malými, zhruba 10% výměnami vody upravil její hodnoty k odchovu mláďat na pH 6,5 a vodivost 200 μS/cm. Dlouhodobě se v akváriích množí rovněž kolumbijská forma LDA 67, označovaná též jako Panaqolus cf. maccus a velmi často se objevující v akvaristických kruzích pod chybným označením Peckoltia vittata.
Panakové (rod Panaque) jsou nádherné ryby, které oprávněně přitahují už dlouhá desetiletí pozornost akvaristů. Platí pro ně vše, co bylo napsáno o krunýřovcích rodu Panaqolus a o dřevě, k tomu pak je potřeba přičíst ještě jeden fakt, a to jejich velikost. Panakové dorůstají v dospělosti přes 40 cm, a hodí se proto jen do skutečně velkých nádrží o délce alespoň 2–3 m a objemu přes 1000 l. V akvaristice nejznámějším druhem je panak černopruhý (Panaque nigrolineatus), hojně rozšířený v povodí Orinoka ve Venezuele a Kolumbii. V revizi panaků publikované v roce 2010 byly nově popsány tři další, vzhledově podobné druhy – Panaque armbrusteri (Brazílie), Panaque schaeferi (vyskytuje se v Peru, Ekvádoru a Brazílii) a Panaque titan (Ekvádor). Asi vůbec nejatraktivnější z nich je prvně jmenovaný panak Armbrusterův, který byl dlouho znám jako L 27. Je však třeba dávat pozor také na dovětek za tímto kódem. Druh Panaque armbrusteri byl popsán pouze na základě ryb z povodí řeky Tapajós (L 27 „Tapajós“). Dále na východ žijí nejméně tři další populace podobných panaků, označované jako L 27 „Xingu“, L 27 „Araguaia“ a L 27 „Tocantins“. S těmi autoři revize rodu a popisu nových druhů záměrně nepracovali, pouze připomněli jejich existenci a souhrnně je označili jako Panaque cf. armbrusteri. V souvislosti s těmito rybami stojí za zmínku, že vloni na podzim byla publikována první zpráva o úspěšném akvarijním odchovu formy L 27 „Araguaia“. Panakové z povodí Orinoka, které můžeme označit jako „komplex Panaque nigrolineatus“, a z povodí Amazonky („komplex Panaque armbrusteri“) se trochu liší svými chovatelskými nároky – zatímco amazonským panakům pocházejícím vesměs z čirých vod vyhovuje v akváriu voda měkká a kyselá, orinockým, kteří většinou žijí ve vodách bílých, vyhovuje voda polotvrdá a neutrální až slabě zásaditá. Rozlišení obou komplexů podle zbarvení a kresby je velmi ošidné, ale opět nám pomohou zuby. Panakové z komplexu „nigrofasciatus“ jich mají méně, maximálně devět v jedné polovině čelisti, přičemž ale obě poloviny čelisti svírají poměrně ostrý úhel (tvar sevřeného V). Panakové z komplexu „armbrusteri“ mají zubů více, až 15 v jedné polovině čelisti, obě poloviny čelisti svírají méně ostrý úhel (tvar širokého V).
Z panaků stojí za stručné připomenutí ještě dva druhy. Hlavně starší akvaristé si jistě vzpomenou, že už v 80. letech byl u nás znám černě zbarvený panak s modrýma očima, jehož vědecké jméno se tehdy uvádělo v podobě Panaque suttoni. Posléze byl tvar druhového jména opraven do gramaticky správné podoby suttonorum, neboť druh nebyl pojmenován pouze na počest dr. Suttona, nýbrž manželského páru Suttonových. Nejnovější výzkumy, potvrzené novým popisem obou druhů ve zmiňované revizi z roku 2010, ale ukázaly, že skutečný panak modrooký (Panaque suttonorum) žije pouze v tocích vlévajících se do venezuelského lagunového jezera Lago Maracaibo, tj. na území Venezuely a malém kousku severovýchodní Kolumbie u venezuelských hranic, a do akvárií zřejmě nebyl nikdy dovezen. Druhem, který pod jeho jménem vystupoval v evropské akvaristice (a v posledních letech se už opět v malém množství do Evropy dováží), je ve skutečnosti panak křivozubý (Panaque cochliodon), vzhledově velmi podobný, který je kolumbijským endemitem a vyskytuje se v povodí řek Magdalena a Cauca.
