Úvod » Články » Velké jihoamerické cichlidy (3)

Velké jihoamerické cichlidy (3)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 9. 9. 2017

Z bohaté palety jihoamerických cichlid nám zbývá představit si poslední dvě skupiny – vrubozubce a akary.

Vrubozubec paví (Astronotus ocellatus) patří k velmi dobře známým cichlidám. Leckoho možná překvapí informace, že to není jediný existující vrubozubec. Aktuálně je platný ještě druh Astronotus crassipinnis (česky vrubozubec tlustoploutvý), který se ale v akváriích objevuje jen velmi výjimečně. Situace je však ještě o něco komplikovanější. Je dost pravděpodobné, že v obrovském areálu rozšíření vrubozubce pavího, který zahrnuje Francouzskou Guyanu a prakticky celou Amazonii (Kolumbie, Peru, Brazílie), existuje ve skutečnosti několik druhů, které se chybně skrývají pod jediným jménem Astronotus ocellatus, ať už jde o některé v minulosti popsané druhy, dnes považované za neplatné, nebo o formy, které dosud vědecky nikdy popsány nebyly. Komplikujícím faktorem je také to, že z volné přírody se vrubozubci dovážejí jen ojediněle, pokud se v nabídce obchodů objeví, jde vesměs o akvarijní odchovy. A navíc existuje rovněž několik barevných forem, které byly vyšlechtěny až v péči člověka – nejznámější jsou albíni, červení albíni (Albino Red), Red Tiger (temně oranžové až červené skvrny), celoplošně červená (Red) nebo zlatá (Gold) forma. Zcela jasno není ani v otázce fylogenetického postavení vrubozubců v rámci vývoje neotropických cichlid. Molekulárně-genetické výzkumy z posledních 10 let potvrzují, že jde o monofyletickou skupinu (tribus Astronotini), která je zřejmě sesterskou skupinou všech cichlid tribů Cichlasomatini a Heroini, tedy akar, kančíků, skalár, terčovců a cichlid rodu Uaru.

Vrubozubec paví
© Jaroslav Hofmann
Forma vrubozubce pavího s výrazným podílem sytě červené barvy se označuje Red Tiger
© Jaroslav Hofmann
Vyšlechtěná celoplošně červená forma vrubozubce pavího
© Jaroslav Hofmann

Po chovatelské stránce nejsou vrubozubci paví nijak náročným druhem, pouze jsou citlivé na znečištění vody větším množstvím dusíkatých látek a dlouhodobější pokles teploty vody na 22 °C a méně. Přesto má jejich chov několik háčků. Především jde o ryby velké, které často dorůstají i přes 30 cm. Přestože nejsou tak pohyblivé jako některé jiné druhy velkých cichlid, vyžadují prostornou nádrž – pro jeden pár minimálně 250–300 l. Chov v páru je ideální variantou, jenže rozpoznat pohlaví ryb dříve, než se začnou třít, je u těchto ryb velmi problematické. Už celá desetiletí se čas od času v literatuře objevují „zaručené“ tipy, jak od sebe obě pohlaví rozeznat. Jediným relativně spolehlivým rozlišovacím znakem je ale pouze tvar močopohlavní bradavky, která je u samic širší, až štěrbinovitá. Vzhledem k velikosti ryb bývá často nereálná varianta pořídit si větší počet mláďat (která u divoce zbarvených forem mají na těle kontrastní hnědobílou kresbu odlišnou od zbarvení dospělců) a nechat pár, aby se vybral sám. Společná koexistence dvou samců se většinou po určité době pozná podle jejich neustálých soubojů (i když ani to nemusí být stoprocentní vodítko, protože i skutečný pár si často „vyjasňuje názory“ vzájemnými souboji, především přetlačováním tlamami). Docela časté ale bývá harmonické soužití dvou samic, které se zpravidla po čase i vytřou, a chovatel se pak diví, proč se jikry nevyvíjejí. Vrubozubci paví se nejčastěji vytírají na vodorovný plochý kámen, někdy i do vyhloubené jamky v písku, a o výtěr se starají oba rodiče. Opakovaně bylo u některých párů pozorováno, že během vývoje zárodků, většinou těsně před vykulením plůdku, jikry zlikvidují. V případě zájmu o odchov mláďat je pak třeba jim kámen s jikrami odebrat a potěr odchovat v samostatné nádrži.

