Nahohřbetí

Jaroslav Hofmann

27.12.2022

Mezi akvarijními rybami občas nacházíme stvoření velmi netypická, jež na první pohled „klasickou“ rybu ani nijak moc nepřipomínají, zato ale často bývají unikátní svými životními projevy či biologickými vlastnostmi. Tato charakteristika určitě platí i pro nahohřbeté.

Mezi akvarijními rybami občas nacházíme stvoření velmi netypická, jež na první pohled „klasickou“ rybu ani nijak moc nepřipomínají, zato ale často bývají unikátní svými životními projevy či biologickými vlastnostmi. Tato charakteristika určitě platí i pro nahohřbeté.

Řád nahohřbetí (Gymnotiformes) zahrnuje v pěti čeledích něco přes 200 druhů ryb, které obývají výlučně Jižní Ameriku. Čtenáře, kteří občas zabrousí i do anglicky nebo německy psané literatury, je třeba upozornit na drobnou názvoslovnou past, jež je tam na ně nachystána. V obou uvedených jazycích se nahohřbetým říká „neotropičtí (novosvětští) nožovci“, což jako by evokovalo příbuznost s nožovci (čeleď Notopteridae), naopak výhradně starosvětskými rybami z řádu ostnojazyční (Osteoglossiformes), s nimiž jsme se blíže seznámili v jiném článku. Pravda to však není, tyto skupiny nijak blíže příbuzné nejsou. Možná to leckoho překvapí, ale vývojově nejbližšími příbuznými nahohřbetých jsou sumci (řád Siluriformes) a v širším pohledu pak ještě máloostní (Cypriniformes) a trnobřiší (Characiformes).

Všichni nahohřbetí (na snímku dlouhoocaska rodu Eigenmannia) se pohybují pomocí vlnění velmi dlouhé řitní ploutve
© Jaroslav Hofmann

Nahohřbetí mají dlouhé a nízké, ze stran stlačené tělo. Chybějí jim břišní ploutve i ploutev hřbetní, maličká ocasní ploutev je vyvinuta pouze u zástupců čeledi nožovkovití (Apteronotidae), jinak chybí také. Kromě prsních ploutví tak mají nahohřbetí pouze řitní ploutev, zato ale velmi dlouhou, často s více než 100 paprsky, začínající mnohdy už pod prsními ploutvemi, někdy jen kousek za nimi, která je hlavním pohybovým orgánem těchto ryb. Řitní otvor i močopohlavní bradavka jsou tak posunuty extrémně dopředu. Všichni nahohřbetí až na jedinou výjimku patří k tzv. slabě elektrickým rybám. Mají vytvořen elektrický orgán ze svalových buněk (u nožovkovitých z nervových buněk), jímž kolem sebe vytvářejí slabá elektrická pole. Tímto způsobem se orientují ve svém bezprostředním okolí a také navzájem mezi sebou komunikují. Onou jedinou výjimkou je paúhoř elektrický, který má kromě slabého ještě také silný elektrický orgán a jemuž se budeme podrobně věnovat za chvíli.

Tyto a podobné dlouhoocasky se dlouhá desetiletí objevovaly v obchodech pod označením Eigenmannia virescens. Ve skutečnosti jde o ryby z druhové skupiny Eigenmannia-trilineata
© Jaroslav Hofmann

