Úvod » Články » Živorodky (2)

Živorodky (2)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 5. 3. 2012

V minulém čísle jsme si stručně představili různé šlechtěné formy živorodek. Kromě nich jsou však stále populárnější také některé tzv. divoké živorodky – druhy, které se chovají v té podobě, v jaké žijí v přírodě, jak je tomu obvyklé u většiny dalších skupin akvarijních ryb.

Mečovka Nezahualcoyotlova – samec…

…a samice

Z druhů známých ve vyšlechtěných formách se v přírodní formě chová prakticky jen živorodka duhová neboli paví očko (Poecilia reticulata). Zbarvení a kresba maličkých, mnohdy jen 2–3 cm dlouhých samečků jsou značně proměnlivé a často závisí na lokalitě původu. Například pro populaci z ostrova Trinidad je charakteristická černá nebo tmavě modrá skvrna dole na bříšku, samci z Venezuely mají často zeleně lesklé boky apod. Přírodní forma živorodky duhové patří k nejvděčnějším druhům pro začátečníky. Rybky jsou značně přizpůsobivé nejrůznějším podmínkám prostředí, kromě velmi kyselého pH a vysokého obsahu dusíkatých látek ve vodě snesou téměř vše a ochotně se množí – někdy až tak ochotně, že bývá problém zbavit se odrůstajících mláďat. To ostatně platí pro většinu dobře se množících divokých živorodek – zatímco u jiných druhů bývá příčinou hlavně jejich menší barevná atraktivita, u pavích oček je malý zájem dán tím, že na ně mnozí mají sklon pohlížet jako na ryby „druhé kategorie“, za jejichž chov by se snad měl člověk i stydět. Pochopitelně je to nesmysl. A pro začínající akvaristy je určitě lepší sbírat zkušenosti s relativně snadnými rybkami, u nichž si lze „osahat“ i odchov mláďat, než trápit ve své nádrži druhy náročnější, přihlížet, jak se jim přestává dařit, a pak zoufale volat do všech stran o pomoc, když začnou hynout.

Samec platy mečíkaté s téměř nepostřehnutelným mečíkem na dolním okraji ocasní ploutve

Ještě v 70. letech 20. stol. se u nás běžně chovala přírodní zeleně zbarvená forma mečovky mexické (Xiphophorus helleri), která však pod tlakem vzhledově atraktivnějších šlechtěných forem především červených a červenočerných během následujících desetiletí z nádrží prakticky vymizela. Když dnes člověk vzácně na zelenou mečovku narazí, mívá zpravidla oranžovou, resp. červenou hřbetní a ocasní ploutev, případně i různě rozsáhlou kresbu v této barvě na hřbetě, což svědčí o prokřížení původní divoké zelené formy s některou vyšlechtěnou formou červenou. Vzácně se u nás chovají další druhy mečovek, např. Montezumova (Xiphophorus montezumae), Nezahualcoyotlova (X. nezahualcoyotl) nebo Birchmannova (X. birchmanni). Názvoslovně-vzhledovým chytákem je pak mečovka trpasličí (X. pygmaeus), u níž mají mečík pouze někteří samci, a to jen velmi nenápadný. Opačným případem je plata mečíkatá (X. xiphidium), stavbou těla typická plata, jejíž samci ale mají spodní paprsky v ocasní ploutvi prodloužené do kratičkého mečíku, který není nijak zbarvený. V případě platy horské (X. malinche) jde o záměnu v publikovaném českém názvosloví. Tělesné proporce těchto ryb odpovídají mečovkám, stejně jako fakt, že samci mají velmi dobře vyvinutý mečík, sice krátký, ale zcela zřetelný a barevně odlišený od ocasní ploutve – druh by se měl správně jmenovat „mečovka horská“. Z málo známých druhů plat se u nás chová i plata Couchova (X. couchianus).

Sameček přírodní formy živorodky Wingeovy

Hitem posledních let a jednou z mála komerčně opravdu zajímavých divokých živorodek je živorodka Wingeova (Poecilia wingei) ze severovýchodní Venezuely, která je podobná (a příbuzná) divokým živorodkám duhovým. Zůstává ale ještě menší, samci dorůstají zpravidla jen 15–25 mm, samice do 40 mm. Akvaristé tento druh většinou znají také pod označením „živorodka Endlerova“ či prostě „endlerka“. Vyskytuje se už nejen v „divokém“ zbarvení, ale také ve variantě Scarlet s převažujícím oranžovým zbarvením těla – platí to pochopitelně pro samce, samice živorodek Wingeových jsou stejně nenápadně šedobéžové jako u živorodek duhových.

Samička živorodky Wingeovy se skvrnou březosti typickou pro samice druhů z podčeledi Poeciliinae

Tyhle půvabné rybičky, jejichž chov není o mnoho náročnější než v případě divokých pavích oček, objevil v přírodě F. F. Bond už v roce 1937, ale brzy se na ně zapomnělo a akvaristický svět je zaznamenal až roku 1975, kdy je nalovil u města Cumaná na severovýchodě Venezuely John A. Endler. Podle něj vzniklo pojmenování nejen v národních jazycích, ale dokonce i pseudovědecký název „Poecilia endleri“, který se začal mezi akvaristy šířit navzdory tomu, že tyto ryby nebyly dlouhá léta vědecky popsány a přemýšlelo se, zda jde opravdu o nový druh nebo jen o lokální formu živorodky duhové. Situace se vyřešila teprve v roce 2005, ale jen částečně. Tehdy byly podobné rybky, ovšem z jiné lokality asi 100 km východně od Cumaná, které se označovaly jako forma „Campoma“, vědecky popsány jako nový druh pod názvem Poecilia wingei. Spory o oprávněnost tohoto popisu ale neustávají a část odborníků stále tvrdí, že nejde o samostatný druh, nýbrž jen o lokální populaci živorodky duhové. Tomuto názoru „nahrává“ to, že mezi oběma druhy nejsou rozdíly v meristických (měřitelných či počitatelných) znacích a ryby se navzájem plodně kříží. Právě toto snadné křížení je důvodem, proč se mnozí vědci i chovatelé domnívají, že většina rybek chovaných v akváriích jako „živorodky Wingeovy“ či „endlerky“ není geneticky čistokrevná, ale obsahuje příměs „krve“ živorodek duhových.

Samec vyšlechtěné oranžové formy živorodky Wingeovy „Scarlet“

Živorodka křížená je unikátní partenogenetickým rozmnožováním

Divokým živorodkám duhovým a živorodkám Wingeovým jsou podobné pecilky, z nichž se u nás velmi vzácně objevuje pecilka pestrá (Micropoecilia picta) a pecilka dvouhrotá (Micropoecilia bifurca). I u nich jsou známi jedinci, kteří vykazují kresbu poněkud odlišnou od té druhově typické, což nasvědčuje nežádoucímu křížení v některé z předchozích generací.

Samec limie modré

Na tomto místě je dobré připomenout jednu důležitou skutečnost, kterou je třeba respektovat při chovu všech živorodek. Je jí právě toto nebezpečí křížení. Nejen, že se mezi sebou kříží, dostanou-li tu možnost, příslušníci různých šlechtěných barevných a tvarových forem jednoho druhu. U živorodek, a to i divokých, dochází často také k mezidruhovému křížení v rámci stejného rodu a někdy i ke křížení druhů z různých rodů, které znehodnocuje chovy a mate všechny, kteří později takové ryby získají. Základním pravidlem proto je, že v jednom akváriu chováme vždy jen jeden druh a jednu formu. Více druhů živorodek můžeme chovat pohromadě jen v případě, že jde o příslušníky rozdílných rodů, které se vzájemně s jistotou nekříží.

Ani samec limie Perugiovy nevypadá špatně

Mezi živorodkami se také setkáváme s neobvyklou formou rozmnožování, kterou je partenogeneze – vznik mláďat bez účasti samce, takže potomci nesou pouze matčinu genetickou informaci. Konkrétně je tento způsob množení znám u živoroděnky hnědé (Poeciliopsis monacha) a u živorodky křížené (Poecilia formosa). Druhý jmenovaný druh se u nás před několika lety objevil, a i když z našich akvárií zřejmě záhy zmizí, stojí za to stručně popsat, jak jeho rozmnožování probíhá. Populaci živorodky křížené tvoří pouze samice, které produkují diploidní jikry (jikry, které mají jako všechny tělní buňky dvě sady chromozomů; při normálním pohlavním rozmnožování jsou jikry haploidní – s jednou sadou chromozomů, protože druhou dostane potomek ze spermie od otce). Tyto jikry potřebují být k zahájení zárodečného vývoje aktivovány spermiemi jednoho ze dvou jiných druhů živorodek, které se vyskytují na stejných lokalitách jako živorodka křížená – konkrétně jde o živorodku mexickou (Poecilia mexicana) nebo živorodku širokoploutvou (Poecilia latipinna). Spermie odstartují vývoj zárodku, ale nepřispívají mu žádnou genetickou informací.

Samec limie tříbarvé

Spíše záležitostí nadšených specialistů než hojně chovanými rybami jsou různé druhy limií. K docela snadno chovatelným a množitelným druhům patří především limie tříbarvá (Limia melanogaster) z Jamajky a limie Perugiova (Limia perugiae) z Dominikánské republiky. Zvláště první z uvedené dvojice je typickým příkladem druhu, který z akvárií mizí paradoxně proto, že se kvůli malému zájmu nedaří prodat mláďata, jichž není problém odchovat velké množství, takže pro profesionální chovatele je druh nezajímavý. Na druhé straně najdeme mezi limiemi i chovatelsky náročné druhy, patřící zákonem schválnosti vůbec k nejhezčím. Je to především dvojice haitských druhů, tvarem těla nápadná limie černopruhá (Limia nigrofasciata) a barevně asi vůbec nejhezčí limie modrá (Limia tridens). V obou případech jde o druhy kanibalistické, které likvidují svá čerstvě narozená mláďata. Kromě využití hustého porostu plovoucích rostlin je možné tento problém zmenšit tak, že se dospělé ryby postupně naučí být pohromadě s mláďaty a přestanou si jich všímat. K přivykání je však třeba alespoň zpočátku používat mláďata minimálně 1 cm velká, odchovaná předtím separátně. Limie modrá je navíc velmi plachá, tato její vlastnost se zmenšuje teprve při chovu ve větší skupině (kolem 20 jedinců). Limie černopruhá je zase dost citlivá na zvýšený obsah dusíkatých látek ve vodě.

Limie černopruhá – samec

Limie černopruhá – samice

Příčinou vymizení některého druhu živorodek z akvárií nemusí být jen nezájem trhu o odchovy. Ve starší literatuře býval často mezi živorodkami citován druh Phalloceros caudimaculatus jako tzv. retikulátka či živorodka kropenatá nebo jednoskvrnná. Správné české jméno tohoto druhu je podle platného českého názvosloví říčanka jednoskvrnná, což není to nejpodstatnější. Rybičky, které ještě před nějakými třiceti až padesáti lety patřily k nejběžnějším chovancům, z našich nádrží postupně vymizely a dnes poptávka po nich výrazně převyšuje nabídku. Důvodem jsou změněné podmínky chovu ve vytápěných bytech. Říčanka jednoskvrnná pocházející z jižní Brazílie a Uruguaye prostě nesnáší celoroční chov při teplotě 24 °C a více. Na jedné straně jí výborně prospívá letní chov v zahradním jezírku, kde třeba přes den stoupne teplota vody až ke 30 °C (a v noci opět klesne kousek nad dvacet), ale na druhé straně v zimě vyžaduje teplotu vody do 20 °C, čehož se v pokojovém akváriu umístěném v trvale vytápěné místnosti prakticky nedá dosáhnout. Určitou kuriozitou je, že říčanka jednoskvrnná byla vědecky popsána už v roce 1868 a plných 140 let zůstala jediným popsaným druhem v rodu Phalloceros. To se změnilo až v roce 2008, kdy brazilský ichtyolog Paulo H. F. Lucinda provedl revizi tohoto rodu a k jednomu původnímu popsal 21 dalších nových druhů rybek rodu Phalloceros.

