Je pozoruhodné, jaké vášně dokážou rozdmýchat rybičky velké patnáct až dvacet milimetrů, a to dokonce opakovaně. Zvláštní populace gupek ze severovýchodu Venezuely poutá pozornost akvaristů i ichtyologů už více než třicet let. Poté, co byl na jejím základě popsán nový druh Poecilia wingei, rozhořely se plamenné diskuse opět plnou silou.

O živorodkách nápadně podobných pavím očkům, přece však trochu jiným, kterým se mezi akvaristy běžně říká podle jejich znovuobjevitele živorodky Endlerovy, zkráceně „endlerky“, se v AT již několikrát psalo (Dokoupil 2002, Frank 2002 a 2006, Hofmann 2002). O historii jejich objevu a rozšíření mezi akvaristy se případný zájemce dozví v těchto článcích vše podstatné. V roce 2005 byly však velmi podobné rybky popsány jako nový druh Poecilia wingei. O tomto popisu, vzájemném vztahu popsaných ryb a „endlerek“, ani o tom, že někteří akvaristé popis nového druhu odmítají, se ale u nás ještě nepsalo, až na útržkovité a nepřesné zmínky na internetu. Pojďme si proto celou situaci přiblížit.
Na začátku příběhu, který je docela zábavnou ichtyologickou detektivkou, je pro jeho správné pochopení třeba připomenout, že „endlerka“ nebyla nikdy vědecky popsána jako samostatný druh. Mezi akvaristy, na internetu a na výstavách se sice občas objevovalo označení Poecilia endleri, které však nemá s realitou nic společného a hraje si na něco, čím není, tj. na platné vědecké pojmenování; „endleri“ je pouze označením určité formy či populace, plně odpovídajícím například různým obchodním či lokalitu původu upřesňujícím označením, jaká známe třeba u jikernatých halančíků.

Asi každý zná obrovskou tvarovou, barevnou i kresebnou variabilitu šlechtěných forem pavích oček. Ta je odrazem mimořádné variability a plasticity druhu Poecilia reticulata (česky živorodka duhová, gupka nebo paví očko), která se projevuje nejen u šlechtěných forem, ale samozřejmě i u přírodních populací. Od roku 1859, kdy byl tento druh vědecky popsán, se objevila řada pokusů rozlišit v jeho rámci několik druhů – všechny pokusy však dosud skončily nezdarem a konstatováním, že jde jen o různé variety jednoho původního druhu.
Když se od druhé poloviny 70. let 20. století začaly mezi akvaristy rozšiřovat „endlerky“, staly se právě ony dalším žhavým kandidátem na povýšení do pozice samostatného druhu. Jenže všechny snahy, včetně těch posledních už na počátku 21. století, skončily víceméně stejným závěrem – „endlerky“ jsou sice odlišné od „normálních“ gupek, ale ne natolik, aby mohly být popsány jako samostatný druh. Zhruba rok se tomuto tématu věnoval i holandský ichtyolog Fred Poeser. Při práci se mu dostaly do rukou i ryby, které byly „endlerkám“ nápadně podobné, nicméně nepocházely z lokality, kde je objevil Endler, tj. z Laguny de los Patos u pobřežního města Cumaná. (Ostatně sám Endler prý později nachytal obdobné ryby i jinde, konkrétně na jihu ostrova Trinidad naproti východnímu konci venezuelského pobřeží – viz Frank 2006).
