Bichirové nepatří v našich nádržích k příliš častým chovancům, limitujícím faktorem je především jejich velikost. Kdo však může poskytnout bichirům odpovídající prostor, získá v nich mimořádně zajímavé ryby, které se dožívají vysokého věku, nemají nijak zvláštní nároky na chov a jejich případný odchov představuje skutečný úspěch.
Bichirové tvoří samostatný řád mnohoploutví (Polypteriformes), který byl v minulosti tradičně řazen společně s jesetery (Acipenseriformes) do podtřídy chrupavčití (Chondrostei). Podle nových výzkumů se však zdá, že postavení těchto fylogeneticky značně původních ryb, právem označovaných též za „živoucí fosilie“, je dost výjimečné. Někteří zoologové se dokonce domnívají, že bichirové vůbec nepatří do třídy paprskoploutví (Actinopterygii), nýbrž do třídy nozdratí (Sarcopterygii), tj. do příbuzenstva latimérií a bahníků, nebo že jsou přinejmenším nozdratým příbuzní více než paprskoploutvým. J. S. Nelson (2006) proto v posledním vydání svého standardního díla Fishes of the World vyčlenil bichiry do zcela samostatné podtřídy Cladistia, která je sesterskou skupinou všech ostatních paprskoploutvých.

Systematické problémy na úrovni takto vysokých taxonů však mohou být akvaristům vcelku lhostejné, vždyť stačí jeden pohled na kteréhokoli bichira, aby si člověk uvědomil, že má před sebou vskutku ojedinělého živočicha. Protáhlé tělo bichirů kryjí ganoidní šupiny kosočtverečného tvaru, jejich hřbetní ploutev je rozdělena do 5–18 malých ploutviček, z nichž každou vyztužuje jeden tvrdý a několik měkkých paprsků. V klidu, zvláště když leží bichir na dně, jsou ploutvičky přilehlé ke hřbetu, v plné kráse vyniknou až po vztyčení, je-li bichir podrážděn nebo když plave. Především u prsních ploutví jsou nápadné svalnaté násadce, vytvořené v méně výrazné podobě i u ploutví břišních. Jedinou výjimkou je bichirek úhořovitý, který břišní ploutve nemá vůbec vyvinuty. Jiným nepřehlédnutelným typickým znakem jsou dlouhé trubičkovité nozdry. Znakem, který sice přímo vidět není, ale patří k významným, je přítomnost párových plic, jež umožňují přídatné dýchání atmosférického kyslíku. Kromě toho mají bichirové též mnoho unikátních odvozených znaků (tzv. autapomorfií), které se nevyskytují u žádného jiného taxonu a svědčí o jejich výjimečnosti, například mají pouze čtyři páry žaberních oblouků místo obvyklých pěti.
Všichni bichirové žijí v Africe. Existují dva rody – jeden z nich zahrnuje jediný druh, bichirka úhořovitého (Erpetoichthys calabaricus), dříve byl tento rod znám též pod jménem Calamoichthys. Všechny ostatní druhy bichirů patří do rodu Polypterus. Podle poslední internetové verze Eschmeyerova katalogu ryb (aktualizace 29.8.2008) jich je 11, ale možná, že ve skutečnosti ještě víc. Například Nelson uvádí „minimálně 15“ s tím, že je nutná revize, která by skutečný počet platných druhů potvrdila. U některých druhů, především u bichira šedého (Polypterus palmas), bylo totiž popsáno několik poddruhů, které jsou někdy považovány za samostatné druhy. Kromě toho byla v minulosti popsána řada druhů, jež jsou dnes považovány vesměs za neplatné. O tom, jak je systematika bichirů „živá“, svědčí i to, že hned dva platné druhy byly popsány velmi nedávno – Polypterus teugelsi Britzem v roce 2004 a Polypterus mokelembembe Schliewenem a Schäferem v roce 2006. Identifikaci konkrétních druhů komplikuje zejména akvaristům skutečnost, že většina bichirů si je navzájem hodně podobná – mají nenápadné šedavé či nahnědlé zbarvení, a pokud je na něm vytvořena tmavší kresba, bývá značně variabilní. Podle vzhledu je tak možno určit jen několik málo druhů.

