V první části povídání o malých jihoamerických cichlidách jsme se věnovali cichlidkám velmi početného rodu Apistogramma. Dnes se podíváme blíže na zástupce dalších rodů, kteří nedosahují větší velikosti a hodí se i do menších a středně velkých nádrží.
Po rodu Apistogramma musíme nutně pokračovat rodem Mikrogeophagus, nejen proto, že se jeho zástupci kdysi dávno také řadili (nesprávně) mezi apistogramy, ale především kvůli tomu, že tam patří jeden z velmi krásných a populárních druhů akvarijních ryb, cichlidka Ramirezova (Mikrogeophagus ramirezi). O tom, jak je tento druh oblíbený, svědčí i to, že u něj bylo v akváriích vyšlechtěno několik barevných i tvarových forem. V akváriích se cichlidka Ramirezova chová zhruba od poloviny minulého století, a i když se čas od času objeví dovoz z volné přírody (tento druh pochází z povodí Orinoka v Kolumbii a Venezuele), naprostá většina prodávaných rybek pochází z akvarijních odchovů, ať už našich akvaristů, nebo velkoodchoven v jihovýchodní Asii.
Navzdory velké popularitě tohoto druhu je třeba předeslat, že cichlidka Ramirezova není rybou pro začátečníky. Je to druh krátkověký, který se i v optimálních podmínkách jen zřídka dožívá více než tří let. V podmínkách méně vhodných pak tyto rybky často nežijí ani rok, což bývá příčinou častých zklamání. Hlavní roli hraje voda, která musí být velmi kvalitní, s minimem dusíkatých látek (dusičnany maximálně 10–15 mg/l, dusitany pochopitelně neměřitelné), kyselá (pH alespoň 6,5, lépe ještě trochu nižší), měkká (v přírodě žijí tyto ryby většinou ve vodách o celkové tvrdosti do 2 °N a vodivosti do 50 μS/cm, v akváriu se dokážou přizpůsobit hodnotám trochu vyšším) a teplá (minimálně 26 °C, ideálně 27–29 °C). Pokud takovou vodu akvarista těmto rybám nenabídne, nemůže počítat s tím, že se jim bude u něj dařit.
Cichlidka Ramirezova se vytírá na nechráněný pevný podklad, většinou na plochý kámen, případně do jamky v písku. Při chovu v páru se o výtěr starají oba rodiče, při chovu větší skupiny (zejména při vyšším počtu samců než samic) přebírá péči zpravidla samec. Jeden pár lze chovat už v nádrži o délce 60–80 cm, pro chov větší skupiny je třeba nádrž o délce alespoň 120–150 cm. Cichlidkám Ramirezovým vyhovuje hustší osázení rostlinami a členitější interiér nádrže včetně několika kořenů či jiných přirozených úkrytů. Mohou se kombinovat s přiměřeně velkými, klidnými společníky (cichlidky Ramirezovy dorůstají délky 4–5 cm).
První barevně odlišné formy cichlidek Ramirezových se začaly v Evropě objevovat už v průběhu 80. let 20. stol. z odchoven v jv. Asii. Rozdíl ve zbarvení nebyl příliš velký, tzv. asijská forma byla celkově trochu pestřejší, se sytějšími duhovými barvami. Svou roli v produkci jedinců se sytějším zbarvením sehráli tehdy i šikovní čeští akvaristé. Postupně se v některých asijských dovozech začaly objevovat ryby s vyšším, zavalitějším a celkově robustnějším tělem, u dospělých samců dokonce s náznakem čelního hrbolu, označované jako „Jumbo“. Následovala zlatá či žlutá forma a také formy s normálním zbarvením, ale prodlouženými ploutvemi, označované jako „Longfin“ nebo „závojové“. V letech 2008/2009 se v Evropě objevila skutečná senzace, plošně modrá forma „Electric Blue“, zpočátku notně drahá. S prvními odchovy se začaly objevovat i další názvy těchto plošně modrých ryb jako „Blue Ghost“ či „Blue Neon“, ale také další barevné formy vzniklé zřejmě křížením Electric Blue se žlutou či oranžovou formou, které nesou názvy jako „Super Neon Blue Gold“ nebo „Electric Blue Goldhead“. Zajímavá je forma v Německu označovaná jako „perleťová“, která se u nás objevila pod matoucím označením „Blue Jack Dempsey“ (Blue Jack Dempsey či Electric Blue Jack Dempsey je v angličtině, zejména v USA, běžné označení modré formy kančíka perleťového – Rocio octofasciata). Perleťový efekt (stříbřitě modře se lesknoucí šupiny nepravidelně rozmístěné na světlém podkladu) je výraznější u samic této formy, zatímco samci se celkově dost podobají základní formě.
Rod Mikrogeophagus zahrnuje pouze dva druhy. Tím druhým je trochu větší (7–8 cm) cichlidka vysokoploutvá (Mikrogeophagus altispinosus) z povodí horního toku Rio Madeira v Brazílii a Bolívii. Navzdory tomu, že je méně choulostivá než její orinocká příbuzná (lze ji chovat i v polotvrdé a neutrální vodě, která ale musí být také jen s minimem dusíkatých látek, k odchovu je třeba voda měkká a kyselá), chová se v akváriích podstatně méně.
Záležitostí pro specialisty jsou hřebenáčci rodů Dicrossus a Crenicara. Jsou to typické ryby z černé vody, které vyžadují měkkou, kyselou a teplou vodu s pokud možno nulovou uhličitanovou tvrdostí a minimem dusíkatých látek. Do kategorie „malé ryby“ patří pouze některé druhy, jako třeba hřebenáček ocasatý (Dicrossus gladicauda) dorůstající jen kolem 5 cm. Velikost jiných se pohybuje v rozmezí 6–10 cm, což je i případ relativně nejčastěji se objevujících hřebenáčků skvrnitých (Dicrossus maculatus), hřebenáčků vláknitých (Dicrossus filamentosus) či hřebenáčků tečkovaných (Crenicara punctulatum).
Další malé druhy najdeme v tribu Cichlasomatini, tedy v příbuzenstvu velkých akar známých rodů Aequidens, Andinoacara, Krobia či Cichlasoma, k nimž se dostaneme v některém z příštích článků. Na prvním místě musíme jmenovat akarky rodu Nannacara, a z nich především akarku zelenou (Nannacara anomala), která je téměř ideální rybou pro začátečníky, kteří chtějí zkusit chovat (a odchovat) nějakou cichlidu. Samci dorůstají velikosti 6–8 cm, samice jen kolem 4–5 cm. I když v přírodě žijí tyto ryby na mnoha místech ve velmi měkké a velmi kyselé vodě, jsou značně přizpůsobivé. Obývají všechny typy vody (černou, čirou i bílou) a především jedince pocházející z akvarijních odchovů lze bez problémů chovat a dokonce i množit ve vodě polotvrdé (CT do 10 °N) a neutrální až slabě zásadité (pH do 7,5) o teplotě kolem 25 °C. Uvedené hodnoty tvrdosti a pH jsou maximální, budou-li ve skutečnosti nižší, ryby to jen uvítají.
Pozor je třeba dávat na vnitrodruhovou agresivitu, která vyplývá z přirozeného způsobu života těchto ryb. Pro akarky zelené je typická harémová rodina, v níž se jeden samec tře s několika samicemi. Každá samice si brání své malé třecí teritorium, v němž se stará o jikry a potěr, zatímco samec se pohybuje po okrajích svého velkého teritoria, tvořeného jednotlivými teritorii jeho samic. Samec se tak po vytření už nikdy nedostane do blízkého kontaktu se samicí. Proto ho v akváriu samice od nakladených jiker a ze svého teritoria vyhání. Pokud není akvárium dostatečně velké nebo v něm není dost úkrytů, kde může samec před samicí „zmizet“, dokáže výrazně menší samička samce zle pochroumat nebo i zabít. Akarky zelené lze chovat dvěma způsoby – buď jeden pár (v takovém případě stačí i akvárium o objemu 50–60 l), nebo větší skupinu (v akváriu o délce minimálně 120 cm). V případě párového chovu bývá jistější po výtěru samce odlovit jinam.
Jen vzácně se u nás objevují i další druhy tohoto rodu, např. akarka zlatohlavá (Nannacara aurocephalus) či akarka trpasličí (Nannacara taenia). Před 10 lety byly dva druhy z rodu Nannacara vyčleněny do samostatného rodu Ivanacara. Jde o větší ryby (samice kolem 10 cm, samci kolem 13 cm), v nabídce se častěji objevuje akarka černozelená (Ivanacara adoketa). Vhodný je chov skupiny v dostatečně velké nádrži (délka alespoň 150 cm). Při chovu v páru dochází zpravidla k tomu, že silnější jedinec neustále na slabšího útočí.
Na závěr nám z menších druhů jihoamerických cichlid zůstaly akary rodu Laetacara. Také zde najdeme téměř ideální ryby pro začínající akvaristy – jsou jimi akara tečkovaná (Laetacara curviceps) a akara zlatá (Laetacara dorsigera). Dorůstají kolem 6–9 cm, vytírají se na nechráněný pevný podklad a o potomstvo se starají oba rodiče. Díky tomu lze chovat jeden pár už v nádrži o objemu 60–80 l. Občas se v nabídce objevují i další druhy, jako např. akara araguajská (Laetacara araguaiae).
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 10/2016. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
