Úvod » Články » Středoamerické cichlidy (1)

Středoamerické cichlidy (1)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 16. 10. 2017

Všechny středoamerické cichlidy (aktuálně včetně zástupců z antilských ostrovů 119 platných druhů) patří do tribu Heroini a pro všechny se používá české rodové jméno „kančík“. Jak už víme, označují se jako „kančíci“ také některé jihoamerické druhy ze stejného tribu, s nimiž jsme se podrobně seznámili již dříve ve dvou článcích (první část, druhá část) a které se svým způsobem života od středoamerických druhů dost odlišují. V tomto článku mám pod označením „kančíci“ na mysli pouze středoamerické druhy.

Uslyší-li akvarista slovo „kančík“, představí si většinou nepříliš snášenlivé robustní ryby, které vyrývají rostliny ze substrátu a předělávají si interiér nádrže k obrazu svému. Ne, že by tato charakteristika nebyla v mnoha případech výstižná, ale kančíci jsou také ryby předvádějící mimořádně širokou škálu nejrůznějšího chování, pečující o své potomstvo a projevující se často jako skutečné „osobnosti“. Navíc jsou mezi nimi i některé menší, snadno chovatelné druhy velmi vhodné pro začátečníky, které jim umožní nasbírat cenné zkušenosti s chovem a odchovem jikernatých ryb a ještě je odmění četnými možnostmi zajímavých pozorování, která mohou začínajícího chovatele přitáhnout k akvaristice na celý život. Rozhodně si kančíci nezaslouží, aby byli všichni šmahem zavrhováni.

Kančík vysoký
© Jaroslav Hofmann
Kančík panamský
© Jaroslav Hofmann
Kančík managujský
© Jaroslav Hofmann

Další charakteristikou, kterou si akvaristé většinou v souvislosti se středoamerickými kančíky vybaví, jsou velmi časté změny jejich vědeckých názvů. Taxonomie středoamerických cichlid je mimořádně komplikovaná a už jen pokus o vysvětlení důvodů této složitosti by výrazně překračoval rámec populárního článku. Praktickým důsledkem jsou pak velmi časté změny rodových jmen. Druhová jména většinou zůstávají, jen se u nich občas změní rodová koncovka. Jako příklad pro ilustraci názvoslovných změn můžeme použít kančíka příčnopruhého, který je jedním z nejznámějších a nejčastěji v akváriích chovaných středoamerických kančíků. Za posledních zhruba pětačtyřicet let se v literatuře objevoval jako Cichlasoma nigrofasciatum, „Cichlasomanigrofasciatum, ‚Cichlasomanigrofasciatum, Archocentrus nigrofasciatus, Cryptoheros nigrofasciatus a konečně Amatitlania nigrofasciata, což je jeho správné vědecké jméno nyní. Přitom rody Archocentrus a Cryptoheros jsou i dnes platné (rod Cichlasoma rovněž, ale ten zahrnuje pouze druhy jihoamerické a jako české jméno se pro něj používá „akara“, nikoli „kančík“, jak jsme si vysvětlili minule). Patří však do nich podstatně méně druhů než dříve – do prvního z nich jediný (kančík vysoký – Archocentrus centrarchus), do druhého pak tři, z nichž se občas chovají v akváriích dva (kančík hrbohlavý – Cryptoheros spilurus a kančík červenoploutvý – Cryptoheros cutteri). Ostatní druhy řazené v minulosti do těchto rodů byly podle nejnovějších výzkumů přeřazeny jinam. Například kančíka trnitého patřícího dříve do rodu Archocentrus najdeme teď v rodu Rocio (R. spinosissima), kančíka panamského z rodu Cryptoheros (jenž ale v historii „prošel“ rovněž rody Neetroplus, Hypsophrys a Archocentrus) zase jako jediného zástupce nově ustaveného rodu Panamius (P. panamensis). A tak dále, a tak podobně – jako ilustrace nepřehledného stavu to jistě stačilo.

Kančík dravý vytváří v přírodě dvě barevné formy – hojnější je forma se stříbřitě šedým základním zbarvením a pěti až sedmi tmavými skvrnami na bocích, které se mohou rozšiřovat do příčných pruhů
© Jaroslav Hofmann
Vzácnější forma kančíků dravých má základní zbarvení zlatavě oranžové
© Jaroslav Hofmann

Sluší se však připomenout, že nejnovější taxonomická práce zabývající se zevrubně středoamerickými cichlidami a publikovaná na jaře roku 2016, je monumentálním stostránkovým dílem čtyř českých biologů (Říčan, Piálek, Dragová a Novák), jež svou komplexností nemá v ichtyologické literatuře zabývající se touto skupinou ryb obdoby. Pro praktické akvaristy dodejme už jen jedinou informaci. U středoamerických kančíků existují tři hlavní vývojové linie – astatheroinní, kam z akvaristicky významnějších rodů patří Rocio a Herotilapia, amphilophinní (Petenia, Cryptoheros, Parachromis, Hypsophrys, Amatitlania, Panamius, Archocentrus, Amphilophus) a herichthyinní (Thorichthys, Cincelichthys, Vieja, Maskaheros, Herichthys).

