Rejnoci svým neobvyklým vzhledem zaujmou snad každého, zvlášť pokud je vidí plavat. Velká většina z více než 640 aktuálně platných druhů těchto paryb žije v mořích. Ale jedna skupina trnuch obývá sladké vody Jižní Ameriky a její zástupci se také chovají v akváriích.
Kvůli přesnosti uveďme hned na začátku, že několik málo sladkovodních druhů trnuch najdeme také v jihovýchodní Asii (čtyři) a v západní a střední Africe (dva). Ve všech případech jde o příslušníky čeledi Dasyatidae, jejíchž dalších více než 90 druhů je mořských. V akváriích se asijské a africké sladkovodní trnuchy objevují jen naprosto výjimečně. Nadále nás proto bude zajímat už jen jihoamerická čeleď Potamotrygonidae. O ní se donedávna dalo tvrdit, že zahrnuje výlučně sladkovodní druhy. Od roku 2016 to už neplatí, protože molekulární fylogenetická analýza ukázala, že dva druhy mořských trnuch dříve řazených do rodu Himantura představují sesterskou skupinu všech potamotrygonidů. Byl proto pro ně ustaven úplně nový rod Styracura a zařazen do čeledi Potamotrygonidae jako samostatná vývojová skupina (podčeleď Styracurinae). Všech 38 sladkovodních druhů tak dnes tvoří v této čeledi druhou vývojovou linii (podčeleď Potamotrygoninae). Ta zahrnuje čtyři rody a v akváriích se občas objevují zástupci všech z nich. Počtem druhů (31) výrazně dominuje rod Potamotrygon, s jehož příslušníky se tak lze setkat nejčastěji.
Druhové určení jihoamerických trnuch není vůbec snadné. Zásadní údaj, který pomůže, je lokalita původu, protože jinak už zbývají vlastně jen rozdíly v zubech a několik typově podobných znaků, jež akvaristé nemají šanci u živých zvířat zkoumat. Na zbarvení a kresbu se spoléhat nedá skoro vůbec, jsou velmi proměnlivé podle okolního prostředí i vyladění jedince, navíc se přinejmenším u některých druhů výrazně mění s věkem. Typickým příkladem je druh Potamotrygon albimaculata, u kterého jsou dospělci tmavě čokoládově hnědí až černohnědí s drobnými bílými tečkami, ale novorozená mláďata jsou světle béžová až naoranžovělá s tmavohnědou síťovitou kresbou a vzhledem připomínají spíše trnuchu Schroederovu (Potamotrygon schroederi) nebo některé populace trnuchy Orbignyho (Potamotrygon orbigny). Přitom v dospělosti je zbarvení těchto druhů tak odlišné, že je prostě zaměnit nelze.
Druh Potamotrygon albimaculata patří k těm, které znali akvaristé dříve než věda. Vědecky byl popsán teprve v roce 2016, ale v té době se tyto ryby vyskytovaly už více než 10 let v akvaristice pod obchodním označením Potamotrygon sp. Itaituba (podle města, přes které se vyvážely), k němuž se posléze přidávala i další označení, např. Galaxy. Podobných případů je daleko víc. Když byly v roce 2011 popsány dva nové druhy, a to hned ve zcela novém rodu Heliotrygon, šlo o formy, jež byly v akvaristickém byznysu dosud známy jako „China Ray“ (Heliotrygon rosae) a „Coly Ray“ (Heliotrygon gomesi). Ve stejném roce vědecky popsaný druh Potamotrygon nana se dovážel jako „Black Antenna Ray“, ryby nějakou dobu dovážené jako forma Motelo (dnes už neplatného) druhu Potamotrygon castexi byly vědecky popsány jako nový druh Potamotrygon tatianae, „Flower Ray“ z Rio Madeiry považovaný za lokální formu (opět již neplatného) druhu Potamotrygon dumerilii byl v roce 2014 popsán jako nový druh Potamotrygon limai a tak dál a tak podobně.
Kromě obchodních názvů se různé formy dovážených sladkovodních trnuch začaly svého času označovat po vzoru krunýřovců a pancéřníčků „P-čísly“, tedy kódem složeným z písmene P (podle Potamotrygonidae) a postupně se zvyšujícího čísla. Dosud jich bylo přiděleno více než 60. Přinejmenším v jednom případě ale tento kód přispěl namísto zjednodušení ke zvýšení zmatku, totiž tehdy, když byl kód P14 přidělen jedné formě druhu Potamotrygon leopoldi z Rio Xingu, ale pak ho začali akvaristé používat pro formu Potamotrygon sp. Itaituba z Rio Tapajós. Další komplikací při určování druhu je skutečnost, že mezi některými druhy rodu Potamotrygon dochází snadno k mezidruhovému křížení, a to i v přírodě, přičemž přinejmenším někteří takoví kříženci jsou dále plodní. Z 38 dnes platných druhů v podčeledi Potamotrygoninae bylo 20 vědecky popsáno v období pouhých 16 let mezi roky 2006–2021. A tento příval nových druhů pravděpodobně ještě neskončil. Předpokládá se, že přinejmenším u dvou druhů s obrovským areálem výskytu (trnucha skvrnitá – Potamotrygon motoro a trnucha Orbignyho – Potamotrygon orbigny) jde ve skutečnosti o druhové komplexy, jež na své rozluštění ještě čekají.
Sladkovodní trnuchy jsou v mnoha ohledech podivuhodní živočichové. Jsou schopné žít pouze ve sladké vodě, protože ztratily schopnost syntetizovat močovinu a ukládat ji v krvi, stejně tak nemají, nebo jen slabě vyvinutou, tzv. rektální žlázu, což jsou dva způsoby, jakým se vyrovnávají s vysokou koncentrací iontů v mořské vodě všechny mořské paryby. Dosud byly v přírodě nalezeny ve vodě o salinitě maximálně 3 ‰, při salinitě vyšší než 15–17 ‰ hynou. Mají dorzoventrálně zploštělé tělo s obrovskými prsními ploutvemi, které vpředu před hlavou srůstají, takže vzniká typický okrouhlý tělní terč. Vývojovým defektem, který ale nemá vliv na životaschopnost, je, že ve vzácných případech ke srůstu prsních ploutví nedojde. Takoví jedinci se obchodně označují přídomkem „Batman“ a některé odchovny v jihovýchodní Asii se dokonce chtěli zabývat cíleným odchovem této formy.
Vlnitým pohybem prsních ploutví plavou trnuchy ve vodním sloupci. Protože ale nemají plynový měchýř, nemohou se v něm zastavit. Jakmile se přestanou pohybovat, klesají na dno. Tam si při pohybu pomáhají břišními ploutvemi. Mají nápadně vystouplé oči a za nimi nápadné otvory (spirakula), jimiž nasávají vodu k žábrám při dýchání. Toto uspořádání jim umožňuje ležet zahrabané až po oči v jemném písku, a přitom pozorovat své okolí a normálně dýchat. Ústa, před nimi po stranách nápadné nozdry a za nimi pět párů žaberních otvorů jsou umístěné na břišní straně.
Všechny sladkovodní trnuchy jsou živorodé. Dochází u nich k vnitřnímu oplození, samice je březí v akvarijních podmínkách zpravidla 3–4 měsíce a rodí u menších druhů většinou 1–3 mláďata, u větších často i 6–8, vzácně též více. Pohlaví se pozná velmi snadno už u mláďat. Samci mají z vnitřní části břišních ploutví vytvořené kopulační orgány nazývané myxopterygia neboli pterygopody. Některé druhy a formy trnuch se podařilo v péči člověka úspěšně rozmnožit a odchovat, a to nejen ve veřejných akváriích či zoologických zahradách, ale i u soukromých chovatelů. Někteří z nich odchovávají trnuchy dlouhodobě opakovaně, a to i u nás, za všechny zmiňme alespoň úspěšné chovy Ing. Miloše Kroupy a Ing. Hynka Dařbujana.
