Afričtí peřovci patří k akvaristicky poměrně hojně rozšířeným sumcům – samozřejmě ne všichni, ale jen některé druhy či formy, protože druhové určení bývá v některých případech obtížné, ba nemožné. Pohledem do různých internetových diskusí pak zjistíme, že mnozí začínající akvaristé tápou nejen v poznávání těchto sumců, ale i v základních podmínkách, které peřovci vyžadují k úspěšnému chovu.

Čeleď peřovcovití (Mochokidae) zahrnuje přes 200 platných druhů patřících do devíti různých rodů. Své české jméno dostali tito sumci podle bohatě větvených (zpeřených) vousů na dolní čelisti, jimiž se vyznačuje většina zástupců. Stejný znak se postaral třeba i o jejich německé pojmenování, zatímco angličtina používá dvě různá jména odvozená od jiných charakteristických vlastností mnoha druhů, totiž schopnosti vydávat vrzavé a skřípavé zvuky tzv. stridulací, konkrétně třením prsního trnu o lopatkové pásmo, a obliby plavání v invertované poloze, hřbetem dolů a břichem nahoru. Něco přes 60 druhů se ale z těchto charakteristik dost vymyká – příslušníci rodů Atopochilus, Atopodontus, Euchilichthys a Chiloglanis totiž nemají dlouhé zpeřené vousy, ale jen krátké rovné, které vyrůstají z okraje mohutné ústní přísavky. Žijí v rychle tekoucích vodách podobným způsobem jako mnozí krunýřovci v Jižní Americe. I když zejména v rodu Chiloglanis najdeme také malé druhy o velikosti 3–6 cm, do akvárií se tito peřovci prakticky nedovážejí.

Jen o málo lépe jsou na tom v tomto směru peřovci rodu Microsynodontis, rybky velké 4–10 cm, které vzhledově vypadají opravdu jako zdrobněliny některých druhů velkých peřovců rodu Synodontis, od nichž se na první pohled kromě velikosti liší jen relativně nižším tělem a tím, že mají zaoblenou ocasní ploutev, zatímco jejich velcí příbuzní vykrojenou. V importech se objevují velmi vzácně, většinou jde o peřovce trpasličího (Microsynodontis batesii) z Kamerunu a Gabonu. „Trpaslíkem“ je vzhledem k většině příslušníků rodu Synodontis, ve svém rodu je to naopak druh největší, v přírodě dorůstající maximální délky 10 cm. V akváriu vyžaduje hodně úkrytů, každý jedinec by měl mít možnost obsadit svou dutinu (např. hliněnou trubku). Hodí se i hustě rostlinami osázený kout, členitý prostor pod kořeny apod. Peřovci (a to bez ohledu na rod) jsou primárně ryby se soumračnou a noční aktivitou, které světlou část dne tráví v úkrytech. U druhů rodu Synodontis se lze často setkat s tím, že po přivyknutí v nádrži, která jim vyhovuje a v níž se cítí bezpeční, vyplouvají mimo úkryty i za světla, u příslušníků jiných rodů tomu tak nebývá. Peřovec trpasličí jinak nemá žádné zvláštní nároky na chov, samozřejmostí u něj musí být kvalitní voda s minimem dusíkatých látek. Potravu přijímá prakticky jakoukoli živou, mrazenou i umělou (menší granule, tablety), která spadne na dno. Ačkoli už bylo v akváriu u tohoto druhu pozorováno chování podobné námluvám, rozmnožení se dosud nezdařilo.

Různí peřovci rodu Synodontis se naopak objevují v nabídce akvaristických prodejen často. „Co je to za sumce, prý peřovec, ale nevím, jaký druh?“ „Peřovec mi honí ostatní ryby, co mám dělat?“ „Z akvária mi nevysvětlitelně mizí ryby, myslíte, že za to může peřovec?“ Podobné otázky jsou evergreenem akvaristických diskusních fór na internetu. U peřovců (od tohoto místa až do konce článku budeme mít pod tímto názvem na mysli už jen příslušníky rodu Synodontis) platí přímo učebnicově pravidlo, které by se ale mělo dodržovat u všech ryb – když mne nějaké ryby zaujmou, nejprve si o nich něco přečtu, seznámím se s jejich velikostí a chovatelskými nároky, a pokud zjistím, že jim jsem schopen zajistit adekvátní podmínky, tak si je koupím. Ryby, kterým vhodné podmínky poskytnout nemohu, si nekupuji. Na první pohled velmi jednoduché a pořád dokola omílané pravidlo však mnozí stále nerespektují, případně se alibisticky vymlouvají, že jim ryby doporučili či odsouhlasili v obchodě. Smutnou skutečností, jejíž rozbor ale zdaleka přesahuje rámec tohoto článku, je, že akvaristiky, kde zákazníkovi skutečně odborně poradí, lze v rámci celé republiky spočítat na prstech, a tak je individuální vzdělávání ještě před nákupem nutností.