V importech se z nahohřbetých objevují poměrně zřídka a nepravidelně dlouhoocasky rodu Eigenmannia (čeleď dlouhoocaskovití – Sternopygidae) a nožovky rodu Apteronotus (čeleď nožovkovití – Apteronotidae). Prakticky až do začátku 21. století se téměř všechny dlouhoocasky, jež se ocitly v Evropě, označovaly jako Eigenmannia virescens (česky „dlouhoocaska zelenavá“), což je vůbec první vědecky popsaný druh svého rodu. Už jeho popis je trochu kuriózní, protože jméno pochází z vyobrazení, které Valenciennes publikoval snad v roce 1836 (tento rok se také proto uvádí jako rok popisu), zatímco text až o 11 let později, oboje v mnohasvazkovém díle Alcida dʼOrbignyho Voyage dans lʼAmérique méridionale. Samo o sobě by to nebylo tak hrozné, ale velkým problémem je, že dnes nejsme schopni stanovit, které ryby by se měly tímto jménem označovat. U tohoto druhu totiž neexistuje typový jedinec a typová lokalita je označena mimořádně vágně jako „Jižní Amerika“. Postupně začaly přibývat druhy další, ale velmi pomalu. Dnes jich existuje 27, avšak do konce 19. století byly popsány celkem pouze čtyři, v první polovině dvacátého století dva a ve druhé tři. Jinými slovy – až do roku 2014 bylo popsáno jenom devět druhů, v letech 2015–2021 dalších osmnáct. Ichtyologové rozlišují v rámci rodu Eigenmannia dvě druhové skupiny: E.-humboldtii se třemi druhy a  E.-trilineata s 19 druhy, čtyři druhy nepatří ani do jedné z nich a jeden má postavení incertae sedis, doslova „nejasného zařazení“. V importech standardně převládají dlouhoocasky s třemi tenkými tmavými podélnými pásy na těle (resp. čtyřmi, když započítáme i tmavě zbarvenou postranní čáru), tj. vzhledově zástupci druhové skupiny E.-trilineata. O který druh konkrétně ale jde, nelze při pouhém pohledu na rybu říci, kromě anatomických znaků může být vodítkem jedině znalost přesné lokality původu. Nicméně jedno lze o těchto rybách tvrdit s velkou pravděpodobností – totiž to, že nejde o druh Eigenmannia virescens, který do skupiny E.-trilineata vůbec nepatří...

Dospělá nožovka běločelá
© Jaroslav Hofmann

Dlouhoocasky dorůstají vesměs délky 20–25 cm, samci někdy i kolem 30–35 cm. Jsou to mírné klidné ryby s noční aktivitou, spíše plaché. Vyžadují velkou nádrž se spoustou úkrytů, přistíněnou plovoucími rostlinami, s mírným prouděním vody. Ideální je chov ve skupince, kombinovat se mohou s mírumilovnými rybami ne tak malými, aby je považovaly za potravu. Nejvhodnější je živá nebo mrazená potrava (koretry, patentky) podávaná večer. Ryby jsou choulostivé na větší výměnu vody, ideální jsou pro ně průtokové nádrže. Několikrát se už podařilo dlouhoocasky v akváriu rozmnožit, poprvé skoro před 40 lety, není to ale snadné. U ryb z přírody zabírá simulace období sucha a dešťů, ryby narozené již v akváriu se třou ochotněji.

Mladá nožovka běločelá v nádrži velkoobchodu
© Jaroslav Hofmann

Z téměř 30 známých druhů nožovek rodu Apteronotus se chová v naprosté většině případů nožovka běločelá (Apteronotus albifrons). Dnes se ale již nedováží z volné přírody, ale vesměs z odchoven v jihovýchodní Asii, zejména v Indonésii, kde ji komerčně rozmnožují, podobně jako nožovku tenkonosou (Apteronotus leptorhynchus), jež ale kvůli méně kontrastnímu zbarvení není tak oblíbená. Nožovka běločelá dorůstá až kolem 50 cm, v akváriích zůstává menší. Prakticky všechny chovatelské nároky uvedené u dlouhoocasek platí i pro ni. Vzácně se její odchov podařil už i v akváriu, mezi úspěšné chovatele se zařadil známý jihočeský akvarista Jan Haidinger. Údajně odkudsi z východní Evropy má pocházet barevná forma, která se objevila v nabídce některých zahraničních velkoobchodů zhruba před pěti lety pod označením „Ghost“ (pozor na záměnu – „Black Ghost“ je anglické pojmenování základní přírodní formy nožovky běločelé). Vyznačuje se tím, že má téměř celé tělo (až na malou část ocasního násadce před bílou skvrnou) prosvětlené, šedavě narůžovělé.

Paúhoř tradičně označovaný jako Electrophorus electricus. Poté, co byly popsány dva nové druhy, dá se u paúhořů rodu Electrophorus bez anatomického zkoumání určit druh pouze se znalostí lokality původu
© Jaroslav Hofmann

Na závěr se musíme zmínit ještě o jednom zástupci nahohřbetých, který se sice v bytových podmínkách chovat nedá, zato je mimořádně atraktivním chovancem ve veřejných akváriích a zoologických zahradách. Jde o paúhoře elektrického (Electrophorus electricus), v minulosti řazeného do samostatné čeledi, ale v posledních 20 letech zahrnovaného na základě blízké příbuznosti do čeledi paúhořovcovití (Gymnotidae). Od všech ostatních příslušníků nejen této čeledi, ale celého řádu se paúhoř elektrický liší tím, že má kromě slabého také silný elektrický orgán, jehož výboje používá k omráčení, resp. usmrcení kořisti a k obraně. Ryba má typický úhořovitý tvar těla, relativně velmi malé prsní ploutve a mimořádně dlouhou řitní ploutev srůstající s maličkým zbytkem ploutve ocasní, ostatní ploutve nejsou vyvinuty. Může dosahovat délky až 2,5 m a hmotnosti 20 kg, všechny tělní orgány jsou soustředěny hned za hlavou a více než 70 % délky těla vyplňuje elektrický orgán. O něm se dlouho uvádělo, že je schopen vytvořit výboj o napětí kolem 600–650 V. Nedávno se ukázalo, že to může být ještě více. Toto zjištění souviselo s výzkumem, který světu „daroval“ dva další druhy těchto ryb.

Detail hlavy paúhoře elektrického s množstvím smyslových pórů, jimiž ryba vnímá elektrická pole, krátkými trubičkovitými nozdrami a velmi malýma očima, které paúhoř jako noční živočich ke svému životu příliš nepotřebuje
© Jaroslav Hofmann

Od roku 1766, kdy Carl Linné popsal druh Gymnotus (dnes Electrophorus) electricus, se mělo za to, že v Jižní Americe existuje tento jediný druh vyskytující se na značně velkém území. V roce 2019 byla publikována práce konstatující, že tomu tak není. Ve skutečnosti žijí v Jižní Americe tři druhy elektrických paúhořů. Výskyt původního druhu Electrophorus electricus je omezen na oblast Guyanského štítu, tj. Guyanu, Surinam, Francouzskou Guyanu a některé brazilské řeky stékající z tohoto štítu k jihu. Jinde žijí dva nově popsané druhy – Electrophorus voltai v oblasti Brazilského šítu a Electrophorus varii v nížinné části Amazonie. A právě u druhu Electrophorus voltai byly naměřeny výboje o napětí až 860 V! K problematice počtu druhů ještě dodejme, že nevyjasněné zůstává postavení druhu, který byl v roce 1941 popsán z Peru Nakashimou jako Electrophorus multivalvulus – buď je to čtvrtý druh, nebo jde o ryby totožné s jedním z právě diskutované trojice druhů.

Jen málokteré veřejné akvárium odolá tomu, aby elektrické výboje chovaných paúhořů nepřevedlo do zvukové, případně i světelné podoby, což mezi návštěvníky vzbuzuje patřičný úžas. Pozorovat se dá i další biologická zvláštnost paúhořů. Ryby pravidelně vyplouvají k hladině a nadechují se nad ní. Protože v přírodě žijí především v období sucha v mělkých, zakalených a teplých vodách obsahujících málo rozpuštěného kyslíku, vyvinulo se u nich přídatné dýchání atmosférického kyslíku. Do krve přechází díky bohatě prokrvené sliznici ústní dutiny. Kromě toho jsou paúhoři přizpůsobeni životu v takovém prostředí i tím, že se dokážou přeplazit po souši z jednoho vodního rezervoáru do druhého.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 10/2021.

Hledat taxony

Procházet taxony

  • procházet 611 platných čeledí
  • procházet 5295 platných rodů
  • procházet 37109 platných druhů

Jak citovat AQUATAB?

Plíštil, J. (Ed.) 2025. AQUATAB. World Wide Web electronic publication. https://www.aquatab.net/, verze (2/2025).