Úvod » Články » Krunýřovci (1)

Krunýřovci (1)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 7. 12. 2014

Na závěr přehledu akvaristicky zajímavých sumců jsme si nechali jejich vůbec nejpočetnější čeleď. Krunýřovcovití (Loricariidae) zahrnují aktuálně zhruba 870 platných druhů, několik stovek člověkem již zaznamenaných, leč nepopsaných forem, mezi nimiž se mohou skrývat mnohé další nové druhy, a bezesporu také ještě blíže nespecifikovatelný počet druhů, o kterých lidstvo dosud vůbec neví.

Krunýřovcovití jsou pátou nejpočetnější čeledí mezi rybovitými obratlovci vůbec, více je jen kaprovitých, hlaváčovitých, vrubozubcovitých a tetrovitých. Kromě posledně jmenovaných mají však ostatní početnější čeledi daleko větší areál rozšíření. Krunýřovci se vyskytují pouze v Americe od Kostariky dále na jih až po Argentinu. Evoluce čeledi je zatím prozkoumána jen velmi málo. Tradiční dělení do šesti podčeledí doznává v poslední době různých změn, ale na definitivní výsledky je ještě brzy. K nejzajímavějším zjištěním patří, že zřejmě není důvod k existenci samostatné podčeledi Ancistrinae, kam patří mnozí z akvaristicky nejznámějších krunýřovců, a všechny tyto ryby by měly být řazeny do historicky dříve ustavené podčeledi Hypostominae. To jsou ale problémy, které běžného akvaristu nezajímají. Velmi zjednodušeně řečeno, v akváriích se můžeme běžně setkat se třemi skupinami krunýřovců, které odpovídají třem podčeledím – „typ ancistrus“ (podčeleď Hypostominae v širším smyslu, rody Ancistrus, Baryancistrus, Hypancistrus, Peckoltia, Hypostomus, Pterygoplichthys a mnohé další), „typ lorikárie“ (podčeleď Loricariinae, např. rody Loricaria, Rineloricaria, Dasyloricaria, Farlowella, Sturisoma) a „typ otocinclus“ (podčeleď Hypoptopomatinae, rody Otocinclus, Hypoptopoma apod.).

Domácí ancistrus – mladý samec divoce zbarvený
© Jaroslav Hofmann
Samec dlouhoploutvé divoce zbarvené formy domácího ancistruse
© Jaroslav Hofmann
Detail hlavy albinotického samce domácího ancistruse – dobře patrné jsou masité výrůstky na rypci, mohutné zahnuté odontody na interoperculu i kožní lalok zastiňující oko
© Jaroslav Hofmann

Velikostní i tvarová variabilita krunýřovců je značná. Nejmenší druhy měří kolem dvou centimetrů, největší asi šedesátkrát tolik. Někteří krunýřovci mají širokou hlavu a postupně se zužující tělo, jiní jsou od hlavy k ocasu tencí jako tužka. U mnohých je obrys přední části hlavy skoro půlkruhový, u jiných zašpičatělý, někteří krunýřovci mají rypec protažený v dlouhé a nápadné rostrum. Nejrozmanitější jsou i biotopy, které obývají a které sahají od prudce tekoucích mělkých horských bystřin až po bahnité dolní toky velkých řek s vodou černou, bílou i čirou, přičemž nechybějí ani druhy obývající vody stojaté. Rozdílné jsou i způsoby rozmnožování, ve zjednodušené podobě můžeme definovat čtyři základní typy: 1. ryby se vytírají na volný, nechráněný podklad a své jikry nehlídají (např. rod Otocinclus); 2. ryby se vytírají na volný podklad a své jikry hlídají (např. rody Sturisoma nebo Farlowella); 3. samec nosí hrozen jiker s sebou přichycený na dolním pysku (např. rod Pseudohemiodon); 4. ryby se vytírají do dutin či jiných chráněných prostor, kde samec hlídá jikry do vylíhnutí, resp. rozplavání mláďat (nejrozšířenější způsob, např. rod Ancistrus, Hypancistrus, Peckoltia, Hypostomus).

Samec xantorické formy domácího ancistruse – za pozornost stojí hustě odontody porostlý prsní trn
© Jaroslav Hofmann
Samice xantorické formy domácího ancistruse
© Jaroslav Hofmann

Mimořádně rozmanitá je i potrava, kterou se krunýřovci živí. Začínající akvaristé, kteří nemají s těmito rybami zkušenosti, je často všechny považují šmahem za rostlinožravé druhy, jež navíc budou ochotně čistit skla nádrže, listy rostlin apod. od řas. To je pohled zjednodušený a zavádějící, který snadno může skončit podvýživou chovaných ryb nebo dokonce jejich úhynem. Mezi krunýřovci najdeme opravdu řadu druhů, u nichž rostlinná složka tvoří významnou část přijímané potravy. I tyto druhy ale v určitém množství přijímají také potravu živočišnou. Platí to zejména pro druhy, které se v přírodě živí spásáním řasových porostů na kamenech, potopeném dřevě apod. V takových porostech žije spousta různých drobných živočichů, které tito krunýřovci požírají společně s řasami. Kromě toho existují ale i krunýřovci všežraví, pro něž je rostlinná potrava spíše jen zpestřením jídelníčku, nebo dokonce druhy masožravé. Zvláštní skupinu potravních specialistů pak tvoří krunýřovci, u nichž je významnou složkou jídelníčku dřevo. Obecně je dřevo v akváriu důležité pro všechny krunýřovce, u jedinců importovaných z volné přírody je nezbytnou podmínkou úspěšné aklimatizace, ale ocení ho i krunýřovci po generace množení v akváriích. Pro většinu krunýřovců je dřevo balastní složkou jídelníčku – ryby ho nejsou schopny strávit, ale dřevo pro ně má nezastupitelnou úlohu právě jako balastní hmota, která projde celým trávicím traktem a nakonec ho zase opustí. U specializovaných xylofágů („dřevožroutů“) je tomu ale jinak. Díky přítomnosti speciálních bakterií v trávicím traktu, schopných rozkládat celulózu, je pro tyto druhy dřevo „řádnou“ potravou, využitelným zdrojem živin a energie. Schopnost takto využívat dřevo byla dosud prokázána u panaků (rod Panaque) a u druhů dříve řazených do samostatného rodu Cochliodon, které dnes patří do rodu Hypostomus, v němž se vyčleňují jako druhová skupina Hypostomus-cochliodon. Ve všech případech je pro krunýřovce vhodnější dřevo měkčí – v přírodě se nejčastěji dostávají do kontaktu s dřevem čerstvým, které má na povrchu měkkou kůru a lýko a teprve pod nimi tvrdší xylém.

Samice dlouhoploutvé xantorické formy domácího ancistruse
© Jaroslav Hofmann
Želvovinová forma domácího ancistruse (na snímku samec) bývá často zaměňována s přírodní formou Ancistrus sp. LDA 16 z Brazílie
© Jaroslav Hofmann

K jakému druhu strávníků konkrétní krunýřovec patří, se dá odhadnout podle počtu, velikosti, tvaru a uspořádání zubů, jež jsou dobře viditelné, když se krunýřovec přisaje ústní přísavkou na sklo. Druhy živící se spásáním řasových porostů mají hodně drobných, tenkých až vláskovitých dvouhrotých zubů, kartáčovitě uspořádaných ve více řadách. Všežravé druhy mají daleko menší počet větších a silnějších zubů uspořádaných v jednom nebo několika shlucích. Ještě méně velkých zubů mají druhy masožravé, na jejichž potravní specializaci se dá usuzovat i z ne zcela dokonalé ústní přísavky. Zcela charakteristické jsou velké lžičkovitě zakončené zuby xylofágních druhů.

Samice želvovinové formy domácího ancistruse
© Jaroslav Hofmann
Samice želvovinové dlouhoploutvé formy domácího ancistruse
© Jaroslav Hofmann

Rozmanitost krunýřovců se projevuje i v obrovském množství forem dovážených z volné přírody, které (přinejmenším na první pohled) vypadají jako nové, vědecky dosud nepopsané druhy. Jejich proud do Evropy začal sílit ve druhé polovině 80. let, a proto se německý akvaristický časopis DATZ pokusil vnést do importů alespoň trochu pořádek. Od prosince 1988 začal používat k označování jednotlivých forem dovezených vždy z určitého konkrétního naleziště L-kódy – písmeno L symbolizuje název čeledi Loricariidae, čísla se přidělují chronologicky za sebou. Zpočátku byly do systému zařazeny i některé ryby z podčeledi Loricariinae, ale od roku 1991se používá už jen výlučně pro zástupce podčeledi Hypostominae v dnešním širším smyslu (tj. původní podčeledi Ancistrinae a Hypostominae). V poslední době už nové formy nepřibývají tak rychle jako v 90. letech minulého století. Hlavním důvodem je drastické omezení vývozu ryb odchycených ve volné přírodě z Brazílie, nikoli to, že by již nebylo co objevovat. Když na konci roku 2003 slavil systém L-kódů 15. narozeniny, zastavil se u čísla 350. Při 25. výročí vloni v prosinci byl jako poslední přidělen kód L 471. Akvaristé se někdy domnívají, že každý kód přísluší jednomu druhu, ale není tomu tak. Aby nedocházelo ke zmatkům, a protože zcela zásadním údajem pro druhové určení či popis ryby je přesná přírodní lokalita, kde byla ryba odchycena, používá se pro ryby, které třeba vypadají stejně jako nějaké dříve dovezené a již kódem opatřené, ale pocházejí z odlišné lokality, kód nový. Pod celkovou sumou 471 přidělených kódů se tedy skrývá méně než 471 druhů. Například k velmi populárnímu a barevně atraktivnímu krunýřovci zebra (Hypancistrus zebra), který byl vědecky popsán v roce 1991, patří formy opatřené kódy L 46, L 98 a L 173. Naopak ale zase existují četné formy, které L-kód nedostaly a šíří se pouze pod obchodními názvy, obsahujícími zpravidla jméno lokality, řeky, země apod., odkud pocházejí (např. Ancistrus sp. Río Paraguay, Hypancistrus sp. Belo Monte). Nepřehlednost ještě zvyšuje druhý systém číselných kódů s písmeny LDA, který začal přidělovat od konce roku 1992 jiný, dnes již neexistující německý časopis Das Aquarium. Některé formy se ocitly v obou systémech a vlastní jak L-kód, tak i LDA-kód (např. Pseudacanthicus sp. L 114 / LDA 7). Do svého zániku v prosinci 2005 stačil časopis Das Aquarium přidělit 102 LDA-kódů. Protože se jeho sladkovodní část stala teoreticky součástí jiného časopisu Amazonas, měl systém LDA-kódů pokračovat dál, ale redakce Amazonasu byla naštěstí natolik osvícená, že ho zastavila a žádný další LDA-kód již nepřidělila.

Domácí ancistrus existuje také v atraktivní červeně zbarvené formě
© Jaroslav Hofmann
Druh Ancistrus sp. L 309 byl objeven v peřejích řeky Tapajós v Brazílii. Chovatelsky patří k náročnějším druhům svého rodu. Vyžaduje bohatě prokysličenou vodu o vyšší teplotě (27 °C), tření stimulují opakované výměny většího objemu vody spojené s poklesem její teploty, vodivosti a pH
© Jaroslav Hofmann

Mají při vší této rozmanitosti krunýřovci také nějaké společné znaky? Samozřejmě mají. Začít můžeme u nízkého, dorzoventrálně silně zploštělého těla, které nekryjí šupiny, ale kostěné destičky vytvářející „pancíř“, nebo chcete-li „krunýř“, jenž dal těmto rybám v mnoha jazycích jejich jméno. U některých druhů kryjí kostěné destičky pouze hřbetní stranu hlavy a těla, zatímco břicho je holé, jiné mají kryté i břicho. Ochranu krunýřovců před nepřáteli dále zvyšují tzv. kožní zuby neboli odontody – trnovité až háčkovité výrůstky vyztužené vápenitými usazeninami. Mohou vyrůstat na nejrůznějších místech – na hlavě, ploutevních paprscích (velmi často na prvním tvrdém paprsku v prsních ploutvích) i na destičkách kryjících tělo. Množstvím, velikostí a rozmístěním odontodů se různé rody krunýřovců navzájem značně odlišují. Některé druhy nemají odontody prakticky vůbec, u jiných jsou nepřehlédnutelné a dodávají rybám často až bizarní vzhled. Třeba krunýřovci rodu Pseudacanthicus si kvůli nim vysloužili v některých jazycích pojmenování „kaktusoví sumci“. U mnoha druhů jsou v dospělosti odontody důležitým rozlišovacím znakem mezi pohlavími – u samců bývají četnější a mohutnější, někdy se ještě zvětšují v době rozmnožování. U krunýřovců rodu Ancistrus a dalších příbuzných rodů vyrůstají nejsilnější odontody na interoperculu (střední kosti skřelové), jsou pohyblivé a vztyčitelné. Kdo někdy přelovoval tyto ryby síťkou, jistě si jich všiml, protože právě jimi se ancistrusové dokážou do síťky zamotat. S odontody ale nesmíme zaměňovat měkké masité výrůstky, na koncích někdy rozvětvené, které mají samci rodu Ancistrus na rypci (a v podstatně menším množství, méně vyvinuté, nevětvené a jen po obvodu rypce někdy i samice) – ještě o nich uslyšíme.