Atraktivní, ale velcí a ještě navíc teritoriální – takoví jsou krunýřovci rodu Pseudacanthicus. Především na hřbetě a v horní části boků mají tělo pokryté krátkými, tvrdými a ostrými odontody, díky nimž se jim v němčině říká výstižně „kaktusoví sumci“. Pro chov ve velkých akváriích s bohatě rozčleněným interiérem a dobrou filtrací vody se z nich asi nejlépe hodí krunýřovec trnitý (Pseudacanthicus spinosus), krunýřovec leopardí (Pseudacanthicus leopardus) a formy L 114 a L 65. Kromě formy L 65, která dorůstá délky 20–25 cm, dosahují ostatní v dospělosti velikosti 30–40 cm. Dovážejí se ale i další formy s L kódy, mezi nimiž je dobré upozornit na atraktivní druh L 97 (černý s bílými tečkami), který sice láká svou velikostí jen 15–20 cm, nicméně vyžaduje stejně prostornou nádrž jako větší druhy, neboť je velmi silně teritoriální.
Krunýřovci rodu Pseudacanthicus jsou masožraví, v akváriu přijímají nejrůznější mrazenou potravu i krmné tablety a granule. Dnes asi nejrozšířenějším zástupcem je forma L 114 z povodí středního Rio Negra. Kdysi byla považována za krunýřovce leopardího a dodnes můžeme na tyto ryby narazit pod označením Pseudacanthicus cf. leopardus. Skutečný krunýřovec leopardí ale pochází z hraniční oblasti mezi Guyanou a Brazílií (povodí řek Essequibo v Guyaně a Branco v Brazílii). Obě formy se od sebe liší v několika znacích, nejmarkantnější je rozdíl v kresbě na hlavě u dospělých ryb. U formy L 114 mají i dospělci na celé hlavě kresbu tvořenou většími černými skvrnami na světlém podkladu. U krunýřovce leopardího se s věkem skvrny na hlavě stále zmenšují, až často u dospělců téměř úplně mizí. Kromě toho má krunýřovec leopardí nižší plošší tělo. Obě formy byly již v akváriích úspěšně rozmnoženy a dokonce bylo i zjištěno, že se mohou mezi sebou křížit.
Příbuzný s rodem Pseudacanthicus je rod Leporacanthicus. Jsou to krunýřovci převážně masožraví, kteří ale nebývají vybíraví a přijímají i rostlinnou potravu, jež by ale neměla být určitě základem jejich stravy. Akvaristicky nejrozšířenější je dnes asi krunýřovec itaitubský (Leporacanthicus joselimai) dorůstající délky jen 15–20 cm a opakovaně již v akváriích rozmnožený. Někteří představitelé tohoto rodu nemají mezi akvaristy úplně nejlepší pověst – bývají dost nesnášenliví, někdy nejen vůči příslušníkům vlastního druhu, občas mají zvláštní choutky a vykusují silikon z lepených spojů nádrže, případně odkusují rostliny kousek nad kořeny. Není to zdaleka pravidlem, ale je dobré o tom vědět a zacházet s příslušníky rodu Leporacanthicus opatrně.
Dnešní přehlídku krunýřovců, kteří se nehodí pro začátečníky, zakončíme upozorněním na rod Pseudolithoxus (česky litoxus). V případě litoxů nejde o velikost, většina druhů dorůstá kolem 12–15 cm, některé dokonce pod 10 cm, největší pak lehce přes 20 cm. Důvodem jsou podmínky, které vyžadují. Potřebují rychle proudící vodu s vysokým obsahem kyslíku a současně dost teplou (26–30 °C). Voda musí být velmi čistá, s minimem dusíkatých látek, měkká, nanejvýš polotvrdá. Litoxové jsou převážně rostlinožraví, vhodný je u nich ale i přídavek živočišné složky potravy v podobě korýšů či hmyzích larev.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 5/2014.