Německý živorodkářský specialista Michael Kempkes nakonec přišel s návrhem zkusit získat nové poznatky přímo v přírodě a v roce 2002 se společně s Poeserem vypravil do Venezuely. Rozhodli se, že nepojedou na známou lokalitu u Cumaná, ale vybrali si oblast asi o 100 km východněji na poloostrovech Paría a Araya. Rybky vypadající jako „endlerky“ se tu vyskytovaly v obrovském množství, v nejrůznějších typech vod – od říček a potůčků přes zavlažovací kanály až po laguny s brakickou vodou. Podle jména jedné laguny je začali Poeser s Kempkesem označovat jako „gupky Campoma“. Zvláště nápadný byl jejich kovový lesk, a to nejen u samců, ale i u samic. Jinak autoři zjistili značnou barevnou a kresebnou variabilitu samců „Campoma“, daleko větší, než jaká bývá u normálních gupek. Gupky „Campoma“ se vyskytovaly v přímořské části, tj. mezi horami (nejvýchodnější okraj Pobřežních Kordiller) a pobřežím. Jakmile se přejelo přes hory na vnitrozemskou stranu, vyskytovaly se všude pouze normální gupky, nikoli „Campoma“.
Poeser s Kempkesem objevili ještě jednu velmi zajímavou věc. Černý proužek uprostřed těla samců, považovaný často za typický znak „endlerek“, měli výrazně vytvořený samci žijící v okrajové části areálu výskytu gupek „Campoma“, tedy tam, kde se zároveň vyskytovaly i normální gupky. Čím dále od oblasti výskytu gupek, tím menší byly fenotypové odlišnosti formy „Campoma“ od gupek, včetně menší nápadnosti až úplné absence černého proužku. Tento jev, kdy se dva blízce příbuzné druhy v oblasti společného výskytu navzájem výrazně odlišují, zatímco v oblastech, kde se vyskytuje vždy pouze jeden z nich, si jsou dost podobné, je v biologii znám i z jiných případů a označuje se jako „posun znaku“. Pro Poesera a Kempkese se stal jedním z hlavních argumentů pro popsání gupek „Campoma“ jako samostatného druhu.



V meristických znacích nejsou mezi normálními gupkami a formou „Campoma“ rozdíly, ale odlišnosti byly zjištěny ve znacích etologických – a to jak při pozorování v akváriu, tak především při pozorování v přírodě. Gupky „Campoma“ žijí v menších skupinkách obývajících určité teritorium. Samci jsou především věrní „svým“ samicím, nenechávají se zlákat jinými, byť by třeba byly k páření ochotnější. Na začátku námluv se samec přibližuje k samici zdola, zatímco u normálních gupek připlouvá zezadu nebo ze strany. Rozdíl je i v tzv. násilné kopulaci, tj. bez spolupráce samice – u formy „Campoma“ k ní někdy nedochází vůbec (pokud samice nereaguje, samec po určité době námluv své snahy zanechá), někdy ano, ale až po delších námluvách. U normálních gupek dochází k násilné kopulaci i bez jakýchkoli námluv.
Výsledkem cesty Poesera a Kempkese do Venezuely bylo to, že společně s dalším známým ichtyologem, I. J. H. Isbrückerem, popsali gupky „Campoma“ na konci roku 2005 jako samostatný druh Poecilia wingei. Aby co nejvíce vynikla blízká příbuznost s druhem Poecilia reticulata, obnovili autoři zároveň podrod Acanthophacelus a oba druhy do něj zařadili. Nový druh je pojmenován na počest dr. Øjwinda Winga (1886–1964), genetika, který se mj. zabýval genetikou určení pohlaví a dědičností zbarvení u gupek. V češtině se pro tento druh začalo občas používat jméno „živorodka okatá“, které však není příliš šťastné. O přítomnosti ok na těle samců by se možná dalo diskutovat, byť ve většině případů tam žádná nejsou, ale především může být takové „neutrální“ české jméno v budoucnu zdrojem zmatků, neboť ryby jednoznačně nedeterminuje ve smyslu campomské populace, což by vzhledem k nejasnosti dalšího vývoje bylo žádoucí. Musíme si totiž uvědomit, že druh Poecilia wingei zahrnuje s jistotou pouze ryby z lagun Campoma a Buena Vista a z pobřežní oblasti Carúpano západně od stejnojmenného městečka.

A co s původními „endlerkami“ z Laguny de los Patos u města Cumaná? Podle Poesera a spol. (2005) by mohlo jít velmi dobře o lokální populaci P. wingei, která by mohla být zbytkem po někdejším rozsáhlejším rozšíření těchto ryb. Připouštějí ale také možnost, že jde o potomky ryb vypuštěných do přírody z akvárií, možná dokonce geneticky „nečistých“, s příměsí genů normálních gupek, které se vyskytují všude okolo. Uvážíme-li však, že „endlerky“ byly na lokalitě nalezeny poprvé už v roce 1937, je taková teorie dost diskutabilní.
Žádnou diskusi ale nepřipouští Ted Coletti (2007), ředitel Americké živorodkářské asociace a autor pravidelné živorodkářské rubriky známého amerického měsíčníku Tropical Fish Hobbyist. Coletti odmítá uznat platnost druhu P. wingei, podle něj jsou „endlerky“, které chápe v širokém smyslu jako populace z Cumaná i Campomy, pouze geografickou formou gupek, byť, jak přiznává, „jedinečnou a velmi speciální“. Jeho článek sice hýří pavlačovou demagogií, nicméně několik znepokojivých námitek proti uznání druhu P. wingei pod hrubou slupkou přináší. Coletti připomíná tři známé skutečnosti: zbarvení a kresba gupek se mohou výrazně lišit podle lokality a biotopu, chování gupek se může lišit, resp. měnit podle prostředí, v němž ryby žijí, zejména podle přítomnosti či absence predátorů, a konečně – „endlerky“ se běžně kříží s gupkami, takže vědci i sami chovatelé dnes nevěří, že většina tzv. endlerek v akváriích jsou skutečně geneticky čisté „endlerky“. Dále pak Coletti, opírající se zčásti o výsledky morfologického i molekulárně biologického výzkumu, který u ryb rodu Poecilia aktuálně provádí kanadský zoolog Felix Breden, tvrdí, že „endlerku“ nelze potvrdit jako samostatný druh, neboť mezi ní a gupkou neexistují skutečné rozdíly ve stavbě gonopodia, pro taxonomii živorodek velmi důležité; neexistují rozdíly v DNA mezi „endlerkou“ a gupkou ani mezi různými populacemi gupek; černá kresba stejně jako rozdíly ve zbarvení nejsou kritériem pro odlišení druhů; přirozená reprodukční bariéra mezi „endlerkou“ a gupkou je nízká až žádná; rozdíly v chování lze klasifikovat teprve tehdy, sledují-li se dlouhodobě po mnoho generací, k čemuž v případě „endlerek“ a gupek nedošlo.


A aby to bylo ještě zamotanější, dodejme, že Breden v rámci svého výzkumu zjistil jednu etologickou zajímavost: zatímco samice gupek přijímají k páření úplně stejně samce gupek i „endlerek“, samice „endlerek“ dávají přednost svým samcům. Jeho tým zkoumá nyní toto chování na molekulární úrovni, nicméně Breden hovoří o možnosti počínající speciace (tvorby druhu) u „endlerek“. A tak je nakonec možné, že se oba tábory v budoucnu smíří, a ukáže se, že Poeser a kol. vlastně jenom trochu předběhli čas…
Na závěr ještě připomeňme Poeserovy zkušenosti z chovu dvou populací gupek „Campoma“ neboli Poecilia wengei v akváriích. Nádrže by měly být navzdory malé velikosti rybek co největší, aby ryby předvedly veškerý repertoár svého chování. Důležité jsou porosty řas, které v přírodě tvoří vůbec nejdůležitější složku potravy těchto gupek. V akváriu zpravidla jejich množství nestačí, a tak je třeba přidávat spirulinu. Jinak vyhovují kvalitní vločková krmiva či tablety, ale také živá potrava – nauplie žábronožek, buchanky, perloočky, dokonce i černé komáří larvy. Poeser uvádí, že ryby jsou velmi přizpůsobivé různým vlastnostem vody, které by však neměly být extrémní – gupky „Campoma“ lépe snášejí vodu tvrdší a zásaditější, rozhodně by voda neměla být velmi měkká a hodně kyselá. Důležitější než tvrdost a pH je čistota vody, tj. dobrá filtrace a pravidelná výměna třetiny až čtvrtiny objemu nádrže za týden. Při výměně je třeba dát pozor na náhlé výraznější ochlazení, které by nemělo být větší než dva stupně. Gupky „Campoma“ nemají rády silné proudění, což platí jak pro výměnu vody, tak pro výtok z filtru. Optimální teplota je podle Poesera 26–28 °C s tím, že v noci může postupně klesnout o 2–3° a poté přes den zase stoupnout. Dospělí nepronásledují mláďata, rybky dospívají zhruba ve dvou měsících. Samičky v prvních vrzích mívají jen několik mláďat, na vrcholu svých rozmnožovacích sil až 30 mláďat ve vrhu, většinou od několika různých otců. Celkově tyto chovatelské údaje odpovídají zkušenostem s „endlerkami“, jak je publikoval třeba Frank (2002) nebo Sonnenberg (2006). Posledně jmenovaný autor upozorňuje na zajímavý jev – u svých samců vypozoroval dvě formy lišící se tím, jak se rybky vybarvují v dospívání. U jedné formy se tvoří nejprve černá kresba, u druhé červená. V dospělosti ale vypadají všichni samci stejně a nedají se již od sebe odlišit. Na toto pozorování reagoval Czysch (2006) informací, že chová dva kmeny „endlerek“ – jeden s typickým černým proužkem na těle a druhý, jenž má místo proužku černou okrouhlou skvrnu. U obou ale v dospívání vzniká nejdříve černá kresba. V minulosti prý choval ještě jeden kmen, u nějž se u některých ryb v dospívání objevovaly nejprve barevné (nečerné) znaky, ale zbavil se ho, protože samci byli větší a silnější, takže měl chovatel podezření, že by mohlo jít o křížence s normálními gupkami. Jak je vidět, i u maličkých rybek je co pozorovat.
Literatura
- Coletti, T. (2007): The Emperor Wears No Clothes: Endler´s Livebearer Is Still a Guppy. TFH 56, 1, 44–46.
- Czysch, U. (2006): Endler-Guppy. DATZ 59, 10, 69.
- Dokoupil, N. (2002): Kdo jsou Endlerovy živorodky? AT 45, 4, 16–18.
- Frank, S. (2002): Skutečná „Endlerova živorodka“? AT 45, 11, 4–9.
- Frank, S. (2006): Ještě jednou gupa či živorodka Endlerova. AT 49, 6, 44–45.
- Hofmann, J. (2002): Jak je to s „endlerkou“? AT 45, 6, 34.
- John, M. (2006): Neue Guppy-Art beschrieben: Poecilia wingei Poeser, Kempkes & Isbrücker, 2005. AF 38, 2, 110.
- Poeser, F. N., Kempkes, M. & I. J. H. Isbrücker (2005): Description of Poecilia (Acanthophacelus) wingei n. sp. from the Paría Peninsula, Venezuela, including notes on Acanthophacelus Eigenmann, 1907 and other subgenera of Poecilia Bloch and Schneider, 1801 (Teleostei, Cyprinodontiformes, Poeciliidae). Contribution to Zoology, 74, 1/2, 97–115.
- Poeser, F. N. & M. Kempkes (2006): Der Campoma-Guppy, Poecilia (Acantophacelus) wingei, ein karibisches Juwel. AF 38, 4, 46–51.
- Sonnenberg, R. (2006): Vielgestaltigkeit bei jungen Endlers Guppys. DATZ 59, 7, 64–65.
Tento článek byl publikován v časopise Akvárium terárium 3/2008.