Vyšlechtěná albinotická forma vrubozubce pavího
© Jaroslav Hofmann
Dva vrubozubci paví při přetlačování tlamami
© Jaroslav Hofmann

Vývojová větev akar, taxonomicky označovaná jako tribus Cichlasomatini, zahrnuje dnes celkem 12 různých rodů, jejichž zástupci se vyskytují až na jednu výjimku pouze v Jižní Americe. Jediná akara modroskvrnná (Aequidens coeruleopunctatus) pronikla do Střední Ameriky, kde se vyskytuje v úmoří Pacifiku od východní Panamy po jihozápadní Kostariku. V jednom z předchozích článků jsme se z této skupiny již seznámili s malými akarkami rodů Nannacara a Ivanacara a rovněž nepříliš velkými akarami rodu Laetacara. Jeho sesterským rodem je nově v roce 2015 ustavený rod Rondonacara s jediným druhem, v akváriích prakticky nechovaným (akara olivová – Rondonacara hoehnei). Jen minimálně se objevují také akary rodu Acaronia. Akvaristicky nejznámější druhy patří do rodů Andinoacara, Aequidens, Cleithracara, Krobia a Cichlasoma, občas se v nabídce objevují také akary rodů Bujurquina a Tahuantinsuyoa. Na tomto místě musíme znovu připomenout skutečnost, která se zvláště starším akvaristům dostává jen ztěžka pod kůži. Z minulosti máme totiž vědecké jméno Cichlasoma zafixováno, ať už napsané takto nebo v jednoduchých či klasických uvozovkách, jako jméno těch ryb, kterým se česky říká „kančík“, jež patří do tribu Heroini a z větší části žijí ve Střední Americe. Výzkum na molekulárně genetické úrovni však prokázal, že ryby, kterým na základě historické priority přísluší vědecké rodové jméno Cichlasoma, patří do vývojové větve akar a jejich nejbližšími příbuznými jsou zástupci rodu Aequidens. Kančíci dnes patří do mnoha rodů jiných jmen – s těmi středoamerickými se začneme seznamovat v příštím článku, jihoamerické kančíky jsme si již představili ve dvou minulých článcích (první část, druhá část).

Akara modroskvrnná
© Jaroslav Hofmann
Akara hnědá
© Jaroslav Hofmann
Akara hnědá – mladý jedinec s kontrastní kresbou
© Jaroslav Hofmann

Navzdory příslušnosti k více rodům jsou chovatelské nároky většiny akar podobné. Většinou jde o ryby velké 15–20 cm, které v akváriích zpravidla zůstávají o několik centimetrů menší. Velmi nenáročná, mírumilovná a klidná je akara hnědá (Cleithracara maronii) dorůstající jen kolem 10 cm, kterou lze chovat i v nádrži normálně osázené rostlinami. Také akary rodu Krobia jsou menší, akara xinguská (Krobia xinguensis) dosahuje délky jen asi 8 cm. Vcelku šetrně se k rostlinám chovají i akary rodu Andinoacara z druhové skupiny „pulcher“ a akary rodu Aequidens a Cichlasoma. Největší akary rodu Andinoacara, patřící do druhové skupiny „rivulatus“, které dorůstají přes 20 cm, jsou ryby robustnější, u nichž nelze vyloučit, že při předělávání nádrže k obrazu svému rostliny vyryjí ze substrátu, případně i poničí. Na vodu i na potravu jsou akary nenáročné. Při odchovu je vhodné, aby voda byla spíše mírně kyselá. Ideální je, když se chovný pár vybere ze skupiny mladých ryb sám, což ale předpokládá pořídit si na začátku alespoň osm jedinců. Naprostá většina druhů akar se vytírá na předem očištěný pevný podklad a o jikry i plůdek se starají oba rodiče. V některých případech, jako třeba u akary hnědé, zajišťuje bezprostřední péči o jikry a larvy častěji samice, zatímco samec se věnuje hlídání třecího teritoria. Akary méně často chovaných rodů Bujurquina a Tahuantinsuyoa jsou larvofilní tlamovci – k výtěru dochází na nechráněném substrátu, kde se také jikry vyvíjejí až do vykulení plůdku, který berou rodiče do tlamy a do rozplavání nosí v hrdelním vaku. Tuto péči zajišťují většinou oba a larvy si mezi sebou předávají. Podobně je larvofilním tlamovcem rovněž akara diamantová (Aequidens diadema).

Akara xinguská
© Jaroslav Hofmann
Akara páskovaná (Bujurquina vittata)
© Jaroslav Hofmann
Vzácně chovaná akara kamenná (Tahuantinsuyoa macantzatza) je larvofilní tlamovec
© Jaroslav Hofmann

Tradičně nejznámějším druhem je akara modrá (Andinoacara pulcher), u které je ale potřeba upozornit na skutečnost, že ne všechny starší příspěvky v chovatelské literatuře se vždy týkají opravdu tohoto druhu. Tradičně s ním totiž bývá zaměňována akara širokočelá (Andinoacara latifrons) a také akara modroskvrnná, i když v jejím případě šlo spíše o to, že v určité době nebyla uznávána jako samostatný druh a mylně byla ztotožňována s akarou modrou.

Akara modrá
© Jaroslav Hofmann
Určování akar z druhové skupiny „pulcher“ není úplně jednoduché, často je třeba ryby, u kterých neznáme lokalitu původu, označovat korektně jen jako Andinoacara sp. cf. pulcher
© Jaroslav Hofmann
Vyšlechtěná barevná forma akar označovaná obchodně jako „Electric Blue“
© Jaroslav Hofmann

V letech 2013/2014 vtrhla na akvaristický trh nejprve v USA a poté v Evropě novinka, pocházející z velkoodchoven v jihovýchodní Asii a podle zářivého světle modrého zbarvení, přecházejícího podle intenzity a úhlu dopadu světla v různé odstíny zelené a zlaté, označovaná nejprve jako „electric blue acara“, později přímo jako Andinoacara pulcher „Electric Blue“. Zda jde opravdu o tento druh, není ale dodnes jednoznačně potvrzeno.

Akaru potoční (Andinoacara rivulatus) lze chovat samostatně nebo v páru v druhové nádrži o objemu min. 250–300 l, o kombinaci s jinými velkými a robustními cichlidami je možné uvažovat pouze v obřích nádržích od 700 l výše.
© Jaroslav Hofmann
Akara kolumbijská
© Jaroslav Hofmann

Z rodu Aequidens se u nás v 90. letech minulého a počátkem našeho století chovala docela hojně akara kolumbijská (Aequidens metae), která ale v poslední době dost vymizela, jiné druhy, jako třeba akara Patrickova (Aequidens patrickii) či akara rudohlavá (Aequidens tetramerus), se objevují spíše jen příležitostně. Totéž platí o zástupcích rodu Cichlasoma, jako je akara dvojitá (Cichlasoma dimerus), pruhovaná (Cichlasoma portalegrense) či drobná (Cichlasoma pusillum).

Akara Patrickova
© Jaroslav Hofmann
Akara rudohlavá
© Jaroslav Hofmann
Druhové určení akar pouze na základě vzhledu není obtížné jen v druhové skupině Andinoacara pulcher, ale třeba také v rodu Cichlasoma – na snímku pravděpodobně akara dvojitá
© Jaroslav Hofmann

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 1/2017. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: