V minulém článku jsme se seznámili s obtížemi, které provázejí pokusy o druhové určení nejpopulárnějšího akvarijního krunýřovce. Dnes doplníme informace o tomto „domácím ancistrusovi“ ještě jeho chovatelskými nároky a pak se budeme věnovat skupině, do které patří jedni z barevně vůbec nejatraktivnějších krunýřovců – rodu Hypancistrus.
Běžně chovaní a prodávaní krunýřovci Ancistrus sp., pro které používám označení „domácí ancistrus“ (podrobné vysvětlení s obsáhlou fotodokumentací je v minulém čísle) jsou ryby velmi přizpůsobivé a nenáročné. K tomu mají ještě gloriolu neúnavných bojovníků s řasami, a tak není divu, že se často objevují i v začátečnických nádržích. Na tom není samo o sobě vůbec nic špatného, ale ne každý začátečník si včas uvědomí, co všechno chov těchto krunýřovců obnáší. V prvé řadě je třeba mít na mysli, že jde o ryby, které v dospělosti běžně dorůstají délky 10–12 cm, občas ještě víc. Minimální vhodná délka akvária pro domácího ancistruse je 80 cm, do menších nádrží se nehodí. Ožehavý je počet chovaných jedinců. Ideální je jeden samec a dvě samice, což ale znamená pořizovat si ryby až v době, kdy je u nich rozlišitelné pohlaví, tj. polovzrostlé jedince ve věku nejméně půl roku.
U dospělých ryb se pohlaví pozná snadno. Samci mají nápadnější odontody na prsních trnech i na interoperculu a navíc ještě znak typický pro celý rod Ancistrus – masité výrůstky na rypci, které mohou být u některých druhů (včetně domácího ancistruse) na konci rozvětvené. Vyrůstají po obvodu rypce, vzadu na „tvářích“ a ve střední linii rypce – právě uprostřed hlavy před nosními otvory bývají nejdelší. Problém ale je, že kratší, tenčí a nevětvené výrůstky se někdy objevují po obvodu rypce i u samic, což u mladých vyvíjejících se jedinců může být pro určení pohlaví na nějakou dobu matoucí.
Existují dvě hypotézy vysvětlující význam těchto výrůstků, které jiní krunýřovci kromě druhů rodu Ancistrus nemají. Podle jedné zvyšují dobře vyvinuté výrůstky reprodukční úspěšnost svého nositele – pohyb výrůstků napodobuje pohyb vykulených larev a samice dávají přednost samcům, kteří se již úspěšně starají o výtěr, před těmi, kteří o výtěr nepečují. Podle druhé obsahují výrůstky velké množství žláznatých buněk, jež uvolňují glykoproteiny sloužící larvám jako přídatný zdroj živin.
Samci jsou teritoriální, několik v jednom akváriu jich může být pouze v případě velké nádrže s dostatečným počtem úkrytů (dostatečný počet v tomto případě znamená větší počet úkrytů, než kolik je v akváriu všech krunýřovců obojího pohlaví). I pak je ale třeba dávat pozor při krmení a potravu rozdělovat na různá místa v nádrži – dominantní samec od potravy ostatní ryby odhání, což platí nejen pro slabší samce, ale často i pro samice a ryby jiných druhů, které rovněž sbírají potravu ze dna (např. pancéřníčci). Domácí ancistrus patří k druhům, jejichž přirozenou potravou jsou řasové porosty a v nich žijící drobní živočichové. Z toho plyne, že tito krunýřovci bezpodmínečně vyžadují v potravě rostlinnou složku. V udržovaném akváriu nebývá k dispozici tolik zelených řas (rozsivek ani ruduch si domácí ancistrusové nevšímají, ani kolonie zelených jednobuněčných řas vytvářejících drobné ploché okrouhlé skvrnky na skle nelikvidují stoprocentně), aby potřebu rostlinné potravy stačily pokrýt. Pokud není rostlinná složka doplňována v dostatečném množství z vnějších zdrojů (cuketa, salátová okurka, mrazený hrášek, spařený salát apod.), ancistrusové se po ní poohlédnou přímo v akváriu. Obzvlášť jim chutnají šípatkovce (Echinodorus), na jejichž listech zanechávají charakteristické požerky. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že okusí-li ancistrusové šípatkovce, budou jim už vždy dávat přednost před jinou vegetací…
Chovatelsky jsou domácí ancistrusové velmi nenároční, pouze jim dlouhodobě nevyhovuje příliš vysoká teplota vody (od 27 °C výše). Snadný je i jejich odchov. Zatímco u mnohých jiných krunýřovců hraje velkou roli velikost a tvar třecí dutiny, kvalita vody apod., domácí ancistrusové se třou ochotně ve velmi rozmanitém prostředí. Na dutinu nejsou vůbec vybíraví. Nejen, že se třou v nejrůznějších trubkách či květináčích, ale často si k vytření vyberou místo, které skutečnou dutinu připomíná jen vzdáleně (různé prostory pod kořeny, trsy vodních kapradin apod.). Pokud nejsou ancistrusové ve společenském akváriu trvale vyrušováni nějakými spolubydlícími, najdou v něm aspoň jeden trochu vhodný prostor k nakladení a střežení jiker a jsou slušně krmeni, dříve či později se vytřou a akvarista se musí připravit na to, že se mu v nádrži objeví mláďata. Jejich počet závisí na tom, kolik jich zlikvidují po rozplavání jiní obyvatelé akvária a jak moc vhodné, dostatečně drobné potravy potěr nalezne. Ale už třeba jen deset postupně rostoucích mláďat může být pro společenskou nádrž docela velký problém nejen z hlediska prostoru, ale i škod, které dokážou napáchat na rostlinách. Akvarista, který si tyto ryby pořizuje, musí být tedy připraven i na jejich neplánované množení, jemuž v nádrži, kde se vyskytují jedinci opačného pohlaví, prakticky nelze zabránit.
Kromě domácího ancistruse se v akváriích chová velké množství přírodních druhů a forem, jejichž nároky se často výrazně odlišují, a to nejen mezi příslušníky různých rodů, ale i mezi různými druhy stejného rodu. V tomto a několika dalších pokračováních si představíme některé nejznámější a nejatraktivnější zástupce všech hlavních typů krunýřovců (viz zjednodušené rozdělení čeledi v minulém čísle). Začneme rodem Hypancistrus, do kterého patří řada vzhledově mimořádně atraktivních krunýřovců s kontrastní kresbou na těle. V současnosti zahrnuje rod šest vědecky popsaných druhů a přes 20 dalších forem označených L-kódy, které dosud popsány nejsou. Nejslavnější z nich je krunýřovec zebra (Hypancistrus zebra), popsaný vědecky jako první v roce 1991 a předtím známý jako L 46. Později byly dovezeny dvě formy s poněkud odlišnou kresbou, které dostaly kódy L 98 (skvrnitá varianta) a L 173 (varianta s vlnitými pruhy, ale i s trochu odlišným tvarem těla). Často jsou s krunýřovcem zebrou ztotožňovány, ale jednoznačně jejich druhová identita prokázána není. V rámci svého rodu patří krunýřovec zebra k náročnějším druhům, kromě toho má velmi málo jiker (v jednom výtěru většinou jen 5–15). Jeho první dovozy do Evropy na konci 80. let 20. stol. vzbudily senzaci a vyvolaly po těchto rybách značnou poptávku. Výsledkem bylo, že v roce 2004 byl odchyt a export tohoto druhu z Brazílie, kde se vyskytuje v dolním toku řeky Xingu, zcela zakázán. Akvaristé jsou proto odkázáni pouze na relativně pravidelné, ale velmi nepočetné odchovy, což se logicky promítá i do ceny těchto ryb. (Paradoxní je, že budoucnost krunýřovců zebra ohrožují sami Brazilci stavbou přehrady Belo Monte na dolním Xingu. Až bude uvedena do provozu, sníží se průtok vody v asi 100 km dlouhé oblasti pod přehradou, nazývané Volta Grande, až o 80 %. Nikdo neví, jak taková změna zasáhne druhy, které v této oblasti žijí a mezi něž patří právě i krunýřovec zebra…)
Krunýřovci rodu Hypancistrus se vyskytují v severní části Jižní Ameriky, od horního Orinoka (Kolumbie, Venezuela) po dolní tok Amazonky v Brazílii (zejména jižní přítoky dolní Amazonky, k nimž patří právě třeba Rio Xingu). Většinou obývají oblasti s rychle tekoucí, až na výjimky čirou vodou ve větších řekách. Žijí zpravidla mezi kameny ve větší hloubce, výrazně aktivnější jsou v noci, dny tráví převážně v úkrytech. Jsou to všežravci s významným zastoupením živočišné složky potravy, nevyžadují v akváriu nezbytně dřevo (ačkoli ani v jejich případě se kořenem nic nezkazí), i samci při výběru třecí dutiny dávají přednost keramickým trubkám. Pohlavní rozdíly nejsou příliš výrazné, dospělí samci mají hustší a silnější odontody, další rozdíl je ve tvaru hlavy, která je u samců delší a širší. Hypancistrusové potřebují hodně teplou (26–30 °C) a výborně prokysličenou vodu s nízkým obsahem dusíkatých látek. Znamená to použití kvalitní výkonné filtrace, pravidelné výměny části vody a vyvedení výtoku z filtru tak, aby se maximálně čeřila hladina. Vytvoření těchto podmínek je podstatně důležitější než chemismus vody. Další důležitou podmínkou je dostatek úkrytů, minimálně jeden pro každou rybu. Často se doporučuje chovat pouze jeden pár v druhové nádrži, jejíž velikost se řídí velikostí chovaných ryb (nejmenší formy hypancistrusů dorůstají jen 6–8 cm, největší až k 20 cm). Méně náročné druhy lze umístit i do společenského akvária, ale vzhledem k nutnosti vysoké teploty vody je dost omezený výběr vhodných společníků, stejně jako osázení rostlinami. Na druhou stranu ale už polovzrostlí, stejně jako dospělí hypancistrusové rostliny nepoškozují, naopak odrůstající mláďata v prvních měsících života ano, což souvisí s jejich větší potřebou rostlinné složky potravy. U některých druhů (např. u zmiňovaného krunýřovce zebry) se naopak doporučuje vzhledem k určitým sociálním vztahům mezi jednotlivými rybami chov ve skupince alespoň šesti jedinců. Důrazně je však třeba varovat před společným chovem různých druhů (forem) hypancistrusů v jednom akváriu. Rod Hypancistrus je z evolučního hlediska rodem velmi mladým, v němž proces tvorby různých druhů (speciace) probíhá prakticky před našima očima. Vzhledem k tomu jsou přinejmenším některé druhy vzájemně křížitelné za vzniku dále plodného potomstva. Dokonce je znám případ, kdy byli nedopatřením spářeni dva jedinci, z nichž každý byl mezidruhovým křížencem jiné dvojice druhů. I tito kříženci se úspěšně vytřeli a dali dále plodná mláďata, která tak byla už čtyřnásobnými kříženci.
Ke stimulaci tření hypancistrusů stačí často jen výměna části vody spojená s poklesem její teploty o dva až tři stupně, po němž následuje opětovné zvýšení na stabilní hodnotu. Pro některé druhy se na tření doporučuje měkčí voda o maximální vodivosti 450–500 μS/cm, ale jsou známy úspěšné výtěry i v běžné polotvrdé až tvrdé vodě vodovodní.
Zmíněný zákaz vývozu krunýřovce zebry z Brazílie nebyl zákazem zdaleka jediným. Brazílie po roce 2000 výrazně omezila vývoz všech okrasných ryb a zavedla tzv. pozitivní seznam druhů, které se smí vyvážet – ryby, které na tomto seznamu nejsou, se vyvážet nesmí. Původní podoba seznamu byla velmi drakonická, postupně se ale počet povolených druhů začal opět trochu zvyšovat. Poslední verze pozitivního seznamu z ledna 2012 čítá už 725 sladkovodních druhů. Je mezi nimi i sedm druhů rodu Hypancistrus – krunýřovec zvědavý (Hypancistrus inspector) a formy L 4, L 66, L 136, L 260, L 262 a L 333. Právě s krunýřovcem zvědavým se pojí jeden taxonomický omyl nedávné minulosti, který bude vhodné na závěr ozřejmit. Od roku 2002, kdy byl Hypancistrus inspector vědecky popsán, se uvádělo, že jde o ryby s kódem L 201. To však není pravda. V roce 2007 byly vědecky popsány další čtyři druhy rodu Hypancistrus a ukázalo se, že s druhem Hypancistrus inspector jsou totožné ryby s kódem L 102. Kódem L 201 se označovaly dvě velmi podobné formy, často dokonce dovážené pohromadě v jedné dodávce. Forma někdy označovaná dovětkem „Big Spot“ byla vědecky popsána jako Hypancistrus contradens, forma s trochu menšími skvrnami vědecky popsána stále není a přísluší jí tedy kód L 201. Druh Hypancistrus inspector (dříve L 102) se od zbylých dvou jasně odlišuje – má bílé skvrny na hlavě menší než na těle a na okrajích ploutví (nejlépe je to patrné na hřbetní a ocasní) černý lem bez bílých skvrn. Druh Hypancistrus contradens a forma L 201 mají skvrny na hlavě stejně velké jako na těle a jejich ploutve nemají černý lem, bílé skvrny dosahují až k okraji ploutví. Daleko obtížnější je ale jejich vzájemné rozlišení – Hypancistrus contradens má trochu větší skvrny a celkově je poněkud robustnější, s širším a vyšším tělem než u formy L 201, která je štíhlejší, s tělem více dorzoventrálně zploštělým. Forma L 201 patří k nejsnáze chovatelným a množitelným hypancistrusům, hodí se i do společenských akvárií a pro chovatele, kteří s L-krunýřovci teprve začínají sbírat zkušenosti.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 3/2014. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