Základní údaje, které bychom měli vědět předtím, než si pořídíme peřovce, jsou následující. Peřovci nejsou malé ryby – jen několik málo druhů dorůstá délky do 15 cm, velikost většiny druhů v dospělosti se pohybuje kolem 20–25 cm, ale jsou i druhy ještě větší. Této velikosti musí odpovídat velikost nádrže (délka minimálně 150–200 cm). Aktivní bývají peřovci především za tmy, a i když se v přírodě většinou živí různorodou potravou, v níž jiné ryby tvoří jen část jídelníčku, v akváriu považují dostatečně malé spolubydlící za kořist (mizení neonek z akvária s větším peřovcem opravdu není nic mimořádného). Peřovci musí mít v akváriu dostatečně prostorné úkryty, kterých musí být o něco víc než peřovců. Pokud je v jedné nádrži několik peřovců pohromadě, vytváří se mezi nimi určitá sociální hierarchie a nejsilnější jedinec vyhání ostatní ze svého teritoria.

Jedním z druhů, které se pro akvarijní chov hodí nejvíc, je peřovec černobřichý (Synodontis nigriventris). Dorůstá jen do 10 cm, má docela atraktivní mramorovanou kresbu (s věkem ale stále méně kontrastní) a ještě atraktivnější způsob života – na rozdíl od jiných peřovců totiž plave velmi často ve vodním sloupci, a to ještě ve velmi neobvyklé poloze břichem vzhůru. Všichni peřovci jsou výrazně orientovaní na podklad a kopírují svým břichem nejbližší pevný substrát – proto je často zastihneme v rohu nádrže ve vertikální pozici břichem ke stěně nebo třeba v různě šikmých polohách pod kořenem nebo v dutině, případně i břichem vzhůru pod hladinou, která jim také může sloužit za „substrát“. U peřovců černobřichých došlo toto chování nejdál a zahrnuje i plavání v invertované pozici břichem nahoru ve volné vodě. Ryby jsou k tomu dokonce přizpůsobeny tak, že mají tmavší břicho a světlejší hřbet. (U ryb plovoucích normálně břichem dolů je tomu obráceně, břicho je světlejší než hřbet.)


Problém s druhovým určením peřovců nespočívá ani tak v tom, že by si byly různé druhy k nerozeznání podobné. V minulosti se naprostá většina nabízených druhů dala určit jednoznačně. Hlavní komplikací v současnosti je to, že se na trhu čím dál častěji objevují peřovci, jejichž vzhled neodpovídá žádnému známému a vědecky popsanému druhu. Příčinou ale není to, že by v přírodě existovalo velké množství dosud nepopsaných forem, jež by se začaly importovat. Problém je v tom, že trh zaplavili mezidruhoví kříženci. Většina jich dnes pochází z velkoodchoven v jihovýchodní Asii, ale nemusí tomu tak být vždy. Zcela jistě pak není jihovýchodní Asie místem, kde by se myšlenka mezidruhových křížení zrodila. Všeobecně se má za to, že první mezidruhoví kříženci peřovců vznikli v Rusku, případně v některých dalších zemích někdejšího východního bloku (Česko, Slovensko, Polsko), kde někteří chovatelé již od 80. let minulého století zkoušeli (a často úspěšně) množit řadu tzv. problémových druhů akvarijních ryb pomocí hormonální stimulace.

Každého asi napadne otázka, proč chovatelé, kteří zvládli techniku hormonálně indukovaného množení problémových ryb, nemnožili pouze jednotlivé druhy, ale pouštěli se do jejich křížení? Odpověď není jednoduchá, určitě má řadu aspektů, ale jeden je velmi prostý – peníze. Některé druhy peřovců mají totiž hodně jiker, ale nejsou příliš vzhledově atraktivní, jiné druhy jsou líbivé, ale jiker mají málo. A tak začaly snahy o vytvoření vzhledově zajímavých peřovců, kteří půjdou na odbyt a zároveň jich bude dost na to, aby se dala pokrýt vzniklá poptávka. Tyto snahy přinesly jedno biologicky velmi zajímavé zjištění – prakticky všechny druhy, u kterých se křížení zkoušelo, byly opravdu vzájemně křížitelné, a nejen to – vzniklí kříženci byli přinejmenším v některých případech nadále plodní a dali se křížit dál nejen mezi sebou, ale zase ještě s dalším druhem, takže vznikali dokonce trojnásobní kříženci, jejichž jedním rodičem byl kříženec dvou druhů a druhým rodičem příslušník druhu třetího.

Všechny tyto údaje včetně konkrétních příkladů úspěšných mezidruhových křížení dodnes hrdě prezentuje jeden z bratrské dvojice starší generaci našich chovatelů dobře známých ruských akvaristů a publicistů Sergej Kočetov. Jeho bratr Alexandr dokonce zveřejnil v letech 1995 a 1998 mimořádně obskurní popisy dvou nových druhů peřovců pocházejících údajně z Bílého Nilu, které pojmenoval Synodontis helenae a Synodontis galinae. První z nich, hnědé ryby s různě velkým bělavým příčným pásem uprostřed těla, nebral jako nový druh vážně snad nikdo, druhý, připomínající nápadně peřovce skvrnitého (Synodontis eupterus) s podstatně světlejším základním zbarvením, má dnes postavení „pochybného druhu“, který nelze bez dalšího zkoumání považovat za platný. Ono další zkoumání by vyžadovalo jedince z volné přírody, kterých se však jaksi nedostává…

Bohužel, ani Česká republika nemá v tomto směru ve světě zrovna ideální pověst. Informace akvaristů z různých zemí o tom, že si koupili peřovce původem z Česka, který byl označen jako určitý konkrétní druh, ale ve skutečnosti šlo o křížence, nebyly před takovými pěti osmi lety ničím výjimečným. Ne vždy muselo jít nezbytně o rybu odchovanou skutečně u nás – to, že někteří obchodníci nakupují levné odchovy z Asie a směrem na západ je prodávají za vyšší ceny jako ryby odchované údajně u nás, je skoro veřejným tajemstvím, nicméně i to přesahuje téma tohoto článku.


Nicméně ve světle předchozích odstavců by neměla zaniknout skutečnost, že v Rusku i u nás (a také v Německu, zejména jeho někdejší východní části) akvaristé pomocí hormonální stimulace rozmnožili řadu druhů peřovců. Některé z nich samozřejmě najdeme mezi častými rodiči kříženců (např. už zmíněného peřovce skvrnitého nebo peřovce tečkovaného – Synodontis nigrita), kde ale figurují také druhy, které se rozmnožují i bez hormonální stimulace – především peřovec kukaččí (Synodontis multipunctatus). Důvody jeho používání ke křížení jsou zřejmé – je velmi atraktivně zbarvený (tmavé okrouhlé skvrny na světlém podkladu) a přirozenou cestou produkuje velmi málo mláďat. Tento endemický peřovec z jezera Tanganika je totiž hnízdním parazitem, který podkládá své jikry třoucím se cichlidám-tlamovcům. Samice cichlidy je sesbírá společně se svými jikrami a inkubuje v hrdelním vaku, kde se mladí peřovci vylíhnou dříve, využijí vyvíjející se zárodky cichlid jako první potravu a posléze tlamu své náhradní matky už jako plně samostatná mláďata opustí. V jezeře Tanganika žije podle dnešních názorů 10 různých druhů peřovců, z nichž osm má podobné zbarvení a kresbu. Dříve se tradovalo, že hnízdní parazitismus je vyvinut u více druhů, ale ukázalo se, že to není pravda. V případě jiných udávaných druhů šlo o jejich nesprávné určení (časté byly například záměny peřovce kukaččího s peřovcem skalním – Synodontis petricola). Byly to právě úspěšné odchovy peřovce Pollova (Synodontis polli) nebo peřovce světloploutvého (Synodontis lucipinnis) v akváriích, které prokázaly, že tyto tanganické druhy hnízdními parazity nejsou. Jediným tanganickým peřovcem kromě peřovce kukaččího, u kterého je pravděpodobné, že by mohl být hnízdní parazitismus rovněž vyvinut, je peřovec obrooký (Synodontis grandiops). Tento druh vědecky popsaný teprve v roce 2006 je peřovci kukaččímu velmi podobný a předpokládá se, že v minulosti byly oba druhy volně zaměňovány a dováženy do Evropy pod společným označením peřovec kukaččí. O rozdílech mezi nimi, stejně jako o dalších názvoslovných změnách a nových vývojových pohledech na některé skupiny peřovců jsem psal v jiném velkém článku věnovaném této čeledi sumců, který vyšel v časopise Akvárium terárium 2/2009 a v současnosti je volně dostupný na internetu. Je zbytečné se opakovat, zájemcům o peřovce mohu jen doporučit jeho přečtení. V mezičase došlo k jedné změně, kterou nebudu z prostorových důvodů vysvětlovat, jen konstatuji: rodové jméno Synodontis je už znovu považováno za maskulinum, takže koncovky druhových jmen se už zase vrátily do mužské podoby –us (Synodontis angelicus, Synodontis flavitaeniatus apod.).

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 10/2013. Pro vydání na Aquatabu byl rozšířen o další fotografie.