Úvod » Články » Krunýřovci (3)

Krunýřovci (3)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 14. 2. 2015

Mezi menšími a středně velkými krunýřovci „typu ancistrus“ najdeme kromě „domácího ancistruse“ a rodu Hypancistrus, kterým jsme se věnovali v posledních dvou číslech, ještě celou řadu dalších rodů, jejichž zástupci se u nás rovněž chovají nebo se objevují v importech. Jejich chovatelské nároky jsou velmi rozmanité, a proto si nejznámější rody stručně představíme.

Pekoltie guyanská
© Jaroslav Hofmann

Řadu malých, vzhledově atraktivních druhů najdeme mezi pekoltiemi (rod Peckoltia). Aktuálně je vědecky popsáno 16 platných druhů, k nimž je třeba připočítat ke čtyřicítce dalších nepopsaných druhů označených nejčastěji L-kódy, případně LDA-kódy nebo obchodním názvem. Většina z nich dorůstá velikosti jen 10–15 cm (některé druhy dokonce jen 8–10 cm). Pekoltie jsou všežravci, kteří nepoškozují rostliny, ale na druhé straně také nijak nepomohou s likvidací řas. (I v tomto případě ale existují výjimky – např. u nepříliš často dovážené pekoltie guyanské, Peckoltia braueri, bylo v akváriu pozorováno, že likviduje štětičkové řasy.) Vyhovuje jim dobře prokysličená teplejší voda, ale jinak jde o ryby bezproblémové. Pro chov stačí běžná vodovodní voda, pokud není mimořádně tvrdá a zásaditá, ideálně o teplotě 24–26 °C. U dospělých ryb převažuje v potravě živočišná složka, ale i ony potřebují přídavek stravy rostlinné. Velmi důležitá je rostlinná složka při odchovu mláďat, zejména na jeho samém začátku.

Peckoltia compta – jedinec s typickou kresbou
© Jaroslav Hofmann
Další jedinec druhu Peckoltia compta (L 134) s typickou kresbou
© Jaroslav Hofmann
Tato ryba dovezená pod označením L 134 nemá úplně typickou kresbu tohoto druhu, spíše se podobá formě L 278 z venezuelské řeky Rio Apure, která je však vzhledově velmi variabilní (forma L 134 neboli Peckoltia compta pochází z brazilského státu Pará)
© Jaroslav Hofmann

Některé druhy pekoltií se v akváriích třou vcelku ochotně, jiné je třeba ke tření stimulovat a další se dosud rozmnožit nepodařilo. K častěji odchovávaným druhům patří pekoltie krátká (Peckoltia brevis), druh, který byl vědecky popsán už v roce 1935 z povodí Rio Purus, jednoho z velkých pravostranných přítoků Amazonky v Brazílii. V posledních 20 letech byl tento druh naloven i v jiných přítocích Amazonky a byla s ním ztotožněna také brazilská forma, která po dovozu dostala kód LDA 78. Ukázalo se, že pekoltie krátká žije též v Peru, Bolívii a Kolumbii. Podle toho, jak je tento druh definován v Armbrusterově revizi rodu Peckoltia z roku 2008, patří k němu také forma s kódem L 205 z povodí horního a středního toku Río Ucayali v Peru. S tímto názorem se ztotožňují mnozí akvaristé, specializované internetové servery i třeba brazilské úřady, které připravily počátkem roku 2012 vydaný pozitivní seznam druhů ryb, jež se smí z Brazílie vyvážet. Někteří chovatelé zejména v Německu s ním ale nesouhlasí a považují formu L 205 za samostatný druh. Dosud publikované zkušenosti naznačují, že ryby importované z přírody se třou nepravidelně, častěji v zimě, stimulačně se zdá působit delší období klidu bez výměny vody, případně zvýšení intenzity osvětlení (např. odstraněním dosud přítomných plovoucích rostlin). Ryby, které se již narodily v akváriu, se třou ochotněji a víceméně celoročně.

Pekoltie příčnopruhá – dospělec
© Jaroslav Hofmann
Pekoltie příčnopruhá – mládě
© Jaroslav Hofmann

Už před 20 lety byla publikována první zpráva o úspěšném odchovu druhu Peckoltia sp. L 80. Opakovaně byly v posledních zhruba 10 letech rozmnoženy druhy Peckoltia compta, vědecky popsaný roku 2010 a do té doby známý pod kódem L 134, a Peckoltia lineola, popsaný v roce 2008 a před tím známý jako L 202, LDA 57 a LDA 79. Oba tyto druhy potřebují ke tření měkkou (vodivost maximálně 200–250 μS/cm) a kyselejší vodu. V roce 2004 byla publikována první zpráva o úspěšném odchovu formy L 218, s níž je totožná forma L 247; k výtěru stačila polotvrdá voda. Další pekoltií, která se v akváriích množí pravidelně, je forma L 15 z brazilské řeky Xingu, odkud se také poměrně často dováží. Podle převládajícího názoru patří tato forma do druhu Peckoltia vittata (česky pekoltie příčnopruhá), vědecky popsaného už Steindachnerem v roce 1881. Problém ale je, že identita tohoto druhu není úplně jasná, a to ani po Armbrusterově revizi z roku 2008. Armbruster považuje druh Peckoltia vittata za velmi široce rozšířený (povodí celé Amazonky a ještě venezuelská řeka Ventuari) a vytvářející četné formy s odlišnou kresbou, s čímž ale nesouhlasí především mnozí němečtí odborníci, kteří ponechávají formu L 15 jako samostatný druh, případně ji nanejvýš označují jako Peckoltia cf. vittata. Pravdou je, že kdybychom vyšli z toho, jak je pekoltie příčnopruhá vymezena v Armbrusterově revizi, museli bychom do tohoto druhu zařadit nejen formu L 15, ale také formy L 38, L 140 = L 214, L 209, L 211 = L 295 a L 243.

Forma L 9 patří k méně nápadně zbarveným pekoltiím
© Jaroslav Hofmann
Rodová příslušnost formy L 387 původně řazené do dnes neplatného rodu Ancistomus není jistá
© Jaroslav Hofmann

Další chovatelsky bezproblémové krunýřovce najdeme v rodu Ancistomus, jde však o ryby trochu větší, dorůstající většinou délky kolem 20 cm (rozpětí podle druhu cca 15–25 cm), které vyžadují větší nádrže. Mají protáhlejší tělo, které tvarem trochu připomíná hypostomy (rod Hypostomus), zbarvením a kresbou jsou zase podobní pekoltiím. Živí se převážně rostlinnou potravou, kterou je třeba doplňovat i živočišnou složkou. V přírodě většinou obývají oblasti peřejí v tocích s čirou vodou v povodí Orinoka i Amazonky. Rod Ancistomus, který byl ustaven teprve v roce 2001, však dnes oficiálně neplatí. Podle některých ichtyologů patří jeho zástupci do rodu Peckoltia, kde se zpravidla sdružují do „skupiny Peckoltia snethlageae“. To však není jediný názor. Podle druhého patří tyto ryby mezi krunýřníky rodu Hemiancistrus, o kterých budeme mluvit za chvíli. Zatímco od rodu Hemiancistrus se dají tyto ryby odlišit poměrně snadno, podobnost s rodem Peckoltia je značná. Na rozdíl od chovu není rozmnožování těchto krunýřovců úplně snadné. V akváriích se dosud podařilo rozmnožit druhy Ancistomus snethlageae, L 147, L 208 a L 387.

Do druhu Peckoltia či Hemiancistrus (dříve Ancistomus) snethlageae patří formy označované jako L 141 a L 215
© Jaroslav Hofmann
Dalším dováženým druhem z někdejšího rodu Ancistomus je Peckoltia či Hemiancistrus sabaji, dříve známý jako L 124
© Jaroslav Hofmann

Středně velcí (většinou 12–15 cm) jsou rovněž krunýřníci rodu Oligancistrus. Podle dosavadních zkušeností nejsou ani příliš teritoriální, takže je lze chovat už v nádržích o objemu zhruba 160 l, pokud v nich mají dostatek úkrytů. Tito krunýřníci se nedovážejí příliš dlouho (rod Oligancistrus byl ustaven teprve v roce 1989), častěji teprve zhruba v posledních 10 letech. Obývají oblasti peřejí v tocích s čirou vodou, dosud jsou známi pouze z přítoků dolní Amazonky na severovýchodě Brazílie (nejvíce jich žije v řece Xingu). Pokud se podaří importované ryby aklimatizovat, jde o vcelku bezproblémové chovance, kteří ale potřebují hodně prokysličenou teplejší vodu (26–29 °C) a vyhovuje jim silnější proud. Jsou to všežravci, u nichž tvoří v dospělosti základ výživy živočišná složka, běžně přijímají mrazenou potravu i krmné tablety. Nejčastěji se dováží druh L 30, asi nejatraktivnější a nejžádanější je v současnosti L 354, který patří k vůbec největším známým zástupcům tohoto rodu (délka 20 cm). Oba druhy už byly v akváriích také rozmnoženy, ale zatím jde spíše o jednotlivé, nikoliv pravidelné odchovy. Při nákupu L 354 je třeba dávat pozor na poměrně častou záměnu s druhem L 20, který se dováží dost často, má rovněž kresbu tvořenou světlými skvrnami na tmavém podkladu, ale skvrny jsou menší než u L 354 a tělo nižší a kratší.

Oligancistrus sp. L 30
© Jaroslav Hofmann
Krunýřníci rodu Lasiancistrus připomínají tvarem těla i zbarvením některé krunýřovce rodu Ancistrus, na rozdíl od nich však nemají žádné masité výrůstky na rypci (na snímku druh Lasiancistrus saetiger vědecky popsaný v roce 2005 a do té doby známý jako L 322)
© Jaroslav Hofmann

Krunýřníci rodu Lasiancistrus se vyskytují na obrovském území, které začíná západně od And v Panamě a Kolumbii, pokračuje přes povodí Orinoka do Guyany a končí v povodí Amazonky. Většina druhů dorůstá délky 15–17 cm, některé o něco víc. Tito krunýřníci mají rádi silnější proud vody, jinak ale není jejich chov také nijak zvlášť náročný. V přírodě především spásají nárůsty řas, v akváriu potřebují hlavně rostlinnou potravu, občas doplněnou živočišnou. V jejich nádrži by neměly chybět kořeny. Některé druhy se již v akváriích opakovaně rozmnožily – např. krunýřník caucanský (Lasiancistrus caucanus), Lasiancistrus saetiger či Lasiancistrus tentaculatus.

Tvar a uspořádání zubů u krunýřníka Lasiancistrus saetiger nasvědčují, že jde o druh, který se primárně živí seškrabáváním řasových porostů z pevných podkladů
© Jaroslav Hofmann
Krunýřník Hemiancistrus guahiborum
© Jaroslav Hofmann

Rod Hemiancistrus (česky rovněž krunýřník) je typickým sběrným rodem, který zahrnuje ryby různého vývojového původu a do něhož se v poslední době řadí ty nově popisované druhy, s nimiž si ichtyologové nevědí úplně rady a jež nelze zařadit do žádného rodu jiného (z 26 dnes platných druhů bylo 14 popsáno v rozmezí let 1999–2008). Proto se také velmi obtížně stanovují jakékoli jejich společné charakteristiky, snad kromě té, že jde většinou o ryby z větší části rostlinožravé. V dovozech se občas objevuje krunýřník Hemiancistrus guahiborum z horního toku Orinoka, vědecky popsaný roku 2005 a dříve známý jako L 106. Podle některých ichtyologů ale do rodu Hemiancistrus v žádném případě nepatří a měl by být řazen do rodu Guyancistrus, kam byla původně po jeho ustavení roku 2001 forma L 106 zařazena, tehdy ještě bez druhového určení. Po několika letech byl tento rod zneplatněn a synonymizován s rodem Pseudancistrus, aby pak byla roku 2012 jeho platnost obnovena, což ale zatím přijala opět pouze část vědecké obce. Další spory se vedou o to, zda vzhledově velmi podobná forma L 122, která má ale nižší tělo, patří ke stejnému druhu jako L 106, nebo jde o druh jiný. Tento příklad dobře ilustruje složitost a často nepřehlednost stavu, v němž se nachází taxonomie krunýřovců.

Hemiancistrus sp. L 128
© Jaroslav Hofmann
Hemiancistrus subviridis
© Jaroslav Hofmann

Dalším dováženým druhem z rodu Hemiancistrus je L 128, 20–25 cm velký krunýřník z Venezuely, který už byl v akváriu i rozmnožen. Stalo se tak ale spíše náhodou v obří výstavní nádrži veřejného akvária. Vzhledově je L 128 dost podobný dnes nejznámějšímu a nejčastěji chovanému zástupci tohoto rodu, druhu Hemiancistrus subviridis. Zřejmě jde o sesterské druhy, které se liší v zásadě jen distribucí drobných světlých teček na těle. U L 128 jsou i na ocasním násadci a někdy i v ocasní ploutvi, u druhu Hemiancistrus subviridis jsou většinou jen v přední polovině těla, pokud výjimečně zasahují až na ocasní násadec, tak velmi řídce, ocasní ploutev je bez kresby. Kromě toho ale existuje ještě další druh, který je na první pohled s krunýřníkem Hemiancistrus subviridis prakticky identický. Oba tyto druhy byly popsány roku 2005 společně v jedné vědecké práci, navzdory vnějškové podobnosti dokonce v různých rodech – Hemiancistrus subviridis a Baryancistrus demantoides. K prvnímu druhu patří ryby dříve označované L 200, k druhému pak ryby L 200 „Hifin“. Liší se tím, že Baryancistrus demantoides má hřbetní ploutev za prvé vyšší a za druhé spojenu blánou s tukovou ploutvičkou. Ani jeden z těchto rozdílů nemusí být v praxi příliš použitelný. Velikost a tvar hřbetní ploutve se relativně snadno dají porovnat, vidí-li člověk vedle sebe zástupce obou druhů, pokud plave v nádrži pouze jeden z nich, je to horší. Spojení hřbetní ploutve s tukovou ploutvičkou se dá odhalit, stojí-li člověk u akvária s rybami, zvláště může-li si rybu z nádrže vylovit, ale třeba na fotografiích bývá nezjistitelné. Kromě toho se ví, že přinejmenším u některých krunýřníků rodu Baryancistrus v dospělosti mizí, takže zadní okraj hřbetní ploutve je volný. Chovatelské zkušenosti však naznačují, že mezi oběma druhy rozdíly opravdu jsou – zatímco Hemiancistrus subviridis se v akváriích opakovaně množí (i když jen v optimálních podmínkách a ne úplně jednoduše), Baryancistrus demantoides dosud zřejmě odchován vůbec nebyl. Tření krunýřníků Hemiancistrus subviridis stimuluje simulování období dešťů, tj. opakované, nejlépe každodenní výměny části vody spojené s poklesem tvrdosti a teploty vody v nádrži po dobu zhruba dvou týdnů, následované opětovným zvýšením teploty a zhruba po týdnu částečnou výměnou vody spojenou s mírným vzestupem tvrdosti. Samotný chov není extrémně obtížný, ale vyžaduje zkušenějšího chovatele (intenzivní filtrace, prostorově členitá velká nádrž s četnými úkryty, pestré krmení živočišnou i rostlinnou potravou).

V mládí mimořádně atraktivní je krunýřník Baryancistrus sp. L 18, s nímž jsou totožné ještě formy L 85 a LDA 60. Dospělé ryby dorůstají více než 30 cm, mají velmi drobné tečkování po celém těle a velmi redukované nebo zcela chybějící žluté lemy ploutví
© Jaroslav Hofmann

V rodu Baryancistrus najdeme celou řadu velmi hezkých krunýřníků, kteří se však nehodí pro začátečníky. Jsou to velké ryby, vesměs dorůstající 30–40 cm, které vyžadují k tomu, aby se jim dařilo, nejen značně velké nádrže, ale také optimální podmínky, bez nichž strádají a nerostou. Patří k nim vysoká teplota (26–30 °C), častá výměna vody, krmení několikrát denně apod. Kromě toho jsou v dospělosti teritoriální a ničí rostliny. Jde o potravní specialisty spásající v přírodě porosty řas, kteří by se měli v akváriu krmit téměř výlučně rostlinnou potravou. Živočišnou potravu sice v akváriu přijímají, často i ochotně, ale při dlouhodobějším podávání jim nedělá dobře.

S druhem L 18 je blízce příbuzný Baryancistrus sp. L 47, který se snáze přizpůsobuje akvarijnímu chovu a lépe roste. Někteří mladí jedinci mají lemy ploutví bílé...
© Jaroslav Hofmann
...jiní žluté
© Jaroslav Hofmann
Pro krunýřovky (rod Chaetostoma) je typický mohutný masitý horní pysk a delší vyšší rypec, které dodávají hlavě poněkud „psí“ vzezření
© Jaroslav Hofmann

Druhově bohatý je také rod Chaetostoma (česky krunýřovka), který aktuálně zahrnuje 46 vědecky popsaných druhů a další nepopsané formy. Vzhledem k tomuto množství se u krunýřovek setkáváme se značnou variabilitou z hlediska jejich velikosti (od 10 do 30 cm) i chovatelských nároků. Některé krunýřovky jsou vysloveně horské ryby vyžadující chladnější vodu velmi bohatou na kyslík. Jiným, které v dovozech převažují, vyhovuje vyšší teplota vody a nejsou tak choulostivé jako horské druhy, i ony ale vyžadují výkonnou filtraci a dobré prokysličení vody. Ojediněle se mezi krunýřovkami dokonce najde i druh vhodný též pro začátečníky, jako je třeba krunýřovka tachiranská (Chaetostoma tachiraense) z Kolumbie a Venezuely. Zvláštností krunýřovek je to, že si hloubí třecí dutinu pod kameny jako některé cichlidy a vytírají se na její strop, samec pak hlídá jikry obdobně jako u ostatních dosud zmíněných rodů. V akváriu byl dokonce pozorován výtěr, při němž byly jikry nakladeny za kamenem na stěnu nádrže.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 4/2014. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: