Tím, čím jsou pro Jižní Ameriku tetry, jsou pro starosvětské, tj. asijské a africké tropy a subtropy kaprovité ryby. Obývají obdobné biotopy a jejich rozmanitost je ještě větší než v případě teter. Čeleď kaprovití (Cyprinidae) je se zhruba 220 rody a skoro 2500 druhy nejpočetnější čeledí sladkovodních ryb a po hlaváčovitých (Gobiidae) druhou největší vůbec.
Veleparmu thajskou (Catlocarpio siamensis) nebo některé druhy mahsírů (rod Tor) bychom si do akvária dali stěží, dorůstají běžně přes 1,5 m, největší jedinci i více než dva metry. Na opačném pólu se nachází Paedocypris progenetica, rybička, která se aktuálně pyšní titulem nejmenšího světového druhu nejen ryb, ale obratlovců obecně. Dosud největší známý jedinec tohoto druhu měřil 10,3 mm a naopak nejmenší samice se zralými jikrami v těle dosahovala délky pouhých 7,9 mm. Tenhle trpaslík je výjimečný i v jiných směrech. Žije prakticky v kyselině, protože voda na rašeliništích na Sumatře, kde byl druh objeven, má pH 2,9–3,0. Rybičky nemají plně vyvinutou lebku, takže jejich mozek nechrání kosti, jak je to jinak obvyklé, zato ale mají samečci na vnějších paprscích břišních ploutví zvláštní přichytávací zařízení.
Mezi uvedenými extrémy se ale nachází spousta jiných ryb dosahujících ideální velikosti pro chov v akváriích a barevně i tvarově zajímavých. Nazýváme je různými jmény – z tropických a subtropických druhů jde především o různá dánia, razbory, razborky, kardinálky, parmičky, labea, gary či parmouny, z mírného pásu se k nim přidávají třeba některé velmi atraktivní hořavky či jelečci a zapomenout nesmíme ani na okrasné karasy (závojnatky) a kapry. Uvedené skupiny berme opravdu jen jako názvové. Čeleď kaprovití, resp. různé její části, je aktuálně ve velkém taxonomickém pohybu. V posledních letech se objevuje každoročně několik vědeckých prací zabývajících se fylogenetickými vztahy mezi různými rody, triby a podčeleděmi kaprovitých, jež mění dlouhá léta zavedené zvyklosti. Navíc výsledky dosažené v různých pracích zkoumáním různých znaků nejsou vždy totožné. K aktuálně nejzkoumanějším a zároveň nejsložitějším patří vztahy v podčeledi Danioninae, kam z uvedených akvarijních ryb patří dánia, razbory, razborky a kardinálky.
Občas způsobí nové poznatky zdánlivé nelogičnosti v názvosloví – třeba se ukazuje, že ryby rodu Microrasbora (česky zcela v souladu se svým vědeckým jménem „razborka“) jsou blíže příbuzné s dánii (tribus Danionini) než s ostatními razborami (tribus Rasborini). Zajímavé barmské rybičky Sawbwa resplendens, s nimiž se v některém z příštích pokračování seznámíme podrobněji, neboť se aktuálně objevují i u nás, sice dostaly na základě své tradiční systematické příslušnosti české jméno „razbora lysá“, jenže podle nových výsledků mají daleko blíže k parmičkám (podčeleď Cyprininae) než k razborám nebo jakýmkoli jiným zástupcům podčeledi Danioninae, kam razbory patří. Takhle bychom mohli pokračovat dlouho, ale nebudeme, protože z hlediska praktického chovu, případně odchovu konkrétních ryb v akváriu to vůbec není podstatné. Místo toho se už raději pojďme podívat na první skupinu akvarijních kaprovitých ryb – začneme s dánii.
Dánia jsou mírumilovné hejnové ryby, které se většinou zdržují v horní polovině vodního sloupce, rády a dobře plavou a vesměs patří k velmi nenáročným druhům. Nádrž je třeba dobře přikrýt, aby dánia nemohla vyskakovat ven. Vzhledem k jejich pohybovým schopnostem je důležitá velikost nádrže. I malé druhy by měly být chovány v akváriu přinejmenším šedesáticentimetrovém (standardní rozměry 60×30×30 cm, objem 54 l), středně velkým druhům vyhovuje délka nádrže minimálně 80 cm a velkým nejméně metr. Jedinou výjimku představují ty nejmenší, skoro trpasličí druhy, dorůstající maximální délky 2–3 cm, které lze chovat též v dnes tolik populárních nanoakváriích. Ale i v tomto případě platí, že větší je lepší.
Sortiment chovaných druhů dánií se za posledních deset patnáct let dost proměnil, resp. rozšířil. Stálicí ale zůstává ten nejznámější, dánio pruhované (Danio rerio), jež se v evropských akváriích vyskytuje už déle než 100 let. Naši dědové mu podle nápadného modrobílého podélného pruhování říkali „zebřička“. Toto označení ustoupilo v novější době do pozadí, což je dobře, protože jméno zebřička patří v českém zoologickém názvosloví drobnému astrildovitému pěvci z Austrálie a některých ostrovů jihovýchodní Asie. Dánio pruhované pochází z Indie a některých okolních zemí, dorůstá délky 4–5 cm a je velmi nenáročné, patří k nejvhodnějším rybám pro začátečníky vůbec. Stačí mu voda o teplotě 20–22 °C, přes 24 °C by neměla teplota dlouhodobě stoupat. Vlastnosti vody u něj nehrají významnější roli, nejraději má vodu neutrální až slabě zásaditou. Na tření volíme vodu o teplotě 24 °C, ryby se mohou třít buď v páru, nebo v hejnku s mírnou převahou samců. Jako u všech dánií vypouštějí samice jikry do volné vody. Do vytíračky můžeme vložit trs mechu nebo jemnolisté rostliny, ale není to nezbytné. Daleko důležitější je použití třecího roštu. Tak jako u naprosté většiny kaprovitých ryb, ani u dánií není vyvinuta žádná forma péče o potomstvo, naopak, rodiče jikry i mláďata, pokud se k nim dostanou, s chutí požírají. Nejvhodnější první potravou jsou nálevníci, vířníci, případně mikry nebo v nouzi prachové umělé krmivo, čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek je lepší začít podávat až po několika dnech, u některých druhů až ve druhém týdnu života potěru. Způsob rozmnožování a odchovu mláďat je u většiny druhů dánií velmi podobný.
Dánio pruhované je zajímavé i z několika dalších důvodů. Již desítky let je oblíbeným modelovým organismem používaným při výzkumu v různých oborech, často například ve vývojové biologii. Díky tomu bylo samo velmi podrobně prostudováno, takže dnes je to jeden z nejlépe známých druhů ryb vůbec. Za dlouhou dobu chovu v akváriích bylo dánio pruhované vyšlechtěno také v závojové formě s prodlouženými ploutvemi. Názory na estetickou hodnotu takových kříženců a smysl jejich vzniku se podobně jako u všech ostatních závojových forem ryb liší, nicméně pro ně platí, že v sobě neskrývají žádné potenciální riziko. To se však nedá říci o další formě, lépe řečeno formách dánia pruhovaného, které rozvířily poklidnou hladinu akvárií na celém světě v posledním desetiletí. Řeč je o dániích, která v sobě nesou cizorodý gen z jiného biologického druhu, a patří tedy do skupiny tzv. geneticky modifikovaných organismů (GMO).
Na přelomu století se začaly objevovat první vědecké publikace pocházející z Národní univerzity v Singapuru, které se týkaly práce na vývoji geneticky modifikovaných forem dánia pruhovaného, jež díky umělému „obohacení“ svého genomu o gen pro fluorescenční protein, pocházející původně z určitého druhu medúzy či korálovníka, při ozáření UV světlem intenzivně zeleně nebo červeně „svítí“. Po několika letech se takové kmeny, v nichž se nově získaná vlastnost už předávala dál z rodičů na potomky při běžném rozmnožování, v Singapuru podařilo opravdu vytvořit. Už v roce 2003 se tyto ryby dostaly na komerční bázi do USA a postupně se v různých podobách a z různých zdrojů začaly objevovat i v Evropě. Původní důvod, proč se na vytvoření těchto dánií začalo pracovat, bylo jejich možné budoucí využití jako spolehlivých, citlivých a přitom levných detektorů škodlivých látek ve vodě. V ideálním případě by vše mělo fungovat tak, že v čisté vodě dánia nesvítí, zatímco v přítomnosti určité toxické látky se rozsvítí. Zatímco dosažení tohoto cíle vyžaduje ještě spoustu výzkumné práce, pragmatické komerční firmy, jež okamžitě zaznamenaly zájem veřejnosti o tento podivný produkt, pokročily rychle v jeho optickém vylepšení – namísto dánií, jež byla při běžném osvětlení (nikoli UV lampou) jen trochu červenější nebo zelenější než jejich normální, geneticky nemodifikovaní příbuzní (jak vypadala první GM dánia z vědeckých laboratoří), existují dnes už dánia pastelově červená, zelená či žlutá, stvořená firmou v USA. A novodobí Frankensteinové s vidinou horentních zisků pokračují dál. Na Tchaj-wanu sídlí firma, která stvořila žlutozeleně fosforeskující kančíky příčnopruhé (Amatitlania nigrofasciata) a skaláry amazonské (Pterophyllum scalare). Kdo nevěří, ať zaběhne na YouTube. GM formy jsou známy také u polozobánkám a jehlicím příbuzné medaky japonské (Oryzias latipes).
Nemyslím, že by skutečný akvarista a milovník přírody pro tyto zrůdičky zahořel nadšením. Pokud by však přece jen někdo propadl touze chlubit se svítícími rybami přátelům, musím ho zklamat. U nás, ani jinde v Evropě je nekoupí. EU přijala již v roce 2001 směrnici stanovující pravidla schvalovacího procesu, jímž musí projít jakýkoli geneticky modifikovaný organismus před tzv. uvedením do oběhu. Bez takto získaného povolení je prodej, nákup, dovoz či vývoz GMO jak firmami, tak soukromými osobami protiprávní. Naše legislativa převzala tuto směrnici zákonem č. 78/2004 Sb. Ono povolení k uvádění GMO do oběhu se odehrává na úrovni celé EU, vyjadřují se k němu všechny členské státy, Evropský úřad pro bezpečnost potravin i veřejnost. Jediné GMO, které povolení mají, jsou některé zemědělské plodiny. Obdobná je situace v Austrálii a Kanadě. Když to obrátíme, zjistíme, že vlastně jediný trh, kde se GM dánia a další akvarijní ryby mohou prodávat, tvoří USA (ale s výjimkou Kalifornie, kde je prodej a chov GM ryb zakázán) a Asie. Ale to Frankensteinům stačí. USA jsou velké, koupěschopnost tamního obyvatelstva pořád slušná a sklon k obdivu kýče silný. A Asie, konkrétně ta jižní a východní, je dnes v akvaristice finančně asi vůbec nejsilnějším segmentem trhu, o někdy až perverzní zálibě části tamního obyvatelstva ve všem bizarním ani nemluvě.
Kromě dánia pruhovaného se v našich akváriích již dlouhá desetiletí chovají další dvě dánia obdobné velikosti a tvaru, jen s poněkud odlišnou kresbou. První je forma, která nemá na zlatavém podkladě pruhy, ale pouze tečky. Česky se jí říká dánio zlaté. Tyto ryby popsal vědecky v roce 1963 Hermann Meinken jako Brachydanio frankei. Popis vyšel hned na dvou místech – jednak v časopise Aquarien und Terrarien 10/1963 (tj. populárním, nikoli vědeckém časopise), jednak v Mitteilungen der Fischbestimmungsstelle des VDA, tedy „Zprávách určovacího místa ryb VDA“. VDA je Svaz německých akvaristických a teraristických spolků, který už v roce 1925 zřídil ono „určovací místo“, a Meinken byl vedoucím tohoto místa od roku 1949 až do své smrti v roce 1976. Profesí byl základo- a středoškolským učitelem biologie, chemie, fyziky a matematiky, od mládí se věnoval akvaristice a ichtyologii, od konce 20. let až do své smrti pravidelně publikoval různé články a v čele „určovacího místa“ vykonal obrovské množství práce, které bylo tak neopakovatelné, že po jeho smrti VDA skoro na 20 let „určovací místo“ zrušil, protože nebyl nikdo, kdo by ho po Meinkenovi mohl a chtěl odpovídajícím způsobem vést. Nové druhy ryb popisoval Meinken už od 30. let, popsal jich několik desítek. Shrnuto: nebyl to žádný amatér ani začátečník.
Druh Brachydanio frankei byl Meinkenem popsán i přesto, že nebylo známo jeho přírodní naleziště. Původ ryb, podle nichž byl druh popsán, je pro nás mimořádně zajímavý, protože ony ryby pocházely z Prahy. Z odborné veřejnosti je poprvé zaznamenal dr. Stanislav Frank na jaře 1962 v akvaristické prodejně v ulici Politických vězňů. Koupil si je, rozmnožil a chovný pár s několika mláďaty pak dal svému příteli Hannsi-Joachimu Frankemu z Gery. Ten ryby také rozmnožil a několik jich dále předal Meinkenovi, který je následně vědecky popsal a na počest Frankeho pojmenoval. Ještě předtím publikovali o (vědecky dosud nepopsaných) rybách společný článek v Aquarien und Terrarien 10/1962 Frank a Franke.
U nás se o nich zprvu mluvilo jako o „zlatých dániích“ a jejich vzhled i odchov popsal Frank v AT 1/1963. Kuriózní je novinářský článek Petra Kettnera, který vyšel v lednu 1963 ve večerníku Večerní Praha pod názvem „Svět nejmenších rybek“. Autor popisuje tehdejší bránickou pěstírnu označovanou jako „vývojové středisko“, uvádí, že se tam snaží vypěstovat nové barevné odchylky, které se nevyskytují v přírodě, a že již mají první úspěchy: „Například poddruh zebřičky – Brachydanio rerio Verdani – objevil se v akváriu pražského akvaristy Hrdého zcela náhodně. Tady ji pak zušlechtili. Ten název je tedy po soudruhu Verdanovi, jak jste si jistě všimli. A i za hranicemi je o novou rybičku velký zájem. Zvláště v Německu, kde jí věnovali celé pojednání v odborném časopise.“ Podle tohoto článku, což potvrdil Ivan Petrovický v AT 3/1963, tedy pocházela „zlatá dánia“ z potomstva normálních Brachydanio rerio. V AT 5–6/1964 pak publikoval Ivan Petrovický obsáhlý článek s bohatou fotodokumentací vzhledu jedinců P, F1 a F2 generací o křížení druhů Brachydanio rerio a Brachydanio frankei, v němž potvrdil, že oba druhy jsou vzájemně křižitelné a dávají plně plodné potomstvo. Frank v poznámce k tomuto článku spekuluje, že jsou možné jen dvě varianty – buď jde o mutaci některého již chovaného druhu, nebo o ryby někým dovezené neznámým způsobem ze zahraničí, a vyslovuje obavu, že vzhledem k plodnému křížení obou druhů hrozí, že oba v čisté formě z našich nádrží vymizí.
Od té doby, tedy už skoro 50 let, se táhnou nejen u nás, ale i ve světě, diskuse o tom, co za ryby vlastně je Danio frankei, zda to je samostatný druh, nebo barevná, resp. kresebná forma (mutace) druhu Danio rerio. Zhruba od počátku 21. století převládá jednoznačný názor, založený na práci čínské ichtyoložky Fang Fang, provdané Kullander, která se dániím věnovala velmi podrobně, že nejde o samostatný druh a jméno „Brachydanio frankei“ je mladším synonymem k „Brachydanio rerio“. Tento názor dále významně posílila práce skupiny japonských molekulárních genetiků (Watanabe a spol.) publikovaná v roce 2006 – tito vědci identifikovali konkrétní gen v genomu Danio rerio, jehož mutace vede ke vzniku tečkované kresby namísto normální pruhované. Zároveň objevili tři různé alely tohoto genu, které způsobují různé vzory tečkované kresby. Přesto se stále používá, především v komerční sféře, také jméno Danio (Brachydanio) frankei – používání platného jména nelze nikomu nařídit, ale chápejme to tak, že se tímto jménem de facto označuje jako synonymem „tečkovaná mutace Danio rerio“.
Druhým z dvojice malých dánií podobných dániu pruhovanému je dánio tmavopruhé (Danio nigrofasciatus), dříve dlouho známé jako „dánio tečkované“. Na rozdíl od dánia pruhovaného i zlatého je teplomilné, k chovu vyžaduje teplotu kolem 24 °C, na tření o dva až tři stupně více. Je to druh méně plodný než předchozí dva a snad i proto z nádrží v poslední době přece jen poněkud mizí.
Připomínkou minulosti jsou i dva druhy tzv. velkých dánií, které se u nás chovají také už hezkých pár desetiletí. Dříve se „malá“ dánia řadila do rodu Brachydanio a tato „velká“ do rodu Danio. Dnes patří mnohá malá a ještě menší dánia do rodu Danio společně s některými druhy většími a většina velkých druhů s některými malými do rodu Devario. Je to nepřehledné, ale dokazuje to, že velikost není směrodatným kritériem k zařazení do rodu. Onu dvojici, o které mluvím, tvoří dánio stejnopruhé (Devario aequipinnatus) a dánio malabarské (Devario malabaricus). Jak je patrné i z přiložených snímků, vzhledově jsou oba druhy prakticky nerozlišitelné. Dánio stejnopruhé je trochu větší (10–12 cm, maximálně 15 cm) a vyskytuje se od Indie a Nepálu přes Bangladéš a Barmu až do Thajska. Dánio malabarské dorůstá kolem 8–10, nanejvýš do 12 cm a žije pouze v západní a jižní Indii a na Srí Lance. Ryby z přírody, u nichž je známo konkrétní naleziště, se dají určit přesně jen na základě něj, zatímco u ryb z akvarijních populací je druhové určení velmi problematické. Situaci rozhodně neulehčí skutečnost, že v minulosti se druhu Devario aequipinnatus u nás běžně říkalo „dánio malabarské“, že jméno Danio malabaricus bylo jistou dobu považováno za mladší synonymum jména Danio aequipinnatus (neboli všechny ryby byly považovány za stejný druh), že vzhledově podobné jsou i další druhy a formy nalézané v Indii a okolních státech, ani že není jednoznačně vyjasněna možnost vzájemného křížení. V obou případech jde o ryby, které vyžadují větší akvárium (minimální délka 100 cm) a dostatek prostoru na plavání.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 2/2012. Pro vydání na AQUATABu byl textově rozšířen.