„Králové akvarijních ryb“nebo také „králové Amazonie“ – taková přízviska dostávají od svých obdivovatelů terčovci. A nemají jich málo. Po celém světě existují specializované kluby chovatelů terčovců, terčovci se vystavují, bodují a posuzují. Akvaristé si mohou vybrat mezi přírodními formami a formami vyšlechtěnými, které hrají nejrůznějšími barvami a kresbami, často značně vzdálenými od vzhledu přírodních populací těchto ryb.
O terčovcích vycházejí specializované knihy, donedávna i časopisy, existují specializovaná diskusní fóra na internetu, která se věnují pouze těmto rybám. Množství informací a názorů na vše, co s terčovci souvisí, je tak obrovské, že shrnout vše do dvou článků prostě nelze. Proto se musíme omezit jen na jejich velmi stručné představení – v tomto čísle chovatelské a v příštím taxonomické.
Terčovci žijí v Jižní Americe v povodí Amazonky. Mají typické diskovité tělo ze stran silně zploštělé, plně vzrostlé (tj. dobře živené a v dobrých podmínkách chované) ryby dorůstají v dospělosti délky kolem 17–20 cm. Vyhovuje jim život ve skupině, kde se také lépe „rozloží“ případné spory mezi některými jedinci. Terčovce lze označit za ryby v zásadě mírumilovné, ale přece jen nesmíme zapomínat, že to jsou cichlidy. Minimálně by se mělo chovat 5–6 ryb pohromadě. Z toho plyne, že chov terčovců je prostorově náročný. Na jednoho terčovce by mělo připadat nejméně 40, lépe 50 l vody. O velikosti nádrže pro terčovce platí „čím větší, tím lepší“. Naprosté minimum představuje akvárium 120 cm dlouhé, 60 cm vysoké a 50–60 cm široké. Dalším podstatným faktorem je teplota. Terčovci jsou ryby teplomilné, minimální teplota vody musí být 26 °C, ale vhodnější je 28–30 °C. Voda musí být velmi dobře filtrovaná, s minimem dusíkatých látek. V přírodě žijí terčovci ve vodách velmi měkkých (vodivost se na různých lokalitách pohybuje v rozmezí cca 15–40 μS/cm) a až na výjimky kyselých. Pro chov v akváriu nevyžadují vyšlechtěné formy tak extrémní hodnoty, spokojí se i s vodou polotvrdou, mírně kyselou. Pro odchov musí být voda měkká a kyselá. Daleko obtížnější je chov přírodních forem. Ryby importované přímo z přírody vyžadují k optimální aklimatizaci vodu takových hodnot, v jaké žily ve své domovině. Jejich potomci se pak adaptují na tvrdší vodu postupně v průběhu několika generací. Vůbec nejnáročnější z přírodních forem je terčovec červený (Symphysodon discus), nazývaný též „pravý“ anebo v chovatelské hantýrce „Heckel“ podle rakouského ichtyologa tohoto jména, který ho v roce 1840 vědecky popsal. Přírodní formy terčovců patří do rukou pouze velmi zkušeným akvaristům. Chov vyšlechtěných forem je méně náročný, ale ani tito terčovci nejsou v žádném případě rybami pro začátečníky. Chovatel jakékoli formy terčovců musí mít předchozí zkušenosti s dlouhodobým úspěšným provozováním sladkovodního akvária, potřebuje získat určitý cit pro ryby, přesný odhad jejich zdravotního stavu, znalosti léčení různých chorob apod.
Jednou z často diskutovaných otázek je typ akvária. Mají v něm být rostliny, nebo má akvárium napodobovat přírodní prostředí terčovců a být dekorováno pouze kameny a kořeny? A jak je to s dalšími rybami – dají se některé chovat společně s terčovci, nebo je lepší nádrž druhová? Ani v jednom případě nejde o vzájemně se vylučující varianty, v obou ale hraje důležitou roli vysoká teplota vody. V té se některým rostlinám nedaří a v kombinaci s nedostatečným osvětlením vzhledem k výšce akvária pak může vzniknout dojem, že terčovce je třeba chovat v nádrži bez rostlin. Přitom velká nádrž s rostlinami a terčovci může být dominantní ozdobou interiéru. Vhodné jsou různé druhy šípatkovců (Echinodorus), větší druhy zákrutich (Vallisneria), zakucelka plazivá (Ludwigia repens), komu nevadí kombinace s jinými než jihoamerickými rostlinami, může použít i některé druhy asijských kryptokoryn, např. Wendtovu (Cryptocoryne wendtii), olivovou (C. beckettii) nebo Walkerovu (C. walkeri), případně africké anubisy. Na hladinu se hodí plovoucí voďankovec (Limnobium) nebo babelka řezanovitá (Pistia stratiotes). V této souvislosti ještě doplňme, že holé hygienické nádrže bez substrátu na dně a s jedinou dekorací – keramickým kuželem jako třecím substrátem, se používají k trvalému umístění ryb v profesionálních chovech. Doma, kde chováme ryby pro potěšení a krásu, můžeme takovou nádrž s úspěchem použít pro výtěr, ale ne k dlouhodobému chovu.
U rybích společníků je důležité, aby šlo o klidné mírumilovné druhy. Teplotu v nádrži s terčovci snese i řada tropických druhů, pro něž se normálně doporučuje k chovu teplota 24–26 °C, jen se musíme smířit s tím, že při vyšší teplotě budou žít kratší dobu. Terčovce lze kombinovat s některými tetrami (např. neonka červená, tetra Bleherova, tetra červenoskvrnná, tetra Socolofova), pancéřníčky (např. Sterbův, Adolfův), krunýřovci (Otocinclus, některé L-formy) nebo třeba malými cichlidkami (Apistogramma, Mikrogeophagus).
Další velmi hojně diskutovanou otázkou je správné krmení terčovců, zejména pak to, zda se má či nemá používat hovězí srdce. Jeho odpůrci argumentují tím, že jde o zcela nepřirozenou potravu, jeho zastánci tím, že má vysokou nutriční hodnotu, terčovci po něm rostou a prospívají a krmí se jím v mnoha profesionálních chovech nejen v jihovýchodní Asii, ale i v Evropě. Pravdu mají obě strany a je na každém akvaristovi, jak se rozhodne. Skutečností však je, že v přírodě tvoří značnou část potravy terčovců detrit (tj. potrava přijatá již ve stavu rozkladu) a nejrůznější rostlinná potrava od řas přes listy až po různé plody, jejíž složení a podíl se mění v závislosti na ročním období, resp. na střídání období nízké a vysoké vody. O tomto převládajícím typu potravy svědčí i anatomická stavba trávicí soustavy terčovců s jen nezřetelně naznačeným žaludkem a dlouhým střevem (18 cm dlouhý terčovec má asi 30 cm střev). Živočišná složka je zastoupena bezobratlými, ale dosavadní pozorování ani rozbory obsahu střev nepotvrdily konzumaci žádných obratlovců, a to ani ryb. Právě výživa převážně živočišnými bílkovinami obratlovců může být důvodem, proč šlechtěné formy terčovců často dorůstají o několik centimetrů větší velikosti než formy přírodní. Důležitým požadavkem při výživě terčovců je pestrost nabízené potravy. Jednoznačně v ní musí být zastoupena rostlinná složka, z živočišné jsou nejvhodnější mražené artemie, vidlonožci, krill, černé komáří larvy, občas koretry či patentky z ověřeného zdroje, to vše doplněno specializovanými vločkovými či granulovými krmivy pro terčovce.
Terčovci se vytírají podobně jako skaláry na nechráněný pevný podklad umístěný šikmo nebo svisle a vytvářejí rodičovskou rodinu – výtěr hlídají a o potěr se starají oba rodiče. K vykulení plůdku dochází zhruba za 3 dny po vytření, za další tři dny se potěr rozplave. V ideálním případě, kdy vše funguje tak, jak má, se akvarista nemusí starat o první krmení. Potěr terčovců se v prvních dnech svého života živí sekretem, který ozobává z těl svých rodičů. Zhruba pětidenní mláďata lze začít přikrmovat velmi jemnými, čerstvě vylíhlými naupliemi žábronožek. Vazba mláďat na rodiče ale trvá dál. Experimentálně bylo ověřeno, že intenzita ozobávání rodičů stoupá od rozplavání potěru až do 12.–15. dne jeho života, teprve poté začíná klesat. Terčovce lze odchovat i uměle, tj. bez přítomnosti rodičovského páru. Poprvé se to podařilo v 60. letech minulého století, umělý odchov je však technicky náročný. Kromě toho je otázkou, do jaké míry při něm dochází k narušení budoucího sociálního chování takto odchovaných ryb. Určité opodstatnění může mít u některých vyšlechtěných forem, kde rodiče po vytření produkují jen velmi málo kožního sekretu, nebo u párů, které opakovaně své jikry či larvy žerou. V mnohých asijských velkochovech se ale umělý odchov praktikuje jako standardní metoda, což je přinejmenším diskutabilní.
V příštím čísle se budeme zabývat především komplikovanou otázkou, kolik druhů terčovců vlastně existuje. Proto jsem do příštího čísla ponechal obrázky přírodních forem terčovců, zatímco tento článek doprovázejí snímky různých vyšlechtěných chovatelských forem.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 2/2016. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
