Úvod » Články » Jihoameričtí kančíci (2)

Jihoameričtí kančíci (2)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 6. 4. 2017

minulém dílu jsme se věnovali především zástupcům rodu Heros, dnes se podíváme na další jihoamerické kančíky.

Způsobem života, chovatelskými nároky, ale třeba i problémy s určováním konkrétních druhů se rodu Heros dost podobá rod Mesonauta. I v tomto případě se jeho zástupci dostali do Evropy ještě před první světovou válkou (němečtí odborníci tvrdí, že šlo vcelku s jistotou o druh Mesonauta guyanae) a opět po většinu 20. století vystupovali v akvaristické literatuře pod jediným jménem, zprvu Cichlasoma festivum a posléze Mesonauta festivus, česky kančík šikmopruhý. Teprve v roce 1991 publikovali Kullander a Silfvergrip revizi rodu Mesonauta, v níž diagnostikovali celkem pět druhů (dva z nich v této revizi nově popsali) a předpověděli existenci přinejmenším jednoho, spíše ale několika dalších druhů, pro jejichž popis však zatím neměli dostatek materiálu. Od té doby byl opravdu nově popsán jeden druh, a to v roce 1998 Schindlerem kančík guyanský (Mesonauta guyanae).

Mesonauta cf. insignis
© Jaroslav Hofmann

Kromě anatomických znaků, jež se u živých ryb nedají využít, lze všech šest druhů od sebe rozlišit na základě kresby, především podle příčných pruhů na těle. To zní jako dobrá zpráva, tou špatnou ale je, že tyto pruhy jsou vidět pouze na rybách vystresovaných (čím více, tím lépe) nebo mrtvých. Pokud v akváriu plave spokojený kančík v normálním zbarvení, příčné pruhy vidět nejsou. V případě, že jde například o fotografii a člověk nemá možnost vidět danou rybu při nějaké příležitosti také ve stresovém zbarvení, není přesné druhové určení většinou možné. Podobně jako v jiných takových případech, i u rodu Mesonauta významně pomůže znalost lokality původu – a podobně jako v jiných takových případech bývá často obtížné až nemožné tuto informaci získat.

Mesonauta cf. guyanae
© Jaroslav Hofmann

Šest dnes existujících druhů rodu Mesonauta tvoří dvě druhové skupiny, jež lze od sebe rozeznat i bez znalosti příčně pruhované kresby. Do jedné skupiny patří dva druhy, které mají i v klidovém zbarvení nad podélným (šikmým) pruhem zřetelnou tmavou síťovanou kresbu, tvořenou tmavými okraji šupin na hřbetě a v horní části boků. Jsou to kančík znamenitý (Mesonauta insignis), který žije v povodí horního Rio Negra a ve velké části povodí Orinoka, a už zmíněný kančík guyanský, obývající povodí dolního Rio Negra, řeky na Guyanském štítu tekoucí do Atlantiku a skoro celou Amazonku/Rio Solimões. Protože většina „šikmopruhých“ kančíků chovaných v akváriích měla síťovanou kresbu nad šikmým pruhem, začaly se tyto ryby v 90. letech označovat jako Mesonauta insignis, ale popis druhu Mesonauta guyanae v roce 1998 situaci zase zkomplikoval. Oba druhy lze od sebe odlišit podle průběhu 6. a 7. pruhu (počítáno odzadu), které jsou u kančíka guyanského nespojené (oddělené), zatímco u kančíka znamenitého se dole spojují, takže vytvářejí kresbu ve tvaru V. Kančík guyanský má kromě toho ještě 5. pruh v dolní části vertikálně rozdělený do vidlice, zatímco kančík znamenitý nikoli.

Cichlida klínoskvrnná
© Jaroslav Hofmann

Druhou skupinu bez síťované kresby nad šikmým pruhem tvoří čtyři druhy. Kančík šikmopruhý (Mesonauta festivus) má velký, ale nespojitý areál výskytu, typovou lokalitou je Rio Guaporé v brazilském státě Mato Grosso, charakteristickým znakem je to, že se 3. a 4. pruh ve střední části dotýkají. Kančík nádherný (Mesonauta egregius) pochází z Kolumbie, ale vyskytuje se také na řadě lokalit v povodí Orinoka až po jeho deltu, vyznačuje se vertikálním rozdvojením 6. pruhu v jeho dolní části a sedmi tvrdými paprsky v řitní ploutvi. Stejně rozdělený 6. pruh má i kančík skvělý (Mesonauta mirificus) z Peru, který se ale odlišuje tím, že v řitní ploutvi má osm trnů. Posledním druhem je kančík acora (Mesonauta acora), pocházející z brazilského Rio Araguaia. Nemá žádný ze znaků na pruzích, které jsou typické pro předchozí tři druhy, jeho 5. pruh bývá horizontálně přerušený světlou zónou.

Cichlida Fernandez-Yepézova
© Jaroslav Hofmann

Podobně jako u rodu Heros, ani u rodu Mesonauta nelze také vyloučit možnost vzniku mezidruhových kříženců.

Chovatelsky jde o nepříliš náročné ryby, které mohou mít mírně kyselou až mírně zásaditou (pH 6,0–7,5), až polotvrdou vodu (CT do 12 °N) o teplotě 24–26 °C. Např. kančík nádherný se bez problémů tře i ve vodovodní vodě o tvrdosti 450μS/cm. Pro velikost nádrže platí zhruba totéž, co jsme v minulém čísle uváděli pro rod Heros, i když zástupci rodu Mesonauta jsou o něco menší a jen zřídka dosahují délky přes 15 cm. Jemnější rostliny občas pocuchají, ale třeba listy širokolistých druhů si často vybírají jako třecí substrát. Všichni kančíci rodu Mesonauta se vytírají na nechráněný pevný substrát, šikmý či vertikální, a vytvářejí rodičovskou rodinu. Pohlavní rozdíly nejsou nijak zjevné, základním rozlišovacím znakem je tvar urogenitální papily.

Kančík papouščí – mladý jedinec
© Jaroslav Hofmann

K blízkým příbuzným kančíků rodů Mesonauta a Heros a také terčovců patří cichlidy rodu Uaru. V tomto případě žádné problémy s druhovým určením nehrozí. Jsou známy dva druhy – cichlida klínoskvrnná (Uaru amphiacanthoides) a cichlida Fernandez-Yepézova (Uaru fernandezyepezi), které se od sebe na první pohled liší kresbou, rozdíly jsou dostatečně patrné z fotografií. Už několik desetiletí se spekuluje o tom, zda forma označovaná jako Uaru sp. Orange je pouze formou cichlidy klínoskvrnné nebo třetím samostatným druhem, ale k definitivnímu závěru se dosud nedospělo. Oba platné druhy se u nás chovají. Snadnější je chov cichlidy klínoskvrnné, která nemá žádné zvláštní nároky na vodu, je však třeba vzít v úvahu její velikost – běžně dorůstá 25–30 cm. Cichlida Fernandez-Yepézova je menší (15–20 cm), ale podstatně choulostivější, vyžaduje kyselou a velmi měkkou vodu, nejlépe filtrovanou přes rašelinu, a hodně teplou (28–30 °C). Oba druhy jsou všežravci s velkým podílem rostlinné složky. Množství rostlinné stravy, kterou tyto ryby dokážou během krátké chvíle spořádat, je až neuvěřitelné. Cichlidy rodu Uaru jsou klidné a mírumilovné, dají se kombinovat v dostatečně velkých nádržích s jinými mírnými druhy větších cichlid, většími tetrami, pancéřníčky nebo krunýřovci.

Kančík červený
© Jaroslav Hofmann

Z povodí Rio Negra a horního Orinoka pochází kančík papouščí (Hoplarchus psittacus). Vzhledově velmi atraktivní ryby se k nám občas dovážejí, ale pozor – dorůstají až 40 cm, takže potřebují minimálně šestisetlitrové akvárium. V přírodě obývají černé vody, vyhovuje jim proto voda kyselá (pH 4,5–6,5) a měkká (CT do 8 °N), tolerují však i neutrální pH a vodu polotvrdou až tvrdou. Ideální teplota se pohybuje v rozmezí 28–30 °C. V hodně velkých nádržích je lze kombinovat s jinými většími, spíše tvrdšími cichlidami, jako jsou vrubozubci, hřebenáči, kančíci rodů Hypselecara či Caquetaia nebo akary rodu Cichlasoma. Vytírají se na nechráněný pevný, šikmo umístěný podklad, o potomstvo se starají oba rodiče.

Velmi vzácným chovancem v našich akváriích je kančík noční (Heroina isonycterina)
© Jaroslav Hofmann

Ze dvou druhů kančíků rodu Hypselecara se u nás častěji chová kančík červený (Hypselecara temporalis). Nádherně zbarvené ryby dorůstají velikosti 25–30 cm, z hlediska kvality vody jsou velmi přizpůsobivé, mohou mít i vodu polotvrdou a slabě alkalickou (byť se lépe cítí ve vodě měkké a mírně kyselé), o teplotě 25–28 °C. Jsou to masožravci, kteří přijímají prakticky jakoukoli potravu. Vytírají se na nechráněný pevný substrát umístěný více či méně ve vertikální poloze, o potomstvo se starají oba rodiče.

Kančík rudý – samec
© Jaroslav Hofmann
Kančík rudý – samice
© Jaroslav Hofmann

Další jihoameričtí kančíci rodů Caquetaia a Heroina se chovají jen výjimečně, občas ale lze narazit na nádherně zbarveného kančíka rudého (Mesoheros festae). V německé a anglické literatuře se tento druh nazývá „rudý teror“, což je trochu přehnané, nicméně to správně naznačuje, že jde o ryby dost temperamentní. Samci dorůstají délky 35–40 cm, samice zůstávají o něco menší. Chov je možný v hodně velkých nádržích, o objemu 700 l a více. Při námluvách nebo i později při péči o potomstvo (druh vytváří rodinu typu otec–matka, kde samec brání teritorium a samice se stará o výtěr) může někdy dojít i k poranění samice, v akváriu proto musí být úkryty, vhodný je i společný chov s jinými velkými cichlidami, pokud to prostorové možnosti dovolí.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 5/2016.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: