Po všeobecně známých skalárách a terčovcích, kterým jsme se věnovali v minulých číslech, si dnes představíme jejich nejbližší příbuzné a některé další větší jihoamerické cichlidy.
Termín „nejbližší příbuzní“ platí především pro terčovce a týká se tří rodů. Pro dva z nich, Heros a Mesonauta, se používá české jméno „kančík“, pro třetí (Uaru) pak „cichlida“. Systematické postavení skalár se v poslední době s novými taxonomickými studiemi založenými na molekulárně genetických znacích mění. Zatímco v minulosti se skaláry řadily do stejné vývojové linie jako všechny dosud uvedené rody, nové poznatky je vyčleňují trochu stranou. Všechny ryby, o kterých teď hovoříme, patří s mnoha dalšími rody do tribu Heroini a zdá se, že skaláry jsou sesterskou skupinou všech ostatních heroinů s výjimkou dvou rodů kančíků Hoplarchus a Hypselecara, akvaristům rovněž známých, které se ve vývoji oddělily ještě o něco dříve. K největšímu rozvoji heroinů došlo po jejich expanzi na karibské ostrovy a do Střední Ameriky – těmito kančíky se budeme zabývat v některém z dalších článků. Po několika milionech let se jedna malá skupina těchto ryb do Jižní Ameriky vrátila – v roce 2015 byly tyto ryby zařazeny do nově ustaveného rodu Mesoheros a akvaristé z nich dobře znají kančíka rudého (Mesoheros festae). Aby byl výčet jihoamerických kančíků úplný, musíme připomenout ještě rody Australoheros, Caquetaia a Heroina (u nichž už ale nejde stejně jako v případě rodu Mesoheros o blízké příbuzné terčovců), jejichž zástupci se však aktuálně chovají v akváriích jen velmi ojediněle. Trochu paradoxní je to u kančíka žíhaného (Australoheros facetus), historicky vůbec první cichlidě chované v akváriích. Teplotně nepříliš náročná ryba z Uruguaye a Argentiny, tolerující na kratší dobu bez problémů pokles teploty vody až k 10 °C, byla poprvé dovezena do Německa v roce 1894 a rychle se stala senzací, jistě i kvůli snadnému odchovu a mimořádně zajímavým etologickým projevům. I v našem akvaristickém písemnictví ji Ullmann podrobně popisuje již v prvním vydání své knihy Akvarium z roku 1908. A její španělské jméno „chanchito“, s nímž se do Evropy dostala a které znamená doslova „prasátko“, se postaralo také o české jméno „kančík“.
Ze všech uvedených ryb jsou mezi akvaristy asi nejpopulárnější kančíci rodu Heros. První ryby tohoto rodu byly do Evropy dovezeny už v roce 1909 a až do 80. let se v akvaristické literatuře objevoval jediný druh nazývaný Cichlasoma severum, česky kančík červenooký. Teprve v 80. letech, kdy byla v souvislosti s prvním rozdělením obrovského sběrného rodu Cichlasoma obnovena platnost rodu Heros, se také začalo připouštět, že „červenookých“ kančíků existuje více druhů. Dodnes ale není zcela jasné, kolik vlastně. V současnosti je platných pět, někteří ichtyologové jsou ale přesvědčeni, že samostatným druhem je i Heros appendiculatus, oficiálně považovaný za totožný s druhem Heros efasciatus. Kromě toho existuje několik vědecky dosud nezpracovaných přírodních forem, o nichž se předpokládá, že by mohly rovněž být samostatnými druhy.
Vzhledem k tomu, jak dlouho se kančíci rodu Heros chovají v akváriích, tak až překvapivě pozdě, během 1. pol. 90. let 20. stol., se přišlo na to, že jeden typ těchto kančíků se zásadně liší od všech ostatních způsobem rozmnožování, neboť je larvofilním tlamovcem, zatímco většina „červenookých“ kančíků odchovává mláďata volně a do tlamy je nebere. Tento tlamovcový druh byl následně ztotožněn s kančíkem červenookým (Heros severus), což zároveň znamenalo, že většina v akváriích chovaných příslušníků rodu Heros patří k druhům jiným. Postupně se ale začala stále více prosazovat myšlenka, že by určení tlamovcového druhu nemuselo být správné. Ukázalo se, že ve Venezuele žijí na některých lokalitách společně dva podobné druhy, z nichž jeden je tlamovcový a druhý ne. V roce 2015 nakonec Staeck a Schindler znovu přezkoumali původní typový materiál druhu Heros severus a potvrdili, že tlamovcová forma je novým druhem, který popsali pod jménem Heros liberifer (druhové jméno v překladu znamená „nosič dětí“). Ryby, které skutečně patří k druhu Heros severus (česky „kančík červenooký“), se v akvaristice již nějakou dobu objevovaly pod označením Heros sp. Uaupés.
Akvaristy velmi často zajímá a trápí otázka, jaký že druh rodu Heros chovají. Hned na začátku zklamu majitele dnes stále populárnějších vyšlechtěných forem xantorických či albinotických – u nich opravdu druhovou příslušnost určit nelze a naskýtá se otázka, zda vůbec jde o mutaci jednoho konkrétního druhu, nebo o mezidruhové křížence. Normálně zbarvení jedinci se určit vcelku dají, i když to nebývá vždy stoprocentní. Problém není jen ve vnitrodruhové variabilitě zbarvení a kresby, ale také v tom, že jako u většiny cichlid, i u kančíků rodu Heros se mění zbarvení a kresba každého jedince v závislosti na jeho náladě, stavu nebo aktuální činnosti. Hodně může při určování pomoci znalost lokality původu, jenže u ryb pocházejících už z několikáté generace akvarijních odchovů bývá tento údaj často nedosažitelný.
Nově popsaný druh Heros liberifer lze samozřejmě jednoznačně určit podle způsobu odchovu mláďat. Pokud ho neznáme, je nejcharakterističtějším znakem nápadná kresba tvořená řadami jasně červených okrouhlých skvrn, u některých populací pouze ve spodní třetině boků, u jiných ve spodní polovině nebo na většině plochy boků. Kromě toho mají samci na tvářích a skřelích drobné tmavě červené či hnědé tečky (ostatní druhy mají buď větší skvrnky, nebo červovitou kresbu). Chovatelsky jde o nejnáročnější druh, který obývá velmi kyselé a na minerály chudé černé nebo čiré vody.
Skutečný kančík červenooký (Heros severus) se nejlépe pozná podle toho, že třetí příčný pruh odzadu není úplný, ale sahá od řitní ploutve jen zhruba do poloviny boků. Snadno se pozná také kančík chmurný (Heros spurius), který má černé břišní ploutve a černě lemovanou ploutev řitní.
Nejobtížněji se rozlišují poslední dva druhy, které se ale chovají nejčastěji – kančík pruhoocasý (Heros efasciatus) a kančík znamenaný (Heros notatus). Kančík pruhoocasý je v dospělosti v ideálním případě buď úplně bez příčných pruhů, nebo má velmi výrazný a prakticky jediný viditelný druhý pruh odzadu. V jeho velkém areálu výskytu jsou ale známy i populace, u kterých jsou zachovány zbytky dalších příčných pruhů coby skvrny v dolní části boků, a jejichž příslušníci se tak značně podobají kančíkům znamenaným. Tyto skvrny má např. populace dříve řazená do samostatného druhu Heros appendiculatus, která se ale dá poznat podle nápadně sytě oranžových až oranžově červených břišních ploutví a ploutve řitní. Jsou však i populace H. efasciatus, které se od H. notatus odlišují velmi špatně. Zejména samci mají u kančíka pruhoocasého na bocích podélné řady drobnějších tmavě červených až hnědých skvrnek, ve spodní polovině boků jednotlivých, v horní někdy téměř splývajících v kratší proužky. U kančíka znamenaného jsou tyto skvrnky větší, méně husté a nebývají ve zcela pravidelných řadách, ale tyto rozdíly jsou už exaktně dost obtížně uchopitelné.
Dalším problémem je podobnost některých dosud vědecky nepopsaných forem s existujícími druhy – např. forma označovaná Heros sp. French Guyana je hodně podobná kančíku pruhoocasému, forma Iníridae se nijak zvlášť neliší od kančíka znamenaného apod. Zcela nezaměnitelná je forma Heros sp. Rotkeil (německy „červený klín“), jež se hodně podobá druhu Heros appendiculatus, resp. Heros efasciatus, ale navíc má nepřehlédnutelný jasně červený klín, který začíná v týlu a táhne se kolem okraje skřelí a kořene prsních ploutví až na břicho. V posledních letech se ryby s touto kresbou objevují v některých publikacích přímo s označením Heros efasciatus. V neposlední řadě je třeba připomenout ještě jeden možný zdroj potíží při určování druhu, kterým je možné mezidruhové křížení v akváriích, ať už nevědomé nebo záměrné.
Velmi náročný na vodu, zejména při odchovu, je tlamovcový druh Heros liberifer. Ostatní druhy jsou přizpůsobivější, ale i pro ně by voda měla být vždy kyselá (pH nižší než 7), měkká až polotvrdá, pro odchov velmi měkká (CT do 4–5 °N). Důležitá je kvalitní filtrace a pravidelná výměna části vody kvůli udržování velmi nízké koncentrace dusíkatých látek. Významným faktorem, který si ne každý akvarista včas uvědomí, je velikost těchto ryb. Kančíci rodu Heros dorůstají v dospělosti délky přes 20 cm, čemuž musí odpovídat velikost akvária. Naprosto minimální rozměry 100 × 50 × 50 cm stačí pro jeden harmonický pár doplněný např. hejnkem nějakých středně velkých teter a skupinou pancéřníčků. Ještě vhodnější pro takovou osádku je nádrž 120 × 60 × 60 cm. Pro chov větší skupiny mladých ryb, z níž se postupně vyberou páry, je třeba nádrž ještě větší, stejně jako pro společný chov kančíků rodu Heros s dalšími přiměřeně velkými a mírnějšími cichlidami, jako jsou např. kančíci rodu Mesonauta, perleťovky apod. Do akvária je vhodné vložit velké kameny a kořeny, jako třecí substrát se výborně osvědčují šikmo položené kusy břidlice. Rostliny mají šanci pouze větší, mohutné a tuholisté. Jemnější a menší druhy „herosové“ rádi okusují, i když jsou dostatečně přikrmováni rostlinnou stravou.
Pohlaví u dospělých ryb se pozná snadno, protože u rodu Heros existuje sexuální dichromatismus. Nejlépe je to patrné na skřelích a tvářích, kde samci mají tečkovanou nebo čárkovanou kresbu, zatímco samice nikoli. U některých druhů či forem je rozdíl i v kresbě na těle, která je u samců bohatší než u samic. Potěr lze odkrmit čerstvě vylíhlými naupliemi žábronožek, důležité je dostatečné množství potravy – její nedostatek v prvních týdnech života mláďat se často projevuje tím, že takové ryby nikdy plně nenarostou.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 4/2016. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.