Úvod » Články » Novinky i staronové druhy v importech a odchovech

Novinky i staronové druhy v importech a odchovech

Hofmann Jaroslav, publikováno: 16. 3. 2015

Už je to skoro rok, co jsme se naposledy ohlíželi po zajímavých akvarijních rybách na našem trhu. Je proto nejvyšší čas znovu se po něm trochu porozhlédnout. Tentokrát se sešlo docela dost neobvyklých sumců, několik cichlid, jako vždy také tetrovitých ryb, zastoupena je ale i celá řada dalších skupin. Jak je tomu u importů běžné, ani dnes se v některých případech nevyhneme nejistotě ohledně druhového určení některých ryb.

Aktuálně k nám byly dovezeny jihoamerické anténovky označené jako Brachyrhamdia meesi (anténovka Meesova). Vzhledem k absenci příčného pruhu přes oko, poměrně velké černé skvrně v hřbetní ploutvi a celkově namodralému lesku těla se zdá, že jde ve skutečnosti spíše o velmi podobný druh Brachyrhamdia marthae (anténovka Marthové). Z čeledi anténovkovití (Heptapteridae) se čas od času dovážejí různí zástupci buď tohoto rodu, nebo rodu Pimelodella. Vzhledem k tomu, že až na výjimky nejde o vzhledově nijak nápadné ryby, dost rychlez akvárií zase mizí. Právě kvůli svému vzhledu je v literatuře asi nejčastěji zmiňována anténovka pancéřníčková (Brachyrhamdia imitator), která svou kresbou napodobuje pancéřníčka klínoskvrnného (Corydoras melanistius). Dovezené anténovky jsou malé, dorůstají velikosti jen kolem 6 cm. Vyžadují vodu s minimálním obsahem dusíkatých látek (kvalitní filtrace, pravidelná výměna části vody), dostatek úkrytů, vyhovuje jim tlumené osvětlení (vhodné je přistínění hladiny plovoucími rostlinami). Pozor na kombinaci s příliš malými rybami, které považují za kořist.
© Jaroslav Hofmann
Z příbuzné čeledi anténovcovitých (Pimelodidae) se k nám v posledních 25 letech nepravidelně dováží několik druhů, mj. také anténovec ozdobný (Pimelodus ornatus). Na rozdíl od většiny svých příbuzných bývá pravidelně aktivní i ve dne. Dorůstá však délky až 25 cm a rád plave, takže ho lze úspěšně chovat pouze v opravdu velkém akváriu. Také u tohoto druhu je třeba dbát na hygienu nádrže.
© Jaroslav Hofmann
Populární malí krunýřovci rodu Otocinclus se dovážejí v několika druzích, jejichž vzájemné rozlišení není při pohledu na rybu v akváriu vždy úplně snadné. Jedním z nich je krunýřovec napský (Otocinclus huaorani), který se vyskytuje v západní části povodí horní Amazonky a v západní části povodí Orinoka v Peru, Ekvádoru a Kolumbii (řeky Marañon, Napo, Tigre, Ucayali, Meta ad.). Své obtížně vyslovitelné vědecké druhové jméno dostal podle domorodého kmene, který žije v ekvádorské Amazonii na horním toku řeky Napo. Chovatelskými nároky se neliší od jiných druhů rodu Otocinclus.
© Jaroslav Hofmann
Milovníky větších krunýřovců jistě potěší dovoz formy L 81 z brazilské řeky Xingu, která se dnes už jednoznačně ztotožňuje s druhem Baryancistrus xanthellus vědecky popsaným v roce 2011 (v popisu jsou citovány pouze formy L 18, L 85 a L 177, proto se nějakou dobu po roce 2011 objevovalo v souvislosti s formou L 81 také označení Baryancistrus cf. xanthellus). Tento druh dorůstá kolem 20 cm, v přírodě jsou jeho hlavní potravou řasy (koloniální rozsivky rodů Gomphonema a Aulacoseira), malou část jeho výživy tvoří také sladkovodní houby. Základem jeho výživy v akváriu proto musí být rostlinná potrava. Pokud jí nemají dost, poslouží si rostlinami, zvláště v oblibě mají šípatkovce. Celkově platí i pro tento druh to, co pro všechny ostatní příslušníky rodu Baryancistrus – nejsou to ryby pro začátečníky. Další informace o tomto rodu jsou k dispozici v článku Krunýřovci (3).
© Jaroslav Hofmann
K méně známým, ale velmi zajímavým sumcům patří příslušníci čeledi trnovčíkovití (Auchenipteridae). V dnešní porci novinek jsou zastoupeni hned dvakrát. Trnovčík kolumbijský (Centromochlus altae) pochází z Kolumbie, kde žije v povodí řeky Caqueta. Dorůstá velikosti jen 3–4 cm, takže je v dospělosti nepatrně menší než velmi podobný a také docela často dovážený trnovčík Perugiové (Centromochlus perugiae), který se vyskytuje v Peru a Ekvádoru. Informace o chovatelských nárocích trnovčíků i snímek trnovčíka Perugiové jsou uvedeny v článku Sumci (4).
© Jaroslav Hofmann
Trnovčík jaguáří (Liosomadoras oncinus) dostal své jméno podle nápadné skvrnité kresby, která podle konkrétního jedince někdy více, někdy méně připomíná kresbu na těle jaguára. S věkem se ale kontrast kresby poněkud snižuje. Trnovčík jaguáří je podstatně větší než předchozí druh, dorůstá 20–25 cm. Robustním tělem i dlouhými humerálními výběžky hlavového štítu, které jsou posázeny drobnými trny, připomíná tento druh hodně trnovce (čeleď Doradidae), mezi které byl dokonce v minulosti určitou dobu řazen. Posléze se však ukázalo, že navzdory některým znakům podobným s trnovci patří mezi trnovčíkovité, kteří jsou samostatnou čeledí. Trnovčík jaguáří je noční druh, v akváriu vyžaduje dostatečný počet vhodných (tj. adekvátně velkých) úkrytů. Někdy tyto nevyplouvají za světla ani pro potravu, a je proto třeba krmit je až po zhasnutí světel.
© Jaroslav Hofmann
Několik druhů trnovců se svého času objevovalo v nabídce našich akvaristik poměrně často, ale v současnosti to už neplatí. Proto určitě neuškodí připomenout si trnovce hřebenočelého (Agamyxis albomaculatus). Informace o chovu trnovců v akváriích jsou k dispozici v článku Sumci (5) – Trnovci.
© Jaroslav Hofmann
Velkou raritou je u nás prakticky neznámá rama severobengálská (Chandramara chandramara) z čeledi sumíčkovití (Bagridae). Pochází z povodí řeky Gangy v Indii a Bangladéši, dorůstá velikosti jen kolem 5 cm. Na sumce je to trošku „křehký“ druh, vyhovuje mu hustší osázení nádrže rostlinami a použití různých kořenů, v nichž si rád vyhledává úkryty. Vhodnými společníky jsou pro ramy bengálské například malí čichavci rodu Trichogaster (dříve Colisa) nebo menší druhy razbor (nikoli razborky, ty už jsou až příliš malé). V některých zdrojích lze tento druh dohledat pod synonymem Rama chandramara.
© Jaroslav Hofmann
Zajímavým druhem s určitě velkým chovatelským potenciálem je akara araguajská (Laetacara araguaiae), která byla vědecky popsána teprve v roce 2009, ale už před tím byla v akvaristice známa pod označením Laetacara sp. „Buckelkopf“ (navzdory tomu, že se čelní hrbol objevuje jen vzácně u velmi starých samců). Jde o nepříliš náročný druh o velikosti 6 (samice) až 8 cm (samec), který se vytírá na nechráněný podklad a vytváří rodinu otec–matka. V první fázi rozmnožování (výběr a úprava třecího místa, péče o jikry a plůdek) se samice více věnuje péči o hnízdo, zatímco samec více brání teritorium, po rozplavání potěru už je péče obou rodičů víceméně rovnocenná.
© Jaroslav Hofmann
K akvaristicky méně známým perleťovkám patří perleťovka camopiská (Geophagus camopiensis) pocházející z povodí řek Oiapoque na hranici mezi Brazílií a Francouzskou Guyanou a Approuage ve Francouzské Guyaně. Dorůstá velikosti kolem 18 cm, podobně jako jiné perleťovky potřebuje na dně akvária jemný písek a je velmi citlivá na kvalitu vody, která musí být stabilní, bez jakýchkoli větších výkyvů. Ryby je třeba chovat ve skupině minimálně 5–6 jedinců v dostatečně velké nádrži, kde je lze kombinovat s klidnými středně velkými rybami obdobných nároků.
© Jaroslav Hofmann
Ve  světě jsou tyto ryby známy již nějaký ten rok, ale u nás patří pořád k nepříliš často nabízeným novinkám. Jde o kančíka označovaného jako Amatitlania (případně Cryptoheros či Archocentrus) sp. „Honduran Red Point“, který pochází z honduraské řeky Danli. Zatím není jasné, zda jde o lokální formu kančíka příčnopruhého (Amatitlania nigrofasciatus) nebo o nový, vědecky dosud nepopsaný druh. Chovatelsky jde o typického středoamerického kančíka, kterému vyhovuje slabě zásaditá, polotvrdá až tvrdá voda o teplotě 23–28 °C a který v rámci svého rodu patří k méně agresivním a teritoriálním druhům. Dorůstá velikosti 7–10 cm, samci někdy ještě o trochu víc.
© Jaroslav Hofmann
Cichlida žlutoskvrnná (Cichla temensis) sice není žádným novým objevem, popsal ji známý německý přírodovědec Alexander von Humboldt už v roce 1821, v akvaristice se však objevuje jen sporadicky. Jedním z důvodů je bezesporu její velikost – v akváriích běžně dorůstá délky kolem 60 cm a v přírodě až kolem jednoho metru, takže ji lze chovat pouze v obřích nádržích. Druhý důvod s její velikostí souvisí také. Ve své jihoamerické domovině (Venezuela, Kolumbie, Brazílie) je to ryba komerční a sportovní, která se z Brazílie nesmí vyvážet vůbec a z dalších zemí jen velmi omezeně. Na akvarijní trh se proto dostávají především ryby z farem v jihovýchodní Asii, u nichž často vzniká otázka, zda jde opravdu o čistokrevný druh Cichla temensis. Běžně totiž na evropský trh putují z Asie mezidruhoví kříženci druhu Cichla temensis s některým jiným druhem rodu Cichla (např. cichlida jednooká – Cichla monoculus, ale i další druhy), které se obtížně rozpoznávají, protože v jejich fenotypu převládá vzhled cichlidy žlutoskvrnné. Čistokrevní jedinci mají protáhlejší tělo, nepřerušované příčné pruhy a méně nápadně zbarvené světlejší oči. Z chovatelských nároků připomeňme kromě velikosti nádrže ještě nutnost velmi kvalitní vody s minimem dusíkatých sloučenin.
© Jaroslav Hofmann
Z živorodek stojí za to připomenout pecilku pestrou (Poecilia picta), konkrétně její barevnou formu Red, byť je daleko spíše oranžová než červená. Pecilka pestrá, řazená některými ichtyology do samostatného rodu Micropoecilia (jinak podrodu v rodu Poecilia), obývá pobřeží Střední a severu Jižní Ameriky, často vstupuje do brakické vody, a proto jí v akváriu vyhovuje voda zásaditá a tvrdá. Samci dorůstají kolem 2–2,5 cm, samice 3–4 cm. Svým chováním hodně připomíná živorodku duhovou (Poecilia reticulata), s níž se také bez problémů kříží za vzniku plodného potomstva. Pokud chceme odchovávat efektivněji mláďata, je vhodný chov skupiny, v níž by měly samice výrazně početně převažovat nad samci (nejméně 4–6 samic na jednoho samce), v menší druhové nádrži.
© Jaroslav Hofmann
Obecně velmi málo jsou v akváriích rozšířeni hadohlavci (čeleď hadohlavcovití – Channidae). Hlavními příčinami je to, že většina druhů je značně velká, nijak zajímavě zbarvená a všechny druhy jsou dravé. K těm menším a přinejmenším v mládí alespoň trochu pestře zbarveným patří aktuálně dovezený druh Channa stewartii, který pochází z Indie, Bangladéše a Nepálu. Termín „menší“ je však třeba brát relativně, běžná délka tohoto druhu v dospělosti je 30 cm. Kromě toho jde v rámci rodu o jeden z agresivnějších druhů. Pochází ze subtropů, takže mu stačí voda o teplotě 18–23 °C, na pH a tvrdost nemá žádné zvláštní nároky. Menší ryby považuje za kořist a likviduje je, občas se u hadohlavců při velkém rozdílu velikostí objevuje i kanibalismus. Velmi zajímavé je jejich rozmnožování, jde o paternální tlamovce. Celkově platí, že hadohlavci patří do rukou jen zkušenějším akvaristům s dostatečně velkou nádrží.
© Jaroslav Hofmann
Z labyrintek si dnes připomeneme dva druhy, které jsou sice známy už dávno, ale v akváriích se objevují pouze příležitostně a vždy z nich zase poměrně rychle zmizí. Prvním z nich je čichavec stříbřitý nebo někdy také zelený (Trichopodus pectoralis). Pochází z jihovýchodní Asie, konkrétně z Vietnamu, Laosu, Kambodže, Thajska a Myanmaru. Ve všech těchto zemích jde tradičně o konzumní rybu, která na rozdíl od svých menších, v akváriích častěji chovaných příbuzných, jako je čichavec modrý nebo perleťový, dorůstá v přírodě délky 25–30 cm a i v akváriu může dorůst k 20 cm. Díky tomuto využití byl čichavec stříbřitý vysazen i do dalších zemí v regionu (Malajsie, Singapur, Indonésie, Nová Guinea, Filipíny), ale také na Srí Lanku, Novou Kaledonii a dokonce i v jihoamerické Kolumbii. Chovatelské nároky i způsob rozmnožování a odchov tohoto druhu jsou obdobné jako u jeho uvedených příbuzných.
© Jaroslav Hofmann
Ze čtyř druhů čichavců rodu Sphaerichthys se v akváriích nejčastěji objevuje čichavec tmavohnědý (Sphaerichthys osphromenoides) z Malajsie a Indonésie. Jen 4–5 cm velké ryby nejsou zrovna jednoduchými chovanci. Platí to zejména pro jedince importované z volné přírody, kteří vyžadují dost kyselou a velmi měkkou vodu. Ryby narozené v akváriu, resp. na farmě, jsou v tomto směru sice méně náročné, ale ani ony nepatří k úplně snadným chovancům. V nádrži, kterou je dobré přistínit, by nemělo být silnější vodní proudění. Připravit se je třeba na to, že přinejmenším na začátku chovu bývá nutností krmit živou nebo mrazenou potravou, na umělá krmiva si čichavci tmavohnědí musí zvyknout. Jejich rozmnožování je velmi zajímavé, jde o maternální tlamovce, což je mezi labyrintkami výjimečné.
© Jaroslav Hofmann
Sekavka černopruhá (Ambastaia nigrolineata) na první pohled nezapře, že je blízkou příbuznou sekavky malé (Ambastaia sidthimunki). Sekavka černopruhá byla popsána z Číny a dále žije též v Laosu a na severu Thajska, zatímco sekavka malá se vyskytuje pouze ve dvou oblastech na západě Thajska a v hraniční oblasti mezi Thajskem a Myanmarem. Všechny ostaní dříve uváděné oblasti jejího výskytu se ve skutečnosti týkaly právě sekavky černopruhé. Typickou kresbu sekavky černopruhé tvoří široký tmavý podélný pás, který se táhne od rypce středem boků až ke kořenu ocasní ploutve, a další tmavý podélný pás na hřbetě ve střední linii těla, jak je dobře patrno na tomto snímku. S přibývajícím věkem se objevují příčné proužky, které oba pásy spojují, ale následující dva snímky dokládají, že variabilita kresby je značná už u mladých jedinců stejně starých jako ryba na tomto snímku. Sekavka černopruhá dorůstá v dospělosti délky 7–8 cm, vyhovuje jí chov ve skupině. Vyžaduje jemnější písek na dně a členitý prostor akvária se spoustou úkrytů (kameny, kořeny atd.).
© Jaroslav Hofmann
Sekavka černopruhá – varianta kresby
© Jaroslav Hofmann
Sekavka černopruhá – varianta kresby
© Jaroslav Hofmann
Stále populárnější jsou v poslední době sevelie. Kromě nejznámější sevelie pruhované (Sewellia lineolata), kterou jsme si představili vloni v článku Novinky i staří známí v importech, se dovážejí i další druhy. Aktuálně to je sevelie krátkobřichá (Sewellia breviventralis) z Vietnamu, vědecky popsaná v roce 2000. Chovatelské nároky sevelií jsou stručně shrnuty v článku Sekavci, mřenky a spol.
© Jaroslav Hofmann
Mezi parmičkami se u nás v posledních letech objevuje stále častěji indický druh Dawkinsia assimilis. Od ostatních druhů v rodu Dawkinsia (někdejší druhová skupina „Puntius filamentosus“) se liší spodními ústy, relativně dlouhými vousky na dolní čelisti, příčnými černými proužky ve špičkách laloků ocasní ploutve a u samců nápadnou modrou skvrnou za okem. Druh pochází z Indie a dorůstá velikosti 9–12 cm. Jde o hejnové ryby, které velmi rády plavou.
© Jaroslav Hofmann
Velmi zajímavou novinkou mezi tetrovitými (Characidae) je tetrovka brazilská (Iguanodectes spilurus). Opět jde o novinku ve smyslu akvaristickém, nikoli ichtyologickém, neboť vědecky byl tento druh popsán už v roce 1864. Tetrovka brazilská je hojně rozšířena skoro v celé tropické Jižní Americe. V přírodě dorůstá až 10 cm, v akváriu zůstává trochu menší. Jde o typickou tetrovitou rybu – vyhovuje jí chov v hejnu (pokud možno alespoň 8–10 jedinců), je mírumilovná, ráda plave. Je však dost citlivá na znečištěnou vodu a větší výkyvy jejích vlastností.
© Jaroslav Hofmann
Miniaturními šperky jsou maličké tetry z rodu Axelrodia. Patří do něj celkem tři druhy, z nichž axelrodie amazonská (Axelrodia lindeae) se od ostatních dvou pozná snadno, protože má mj. výrazně vyšší počet paprsků v řitní ploutvi. Do akvárií se ale na rozdíl od dvou dalších druhů prakticky nevozí. Axelrodie brazilská (Axelrodia stigmatias) se vyskytuje v Brazílii a v Peru, axelrodie kolumbijská (Axelrodia riesei) pouze v kolumbijské řece Meta. V obou případech jde o droboučké tetřičky o velikosti pouze 1,5–2 cm, které se výborně hodí i do nanoakvárií. Oba druhy si jsou velmi podobné, a pokud není známo, odkud ryby pocházejí, není jejich rozlišení nijak snadné. Kromě některých znaků na lebce se liší zbarvením (stříbřité či žlutavé u axelrodie brazilské, oranžové u axelrodie kolumbijské) a výškou těla – u nižší axelrodie brazilské je výška těla obsažena v standardní délce 4–5x, u vyšší axelrodie kolumbijské 3,1–3,5x. Na snímku je ryba z dodávky neznámého původu, která byla dovezena pod jménem Axelrodia riesei. Základní zbarvení by tomuto druhu mohlo odpovídat, ale poměr výšky a standardní délky těla naopak jednoznačně odpovídá druhu Axelrodia stigmatias.
© Jaroslav Hofmann
Velkou raritou na našem trhu je stetaprion peruánský (Stethaprion erythrops). Tento zcela ojediněle dovážený zástupce čeledi tetrovití (Characidae) pochází z Brazílie a Peru. Dorůstá délky až 9 cm, vyznačuje se charakteristickým okrouhlým, laterálně silně zploštělým, stříbřitě zbarveným tělem. Jde o hejnový druh, praktických zkušeností s chovem v akváriu je zatím minimum.
© Jaroslav Hofmann
Kromě mírumilovných hejnových tetrovitých ryb se v importech občas objevují i větší a dravější zástupci řádu trnobřichých (Characiformes). To je třeba případ afrotetry Forskållovy (Hydrocynus forskahlii) z čeledi afrotetrovití (Alestidae). Jeden z druhů tzv. tygřích ryb (Tigerfish) se vyskytuje poměrně hojně ve větších řekách a jezerech v celé subsaharské Africe. Největší exempláře (zpravidla samice) dorůstají v přírodě délky 70–90 cm. Afrotetry Forskållovy žijí v přírodě také v hejnech, což je v akvarijních podmínkách prakticky nerealizovatelné. Již od velikosti cca 10 cm se živí jinými rybami. Jde o ryby pro zkušené akvaristy, kteří pro ně mají k dispozici odpovídající nádrž obřích rozměrů.
© Jaroslav Hofmann
Tetry bývají také velmi často zastoupeny mezi „příchyty“, jednotlivými rybami, které se ocitnou zamíchány v dodávce zcela jiného druhu. Jejich určování bývá většinou značně obtížné, ale někdy to tak těžké není. To byl i případ kurimaty tabatinžské (Steindachnerina guentheri) z čeledi kurimatovití (Curimatidae), která je široce rozšířena v celé severní polovině Jižní Ameriky, od Guyany až po Bolívii. V dospělosti dorůstají tyto ryby délky až 11 cm a černé skvrny na ocasním násadci a v hřbetní ploutvi u nich s věkem mizí, takže zůstávají „jen“ stříbrné.
© Jaroslav Hofmann

Všechny snímky v tomto článku byly pořízeny v akvaristické prodejně ZOO Braník v Praze.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: