Bichirové jsou velmi malou, ale mimořádně zajímavou skupinou ryb. Často se označují za „žijící fosilie“ – k oddělení jejich samostatné vývojové linie došlo už v prvohorách během devonu. V poslední době se vcelku pravidelně objevují v importech a pro svůj vzhled jsou v nádržích u obchodníků nepřehlédnutelní.


Bichirové tvoří jedinou čeleď (Polypteridae – bichirovití) samostatného řádu Polypteriformes (mnohoploutví). Stále více vědeckých prací potvrzuje, že patří mezi paprskoploutvé ryby (Actinopterygii). Jako samostatná skupina označovaná Cladistia stojí na samém počátku jejich vývoje, a tvoří tak sesterskou skupinu ke všem ostatním paprskoploutvým. Vyznačují se celou řadou zvláštních znaků. Tělo bichirů kryjí tuhé ganoidní šupiny kosočtverečného tvaru. Nepřehlédnutelné jsou jejich trubičkovitě protažené nozdry (čich je nejdůležitějším smyslem bichirů). Jejich hřbetní ploutev je rozdělena do většího počtu (5–18) malých ploutviček. Každou z nich vyztužuje jeden tvrdý paprsek, z něhož praporkovitě odbočuje několik měkkých paprsků. Bichiři jsou jediné ryby na světě, u nichž v hřbetní ploutvi některé ploutevní paprsky nevyrůstají přímo z těla. Počet měkkých paprsků se navíc během života mění. U mláďat vyztužuje každou ploutvičku nejprve jen tvrdý paprsek, měkké paprsky pak přirůstají během života. Prsní ploutve mají mohutné svalové násadce, takže vzhledově připomínají ploutve lalokoploutvé latimérie nebo některých bahníků, uspořádání jejich kostry je však u bichirů zcela jedinečné. Plynový měchýř je u bichirů přeměněn v párové plicní vaky, které slouží k dýchání kyslíku ze vzduchu. Vzadu na dorzální straně hlavy mají bichirové dvojici dýchacích štěrbin (spirakula). Dlouho se mělo za to, že slouží pouze k vypouštění vzduchu z plicních vaků, ale výsledky jedné vědecké práce z roku 2014 naznačují, že bichirové mohou jejich pomocí vzduch do plic rovněž nabírat, stejně jako tak jindy činí ústy. Larvy bichirů mají po vylíhnutí vnější keříčkovité žábry, které začínají postupně zanikat teprve po několika měsících života mláďat, podle druhu zhruba od velikosti 7–8 cm, někdy až u rybek deseticentimetrových, jsou ale známy i případy, kdy velké vnější žábry měli u některých druhů bichirů ještě jedinci ve velikosti kolem 30 cm!

Bichirové se vyskytují pouze v Africe, a to ve dvou rodech. Rod Erpetoichthys je monotypický, patří do něj jediný druh E. calabaricus (bichirek úhořovitý). Od svých příbuzných z druhého rodu Polypterus se bichirek úhořovitý liší na první pohled. Má velmi štíhlé a dlouhé tělo, chybí mu břišní ploutve, hřbetní ploutvičky jsou malé, umístěné až v zadní polovině hřbetu a většinou přitažené k tělu. To vše mu dodává vskutku úhořovitý vzhled a mnozí laici, kteří si nevšimnou prsních ploutví, ho často na první pohled považují za hada. V literatuře se neustále dokola opakuje údaj, že tento západoafrický druh, vyskytující se v Beninu, Nigérii a Kamerunu, dorůstá délky až 90 cm, nicméně není známo, že by někdy někdo takhle velkého bichirka viděl. Všechny exempláře v ichtyologických muzejních sbírkách měří pod 40 cm, což odpovídá i velikosti, které tyto ryby dosahují v akváriích.


Bichirku úhořovitému vyhovuje chov ve skupině několika jedinců v hustě rostlinami zarostlém akváriu o objemu minimálně 250–300 l, s jemnějším substrátem na dně a s různými možnostmi úkrytů (zvláště vhodné je použití dekorativních kořenů). Jde o notorického útěkáře, který se dokáže protáhnout i sebemenší škvírou. Akvárium proto musí být velmi dobře utěsněné včetně drobných prostor mezi krycím sklem a trubicemi či hadicemi vedoucími do nádrže. Na vodu nemá bichirek žádné mimořádné nároky. Jako všichni bichiři, i bichirek úhořovitý je masožravý, v akváriu mu nejvíce vyhovují žížaly, drobné rybky, maso mušlí nebo kousky krevet. I pro něj platí to, co pro všechny jeho příbuzné – co se mu vejde do tlamy, může se stát jeho kořistí. Podle tohoto kritéria je třeba vybírat jeho případné spolubydlící. A ještě také podle jejich chování – bichirek úhořovitý je ryba mírumilovná, spíše plachá, takže vyžaduje klidnější společníky.


V dospělosti se samec pozná od samice podle toho, že má větší a mohutnější řitní ploutev – tento znak opět platí pro všechny bichiry. Řitní ploutev samce totiž hraje významnou roli při rozmnožování. Samec ji kornoutovitě stáčí a zachytává do ní jikry uvolňované samicí. Pak v této „nádobce“ jikry oplodní a teprve následně je prudkými pohyby řitní a ocasní ploutve do stran rozptýlí na rostliny v okolí. (Bichiři se v přírodě vytírají v hustě rostlinami zarostlém prostředí a jikry jsou lepivé.)

Bichirek úhořovitý už byl v akváriu rozmnožen, a to na konci 90. let minulého století, ale jeho úspěšný odchov v bytových podmínkách je stále velmi raritní záležitostí. O zmiňovaném odchovu jsem podrobně psal v článku o bichirech, který vyšel v roce 2008 v časopise Akvárium terárium a dnes je volně k dispozici zde na AQUATABu.

V roce 2019 publikovali ichtyologové Timo Moritz a Ralf Britz velmi podrobnou a obsáhlou taxonomickou revizi žijících příslušníků čeledi Polypteridae. V případě bichirů nemusí mít akvaristé obavy z žádných nomenklatorických změn, počet platných druhů se dokonce oproti minulosti maličko snížil – aktuálně je jich podle této revize uznáváno 13 v rodu Polypterus a jeden v rodu Erpetoichthys, s nímž jsme se už seznámili. V rámci rodu Polypterus se dají rozlišit dvě morfologické skupiny. Skupina „velkých“ bichirů zahrnuje čtyři druhy a na základě molekulárních dat se zdá, že jde o skupinu monofyletickou (všichni její členové jsou příslušníky jedné vývojové linie). Autoři revize ji označují jako „skupinu Polypterus bichir“. Zbylých devět druhů tvoří skupinu „malých“ bichirů, která ale zřejmě není monofyletická. K zařazení čtyř druhů do „skupiny Polypterus bichir“ nevede zdaleka jen jejich velikost, ale taká řada dalších morfologických a molekulárně genetických znaků. Tím lze vysvětlit i jednu zdánlivou nelogičnost – zatímco tři druhy z této skupiny (bichir nilský – Polypterus bichir, bichir konžský – Polypterus congicus a bichir Endlicherův – Polypterus endlicherii) mohou dorůstat délky až kolem 80 cm a jsou opravdu největšími ze všech bichirů, čtvrtý druh z této skupiny, bichir guinejský (Polypterus ansorgii), dosahuje maximální velikosti „jen“ kolem 35 cm, a je tak menší než polovina druhů ze skupiny „malých“ bichirů.

Bichirové rodu Polypterus mají poněkud zavalitější tělo než bichirek úhořovitý, ale i oni dokážou snadno opustit akvárium. Není radno je podceňovat z hlediska velikosti přijímané potravy. Základním kritériem je, zda se potenciální kořist vejde bichirovi do tlamy, kterou dokáže v případě potřeby trychtýřovitě zvětšit. Opakovaně bylo pozorováno, že bichir útočí i na ryby dosahující více než poloviny jeho vlastní velikosti. Samozřejmě ale záleží na konkrétních podmínkách v každém akváriu, na tom, jak dobře je bichir krmen apod. Způsob, jak se i mládě bichira dokáže vypořádat s relativně velkou rybkou, je patrný z fotografií.

V importech se bichirové objevují v posledních letech docela často. Způsobeno je to tím, že několik druhů se úspěšně množí na farmách v Indonésii, pravděpodobně po hormonální stimulaci tření. Dříve se dováželi bichirové pouze z přírodních odchytů, kterých v západní rovníkové Africe nikdy nebylo příliš mnoho, takže bichirové patřili spíše k raritám.

Určitý problém může nastat s druhovým určením dovážených ryb. Některé druhy bichirů si jsou totiž velmi podobné a pouze na základě vzhledu je přesně určit nelze. Situaci komplikuje rovněž to, že se dovážejí mláďata, která jsou často zbarvena odlišně od dospělců, jejich zbarvení, resp. kresba se během času mění, a navíc není k dispozici dostatek hodnověrného obrazového materiálu pro porovnání.



Chovatelsky nejsou bichirové nijak náročné ryby. Všichni bichirové jsou nejaktivnější v noci. Větší druhy vyžadují odpovídající prostor (objem nádrže minimálně 500 l), i pro bichiry rodu Polypterus platí vše, co bylo řečeno u bichirka úhořovitého. Voda vyhovuje mírně kyselá až mírně zásaditá, zhruba v rozsahu pH 6–8, od měkké až po velmi tvrdou (celková tvrdost 5–25 °N), o teplotě 24–28 °C. Kromě drobnějších rybek a krevet je lze krmit i žížalami, masem mušlí, mláďata třeba také patentkami či koretrami, živými nebo mrazenými. V minulosti byly publikovány zprávy o úspěšném výtěru v akváriu u bichira šedého (Polypterus palmas), bichira pruhoploutvého (Polypterus ornatipinnis) a bichira Endlicherova. O všech těchto výtěrech jsem podrobně referoval ve výše odkazovaném článku.