Slovo meristický pochází z řeckého meristos, tedy „dělitelný“ nebo „počitatelný“. Na rozdíl od morfometrických znaků, u kterých něco měříme – například délku těla, délku hlavy nebo výšku těla – meristické znaky počítáme.
Mezi běžné meristické znaky ryb patří například:
počet tvrdých a měkkých paprsků v ploutvích,
počet šupin v určité řadě,
počet žaberních tyčinek,
počet obratlů,
počet některých kosterních struktur.
Tyto znaky mají v taxonomii velký význam, protože mohou pomoci odlišit i velmi podobné druhy. V ichthyologii tvoří základ pro přesné popisy druhů a pro tvorbu určovacích klíčů.
Je však důležité si uvědomit, že meristické znaky nejsou vždy absolutně neměnné. Jejich hodnoty se mohou v určitém rozsahu lišit mezi jedinci téhož druhu a někdy také v závislosti na populaci nebo podmínkách vývoje. Proto se často uvádějí rozsahy, například 7–8, nikoli jediná hodnota.
Na AQUATABu se však systematicky sleduje pouze jedna skupina meristických znaků – ploutevní vzorce. Ty patří mezi nejčastěji používané a dobře srovnatelné znaky, které usnadňují rychlou orientaci v taxonomii.
Co jsou ploutevní vzorce?
Ploutevní vzorec je standardizovaný zápis počtu tvrdých a měkkých paprsků v jednotlivých ploutvích. Způsob jeho zápisu umožňuje údaje mezi různými druhy poměrně snadno porovnávat.
Proč jsou ploutevní vzorce důležité?
Význam ploutevních vzorců spočívá především v tom, že poskytují rychlý a relativně objektivní způsob charakterizace ryby.
Při určování druhu totiž často nestačí pouze celkový vzhled. Některé blízce příbuzné druhy mohou mít podobné zbarvení, tvar těla i velikost. Rozdíl může být například právě v počtu tvrdých paprsků (trnů) nebo měkkých paprsků.
Ploutevní vzorec není totéž co počet paprsků
Na první pohled může být lákavé jednoduše sečíst všechna čísla. To ale nemusí být správný způsob interpretace.
Například D XII, 10 neznamená „22 stejných paprsků“. První část údaje označuje tvrdé paprsky, zatímco druhá část měkké paprsky. Z biologického i taxonomického hlediska jde o rozdílné struktury.
Navíc mohou existovat další znaky, které se do jednoduchého ploutevního vzorce vůbec nezapisují – například způsob větvení měkkých paprsků, jejich délka, tvar nebo vzájemné postavení.
Ploutevní vzorec je tedy zjednodušený standardizovaný zápis, nikoli kompletní popis ploutve.
Meristické znaky mají své limity
Ani ploutevní vzorec však není „otisk prstu“ ryby. Počet paprsků se může u některých druhů mezi jednotlivými jedinci mírně lišit a samotný počet paprsků proto nemusí být vždy dostačující k jednoznačnému určení.
Ichthyologové proto kombinují meristické znaky s dalšími údaji – například s:
morfometrickými měřeními,
tvarem těla,
stavbou hlavy a úst,
počtem a uspořádáním šupin,
zbarvením,
stavbou kostry,
geografickým rozšířením,
případně také genetickými údaji.
Právě kombinace více znaků umožňuje spolehlivější určování druhů.
Základní pravidla zápisu
Tvrdé paprsky se zapisují římskými číslicemi. Měkké paprsky se zapisují arabskými číslicemi.
Jednotlivé ploutve mají ustálené zkratky:
D – hřbetní ploutev
A – řitní ploutev
P – prsní ploutve
V – břišní ploutve
C – ocasní ploutev
Ocasní ploutev se v ploutevních vzorcích často neuvádí, protože její údaje nejsou u mnoha skupin pro určování druhu tak praktické jako údaje o hřbetní, řitní nebo břišní ploutvi. V některých případech však může být její stavba nebo počet paprsků významným taxonomickým znakem.
Příklady zápisu
D XII, 10 (12 tvrdých paprsků, 10 měkkých paprsků v hřbetní ploutvi)
A III, 7–8 (3 tvrdé paprsky, 7–8 měkkých paprsků v řitní ploutvi)
D1 VI; D2 I, 12–13 (dvě hřbetní ploutve, první se 6 tvrdými paprsky, druhá s jedním tvrdým paprskem a 12–13 měkkými paprsky)
U některých skupin ryb je však potřeba toto pravidlo používat opatrně. Stavba ploutví se mezi různými skupinami výrazně liší a způsob interpretace paprsků nemusí být ve všech případech úplně stejný. Proto je vždy vhodné vycházet z metodiky používané pro konkrétní skupinu ryb.
Jak se ploutevní vzorce používají na AQUATABu
Na AQUATABu se používá klasický ichthyologický způsob zápisu. Jeho hlavním cílem je nabídnout uživateli stručný, přehledný a srovnatelný údaj, který lze použít při určování a porovnávání druhů ryb.
Typický zápis může vypadat například takto:
D XII, 10; A III, 8; P 15–16; V I, 5
Jednotlivé části znamenají:
D XII, 10 – hřbetní ploutev,
A III, 8 – řitní ploutev,
P 15–16 – prsní ploutve s 15 až 16 měkkými paprsky,
V I, 5 – břišní ploutve s 1 tvrdým a 5 měkkými paprsky.
Ne všechny ploutve jsou však u každého druhu stejně významné. V databázi proto nemusí být vždy uvedeny všechny možné meristické údaje. Rozsah zaznamenávaných znaků závisí také na jejich taxonomické významnosti a dostupnosti spolehlivých údajů z odborné literatury.
Dvě hřbetní ploutve
Některé ryby mají dvě samostatné hřbetní ploutve. V takovém případě je potřeba odlišit první a druhou část.
Například:
D1 VI; D2 I, 12–13
znamená:
D1 – první hřbetní ploutev má 6 tvrdých paprsků,
D2 – druhá hřbetní ploutev má 1 tvrdý a 12 až 13 měkkých paprsků.
U některých skupin mohou být jednotlivé části hřbetní ploutve natolik blízko u sebe, že je jejich rozdělení obtížné. I zde proto záleží na konkrétní skupině ryb a na použité metodice.
Pravidla
římské číslice = tvrdé paprsky
arabské číslice = měkké paprsky
rozsahy se zapisují pomlčkou (např. 7–8)
prsní a břišní ploutve se často uvádějí, pokud jsou taxonomicky významné