Dnes poprvé vstupujeme do akvaristicky mimořádně populární čeledi vrubozubcovití (Cichlidae), akvaristy běžně označované podle jejího vědeckého jména „cichlidy“. Z téměř 1700 aktuálně platných vědecky popsaných druhů žijí zhruba dvě třetiny v Africe a třetina v Americe, několik druhů také v některých částech západní a jižní Asie.
Při takovém počtu druhů není nijak překvapivé, že rozmanitost cichlid je obrovská ve všech možných ohledech, ať už jde o velikost či vzhled ryb, jejich potravní či sociální chování nebo životní podmínky, které se pak zase odrážejí v jejich nárocích na chov v akváriu. Prakticky jedinou společnou vlastností všech druhů cichlid je, že mají vyvinutu nějakou formu péče o potomstvo.
Cichlidy si představíme postupně v několika skupinách podle jejich geografického původu, charakteru prostředí, které obývají, a chovatelských nároků. Jako první přicházejí na řadu jihoamerické skaláry, jedny z nejpopulárnějších akvarijních ryb vůbec. Zná je snad každý, kdo někdy přišel nějakým způsobem do kontaktu s akvaristikou. Jejich proslulost společně s atraktivním vzhledem má ale za následek, že si je méně zkušení akvaristé často pořizují do nevyhovujících podmínek, především do příliš malých nádrží.
Všechny skaláry se vyznačují vysokým, ze stran velmi silně zploštělým tělem a vysokou ploutví hřbetní a řitní. Kvůli tomu je třeba při přemýšlení o vhodném akváriu pro skaláry uvažovat nejen o jeho délce a objemu, ale také o výšce, jak o tom ještě bude řeč. V současnosti se považují za platné tři druhy skalár. Nejvzácněji se v akváriích objevuje skalára Leopoldova (Pterophyllum leopoldi). Téměř výlučně jde o importy z přírody, které vyžadují zkušenějšího akvaristu, což platí dvojnásob pro jejich odchov, který se zatím daří jen občas. Od dalších dvou druhů se skalára Leopoldova pozná snadno. Je ze všech nejmenší, má poměrně nízké, téměř okrouhlé tělo a relativně krátké ploutve – její celková výška včetně ploutví bývá jen kolem 12 cm. Nápadný rozdíl je v obrysu rypce a čela – u skaláry Leopoldovy je tato linie rovná nebo mírně vypouklá (konvexní), zatímco oba další druhy skalár mají za rypcem tu více, tu méně patrný „zářez“, obrys je tedy vydutý (konkávní). Dalším typickým znakem je přítomnost menší okrouhlé černé skvrny uprostřed hřbetu pod hřbetní ploutví a druhé takové skvrny za okem. Podle nálady ryb a osvětlení nemusí být ale tyto skvrny vždy jasně patrné.
Skalára vysoká (Pterophyllum altum) je naopak největším ze tří druhů skalár. Při délce 15–20 cm dosahují dospělé ryby výšky (opět včetně ploutví) 30–35 cm, někdy i více. Naprostým minimem pro tyto ryby je výška nádrže 60 cm, vhodnější je ale 70 cm a více. Všechny skaláry jsou hejnové ryby, pro skupinu 8–10 skalár vysokých je třeba při uvedené výšce počítat s akváriem o objemu alespoň 500–600 l, spíše větším. Chov tohoto druhu není vysloveně náročný, ale opět je třeba, aby akvarista měl dlouhodobější úspěšné zkušenosti třeba se skalárami amazonskými nebo terčovci. Skaláry vysoké vyžadují dobře filtrovanou vodu s nízkým obsahem dusíkatých látek, která by měla být mírně kyselá a měkčí, o teplotě minimálně 25 °C. Úspěšných odchovů není mnoho, ale občas se daří, a to i u nás. Nejlepších výsledků se dosahuje v třecí vodě o vodivosti 100–150 μS/cm, pH 5,5–6,5 a teplotě kolem 27 °C.
Dlouhá léta se mezi akvaristy vedou spory o to, které ryby jsou skutečné „alty“ (tj. skaláry vysoké) a které jim jsou sice podobné, ale ve skutečnosti jde jen o „obyčejné“ skaláry, tj. třetí a nejznámější druh, skaláru amazonskou (Pterophyllum scalare), které se budeme věnovat za okamžik. Typová lokalita skaláry vysoké leží v povodí Orinoka a „puristé“ tvrdí, že skutečné skaláry vysoké žijí pouze v orinockém povodí. Podle druhého názoru žijí skaláry vysoké také v oblasti horního toku Rio Negra (tj. v povodí Amazonky), odkud se také občas dovážejí. „Alty“ z Rio Negra mají trochu nižší tělo a kratší ploutve, většinou méně nápadné konkávní zakřivení linie čela a trochu se liší od orinockých i tvarem a barvou příčných pruhů. I u nás před několika lety rozvířil bouřlivé debaty známý rybí lovec a publicista Heiko Bleher, který tvrdí, že většina ryb chovaných v Evropě jako P. altum k tomuto druhu nepatří a jde buď o formy P. scalare, nebo o křížence P. altum s P. scalare. Problémem totiž je, že jednoznačné morfologické rozlišení skaláry vysoké a skaláry amazonské není vůbec jednoduché. Vycházet lze z toho, že P. altum má více měkkých paprsků v hřbetní a řitní ploutvi a větší počet šupin v první horizontální řadě dorzálně od dolní postranní čáry. Rozmezí hodnot uvedených znaků se ale u obou druhů překrývají, takže jednoznačně lze určit jen ty jedince, u nichž jsou hodnoty znaků buď nižší (pak jde o druh P. scalare), nebo vyšší (P. altum), než je interval překrytí. Známý švédský ichtyolog a specialista na cichlidy Sven Kullander už před 30 lety publikoval s oblibou opisovaný údaj, že počet šupin v oné horizontální laterální řadě je u P. scalare v rozmezí 30–39, zatímco u P. altum 46–48. Na první pohled krásný rozlišovací znak má však jeden háček. Kullander v tomto ohledu zkoumal v případě P. altum výlučně a v případě P. scalare z větší části pouze jedince uložené ve Švédském přírodovědném muzeu ve Stockholmu. A opominul údaje z revize rodu Pterophyllum, kterou publikoval americký ichtyolog Schultz v roce 1967 a podle níž se i v tomto znaku oba druhy překrývají, protože u P. scalare je počet šupin v laterální řadě 28–44 (byť nejčastěji 31–39) a u P. altum 40–47. K často tradovanému názoru akvaristů, že „alty jsou přece jasně větší“, je vhodné podotknout, že v roce 2001 publikoval I. Schindler práci, v níž prokázal, že na základě velikosti a tvaru těla nelze statisticky průkazně oba druhy od sebe odlišit.
V posledních letech probíhá u skalár také molekulárně genetický výzkum. I když výsledky dosud nejsou kompletní, vše zatím nasvědčuje tomu, že na horním Rio Negru opravdu žije také P. altum a že ryby chované pod tímto jménem v Evropě patří navzdory přesvědčení Heiko Blehera opravdu k tomuto druhu. Řada otázek zůstává otevřených – například to, zda se v rámci různých přírodních populací řazených dnes šmahem do druhu Pterophyllum scalare neskrývá ve skutečnosti několik druhů, nebo to, jak je to s rybami s většími ploutvemi, než má P. scalare, které žijí na dolním Rio Negru u Manausu a kdysi byly popsány jako samostatný druh Pterophyllum eimekei. Možná se schyluje k znovuobnovení tohoto druhu, na který si starší akvaristé zabývající se rybičkami od mládí jistě ještě pamatují, možná se ukáže, že jde o mezidruhového křížence.
Třetím a nejrozšířenějším druhem je skalára amazonská (Pterophyllum scalare). Její chov ani odchov nejsou nijak náročné a navíc se ukázalo, že se u tohoto druhu vyskytují docela často různé barevné, kresebné a tvarové mutace, takže během několika desetiletí vznikla celá řada vyšlechtěných chovatelských forem. Letos je tomu právě 60 let, co se objevily první závojové skaláry s prodlouženými měkkými paprsky v ploutvích. V 60. letech 20. stol. se pak objevily černé, kouřové a posléze také mramorové skaláry, stejně jako skaláry zlaté a žluté. Následovaly skaláry leopardí, dvoubarevné (bicolor), albíni či forma zvaná duch. K nejnovějším vyšlechtěným formám patří třeba perleťová, koi nebo červenohřbetá nazývaná často Red Devil (Rudý ďábel). Vyšlechtěné formy je třeba odlišovat od různých přírodních, tvarově a barevně zajímavých populací, které se zpravidla označují jménem řeky či lokality, odkud pocházejí. Patří k nim třeba formy Tocantins, Rio Nanay nebo také vysokotělá forma s krásnými ploutvemi nazývaná „Peru altum“ – jde však o jednu z přírodních populací druhu P. scalare, s druhem P. altum nemají tyto ryby nic společného.
Skaláry amazonské jsou klidné hejnové ryby, pořizujeme si vždy skupinku alespoň 6–8 ryb. Minimální výška nádrže pro tento druh je 50 cm a objem 200 l. Na akvaristických fórech se dokola opakují příspěvky akvaristů, kteří si pořídí skaláry do stolitrového akvária vysokého přinejlepším 40 cm – to je prostě špatně a přinejmenším to hraničí s týráním ryb. Kromě přímých importů z přírody jsou skaláry nepříliš náročné ryby. I když v přírodě žijí vesměs v měkké a mírně kyselé vodě, v akváriu snášejí dobře i tvrdší vodu až zhruba do 20 °N, pH může být i kolem neutrálu, jen teplotu je třeba udržovat stabilně alespoň na 25 °C. Jako úkryty poslouží porosty vysokých úzkolistých rostlin, kořeny či ponořené větve, vhodné jsou také plovoucí rostliny na hladině. Ideální potravou jsou menší živočichové, živí či mražení (komáří larvy, patentky, drobnější náletový hmyz, perloočky), k tomu na doplnění kvalitní umělé krmivo vločkové nebo drobně granulované.
Skaláry se vytírají na nechráněný pevný podklad. Vzhledem k jejich tvaru těla a dlouhé řitní ploutvi jim nejlépe vyhovují podklady svislé nebo šikmé, jen vzácně vodorovné. Může jít o list rostliny, trubku od filtru, vhodně umístěnou destičku nebo třeba třecí kužel z pálené hlíny, který se často používá rovněž pro tření terčovců. O výtěr se starají oba rodiče stejnou měrou (tzv. rodičovská rodina). Hlavně u mladých párů se stává, že při prvních výtěrech je jejich péče jen omezená nebo dokonce výtěr sežerou. Při 27 °C se plůdek vykulí zhruba za 48 hodin a za další tři až čtyři dny se rozplave. Mláďata lze bez problémů odchovat na čerstvě vylíhnutých naupliích žábronožek.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 1/2016.
