Označení „malé cichlidy“ je čistě chovatelskou pomůckou, nemá pochopitelně žádné taxonomické opodstatnění. Rody s malými druhy jsou rozmístěny na nejrůznějších větvích vývojového stromu jihoamerických cichlid v tribech Geophagini a Cichlasomatini.
Typickým příkladem může být postavení akvaristicky populárních příslušníků rodu Mikrogeophagus, cichlidky Ramirezovy (Mikrogeophagus ramirezi) a cichlidky vysokoploutvé (Mikrogeophagus altispinosus). Ještě před 40 lety se tyto ryby řadily do rodu Apistogramma, jehož zástupcům jsou vzhledově velmi blízké. Teprve pak se začalo přicházet na to, že vývojově mají daleko blíž k velkým perleťovkám rodů Geophagus a Gymnogeophagus, a vyčlenily se do samostatného rodu, který nejprve nesl jméno Papiliochromis a dnes je znám jako Mikrogeophagus. Potvrdily to i současné molekulárně-genetické výzkumy, které zároveň ukazují, že rod Apistogramma má vývojově nejblíže k jiné skupině perleťovek, rodu Satanoperca. (Současně to je příklad dokládající, že podle národních názvů nelze v některých případech usuzovat na blízkou příbuznost všech takto pojmenovaných druhů. Není to případ pouze češtiny, ale úplně stejně i němčiny či angličtiny.)
Zdaleka nejpočetnějším rodem malých jihoamerických cichlid je Apistogramma. Aktuálně zahrnuje 87 platných druhů a k tomu možná stejně velký počet různých forem, které se od již známých druhů vzhledově nějak odlišují a nebyly dosud vědecky zpracovány. A klidně je možné, že počet druhů je ve skutečnosti ještě větší. Už před 10 lety byla publikována vědecká práce, která se zabývala molekulárně-genetickou analýzou cichlidek olivových (Apistogramma caetei) ze tří alopatrických (odděleně se vyskytujících), poněkud odlišně zbarvených populací z východní Amazonie. Ukázalo se, že rozdíly mezi nimi jsou tak velké, že by bylo správné uvažovat o nich jako o třech samostatných druzích (autoři to přirovnávali ke genetické divergenci u cichlid z velkých afrických jezer, kde se také mnohé nové druhy popisují na základě původně diagnostikovaných barevných forem, s tím, že rozdíly mezi zkoumanými populacemi cichlidek byly větší než mezi některými nejen druhy, ale dokonce celými rody afrických jezerních cichlid). Z tohoto úhlu pohledu se pak nejeví nijak nereálný odhad, že skutečných druhů rodu Apistogramma může být klidně 400 nebo i více. Pro akvaristy z toho plyne jedno základní poučení – kvůli riziku křížení nikdy nechovat pohromadě různé formy jednoho druhu, natož je snad křížit záměrně. I při případném společném chovu více druhů je vhodné kombinovat druhy maximálně od sebe vzhledově odlišné.
Kromě přírodních existují u některých druhů rodu Apistogramma rovněž vyšlechtěné barevné formy. Ty se začaly objevovat už v 70. letech minulého století. V té době většinou pocházely od chovatelů z bývalé NDR, k jejichž šlechtitelskému úsilí se postupně přidávali akvaristé v dalších zemích včetně naší a v novější době také asijské velkoodchovny. Nejvíce vyšlechtěných forem existuje u dvou druhů, které se v akváriích chovají už velmi dlouho, cichlidky Agassizovy (Apistogramma agassizii) a cichlidky papouščí (Apistogramma cacatuoides). Z druhů, které se do akvárií dostaly později, zhruba až v polovině 80. let 20. stol., jsou vyšlechtěné barevné formy známy např. u cichlidky Hongsloovy (Apistogramma hongsloi) a cichlidky MacMasterovy (Apistogramma macmasteri).
Většina cichlidek rodu Apistogramma představuje v mnoha ohledech téměř ideální akvarijní ryby – nejsou nijak velké (podle druhu dorůstají samice zpravidla délky 4–6 cm, samci 6–10 cm), jejich chov není příliš náročný (s tou výhradou, že jsou to obecně ryby krátkověké, mnohé druhy jsou dost citlivé na nejrůznější choroby a všechny vyžadují kvalitní vodu bez dusíkatých látek, která pro odchov pak ještě musí být velmi měkká), v akváriu předvádějí velmi zajímavé chování, dají se kombinovat i s jinými rybami a především samci jsou pěkně zbarvení (i když pozorovat změny kresby samic podle aktuálního vyladění a prováděné činnosti je také mimořádně zajímavé). Zároveň je ale třeba upozornit, že snad není charakteristiky, z které by neexistovaly u tohoto rodu výjimky, což při jeho početnosti ale není nic divného. Platí to i pro obvyklou charakteristiku jejich rozmnožování: vytírají se většinou do dutin, případně na volný pevný substrát, o jikry a potěr pečuje pouze samice, zatímco samec brání třecí teritorium (tzv. rodina otec–matka), některé druhy vytvářejí harémovou rodinu – jeden samec se tře s několika samicemi, z nichž každá má své vlastní menší třecí teritorium a samec hlídá všechna tato teritoria dohromady jako jedno svoje velké území.
V roce 2008 byla v druhovém komplexu cacatuoides popsána cichlidka Barlowova (Apistogramma barlowi). Jako u jediné v celém rodu u ní bylo pozorováno tlamovcové chování – oba rodiče brali za určitých podmínek vylíhlé larvy do tlamy. Už v té době se uvažovalo o tom, že ve skutečnosti jde o druhy dva, což se nakonec potvrdilo a tento kryptický druh byl v roce 2017 popsán jako Apistogramma macrostoma. Jedním z rozdílů mezi oběma druhy je i způsob odchovu mláďat – nově popsaný druh je larvofilní maternální tlamovec, samci u Apistogramma macrostoma larvy do tlamy neberou.
Jeden pár cichlidek lze chovat už v nádrži o objemu kolem 50 l, ale i v tomto případě je větší akvárium předností. V malé nádrži mohou nastat problémy po vytření, kdy samice odhání samce od místa, kde hlídá jikry – a pokud nemá samec kam utéci, může to pro něj mít i fatální následky. V každém případě je třeba v nádrži vytvořit nejrůznější úkryty. Řešením také je samce po vytření odlovit. I v případě chovu jednoho páru je vhodné umístit do akvária nějaké další nepříliš velké a neagresivní ryby. Vzhledem k tomu, že cichlidky jsou ve svém životě orientovány na dno, hodí se především druhy, které žijí uprostřed vodního sloupce nebo pod hladinou (např. drobnoústky, štíhlotělky). Skupinu cichlidek (jeden samec a několik samic, v obzvlášť velkých nádržích pak 3 a více samců spolu s několikanásobně vyšším počtem samic) je třeba umístit do větší nádrže, zhruba od 160 l nahoru. Na výšce nádrže nezáleží, důležitá je plocha dna, která by v případě skupinového chovu měla být alespoň 100 × 40 cm.
Aby se v množství druhů dalo lépe orientovat, začala postupně vznikat klasifikace rodu Apistogramma, zprvu založená na morfologických a etologických znacích (rozmístění pórů postranní čáry na hlavě, stavba hřbetní ploutve, znaky v kresbě – např. kresba samic v době péče o potomstvo atd.). Zvolna se pak začala přidávat molekulární genetika, ale komplexně dosud rod Apistogramma jejími metodami zpracován nebyl. Zdá se, že existují tři nebo čtyři hlavní vývojové linie (označované vždy podle jednoho ze zastoupených druhů jako linie „regani“, „steindachneri“, „agassizii“, nejisté je samostatné postavení čtvrté linie „pertensis“), z nichž každou tvoří několik druhových komplexů (např. do linie „steindachneri“ patří druhové komplexy steindachneri, nijsseni a cacatuoides). Kromě toho se v rodu Apistogramma začala používat rovněž kódová označení tvořená písmenem A a číslem, jak to známe třeba u krunýřovců (L-kódy) či pancéřníčků (C-, resp. CW-kódy). Na rozdíl od obou skupin sumců byly ale u cichlidek kódy přiděleny nejen dosud nepopsaným formám, ale i vědecky popsaným druhům.
Z příslušnosti k určitému druhovému komplexu či vývojové linii lze alespoň trochu usuzovat třeba i na prostředí, v němž daný druh žije v přírodě. Ale zase – neplatí to bez výjimek. Například druhy z komplexu „nijsseni“ obývají malé lesní potůčky s černou vodou, v bílé vodě se vyskytují převážně příslušníci linie „regani“ (ale když se na to podíváme z opačné strany, musíme uvést, že druhy z linie „regani“ se vyskytují ve všech typech vod, tj. většina sice v bílé, ale některé také v černé nebo čiré) atd. I když lze konstatovat, že většině druhů vyhovuje měkká voda, přistíněná nádrž, použití kořenů a suchých listů, jakož i poměrně husté osázení alespoň částí nádrže rostlinami, je třeba se před nákupem ryb informovat o nárocích konkrétního druhu, který si chce akvarista pořídit.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 6/2016. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.