V minulém čísle jsme poprvé zamířili mezi gavúny, představili jsme si jejich akvaristicky zajímavé skupiny a začali jsme se podrobněji zabývat duhovkami. Probrali jsme jejich nároky na chov a dnes se budeme věnovat především jejich rozmnožování.
Odchov duhovek není nijak problematický, u většiny druhů je jediným obtížnějším momentem skutečnost, že potěr je po rozplavání velmi drobný a vyžaduje krmení nejjemnější potravou. Jinak jsou ale duhovky rodu Melanotaenia vhodné i pro méně zkušené akvaristy, chov a odchov duhovek rodů Glossolepis a Chilatherina již určité zkušenosti vyžaduje.
Duhovky patří mezi ryby, které se vytírají dlouhodobě. To znamená, že samice neodkládají všechny jikry během jednoho tření, po němž musí následovat před dalším třením určitá doba bez rozmnožovací aktivity, během níž dozraje v těle samice další dávka jiker, jak to známe třeba od sumců, cichlid, mnohých teter apod. Rozmnožovací období duhovek trvá vždy více týdnů a během něj se ryby třou denně nebo alespoň skoro každý den.
V jednotlivých denních „porcích“ uvolňuje samice samozřejmě méně jiker než u druhů, které se třou jednorázově, v závislosti na druhu a na velikosti samice to bývá zhruba od deseti do třiceti jiker. V součtu za celé třecí období však jde stejně jako u jiných podobně velkých ryb o stovky jiker.
Duhovky se třou do rostlin – nejvhodnější jsou jemnolisté druhy nebo trs některého z vodních mechů, především při produktivním odchovu, kdy je cílem odchovat co největší počet mláďat, má své opodstatnění použití třecích střapců zhotovených raději ze syntetického materiálu než z přírodní vlny. U duhovek není vyvinuta žádná forma péče o potomstvo, pouze na konci každého velmi rychlého třecího aktu rodiče „zatlačí“ několika údery svých ocasních ploutví jikry do substrátu. Jikry duhovek však disponují zajímavým přizpůsobením – na povrchu mají tenká lepivá příchytná vlákna. Jakmile se tato vlákna dostanou do kontaktu se substrátem, jikru k němu přitáhnou a pevně přichytí. Duhovky si nakladených jiker zpravidla nevšímají (což často neplatí pro druhy rodu Glossolepis, jak ještě uslyšíme), na rozdíl od rozplavaného potěru, který s chutí žerou. Vývoj zárodků v jikrách trvá relativně dlouho – v závislosti na konkrétním druhu a na teplotě vody se plůdek líhne většinou za 7–14 dnů po vytření, k rozplavání pak dochází už rychle, zpravidla za 12–36 hodin po vylíhnutí.
Duhovky lze množit dvojím způsobem. Při chovu ve společenském akváriu, kde je několik rostlinných houští, se čas od času objeví několik mláďat, aniž by se o to chovatel nějak zvlášť snažil. Tento přirozený způsob sice za příhodných okolností stačí k dlouhodobému udržování početního stavu duhovek v daném akváriu, ale určitě není produktivní. Pokud chceme odchovávat duhovky ve větším množství, nezbývá, než jikry pravidelně odebírat a umisťovat je do samostatné odchovné nádržky. Trochu pomůže, pokud do společenského akvária vložíme třecí střapec a duhovky se třou do něj – pak stačí po několika dnech přenést celý střapec i s jikrami. Pokud se třou duhovky do rostlin, musí se většinou vybírat jikry jednotlivě, což není zrovna efektivní.
V případě, že chceme odchovávat větší množství mláďat, je třeba chovat duhovky v druhovém akváriu, z kterého pravidelně přenášíme jikry do odchovné nádrže, nebo použít vytíračku. Do tření lze nasadit pár nebo větší skupinu ryb. Někteří chovatelé dávají přednost první variantě, jiní druhé, rozdílné jsou i názory na poměr pohlaví při nasazení skupiny. Vzhledem k tomu, že samci bývají velmi aktivní, zdálo by se logické použít více samic. I tak ale někdy může docházet k příliš intenzivnímu pronásledování samic, a proto někteří chovatelé volí opačnou variantu. Je-li v nádrži větší počet samců, tráví více času vzájemným imponováním a souboji, takže si samice stačí odpočinout. Navíc je soupeření dospělých samců pastvou pro oči. Chovné ryby se ve vytíračce ponechávají zpravidla 3–5 dnů, což je doba, za kterou je k dispozici už dostatečné množství jiker, ale nedochází ještě k líhnutí potěru, jenž by se stal rychle kořistí svých rodičů. S ochotou ke tření nebývají u duhovek problémy, jako stimulační prostředek působí velmi dobře výměna části vody za čerstvou. Několik týdnů před třením je vhodné krmit chovné ryby kvalitní živou potravou.
Během relativně dlouhého vývoje uvnitř jikerných obalů stráví zárodky duhovek kompletně žloutkový váček, takže ihned po rozplavání je třeba začít potěr krmit. Už jikry duhovek jsou velmi malé, většinou mají průměr jen kolem 1 mm, vzácně až 2 mm, a také čerstvě rozplavaný potěr je mimořádně drobný. Vyžaduje proto v prvních dnech života tu nejjemnější potravu, jako jsou trepky či krásnoočka, případně komerční preparáty pro krmení potěru, přičemž velikost částic by měla být pokud možno do 50 μm (tj. 0,05 mm). Zhruba po týdnu lze začít krmit drobnými naupliemi žábronožek. Duhovky rostou i při dobrém krmení pomalu, zhruba v půl roce dosahují délky 3–4 cm a začínají se u nich teprve objevovat první náznaky budoucího zbarvení.
Některé často chované druhy duhovek jsme si představili na fotografiích už v minulém čísle, dnes připojujeme další. K barevně nejatraktivnějším, chovatelsky nejméně náročným a zároveň nejrozšířenějším druhům rodu Melanotaenia patří duhovka Boesemanova (Melanotaenia boesemani). Vyskytuje se v několika jezerech na nejzápadnějším novoguinejském poloostrově Vogelkop. Samci mají šedomodrou hlavu a přední část těla, zatímco zadní polovina těla je žlutá až oranžová. Zajímavé je, že první konzervované exempláře dovezl do Evropy už v roce 1955 nizozemský ichtyolog Marinus Boeseman, po němž je druh pojmenován, ale na vědecký popis si druh musel počkat dalších 25 let. A až dva roky poté, v roce 1982, přivezl Heiko Bleher do Evropy první živé jedince. Mezi často chovanými druhy nesmíme zapomenout také na duhovku Herbertovu (Melanotaenia herbertaxelrodi), pocházející z jezera Tebera a jeho okolí v jižní části Papuy-Nové Guineje. Poměrně hojně rozšířená na západě indonéské části Nové Guineje, stále ještě často označované oficiálně již neplatným názvem Irian Jaya, je duhovka irianská (Melanotaenia irianjaya), která patří k druhům s nižším tělem. Velkou pokladnicí duhovek rodu Melanotaenia je hlavně již zmíněný poloostrov Vogelkop. Několik nových druhů bylo z této oblasti popsáno v posledních letech, ale zdaleka to ještě není vše. Například letos na jaře představili Hans- Georg Evers a Jeffrey Christian v časopise Amazonas hned osm různých, vědecky dosud nepopsaných forem duhovek rodu Melanotaenia, které nachytali při své nedávné expedici na poloostrov.
Duhovky rodu Glossolepis jsou obecně trochu choulostivější než většina zástupců rodu Melanotaenia, zejména s ohledem na obsah dusíkatých látek ve vodě. Jejich odchov zase komplikuje to, že zejména mladé ryby vcelku s oblibou požírají své jikry. Jednou z nejznámějších duhovek vůbec je duhovka lososová (Glossolepis incisus) z jezera Sentani na severu indonéské části Nové Guineje, která patří také k druhům nejdéle chovaným v akváriích. Jde o velký druh, plně vzrostlí samci dorůstají kolem 12 cm. Teprve po roce 2000 se začala v evropských akváriích objevovat blízce příbuzná duhovka tamiská (Glossolepis pseudoincisus), která je velmi podobná, ale zůstává menší (kolem 8 cm) a její samci jsou vzájemně méně agresivní než u duhovky lososové. Pomalu se v našich akváriích zabydlují i další druhy tohoto rodu, jako je duhovka grimská (Glossolepis dorityi), duhovka mnohošupinná (Glossolepis multisquamata) či duhovka wanamská (Glossolepis wanamensis).
Z rodu Chilatherina se kromě duhovky pruhované (Chilatherina fasciata), kterou jsme si představili v minulém čísle, chovají docela často duhovka Bleherova (Chilatherina bleheri) a duhovka sentaniská (Chilatherina sentaniensis). Odchov duhovek tohoto rodu je nejkomplikovanější, protože i na poměry duhovek jsou vylíhlé larvy velmi droboučké (jen kolem 2 mm dlouhé) a jejich růst, stejně jako růst potěru v pozdějších měsících, je velmi pomalý. Zvláště v případě duhovky sentaniské jsou ale úspěšné odchovy v akváriích velmi významné. Podle posledních, byť ne zcela potvrzených zpráv se zdá, že druh, který byl dosud znám výlučně z jezera Sentani, se v něm už asi nevyskytuje.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 9/2014.
Pro vydání na AQUATABu byl tento článek rozšířen o další fotografie.