Pro menší druhy bichirů, které dorůstají kolem 30–40 cm, je třeba nádrž o objemu minimálně 200 litrů, je-li větší, tím lépe. S předpokládanou velikostí bichirů je ale trochu problém – v literatuře se totiž občas objevují údaje, které nejsou příliš v souladu s empirickými zkušenostmi. Typickým příkladem je bichirek úhořovitý, u nějž se často uvádí délka až 90 cm. Do akvaristické literatury se tento údaj dostal zřejmě ze Seznamu sladkovodních ryb Afriky, který vyšel v roce 1984 a kde ho uvedl zpracovatel čeledi Polypteridae, J.-P. Gosse. Těžko dnes říci, zda šlo tehdy o technickou chybu či zda Gosse opravdu měl k dispozici nějaké takto velké jedince, mezi archivovanými exempláři v ichtyologických sbírkách po celém světě však není jediný, který by byl delší než 37 cm.
Důležitá je pro bichiry velká plocha dna, protože tyto ryby se zdržují především na dně. Prostor v nádrži by měl být co možná nejčlenitější, s možností různých úkrytů (hliněné trubky apod.), vhodné je i hustší osázení mohutnějšími rostlinami, které bichirové nepoškodí, osvědčily se také trsy měchýřky jávské (Vesicularia dubyana). Nádrž by neměla být příliš intenzivně osvětlena, pak jsou bichiři aktivní i přes den. To samozřejmě na druhé straně limituje výběr rostlin. Zvláště starší literatura popisuje u bichirů vysokou vnitrodruhovou agresivitu, ale novější (a častější) chovatelské zkušenosti ji nepotvrzují, přesněji řečeno, k vzájemné agresivitě dochází mezi larvami a mláďaty (ve volné přírodě je to přirozený způsob, jak zajistit rozptýlení mladých jedinců po co největší ploše), nikoli mezi dospělci. Přesto je lépe pomocí vhodných úkrytů předejít případným problémům. Bichirové mají často, hlavně při změnách atmosférického tlaku, tendenci vylézat z vody a jsou v této činnosti velmi šikovní, zejména pak štíhlounký a nesmírně mrštný bichirek úhořovitý. Nádrž je proto třeba velmi dobře přikrýt a utěsnit i menší skuliny kolem trubic od techniky apod. Bichirové jsou dravé ryby, které považují za kořist vše, co se jim vejde do tlamy. Na to je třeba myslet při výběru spolubydlících do nádrže s bichiry. Společníky jim mohou dělat prakticky jakékoli ryby, které jsou dostatečně velké na to, aby je bichiři nesežrali. V akváriu dávají bichirové přednost masité potravě, ale přivyknou i na tablety či granule, které by však rozhodně neměly být jejich stravou převládající, natož jedinou.

U všech bichirů se dá rozlišit pohlaví podle řitní ploutve, která je u samců větší a svalnatější než u samic. Rozdíl je však patrný až u vzrostlých zvířat, u většiny druhů od dvou až tří let věku. K plnému pohlavnímu dospění (tj. schopnosti se rozmnožovat) dochází ještě později, podle dosavadních zkušeností s několika druhy nejdříve zhruba v pěti letech. Výjimkou je bichir senegalský (Polypterus senegalus), jenž dospívá zřejmě již asi ve dvou letech.
Několik druhů bichirů se již podařilo v akváriích úspěšně odchovat, některé dokonce opakovaně, vždy však jde o mimořádnou událost. U bichirů, na které narazíte občas v prodejnách, si můžete být víceméně stoprocentně jisti, že pocházejí z volné přírody.
Kromě toho, že se v posledních letech objevují bichirové častěji i u nás, podnítila mě k napsání tohoto článku aktuální zpráva o prvovýtěru (alespoň publikovaném) bichirků úhořovitých (Britz & Roesler, 2008). Ačkoli autoři publikovali článek až letos, k úspěšným výtěrům došlo již v letech 1997–1999. V roce 2002 totiž museli své ryby předat dál kvůli dlouhodobému pobytu v zahraničí a zpátky si je vzali až vloni na podzim. Mezitím z původních dvou párů uhynuli oba samci, a tak se snaha po zopakování úspěchu musí přinejmenším odložit. Snad i to bylo popudem, proč publikovali článek právě teď. Ale popořadě.

Britz s Roeslerovou získali své ryby počátkem 90. let od předchozího chovatele, který je vlastnil asi šest let a původně je koupil jako zhruba dvouleté. Prvních pět jiker objevili náhodně v únoru 1997, kdy rodičům muselo být přinejmenším 12–15 let. Z pěti jiker byly pouze dvě oplozené, vylíhly se z nich sice larvy, ale asi po dvou týdnech bez zřejmé příčiny uhynuly. Autoři následně vyzkoušeli ke stimulaci tření známou Kirschbaumovu metodu simulace období dešťů, která funguje například u různých slabě elektrických ryb afrických (rypouni) i jihoamerických (nožovky), ale bez úspěchu. Sám Kirschbaum se bichiry zabýval jen okrajově, podle jeho závěrů (1995) je u nich dozrávání pohlavních žláz a produktů u obou pohlaví kontrolováno z velké části endogenně, vnější podmínky prostředí nastávající v období dešťů pouze stimulují rozmnožovací chování, v jehož průběhu nastává tzv. fáze IV dozrávání vajíček (vlastní dozrání a ovulace).
Teprve zhruba rok po objevení prvních jiker se začali bichirci třít znovu. Po prvním tření 2.3.1998, které přineslo asi 250 jiker, se ryby třely znovu 10., 18. a 22.3., vždy jen s 10–30 jikrami, další tření následovala jednou v červnu, vícekrát během jednoho srpnového týdne a dvakrát počátkem září, pak následovala více než čtyřměsíční pauza a další série tření jednou v lednu, dvakrát v únoru a jednou v březnu 1999. Vzhledem k tomuto počtu tření, která autoři také zčásti přímo pozorovali, patří dnes rozmnožování bichirka úhořovitého k nejlépe zdokumentovaným mezi všemi bichiry. Jikry o průměru 2,1–2,6 mm mají krátké lepivé výběžky, jimiž se přichycují k podkladu, jímž byla v nádrži autorů buď měchýřka, nebo malé kamínky na dně. Larvy se líhnou třetí den po vytření, zhruba po 70 hodinách. Jsou překvapivě krátké, stejně jako larvy u rodu Polypterus mají velký žloutkový váček a vnější keříčkovité žábry. Během několika dnů se jejich tělo začne nápadně protahovat, 13 dnů po vylíhnutí se jim začínají vyvíjet oči, 19 dnů po vylíhnutí začínají poprvé přijímat potravu – v té době měří kolem 10 mm. Autoři krmili čerstvě vylíhlými naupliemi žábronožek. Ve velikosti asi 13 mm se začínají vytvářet paprsky v ocasní ploutvi, ve 20 mm pak paprsky hřbetních ploutví, a to postupně odzadu dopředu. Ve velikosti 30 mm začínají být v ocasní části těla patrné první šupiny, ve 40 mm začínají růst z předních nosních jamek trubičkovité nozdry. Růst larev je relativně pomalý, v pěti měsících měřily největší z nich asi 60 mm.
U rodu Polypterus byly dosud publikovány informace o úspěšném odchovu tří druhů. Chronologicky prvním odchovaným druhem byl bichir senegalský – zprávu o jeho rozmnožení publikoval J. Arnoult již v roce 1964, tehdy dokonce ve vědeckém, nikoli zájmovém časopise, a pak v roce 1981 A. Hartl – ve svém článku sice používal druhové označení Polypterus palmas (bichir šedý – aktuálně jeden z druhů, který se k nám občas dováží), ve skutečnosti však šlo o bichira senegalského.

Druhým v pořadí pak byl bichir pruhoploutvý (Polypterus ornatipinnis), jehož rozmnožování je také zdokumentováno velmi podrobně. Poprvé ho popsal v roce 1966 W. Armbrust, v 80. letech vytřel tento druh známý japonský milovník netradičních a problémových ryb Hiroši Azuma, v roce 1991 byla publikována zpráva o odchovu již ve druhé generaci v düsseldorfském muzeu a akvazoo Löbbecke a konečně podrobný článek o opakovaných výtěrech s řadou unikátních fotografií zveřejnili Bartsch a Britz (1996). Je zajímavé, že přinejmenším tito posledně jmenovaní autoři uvádějí, že u bichira pruhoploutvého vyvolává námluvy a páření drastické snížení vodivosti vody, buď umělým deštěm destilované vody (Kirschbaumova metoda!), nebo přelovením chovných ryb do jiné nádrže s odlišnou vodou. Ještě pozoruhodnější je, že výrazný pokles vodivosti (ve třech případech z původních 1600–1700 μS/cm na 720, 648 a 504 μS/cm) spojili autoři se zvýšením její teploty (z 23–24 °C na 27, resp. 27,5 °C). Jak mnozí akvaristé vědí, často podporuje chuť ke tření naopak snížení vodivosti v kombinaci se snížením teploty, což simuluje změny ve vlastnostech vody po nástupu dešťů v přírodě – například u mnohých pancéřníčků rodu Corydoras. Bartsch společně s Gemballou zaznamenali pozitivní vliv snížení vodivosti vody i na vyvolání tření u bichirů senegalských. Přitom Arnoultovi se tření ve velmi měkké vodě nezdařilo, a to ani po hormonální stimulaci choriogonadotropinem, úspěšný byl naopak až při dalším pokusu ve vodě s mírným přídavkem mořské soli (Hofmann & Novák, 1998). Na základě těchto protichůdných údajů se zdá, že jednoznačný postup stimulace tření u bichirů snad ani neexistuje. Naopak údaje o vývoji jiker a larev bichirů pruhoploutvých, které uvádějí Bartsch s Britzem, se nijak výrazně neliší od dat získaných Britzem a Roeslerovou u bichirků úhořovitých. Larvy bichirů pruhoploutvých se líhnou 69–96 hodin po vytření, potravu (opět čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek) začínají přijímat ve velikosti 11–12 mm, které však dosahují dříve, už 10 dnů po vylíhnutí. Tvorba paprsků v hřbetních ploutvích je ukončena ve velikosti 22–23 mm, mezi 25. a 30. dnem života. Ve věku 70 dnů měří larvy kolem 80 mm, teprve v této době začínají postupně zanikat jejich vnější keříčkovité žábry (u některých jedinců až ve velikosti 100 mm nebo i více).
Posledním z dosud úspěšně rozmnožených druhů je bichir Endlicherův (Polypterus endlicheri), o čemž referoval opět Azuma (1995). V prosinci 1986 si pořídil sedm asi 20 cm dlouhých a zhruba rok starých jedinců. K prvnímu tření došlo v červnu 1992, kdy ryby měřily kolem 50 cm, jikry však nebyly oplozeny. I když Azuma choval své bichiry ve stabilních podmínkách, na další tření musel čekat až do srpna 1994, kdy bylo rybám už více než osm let. Tření, které bylo tentokrát již úspěšné, proběhlo ve vodě o teplotě 28–29 °C, pH 5,8–6,0, celkové tvrdosti 3 °N a vodivosti 230–280 μS/cm. U tohoto druhu udává Azuma vůbec nejkratší dobu vývoje do rozplavání – larvy se rozplavaly ve velikosti kolem 9 mm již tři dny po vylíhnutí. Další údaje již víceméně odpovídají předchozím druhům, v 70 dnech měřily larvy 95–105 mm a začaly zvládat přijímat i patentky a drobné rybičky. Jako trvalý problém během odchovu zmiňuje Azuma kanibalismus mláďat. Ve 180 dnech měřila mláďata již 13–15 cm a dokázala ulovit menší karásky, v 300 dnech dosahovaly ryby délky 15–20 cm a přijímaly stejnou potravu jako dospělci.
Ze všech dosud známých údajů plyne jasný závěr: bichirové jsou ideální ryby pro trpělivé akvaristy, kteří mají rádi méně obvyklé chovance představující určitou výzvu a poskytující prostor k různým experimentům. Času je na ně dost – v dobrých podmínkách se bichirové dožívají 20 let i více.
Literatura
- Azuma, H. (1995): Breeding Polypterus endlicheri. TFH 44, 2, 116–128.
- Bartsch, P. & R. Britz (1996): Zucht und Entwicklung von Polypterus ornatipinnis. DATZ 49, 1, 15–20.
- Britz, R. & R. Roesler (2008): Flösselaale erstmals nachgezogen. DATZ 61, 8, 10–15.
- Hofmann, J. & J. Novák (1998): Velký atlas akvarijních ryb. Brázda, Praha, 364 pp.
- Kirschbaum, F. (1995): Vergleichende experimentelle Daten zur zyklischen Fortpflanzung tropischer Süsswasserfische. In: Greven, H. & R. Riehl (eds.): Fortpflanzungsbiologie der Aquarienfische. Birgit Schmettkamp Verlag, Bornheim, pp. 69–80.
- Nelson, J. S. (2006): Fishes of the World. John Wiley & Sons, Inc., Hoboken. xx + 601 pp.
Tento článek byl publikován v časopise Akvárium terárium 6/2008.