Ryby z řádu gavúnů (Atheriniformes) jsou pro větší část akvaristické veřejnosti pořád dost velkou neznámou. Je to paradoxní tím spíše, že jde o ryby velmi krásné, a při tom vesměs nepříliš náročné.
O gavúnech si mnozí akvaristé myslí, že jde především o mořské ryby a těm sladkovodním je třeba vodu přisolovat, neboť pravidelně vstupují do vod brakických. Nic není vzdálenější pravdě. Ze zhruba 340 druhů jsou asi dvě třetiny sladkovodních, přičemž z akvaristicky významných skupin se dají brakické druhy spočítat na prstech (například některé populace duhounka malého – Pseudomugil signifer). Na systematické dělení celého řádu existuje několik názorů, které se v zásadě shodují na vymezení jednotlivých skupin, ale liší se v tom, na jakou úroveň tyto skupiny řadí, zda jako samostatné čeledi nebo jen podčeledi. V současnosti převládá mínění, že jde o samostatné čeledi, z nichž pro akvaristy mají význam čtyři – duhovkovití (Melanotaeniidae), gavúnkovití (Bedotiidae), gavúnečkovití (Telmatherinidae) a duhounkovití (Pseudomugilidae). Duhovky a duhounci žijí na Nové Guineji, některých malých okolních ostrovech a v Austrálii, gavúnečci na Sulawesi (s výjimkou jediného, brakického až mořského, v akváriích nechovaného druhu, gavúnečka misolského) a gavúnci na Madagaskaru.
Pravdou je, že gavúni nepatří k historicky tradičním akvarijním rybám. Několik málo druhů duhovek a duhounků z Austrálie se podobně jako gavúneček celebeský (Marosatherina ladigesi) ze Sulawesi objevilo v Evropě ojediněle sice již na konci 20. a ve 30. letech 20. stol., ale bez výraznějšího ohlasu, na konci 50. let pak byl dovezen gavúnek madagaskarský (k problémům s jeho vědeckým jménem se ještě později dostaneme). Hlavním rájem barevně nejatraktivnějších duhovek je ale Nová Guinea, ostrov, kde i na počátku 21. stol. může být výprava na některé lokality nejen dobrodružným, ale také namáhavým a občas i dost nebezpečným počinem. Není divu, že první druhy z tohoto ostrova, který je politicky rozdělený mezi Indonésii (západní část) a samostatný stát Papua Nová Guinea (východní část), se do Evropy dostaly až během 70. let 20. stol. Ve větším množství se pak různé druhy novoguinejských duhovek začaly dovážet teprve v 80. a 90. letech. V našich podmínkách to dobře dokumentuje známá kniha Rudolfa Zukala Akvarijní ryby, která mezi roky 1964 a 1984 vyšla celkem v osmi vydáních. Ve všech vydáních jsou zahrnuti pouze gavúnek madagaskarský a gavúneček celebeský, později k nim přibyl duhounek malý, zatímco tři druhy australských duhovek obsažené v prvním vydání byly naopak posléze vypuštěny, aby se dva z nich znovu vrátily až do posledních vydání z 80. let. Novoguinejské duhovky, dnes ze všech gavúnů nejpopulárnější, vstoupily do knižní části českého akvaristického písemnictví teprve roku 1984, kdy Stanislav Frank zahrnul do své Akvaristiky duhovku lososovou (Glossolepis incisus).
Nejprve si představíme blíže duhovky, z nichž se v akváriích chovají zástupci čtyř rodů – Melanotaenia, Glossolepis, Chilatherina a Iriatherina. Při pátrání po důvodech nevelkého zájmu o duhovky narazíme snad na jediný důvod, který může mít svou váhu. Duhovky pohlavně dospívají dost pozdě, často až v roce nebo ještě později, což znamená, že se také pozdě vybarvují. K tomu je ještě třeba dodat, že opravdu nádherné syté a zářivé barvy, které daly těmto rybám jméno, mají pouze samci. Samice jsou u většiny druhů zbarveny podstatně skromněji. Rozdíl sice není tak propastný jako třeba u mnohých jikernatých halančíků, ale je nepřehlédnutelný. Kromě zbarvení jsou dospělí samci atraktivní také tvarem svého těla s vysokým hřbetem. Celkově jsou mohutnější a větší než samice. Sečteno a podtrženo: v prodejní velikosti 4–5 cm jsou duhovky zcela nenápadné „bělice“, které opravdu jen těžko zaujmou toho, kdo neví, o jaké ryby jde a jak budou vypadat za půl roku nebo za rok. Proto se s nimi také jen zřídka setkáváme v kamenných obchodech, jejichž majitelé dobře vědí, že pro zákazníky-laiky to jsou neprodejné ryby.
Většina druhů duhovek má velmi malé areály výskytu. Konkrétní druh se často vyskytuje v jediném jezeře nebo v povodí jediné řeky. Jako v přírodě téměř vždy, i v tomto případě ale existují výjimky, většinou v Austrálii (např. duhovka nádherná – Melanotaenia splendida – tam vytváří tři různé poddruhy a původně čtvrtý byl dokonce povýšen na samostatný druh jako duhovka jižní – Melanotaenia australis, duhovka třípruhá – Melanotaenia trifasciata – je zase známa v řadě barevných forem označovaných vždy jménem konkrétního toku), ale i na Nové Guineji (např. duhovka novoguinejská – Melanotaenia affinis či duhovka pruhovaná – Chilatherina fasciata). Existuje dokonce i druh, který se vyskytuje jak v Austrálii, tak na Nové Guineji – jde o duhovku australskou (Melanotaenia maccullochi). Nejednotné jsou názory ichtyologů na ryby původně vědecky popsané v roce 1886 jako Nematocentris rubrostriatus. Tato duhovka obývající jižní část Nové Guineje, ostrovy Aru jižně od Nové Guineje a ostrov Daru nedaleko Torresova průlivu oddělujícího Novou Guineu od australského poloostrova Cape York je některými ichtyology považována za samostatný druh, zatímco jiní ji považují za poddruh zmíněné duhovky nádherné Melanotaenia splendida rubrostriata, který je velmi podobný poddruhu Melanotaenia splendida inornata, jenž se vyskytuje v sv. Austrálii ve vodách směřujících do zálivu Carpentaria. Pokud přijmeme teorii o poddruhu, je pak duhovka nádherná druhým druhem, který se vyskytuje jak v Austrálii, tak na Nové Guineji.
Malé druhy duhovek dorůstají délky 5–8 cm, větší druhy 8–12 cm, jen několik druhů pak ještě o několik centimetrů více. Jsou to ryby hejnové, minimálně bychom si měli pořizovat vždy 6–8 jedinců jednoho druhu, lépe více. Kromě toho duhovky rády plavou, takže vhodné jsou nádrže větší, pro malé druhy alespoň 80 cm, pro velké nejméně 120 cm dlouhé. Duhovky nepoškozují rostliny a jsou mírumilovné, takže nádrže mohou být osázeny nejrůznějšími rostlinami, ale tak, aby zůstalo dost místa na plavání, a můžeme v nich s duhovkami kombinovat i jiné velikostně přiměřené mírumilovné ryby. Někteří chovatelé dávají přednost nádržím druhovým, resp. nádržím pouze s duhovkami několika druhů. V takovém případě je vhodné chovat pohromadě duhovky různých rodů nebo v případě stejného rodu alespoň druhy, které jsou vzhledově co nejodlišnější. I když to nelze zaručit stoprocentně, pomůže takové opatření před nežádoucím křížením (u duhovek platí, že čím si jsou dva druhy podobnější, tím si jsou také příbuznější). V minulosti již byla zaznamenána mezidruhová křížení např. mezi duhovkou Boesemanovou (Melanotaenia boesemani) a duhovkou diamantovou (Melanotaenia praecox) či mezi duhovkou lososovou (Glossolepis incisus) a duhovkou wanamskou (Glossolepis wanamensis). Rozhodně by se neměly pohromadě v jednom akváriu chovat různé poddruhy či barevné formy jednoho druhu – v takovém případě samozřejmě dochází ke křížení velmi snadno a vzniklá mláďata jsou nejen chovatelsky, ale i biologicky bezcenná.
Osvětlení nádrže je vhodné spíše tlumenější, hlavně je třeba se vyvarovat náhlých prudkých změn, což neplatí jen pro světlo, neboť duhovky se snadno vylekají. Nejen v takových případech dobře skáčou, takže nádrž musí být pečlivě zakrytá.
V souvislosti s vlastnostmi vody se někdy u duhovek uvádějí dost extrémní hodnoty, které ale ve většině případů nejsou potřeba. Některé druhy v přírodě na některých lokalitách opravdu žijí ve vodě trochu neobvyklých vlastností, ale většina duhovek je v tomto směru dost tolerantní a přizpůsobivá. K důležitým vlastnostem vody patří nízký obsah dusíkatých látek (tj. kvalitní filtrace), teplota kolem 24 °C a pH v rozmezí zhruba 6,5–7,8. Ideální je pro většinu druhů voda neutrální či mírně zásaditá, čemuž je potřeba přizpůsobit výběr rostlin. Tření lze stimulovat zvýšením teploty až na 28 °C, ale opět je nutno se vyhnout skokové změně. Na tvrdosti a alkalitě příliš nezáleží, většině druhů vyhovuje polotvrdá voda o celkové tvrdosti 8–12 °N, jen u několika málo druhů (např. duhovka diamantová) je vhodnější voda měkká (CT do 8 °N), mnohým druhům naopak nevadí ani voda tvrdší (CT zhruba do 15 °N).
V přírodě se duhovky živí z velké části drobnou živočišnou potravou. V akváriu přijímají ochotně i umělá krmiva (vločky, pelety), která je však vhodné doplnit (zejména uvažujeme-li o odchovu) o kvalitní živou či mrazenou potravu (komáří larvy, patentky, perloočky apod.). Zejména u umělých krmiv je důležité, aby zůstávala určitou dobu na hladině a jen pomalu klesala ke dnu, protože duhovky přijímají potravu především z hladiny nebo ji chytají v horní části vodního sloupce.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 8/2014.