Na hřbetní straně ocasu mají trnuchy jedový trn (osten), někdy jich může být i několik (2–4). Trn vzniká přeměnou plakoidní šupiny, je velmi ostrý, po obou stranách opatřený řadou drobných ostrých zpětných háčků. Je krytý pochvou, jež má ventrolaterálně po obou stranách drážky obsahující jedové žlázy. Jedový trn je obrannou zbraní a důvodem, proč je třeba s trnuchami zacházet velmi opatrně. V přírodě hrozí člověku nebezpečí nejčastěji tak, že ve vodě na trnuchu šlápne, v akváriu hlavně při přímé manipulaci se zvířaty (přelovování), ale někdy i v případě, že se při práci v nádrži k trnuše přiblíží příliš a vyleká ji. Je třeba mít na paměti, že trnuchy dokážou ocasem švihat jako bičem, takže rozsah záběru jedového trnu je dost velký. Jed není životu nebezpečný, ale poranění je velmi bolestivé a dlouho se honí. Vzhledem k tomu, že je trn osídlen četnými bakteriemi, dochází vesměs k tomu, že rána začne hnisat. Jako bezprostřední první pomoc je třeba ránu vymýt co nejvíce horkou vodou, jakou zasažený snese, následně je nezbytné vyhledat lékaře. Trny se vyměňují v intervalu přibližně 3–6 měsíců. Vyroste nový trn (nebo i několik trnů) a starý pak odpadne.
K chovu lze u nás získat buď ryby dovezené z přírody (případně z chovů v jihovýchodní Asii), nebo mláďata odchovaná u nás. Snazší do začátku jsou odchovy našich chovatelů, ale i v tomto případě platí, že se trnuchy hodí pro akvaristy, kteří již nasbírali základní zkušenosti z oboru. Prvním základním předpokladem úspěchu je dostatečně velká nádrž, zejména dostatečně velká plocha dna. Nádrž musí být nejen dlouhá, ale také širší, než bývá běžné. Na konkrétní velikost se pochopitelně názory trochu liší, ale pro jeden pár nejmenších druhů s průměrem tělního disku v dospělosti kolem 30 cm je třeba počítat plochu dna alespoň 1,2–1,5 m2 a objem 600–800 l. S počtem jedinců nebo u větších druhů se tato čísla pochopitelně zvyšují. Na dně musí být několik centimetrů vysoká vrstva jemného písku o zrnitosti v rozmezí 0,5–2 mm, hrubší je stejně jako jemnější nevhodný. Dekorací nemusí, ba nesmí být mnoho, kameny i kořeny musí být bez ostrých hran a špiček. Zásadní je kvalitní biologická filtrace vody (neměřitelný amoniak a dusitany), nejlépe výkonným vnějším filtrem se zabudovaným topítkem. Pokud se vkládá topítko do nádrže, je třeba zajistit, aby se o něj trnuchy nemohly spálit. Voda nemusí být nijak výrazně měkká (celková tvrdost vyhovuje klidně kolem 15 °N, ba i víc), mírně kyselá až slabě zásaditá (pH zhruba v rozmezí 6,0–7,5), teplota 24–28 °C. I při kvalitní filtraci je nutná pravidelná částečná výměna vody.
Další podmínkou, kterou je potřeba zvážit ještě před pořízením trnuch, je celoroční zajištění vhodné živočišné potravy. Podle velikosti trnuch sahá její spektrum od nitěnek, patentek a koreter přes žížaly, krevetky až k živým nebo čerstvě zabitým rybkám, které jsou potravou nejvhodnější. Umělá krmiva nejsou vhodná, navíc mnozí jedinci se je ani nikdy nenaučí brát. Někteří chovatelé ale mají dobré zkušenosti s vlastními agarovými krmnými směsmi, toho typu, jaké se dělají například pro terčovce.
Trnuchy jsou mezi sebou snášenlivé, určitou výjimku představuje období námluv, kdy může docházet při pokusech o páření k drobnějším zraněním. Samec se často zakusuje do okraje tělního terče samice, ta ho naopak někdy zraní ocasním trnem. Vzhledem k nebezpečí křížení ale nikdy nekombinujeme v jedné nádrži trnuchy různých druhů či forem. Jiných ryb si trnuchy nevšímají, pokud jsou natolik velké, že je nepovažují za potravu. Naopak se ale může stát, že některé jiné ryby budou obtěžovat trnuchy (větší krunýřovci, některé cichlidy apod.).
Také při nákupu je dobré řídit se několika pravidly. V případě importů kupujeme až aklimatizované rozkrmené jedince, nikdy ne trnuchy čerstvě dovezené. V každém případě si pořizujeme mláďata, jejichž tělní terč má průměr alespoň 10 cm, ne menší. Trnuchy by na sobě neměly mít žádné akutní zranění. Příznakem zásadních problémů je, pokud má trnucha trvale ohnutý okraj tělního terče vzhůru. Takový jedinec zpravidla během několika málo dnů hyne.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 4/2022.