V minulosti běžně chovaná maličká živorodka trpasličí (Heterandria formosa) je dnes vzácností

Jiným maličkým druhem vhodným i do nanoakvárií je živoroděnka svítivá (Poeciliopsis prolifica), jejíž samci mají mimořádně dlouhé gonopodium

Závěrem ještě připomeňme, že další živorodí halančíkovci patří do čeledi gudeovití (Goodeidae). Jsou to vesměs horské středoamerické ryby, jejichž samci používají k vnitřnímu oplození tzv. andropodium, které vzniká z předních paprsků řitní ploutve, zatímco zbytek této ploutve není na rozdíl od podčeledi Poeciliinae redukován, takže rozlišení pohlaví je na první pohled obtížnější. Zárodky jsou spojeny během embryonálního vývoje se stěnou vaječníku matky pomocí zvláštních vláken trofotenií, jimiž čerpají výživu. Jde tedy o pravou živorodost (viviparii).

Kropenatá forma říčanky jednoskvrnné

V minulosti nejčastěji chovanou gudeou byla xenotoka červenoocasá

V minulosti se u nás z této čeledi chovala prakticky jen xenotoka červenoocasá (Xenotoca eiseni) a ameka motýlková (Ameca splendens). V posledních deseti patnácti letech se i mezi gudejemi objevily různé zajímavé novinky. K nejpozoruhodnějším patří gudea pomerančová (Zoogoneticus tequila), která byla vědecky popsána teprve roku 1998 na základě dvou jedinců odchycených v přírodě již v roce 1955 a dalších ryb, jež byly v akváriu odchovanými potomky rodičů odchycených v přírodě v roce 1990. Tyto ryby dovezené z jediné tehdy známé přírodní lokality gudeje pomerančové (bylo jich celkem 56) se staly základem její celosvětové akvarijní populace. Už v roce 1996, tedy ještě před vědeckým popsáním druhu, nebyl na dotyčné lokalitě nedaleko mexického městečka Tequila nalezen jediný živý exemplář. V době vědeckého popisu gudeje pomerančové se proto předpokládalo, že v přírodě již vyhynula, a o rok později se začalo s reintrodukcí v akváriích odchovaných ryb na původní lokalitu. Po několika letech pak byla nedaleko od ní objevena jedna nepočetná populace gudejí pomerančových v malé tůni napájené jediným pramínkem, a proto ohrožené každým výraznějším obdobím sucha. Naštěstí chov a rozmnožování gudejí pomerančových nejsou nijak obtížné, rybky snášejí velké rozmezí teplot, vhodnější je pro ně druhová nádrž (pro ekonomický odchov je samozřejmě podmínkou).

Samec kriticky ohrožené gudeje pomerančové

K novým druhům v našich akváriích patří i gudea drzá (Characodon audax)

Z dalších gudejí se u nás občas chovají různí zástupci rodů Allotoca, Ilyodon, Chapalichthys, Characodon či Skiffia.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 5/2011 - http://cschdz.eu/home/chovatel.aspx
Pro vydání na Aquatabu byl článek doplněn o několik dalších snímků.

NOVINKY V GALERII

Živorodky (2)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 5. 3. 2012

NOVINKY V GALERII

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

AKTUALIZOVANÉ TAXONY

PROJEKTY