Kančík Salvinův
© Jaroslav Hofmann
Kančík čokoládový
© Jaroslav Hofmann

Velikostní škála kančíků sahá od malých druhů dorůstajících délky 8–10 cm až po půlmetrové obry. Z praktického chovatelského hlediska je právě velikost důležitým kritériem. Velmi zhruba můžeme takto kančíky rozdělit na „malé“ a „velké“, jejichž prostorové nároky a další podmínky chovu se vzájemně dost výrazně odlišují, přičemž hranice mezi oběma skupinami probíhá přibližně v rozmezí 15–17 cm.

Kančík modroskvrnný
© Jaroslav Hofmann
Kančík temný
© Jaroslav Hofmann

Překvapivě pestrá je potravní specializace různých druhů kančíků, která dává vale zažité představě o výlučně masožravých dravcích. Takoví mezi nimi samozřejmě opravdu jsou – vysloveně rybožraví jsou třeba kančík managujský (Parachromis managuensis) nebo kančík dravý (Petenia splendida), drobnými rybkami, hmyzem, plži a většími korýši se živí kančík Salvinův (Trichromis salvini) či kančík třískvrnný (Amphilophus trimaculatus), jiní zástupci rodu Amphilophus (třeba kančík citronový – A. citrinellus či pyskatý – A. labiatus) se specializují především na velký hmyz a jeho larvy. Mezi kančíky najdeme ale také rostlinožravé druhy. Prakticky výlučným vegetariánem je kančík čokoládový (Cincelichthys pearsei), významný podíl ve výživě hraje rostlinná složka u kančíka modroskvrnného (Herichthys carpintis), kančíka texaského (Herichthys cyanoguttatus) či kančíka temného (Vieja melanura). (Do druhu Vieja melanura se dnes řadí také známé ryby popsané později jako Vieja synspila, česky kančík červenohlavý. Jméno Vieja synspila je neplatným mladším synonymem.) Kančíci rodu Thorichthys včetně velmi známého kančíka červenohrdlého (Thorichthys meeki) hledají potravu ve dně, jež neustále přerývají, živí se tedy nejrůznějšími drobnými bezobratlými a organickými zbytky, které v substrátu najdou.

Kančík dvoupásý (Vieja bifasciata) patří k velkým kančíkům (délka kolem 30 cm), pro chovný pár je třeba počítat s nádrží o délce alespoň 150 cm. Významný podíl v jeho potravě zaujímají různé rostliny a řasy.
© Jaroslav Hofmann

Péče o potomstvo je u kančíků vždy biparentální (podílejí se na ní oba rodiče), samice jsou menší a v době rozmnožování zpravidla kontrastněji a někdy i pestřeji zbarvené než samci. Kančíci známých rodů Herichthys, Thorichthys a také antilského rodu Nandopsis vytvářejí tzv. rodičovskou rodinu, i když ne zcela typickou (rovnoměrné rozdělení všech činností mezi oba partnery). Samice se častěji věnuje ošetřování jiker a později vodění potěru, zatímco samec má sklon hlídat okolí – jde tedy trochu o přechod směrem k rodině otec–matka, která je pro kančíky nejtypičtější. V této rodině tráví výraznou většinu času s jikrami, larvami i potěrem samice, zatímco samec střeží třecí teritorium. I tady se ale objevuje určitý přechod k další formě rodiny harémové, v etologii se proto někdy tento typ rodiny charakteristický pro většinu kančíků označuje jako „harém s jednou samicí“. V přírodě totiž často dochází k tomu, že samec hlídající své teritorium se potkává na jeho hranicích s jinými samicemi a občas se s některou vytře.

K málo známým, ale velmi krásným druhům patří kančík Godmannův (Chuco godmanni), dorůstající velikosti 25–35 cm
© Jaroslav Hofmann
Dalším z druhů, které jsou u nás téměř neznámé, ale určitě mají silný chovatelský potenciál, je kančík Bullerův (Paraneetroplus bulleri)
© Jaroslav Hofmann

Se sortimentem chovaných druhů kančíků a jejich chovatelskými nároky se seznámíme v následujícím článku.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 2/2017.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: