Kaprovité ryby - Parmičky (3)

Jaroslav Hofmann

13.04.2013

Poté, co jsme si představili menší druhy parmiček, zamíříme dnes mezi středně velké, které běžně dorůstají délky 8–10 cm, v některých případech ještě o kousek víc.

Poté, co jsme si představili menší druhy parmiček, zamíříme dnes mezi středně velké, které běžně dorůstají délky 8–10 cm, v některých případech ještě o kousek víc.

Samozřejmé je, že ryby této velikosti, které navíc velmi rády plavou, potřebují dostatečně prostornou nádrž, především s ohledem na její délku. Akvárium pro větší parmičky by mělo být vždy minimálně 120–150 cm dlouhé, v případě druhů dorůstajících 12–15 cm ještě větší. Už jsem na to upozorňoval na začátku celého povídání o parmičkách, ale opakování na tomto místě rozhodně neuškodí: Všechny větší parmičky jsou v přírodě všežravci a určitou část jejich jídelníčku tvoří potrava rostlinného původu. Pokud ji v akváriu nemají, zajistí si ji okusováním rostlin. Za oběť jim padnou nejen jemnolisté druhy, ale často i takové, jež většina jiných ryb nechává na pokoji, jako je třeba hnědovka křídlatá (Microsorum pteropus). Pro obohacení krmné dávky rostlinnou složkou připadá v úvahu leccos – od speciálních vločkových či granulovaných krmiv pro rostlinožravé ryby přes drcený mrazený hrášek, ovesné vločky až třeba po spařený list salátu zavěšený do nádrže k postupnému okusování. Všechny ryby nereagují stejně, a proto je třeba vyzkoušet, která potrava jim bude v konkrétním případě chutnat nejvíc.

Parmička příčnopruhá – samec
© Jaroslav Hofmann

Parmička příčnopruhá (Puntius fasciatus) není sama o sobě žádnou novinkou, do Evropy byla dovezena už počátkem 60. let 20. stol., ale změnily se chované formy. Ta původní, která se u nás chovala hlavně v 70. a 80. letech, odpovídala vzhledově nominotypickému poddruhu Puntius fasciatus fasciatus, měla na těle čtyři příčné pruhy, rozšiřující se zejména v případě toho nejzadnějšího do podoby skvrn, tenký příčný proužek nebo nepříliš nápadnou skvrnku na kořenu ocasní ploutve a z našich nádrží postupně vymizela. Aktuálně se chová především forma na přiloženém snímku, která nemá druhý příčný pruh, ale mezi prvním na hlavě za okem a třetím v polovině těla se uprostřed přední poloviny boků táhne široký podélný pás. U samců ve třecím zbarvení se kresba slévá a stává se méně zřetelnou, zatímco do popředí vystupují hlavně červené až nachové tóny zbarvení. Lépe je typická kresba patrna u méně barevných samic. V minulosti se podobné ryby označovaly jako poddruh Puntius fasciatus pradhani, ale dnes se od rozdělování na poddruhy ustupuje, mj. i proto, že v Indii, odkud pochází (ve starší české literatuře rovněž udávaný výskyt na Malajském poloostrově či na ostrovech Sumatra a Borneo je omyl), vytváří tento druh celou řadu lokálních populací, jež se kresbou navzájem odlišují. Dokladem je i druhá forma, která se v současnosti chová u nás z tohoto druhu nejhojněji. Označuje se občas obchodně jako „Panda“ a v minulosti se řadila dokonce do jiného druhu (Puntius melanampyx). Ten však ichtyologové považují dnes za neplatný a řadí všechny tyto ryby do jediného, dále nečleněného druhu Puntius fasciatus. Třetí a čtvrtý pruh zvláště u samců skoro splývají v jednu rozsáhlou tmavou partii, zatímco přední část boků mezi prvním pruhem a tmavou partií je světlá, pouze při tření se zde někdy u samců objevuje také náznak tmavšího podélného pásu.

Samec parmičky příčnopruhé s celkově červenějším zbarvením a světlou přední částí boků bez podélného pruhu – tzv. forma „Panda“
© Jaroslav Hofmann

Chov parmiček příčnopruhých je velmi snadný, daleko obtížnější je však jejich odchov, protože tento druh vyžaduje pro tření a vývoj jiker velmi měkkou vodu (CT 3–4 °N, vodivost cca 120 μS/cm), mírně kyselou (pH 6,5–6,8), o teplotě 25–27 °C. Prakticky všichni chovatelé se shodují v tom, že ve vodě o celkové tvrdosti do 8 °N se jikry ještě v určité míře vyvíjejí (tj. vyvine se část jiker, čím tvrdší voda, tím menší část), v tvrdší vodě již nikoli. Jenže v přírodě dvojnásob platí, že „nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní“, což si akvaristé ne vždy uvědomují, jak je často patrné v různých internetových diskusích, kde horlivý zastánce své jediné pravdy s obzorem spíše omezeným neváhá pozurážet kdekoho jen proto, že mu právě horlivě nepřikyvuje (dodejme, že jde o praxi českou, v diskusích vedených německy či anglicky se tento jev prakticky nevyskytuje). A tak je u parmiček příčnopruhých zdokumentováno úspěšné tření, následný vývoj jiker a odchov mláďat i ve společenské nádrži s tvrdou vodou (CT 15 °N, UT 10 °N) a zásaditým pH (7,3)… Poučení? Parmičky příčnopruhé se vám zcela jistě podaří úspěšně odchovat ve velmi měkké vodě, v tvrdé budete mít pravděpodobně smůlu, ale překvapení nelze vyloučit.

Mladý samec parmičky vláknoploutvé
© Jaroslav Hofmann

K větším z dnes představovaných druhů (12–15 cm) patří parmička vláknoploutvá (Puntius filamentosus). Chová se u nás také již řadu desetiletí, není ale příliš rozšířená. Jejím handicapem určitě je, že mladé, pohlavně nedospělé rybky, které se prodávají v obchodech a na burzách, nejsou nijak barevně ani tvarově výjimečné. Už čerstvě pohlavně dospělé ryby ale oplývají jemnou krásou, která se s přibývajícím věkem prohlubuje a dále ji ještě umocňuje mohutnější vzrůst. Samci se kromě sytějšího zbarvení poznají snadno podle vláknitě protažených paprsků v hřbetní ploutvi. V době tření pak mají na rypci třecí vyrážku (drobné bělavé bradavičky), která je typická pro všechny kaprovité ryby. Možná by rozšíření tohoto druhu bylo větší, kdyby se mohla prodávat maličká mláďata ještě v juvenilním zbarvení, které je zcela odlišné od zbarvení dospělců – mláďata totiž mají na světlém podkladu čtyři příčné černé pruhy a navíc nápadnou červenou skvrnu v hřbetní ploutvi. V prodejní velikosti jsou už ale příčnopruhá kresba i červená skvrna v hřbetní ploutvi pryč a rybky mají pouze tmavou oválnou skvrnu na ocasním násadci. Chov ani odchov parmičky vláknoploutvé nejsou nijak náročné, odchov se daří i ve vodě o celkové tvrdosti kolem 8 °N, ale uhličitanová tvrdost by měla být co nejnižší.

Mladá samice parmičky vláknoploutvé
© Jaroslav Hofmann

Kolem roku 2000 se k nám dostaly velmi podobné parmičky označované jako Puntius mahecola. Tento druh byl dlouho považován mnoha ichtyology za totožný s Puntius filamentosus, dnes je však platný a nejnovější výzkumy dokonce naznačují, že s druhem P. filamentosus není tak blízce příbuzný, jak se soudilo dříve. Skutečný druh P. mahecola, který nemá prodloužené paprsky v hřbetní ploutvi, nemá černé a červené proužky v ocasní ploutvi a tmavá skvrna na ocasním násadci je u něj vždy umístěna až za zadním okrajem řitní ploutve, nikoli nad touto ploutví, byl do evropských akvárií dovážen jen výjimečně (pokud vůbec). V případě takto označovaných ryb šlo většinou o parmičky vláknoploutvé, případně o jiný z několika velmi podobných jihoindických druhů.

Parmička vláknoploutvá – mohutný dospělý samec s třecí vyrážkou
© Jaroslav Hofmann
Parmička vláknoploutvá – chovná samice
© Jaroslav Hofmann

Do blízkého příbuzenstva parmičky vláknoploutvé naopak patří ještě jeden druh, který se u nás chová řadu let a u kterého se také dospělý samec odlišuje od samice vláknitě protaženými paprsky v hřbetní ploutvi – parmička velkoskvrnná. Akvaristé ji tradičně znají pod vědeckým jménem Puntius arulius, které ale není správné. V akváriích se totiž chovají ryby, jež byly vědecky popsány v roce 1954 jako poddruh Puntius arulius tambraparniei, zatímco ty původní, popsané už o více než 100 let dříve jako Puntius arulius, se nechovají. V roce 2005 pak ichtyologové v rámci revize celé skupiny druhů kolem Puntius filamentosus usoudili, že rozdíly mezi oběma formami jsou natolik velké, že opravňují ustavení později popsaného poddruhu jako samostatného druhu. A tak se zrodil druh Puntius tambraparniei (jazykolomné druhové jméno vzniklo podle řeky Tambraparni, v jejímž povodí ryby žijí), k jehož charakteristickým znakům patří mj. právě vláknitě prodloužené paprsky v hřbetní ploutvi samců, které naopak u „skutečného“ druhu Puntius arulius chybí. Chovatelsky jde rovněž o nenáročný druh, ani odchov není nijak mimořádně obtížný (voda měkká až polotvrdá, CT do 12 °N, a mírně kyselá). Vzhledem ke své velikosti mívají samice relativně málo jiker (málokdy více než 200).

Správné vědecké jméno parmičky velkoskvrnné je Puntius tambraparniei
© Jaroslav Hofmann

Díky své kresbě zcela nezaměnitelným druhem je parmička pruhoocasá (Puntius lateristriga), pojmenovaná podle podélného černého pásu, který se táhne středem zadní poloviny boků a pokračuje až na konec ocasní ploutve. Do Evropy byla poprvé dovezena před necelými 100 lety (v roce 1914), v akváriích, kde dorůstá kolem 12 cm, rychle zdomácněla a bez problémů se v nich rozmnožuje – optimální je mírně kyselá až neutrální (pH 6,8–7,0) a velmi měkká voda (CT 3–4 °N, pokud je uhličitanová tvrdost velmi nízká až neměřitelná, může být celková tvrdost i o několik stupňů vyšší), ale určité množství jiker se vyvíjí i ve vodě tvrdší (zhruba až do CT 15 °N). Stejně jako předchozí druhy, i parmičky pruhoocasé se vytírají do jemnolistých rostlin a své jikry požírají, takže je vhodné použít třecí rošt.

Parmička pruhoocasá
© Jaroslav Hofmann

I když by se mohlo zdát, že stejně snadno poznatelné jsou i parmičky s podélnými pruhy na celém těle, není to v jejich případě tak lehké. V minulosti (především 50.–70. léta 20. stol.) se u nás choval a rozmnožoval druh podélně pruhovaných parmiček označovaný jako parmička páskovaná (Puntius lineatus). Nestal se z něj ale nikdy žádný velký „trhák“ a z našich nádrží na dlouho zmizel. V posledních letech se začaly podélně páskované parmičky znovu občas objevovat v dovozech a automaticky obdržely staré známé pojmenování. Jenže ve skutečnosti jde o druh jiný. Základní, snadno patrný rozdíl spočívá v přítomnosti vousků. Skutečná parmička páskovaná vousky nemá (přesně řečeno, buď nemá, nebo má jeden pár tak krátkých, vždy podstatně kratších než průměr jejího oka, že především na fotografiích jsou prakticky nerozeznatelné), zatímco ostatní druhy podélně páskovaných parmiček mají všechny po dvou párech docela dlouhých a jasně patrných vousků. Tyto „čtyřvouskové“ druhy existují celkem tři, ale dva z nich se do akvárií nevozí vůbec, nebo jen velmi ojediněle, a navíc se od parmičky páskované dají v dospělosti odlišit i podle jiných znaků. Druhem, který se aktuálně dováží a je parmičce páskované velmi podobný, je parmička křížová, známá dlouho pod vědeckým jménem Puntius eugrammus. Jenže jak se ukázalo, z důvodů, jejichž vysvětlení by přesahovalo rámec tohoto článku, je třeba pro tento druh používat historicky starší jméno Puntius johorensis. Dodejme jen, že za názvoslovný zmatek mohlo zvláštní zbarvení mláďat těchto ryb. Ta totiž mají čtyři příčné pruhy a v tomto věku není nijak obtížné zaměnit je za jiné druhy parmiček s obdobnou kresbou. Ve velikosti kolem 2 cm se tyto příčné pruhy začínají rozpadat a tvořit skvrny, které se postupně spojují do podélných pásků. Ve velikosti kolem 3 cm už po příčných pruzích nebývá ani stopy. I když starší fotografie prokazují, že se u nás v minulosti opravdu chovala a rozmnožovala parmička páskovaná, někteří chovatelé–pamětníci uvádějí, že množili i parmičku křížovou, o níž naopak jiní autoři té doby tvrdí, že zřejmě ještě nebyla v akváriích rozmnožena. Buď jak buď, v současnosti se k nám dováží především parmička křížová (Puntius johorensis) a o jejím množení zprávy nejsou.

Parmička křížová – dospělý jedinec v německém chovu
© Jaroslav Hofmann

Rozmnožování v akváriu je velkým otazníkem také u parmičky, která ohromila akvaristický svět před pár lety. Je až neuvěřitelné, že tak atraktivní ryba, jakou je parmička Denisonova (Puntius denisonii), vědecky popsaná už v roce 1865 (!), se akvaristické veřejnosti představila teprve v druhé polovině 90. let 20. stol. na veletrzích Aquarama v Singapuru a do Evropy se ve větším množství dostala až po roce 2000! Navzdory vysoké ceně po ní vznikla velká poptávka, což vzhledem k jejímu vzhledu nebylo nijak překvapivé. Ryby dorůstají délky 12–15 cm a vyžadují chov ve skupině, jinak jsou velmi plaché a lekavé. Z toho jasně plyne požadavek na velkou nádrž. Ani to ale poptávku nijak neomezilo. Druh, který žije pouze na jihozápadě Indie na několika místech ve státech Karnátaka a Kérala, začal být odchytáván v přírodě v takové míře, že to ohrozilo životaschopnost jeho populací, alespoň podle odhadů, protože přesnější čísla o počtu jedinců žijících v přírodě k dispozici nejsou. Druh byl proto zařazen v roce 2007 do Červeného seznamu ohrožených druhů IUCN (Mezinárodní unie na ochranu přírody a přírodních zdrojů) v kategorii „zranitelný“, z níž byl vloni dokonce přeřazen do kategorie „ohrožený“. Zároveň se začalo uvažovat o nejrůznějších opatřeních na jeho ochranu od omezení odchytu (velikostního, množstevního i časového) až po vyhlášení speciálních chráněných území v místech jeho výskytu.

Mladé parmičky křížové z jednoho importu do ČR
© Jaroslav Hofmann

Za této situace by bylo více než žádoucí, kdyby poptávku akvaristů alespoň zčásti uspokojily odchovy. Jenže parmičky Denisonovy se v akváriích příliš ochotně netřou, a to je ještě zformulováno dost eufemisticky. Je jasné a pochopitelné, že u natolik komerčně zajímavých ryb, jako jsou parmičky Denisonovy, se málokdo chce chlubit konkrétními úspěchy, ale i tak je zpráv velmi málo. Na přelomu let 2006 a 2007 byly parmičky Denisonovy opakovaně rozmnoženy v jedné indonéské firmě, a to uměle po hormonální stimulaci (tj. z „napíchaných“ ryb byly pohlavní produkty odebrány mechanickým vymačkáním). K přirozenému výtěru ani u hormonálně stimulovaných ryb nedošlo. Další úspěšné rozmnožení zřejmě následovalo v Singapuru, protože právě z těchto dvou zemí (i když hlavně z Indonésie) se parmičky Denisonovy v určitém množství dovážejí. Jisté je, ale bez jakýchkoli zveřejněných podrobností, že druh úspěšně rozmnožili dva chovatelé v Indii, kde se vypracováním metodiky odchovu tohoto druhu zabývají dokonce i vědecká pracoviště. V Evropě se parmičky Denisonovy jednou rozmnožily neplánovaně ve společenské výstavní nádrži v zoologické zahradě v anglickém Chesteru. Podobně neplánované tření ve společném akváriu se dvěma odchovanými rybičkami ohlásil jeden americký akvarista a to je v zásadě vše. O situaci u nás se proslýchají různé varianty, podle jedné již k nějakým úspěšným odchovům před několika lety došlo, podle druhé došlo sice k výtěru, ale jikry se dále nevyvíjely. Hradba mlčení, která množení parmiček Denisonových obklopuje, je velmi neprostupná…

Parmička Denisonova
© Jaroslav Hofmann

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 6/2012.

Aktuální doplněk aneb Co v Chovateli nebylo:

Čtyři články o parmičkách, které nyní vycházejí na Aquatabu, jsem psal od února do května 2012. V červnu 2012 publikovala trojice srílanských ichtyologů (první autor Rohan Pethiyagoda pracuje aktuálně v ichtyologickém oddělení Australského muzea v Sydney) „Synopsi jihoasijských ryb označovaných jako Puntius“. O tom, že taková práce jednou musí přijít, nepochyboval už několik desetiletí žádný ichtyolog, který se zabýval taxonomií a systematikou asijských kaprovitých ryb. Rod Puntius byl typickým sběrným taxonem, kam byly v průběhu několika staletí zařazovány ryby, které zcela jistě do jediného společného rodu nepatřily. V minulosti se objevily určité pokusy o rozdělení rodu Puntius, starší akvaristé si jistě vzpomenou na doby, kdy se asijské druhy parmiček rozdělovaly do tří rodů – Puntius, Capoëta a Barbodes. Nakonec se vždy od dalšího dělení upustilo, protože se ukázalo, že navrhovaný model vývojovým vztahům neodpovídá, a čekalo se dál.

Zdá se, že čas na rozdělení sběrného rodu Puntius právě nastal. Pethiyagoda a spol. zkoumali 31 druhů z přibližně 120 aktuálně platných druhů rodu Puntius, a to jak metodou molekulární analýzy DNA, tak klasickými metodami morfometrickými a osteologickými. Ve všech případech šlo o druhy jihoasijské, tj. indické nebo srílanské. V této práci nebyly vůbec zahrnuty druhy z jihovýchodní Asie, tj. druhy z tzv. Zadní Indie, Malajského poloostrova, Indonésie, ani druhy čínské. Autoři došli k závěru, že v dosavadním rodu Puntius se skrývá pět vývojových skupin druhů, které považují za samostatné rody – Puntius v užším smyslu, Systomus (již nějakou dobu některými ichtyology používaný rod – viz text článku Parmičky 1, jenže v této práci redefinovaný – to znamená, že některé druhy, pro které se toto jméno v posledních letech používalo, do nově definovaného rodu Systomus nepatří!) a tři rody zcela nové: Pethia, Dravidia a Dawkinsia. Skutečnost, že zatím zkoumali jen asi čtvrtinu platných druhů ze sběrného rodu Puntius, znamená, že nejde o úplnou revizi. Vzhledem k tomu, jak je definováno pět rodů jihoasijských, lze očekávat při budoucí revizi druhů z jihovýchodní Asie zavedení dalších rodů, protože je zřejmé, že některé druhy z jihovýchodní Asie neodpovídají charakteristice ani jednoho z pěti rodů jihoasijských. Druhy dosud neprozkoumané jsou v současnosti z pohledu zoologické nomenklatury tzv. incertae sedis, nejistého zařazení, a jejich původní rodové jméno by se mělo psát v jednoduchých uvozovkách. Druhy, které bylo možné na základě jejich popisů přiřadit k některému z pěti rodů, autoři přiřadili, ty ostatní zatím alespoň sestavili do druhových skupin. Dále nezbývá, než čekat na další část revize parmiček.

Pro zájemce uvádím v tabulce přehled českých jmen a odborných názvů „starých“ a „nových“ u druhů, které jsou v článku zmiňovány.

České jménoVědecké jméno dosud používanéVědecké jméno nově zavedené
parmička příčnopruhá Puntius fasciatus Dravidia fasciata
parmička vláknoploutvá Puntius filamentosus Dawkinsia filamentosa
parmička temnoskvrnná Puntius mahecola Puntius mahecola
parmička velkoskvrnná Puntius tambraparniei Dawkinsia tambraparniei
parmička pruhoocasá Puntius lateristriga 'Systomus' lateristriga
parmička páskovaná Puntius lineatus 'Puntius' lineatus
parmička křížová Puntius johorensis 'Puntius' johorensis
parmička Denisonova Puntius denisonii Puntius denisonii