K druhům, které nedostaly L-kód, ale šíří se pod obchodním jménem, patří Ancistrus sp. Río Paraguay, jehož chov i odchov není nijak obtížný
© Jaroslav Hofmann
Krunýřovci rodu Ancistrus se živí spásáním řasových porostů, typické jsou pro ně drobné tenké zuby uspořádané kartáčovitě v mnoha řadách
© Jaroslav Hofmann

Dalším charakteristickým znakem krunýřovcovitých je již zmíněná ústní přísavka, která rybám umožňuje pevné přichycení k podkladu i v silném vodním proudu. Jedinečný je rovněž způsob, kterým krunýřovci regulují množství světla, jež jim vstupuje do očí. Využívají k tomu zvláštní kožní lalok, který vyčnívá z okraje duhovky. Na světle se zvětšuje a oko zastiňuje, při úbytku světla se zase zmenšuje. Společná přinejmenším pro většinu druhů krunýřovců je i schopnost využívat k dýchání rovněž kyslík ze vzduchu. Toto přídatné dýchání je fakultativní (ryby ho používají pouze v prostředí s nedostatkem rozpuštěného kyslíku ve vodě) a realizuje se pomocí trávicí soustavy – u některých druhů (např. rod Pterygoplichthys) je pomocným dýchacím orgánem žaludek, u jiných určitý úsek střeva, případně plynového měchýře, který vývojově vzniká právě z trávicí soustavy.

Krunýřovec Adonis (Acanthicus adonis) patří k všežravcům, kteří mají zuby několika druhů
© Jaroslav Hofmann
Pro xylofágní druhy, jako je panak Panaque sp. L 191 z Kolumbie, jsou charakteristické velké zuby lžičkovitého tvaru
© Jaroslav Hofmann

Nejběžnějšími krunýřovci v našich akváriích jsou ryby rodu Ancistrus, u nichž je třeba se na chvíli zastavit. Ve starší literatuře se velmi často ztotožňovaly s krunýřovcem modrým (Ancistrus dolichopterus), což ale bylo založeno zřejmě na jakési záměně v dávných dobách. Skutečný krunýřovec modrý má opravdu modrý lesk a celé tělo poseté droboučkými bílými tečkami, vypadá tedy úplně jinak. Ani krunýřovec mnohotrnný (Ancistrus multispinnis), jehož jméno se v souvislosti s těmito rybami rovněž objevovalo, jim není moc podobný. Vzhledově nejbližší této akvarijní populaci ancistrusů je typový druh celého rodu, krunýřovec řasnatý (Ancistrus cirrhosus) z Argentiny. Podobné jsou ale i další druhy z jiných částí Jižní Ameriky. Skutečnost je taková, že ancistrusové, které běžně chováme a množíme v akváriích, jsou s největší pravděpodobností vícenásobní mezidruhoví kříženci. Vědecky je proto lze označovat pouze jako Ancistrus sp., bez druhového jména, česky je asi nejvýstižnější označení „domácí“ nebo „domestikovaný“ ancistrus. Postupně byly u domácího ancistruse vyšlechtěny i různé barevné formy a také formy dlouhoploutvé (závojové). Kromě normálně zbarvené základní formy jsou nejčastější formy žluté, které se ale vyskytují ve dvou podobách – jako albíni s červenýma očima a jako xantorická forma s očima černýma (leucíni). Právě tito leucíni jsou mezi chovateli u nás i jinde ve světě sveřepě, leč mylně opatřováni kódem L 144. Tento kód dostal v roce 1992 jeden jediný exemplář velmi světle žlutého až béžového ancistruse, který byl zamíchaný mezi normálně zbarvenými jedinci neurčeného druhu rodu Ancistrus z Paraguaye. Šlo o samce, který byl následně spárován s normálně zbarvenou samicí z téhož dovozu, a jejich mláďata dala základ linii L 144, která však během pár let přinejmenším v „čistokrevné“ podobě z akvárií opět zmizela. S velkou pravděpodobností se na tom podílelo křížení právě s domácími ancistrusy. Dnes u nás chovaní albíni a leucíni jsou v nejlepším případě kříženci L 144 a domácího ancistruse, pokud vůbec nějakou krev L 144 v sobě mají. Další barevné vyšlechtěné formy domácího ancistruse se označují jako hnědá (Brown, Braun), červená (Red) a želvovinová (Schildpatt). Přídomek Gold (zlatý) se používá dost libovolně pro albíny i leucíny. V závojové podobě jsou známi normálně zbarvení domácí ancistrusové, albíni, leucíni i želvovinová forma.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 2/2014.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: