Úvod » Články » Sumci (4)

Sumci (4)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 8. 6. 2014

V dnešní části povídání o akvaristicky zajímavých sumcích na nás čekají podivuhodné ryby s elektrickým orgánem, druhy se zajímavým způsobem rozmnožování, ryby, které bychom při zodpovědném chování měli kupovat jen z mrazicích boxů v supermarketech, nikoli z nádrží v akvaristikách, a odhalíme si i tajemství „sladkovodních žraloků“.

V minulém čísle jsem v souvislosti se systematikou sumíčků letmo zmínil africkou čeleď pasumcovitých (Malapteruridae). Tito sumci jsou pozoruhodní tím, že patří k rybám, u nichž se vyvinul přeměnou některých svalových buněk v buňky elektrické (elektrocyty) tzv. silný elektrický orgán. Pasumci ho používají jak ke své obraně, tak k lovu kořisti, kterou elektrickým výbojem přinejmenším omráčí, případně i zabijí. U velkých druhů, jakým je pasumec elektrický (Malapterurus electricus), dorůstající v přírodě i více než metr (v akváriích zůstává trochu menší), může tento výboj, tvořený ve skutečnosti sérií jednotlivých výbojů a trvající několik vteřin, dosahovat napětí 300–400 V. Už jedinci o velikosti kolem 6 cm dokážou vytvořit výboj o napětí více než 25 V a citelné výboje vytvářejí už mláďátka sotva větší než centimetr.

Pasumec elektrický
© Jaroslav Hofmann

Dlouhá desetiletí byli všichni afričtí električtí sumci řazeni do jediného, již zmíněného druhu Malapterurus electricus. Po revizích v roce 2000 a 2002 byla obnovena platnost některých dříve popsaných druhů, popsána řada druhů nových a dokonce ustaven ještě druhý rod Paradoxoglanis, neboť se ukázalo, že žádný „panafrický“ druh elektrického sumce neexistuje. Celkem je dnes známo 18 druhů v rodu Malapterurus a tři druhy v rodu Paradoxoglanis. Zástupci tohoto druhého rodu se vyskytují pouze v povodí Konga a téměř se nedovážejí. Čas od času se však v importech objevují pasumci rodu Malapterurus. Nejčastěji bývají označeni jako Malapterurus electricus, ale vzhledem k tomu, že mnohé druhy vypadají na pohled velmi podobně a podle vzhledu je nelze od sebe rozlišit, vzniká logicky otázka, zda jde ve všech případech opravdu o tento druh. Z menších, jen něco přes 20 cm dorůstajících druhů, které se pochopitelně hodí do běžných akvárií daleko víc, se občas objevují např. pasumec nigerijský (Malapterurus beninensis) či pasumec ghanský (Malapterurus tanoensis).

Chovatelsky jsou pasumci velmi nenáročnými rybami. Jejich základním nárokem je dostatečně velká druhová nádrž. Pokud nejde o akvárium skutečně obří, chováme v něm vždy jen jednoho pasumce. V mládí, jsou-li ryby zhruba stejně velké, jich sice v dostatečně prostorné nádrži s četnými úkryty může žít několik pohromadě, ale tento stav končí ve chvíli, kdy začnou vzhledem k rozdílné rychlosti růstu vznikat mezi rybami velikostní rozdíly. A protože se větším pasumcům hledá nový majitel zpravidla obtížně, pořizujeme si „jedináčka“. Odpovídá to ostatně i přirozenému způsobu života, pasumci jsou samotáři s převážně soumračnou až noční aktivitou. V mládí se ochotně živí patentkami, nitěnkami, žížalami a podobnou živou či mrazenou potravou, ideální potravou především pro větší jedince je rybí maso, případně i živé krmné rybky, které pasumci loví zpravidla v noci, i když třeba dříve přijímali drobnější potravu ochotně i přes den. Podobně jako mnoho jiných sumců, i pasumci jsou velmi žraví. Je proto třeba dávat pozor, abychom svého pasumce nepřekrmovali, a zároveň zajistit v jeho nádrži kvalitní filtraci vody. Při běžné manipulaci v nádrži se není třeba pasumce bát. Rozhodně však na něj nesaháme například při přelovování holou rukou, v takové situaci pasumec elektrický výboj vydá.

Pangas spodnooký – dospělá ryba normálního zbarvení
© Jaroslav Hofmann

Evergreenem akvaristických diskusních fór na internetu je dotaz na sladkovodní žraloky, kteří se dají chovat v akváriu. Žádný takový žralok samozřejmě neexistuje. I když občas vstupuje krátkodobě do sladkých vod přes 40 druhů paryb (žraloků a rejnoků), dlouhodobě v ní je schopen žít pouze dvou- až třímetrový žralok bělavý (Carcharhinus leucas), jen o něco málo menší žralok ganžský (Glyphis gangeticus) a několik jeho velmi málo probádaných příbuzných ze stejného rodu. Tito žraloci se pochopitelně v akvaristikách neprodávají. A na co se někteří zmatení a velmi neznalí začátečníci ptají? Odpověď není úplně jednoznačná. Slova „žralok“ či „žraločí“ se totiž objevují hlavně v anglických, ale do jisté míry i v německých názvech řady různých ryb. Často jde o ryby kaprovité, jako třeba parmičku žraločí (viz Chovatel 7/2012), labeo červenoocasé i červenoploutvé (8/2012) nebo rezatku čínskou (4/2013). Nejpravděpodobnějším cílem těchto dotazů jsou však „žraločí sumci“, česky pangasovití (čeleď Pangasiidae). Označení „žraločí“ v různých jazycích dostali tito asijští sumci (aktuálně je uznaných 28 druhů ve 4 rodech) blízce příbuzní sumčíkovitým (Schilbeidae – viz Chovatel 6/2013) podle několika podobných znaků – mají stříbřitě šedé až namodralé protáhlé tělo, oči po stranách hlavy, špičatou hřbetní ploutev, žraloky trochu připomínají i svým pohybem. Biologicky s nimi však nemají nic společného. Jsou to sladkovodní sumci živící se nejrůznější živočišnou i rostlinnou potravou, nijak zvlášť draví, kteří jsou aktivní i ve dne a téměř nepřetržitě plavou ve vodním sloupci.

Pangas spodnooký – mladý jedinec se značně poškozenými vousy; takto často končí pangasové chovaní v nevhodných podmínkách, kteří ve stresu narážejí na stěny nádrže
© Jaroslav Hofmann

Hlavní překážkou akvarijního chovu pangasů je jejich velikost. Málokterý laik si uvědomí (a personál většiny akvaristických prodejen mu to, bohužel, neřekne), že roztomilá pěti- či osmicentimetrová mláďátka v prodejní nádrži patří k úplně stejnému druhu, který se chová jako komerční ryba v akvakultuře a poskytuje filety, jež zmrazené kupujeme pod označením „pangas“ v obchodech. Jmenuje se pangas spodnooký (Pangasianodon hypophthalmus), v přírodě dorůstá až 1 m, v akváriu sice zůstává menší, ale při dobrém krmení roste rychle a při dostatku prostoru bez problémů dosahuje délky 30–40 cm. S přihlédnutím k tomu, že jde o aktivní plavce, je pak pro takové ryby i dvoumetrová nádrž, v níž do této velikosti vyrostly, malá. A ještě jedna věc: pangasové jsou plaší a lekaví, při vyrušení začínají bezhlavě plavat po nádrži, prudce narážejí do stěn, čímž se mohou zranit na hlavě, snaží se vyskočit… Lekavost snižuje chov ve skupince alespoň tří čtyř jedinců. Ale co si počne chovatel, který si nerozvážně koupí čtyři maličké pangase do stopadesátilitrového akvária a po roce zjistí, že se mu tam nevejdou? Nabízí se sice řešení přibližující akvaristiku tradičním chovatelským odbornostem – klepnout a udělat na másle, jenže na to nebývají akvaristé „stavění“. A jinak jsou pangasové prakticky neudatelní. Základní poučka proto zní: nemáte-li nádrž alespoň 3 m dlouhou, kterou jste ochotni pangasům věnovat, nikdy si je nekupujte!

Pangas spodnooký – albín
© Jaroslav Hofmann

Až do konce 20. stol. se v akvaristické literatuře objevoval jediný druh pangasů – Pangasius sutchi (česky pangas siamský), což je ale neplatné mladší synonymum ke jménu Pangasianodon hypophthalmus. Pangas spodnooký je znám rovněž v albinotické formě. Kromě něj se občas dováží také pangas vláknoploutvý (Pangasius sanitwongsei), asi nejhezčí ze všech pangasů, charakteristický dlouze protáhlými předními paprsky v hřbetní ploutvi, ploutvích prsních i břišních a nápadně širokou hlavou. V mládí nebývají tyto znaky tak nápadné, od pangase spodnookého se dá rozlišit podle počtu paprsků v břišních ploutvích – má jich 6, zatímco pangas spodnooký 8. Pro chov v akváriu se však pangas vláknoploutvý hodí ještě méně, neboť je ještě větší, v přírodě dorůstá délky i přes 2 m. V jihovýchodní Asii je v současnosti populární podivná zkřivená „balonová“ mutace tohoto druhu s téměř kulovitým tělem vyšlechtěná právě pro akvarijní účely. Celková délka těchto ryb je podstatně menší než u normálních jedinců.

Pangas vláknoploutvý – zakrslá zkřivená forma „vyšlechtěná“ v jv. Asii
© Jaroslav Hofmann

Pangasové jsou sice s „akvarijními žraloky“ spojováni nejčastěji, ale nejsou to jediní sumci, k nimž vede žraločí stopa. V komerčním slangu, nikoli odborném anglickém názvosloví, se hlavně v USA používá slovo „žralok“ s nějakým přívlastkem také k označení některých křížovců (čeleď Ariidae). Křížovcovití jsou sumci, kteří asi ve 150 druzích žijí v subtropech a tropech celého světa. Některé druhy jsou výlučně mořské, jiné naopak výlučně sladkovodní, mnohé obývají dolní toky řek a oblasti jejich ústí s brakickou vodou. Občas se křížovci objevují i v nabídce našich obchodů. Jejich druhové určení podle vzhledu je prakticky nemožné. V akvaristické literatuře z 60.–80. let minulého století se nejčastěji píše o křížovci Jordanovu (Arius jordani), což je ale mladší synonymum křížovce Seemannova. Jeho rodové jméno se několikrát změnilo, což je dáno tím, že křížovci jsou ze všech sumců čeledí nejméně taxonomicky probádanou. V minulosti se křížovec Seemannův řadil nejprve do rodu Arius a poté Hexanematichthys, v současnosti ho část ichtyologů řadí do rodu Ariopsis a část do rodu Sciades, takže si můžeme vybrat mezi dvěma vědeckými jmény – Ariopsis seemanni či Sciades seemanni. V přírodě dorůstají tyto ryby délky 25–30 cm, v akváriu zůstávají trochu menší, většinou kolem 20 cm. Mohou žít trvale ve sladké vodě, ale protože v přírodě vplouvají i do vody brakické, dají se chovat také v brakické nádrži ve společnosti například stříkounů, okatců či kaložroutů. Ve sladkovodní nádrži je lze kombinovat například s velkými cichlidami. Podmínkou je nádrž o objemu minimálně 250 l, raději 300 l a více, a úkryty přiměřené velikosti. Jinak je chov křížovců vcelku nenáročný.

Křížovec Seemanův
© Jaroslav Hofmann

Po sumcích, jejichž chov v běžných akváriích má svá omezení, případně je nevhodný, si dnes představíme ještě jednu čeleď, jejíž zástupci se naopak pro chov v akváriích hodí, i když nejsou širší veřejnosti tak známí jako třeba pancéřníčci nebo krunýřovci. Jsou to jihoameričtí trnovčíkovití (Auchenipteridae), kteří zahrnují přes 100 malých až středně velkých druhů (několik největších dosahuje délky 20–25 cm, ale mnohé dorůstají jen 6–8 cm). Někteří z nich jsou i zajímavě zbarvení, vzhledem k jejich velikosti u nich vesměs nehrozí, že by likvidovali ostatní spolubydlící v akváriu (jednou z výjimek je až 25 cm dorůstající trnovčík marabitanský – Asterophysus batrachus, který dokáže spolknout údajně i skaláru), jedinou nevýhodou je, že to jsou sumci vysloveně noční, kteří světlou část dne tráví v úkrytech.

Trnovčík Perugiové
© Jaroslav Hofmann

Zcela unikátní je rozmnožování trnovčíků – u všech druhů, kde bylo dosud pozorováno, se zjistilo, že dochází k vnitřnímu oplození samice. Samci mají vytvořen z prvních paprsků v řitní ploutvi kopulační orgán trochu připomínající podobné orgány živorodých ryb. Při páření dojde pouze k tomu, že samec umístí spermie do vejcovodů samice a utěsní je tam zvláštní rosolovitou zátkou, vytvořenou z hmoty produkované rovněž jeho varlaty. Teprve po páření začnou ve vaječnících zrát vajíčka, po dozrání jsou oplozena a několik týdnů po páření je samice už bez přítomnosti samce klade na dno. V těle samice dochází pouze k oplození jiker, vývoj zárodků probíhá jako u většiny ryb už mimo tělo samice.

Tito trnovčíci se k nám dovážejí někdy pod označením „Tatia sp. galaxis“. Daleko spíš než o trnovčíka hvězdnatého (Tatia galaxias) jde ve skutečnosti o trnovčíka prostředního (Tatia intermedia)
© Jaroslav Hofmann

Během posledních zhruba 30 let se u nás objevili různí trnovčíci rodů Centromochlus, Parauchenipterus či Tatia. V poslední době se do Evropy dováží docela často barevně velmi atraktivní trnovčík Perugiové (Centromochlus perugiae), v minulosti řazený do rodu Tatia. Kromě importů se objevují i odchovy, protože se tohoto trnovčíka daří docela často rozmnožovat. Jen kolem 5 cm velké rybky mají žlutavý hřbet a bílou spodní polovinu boků a břicho. Po celém těle kromě břicha mají hustě rozmístěny větší, vesměs okrouhlé tmavohnědé skvrny, jejichž velikost se u některých jedinců směrem k břichu zmenšuje. Jejich chov není příliš náročný, ale vyžaduje splnění určitých podmínek.

Tito druhově neurčení trnovčíci (Tatia sp.) se dovážejí z Kolumbie
© Jaroslav Hofmann

Vždy si pořizujeme skupinku alespoň 5–6 jedinců. Z hlediska úkrytů jsou to však samotáři. Zatímco trnovčíkům příbuzní trnovci (čeleď Doradidae), jimž se budeme věnovat příště, se ochotně namačkají na sebe do jednoho úkrytu, trnovčíci potřebují mít každý svůj vlastní. Používají se keramické či plastové trubky nebo dutinová (děrovaná) cihla s patřičně velkými otvory. Důležité je, aby úkrytů bylo víc než trnovčíků. Můžeme je chovat ve společenském akváriu s adekvátně velkými klidnými rybami, nebo v druhové nádrži, což umožňuje i průběžný odchov beze ztrát, resp. bez nutnosti přelovování samice. Voda by měla být měkká až polotvrdá, pH v rozmezí 6,0–7,5, teplota 23–28 °C. Důležité je mírné proudění, hlavně u hladiny. Trnovčíci jsou totiž na hladinu dost orientovaní, potravu nejraději přijímají právě z hladiny. Mnozí chovatelé se shodují, že jejich nejoblíbenější potravou jsou mrazené koretry, které se trnovčíkům házejí v celé nerozmrzlé kostce a oni si je postupně odebírají. Někteří chovatelé tvrdí, že trnovčíci reagují na potravu teprve ve chvíli, kdy ji zaznamenají svými vousky, jiní naopak popisují, že trnovčíci aktivně plavou ve směru potravy. Přijímají i mrazené patentky nebo blešivce, náletový hmyz apod., umělá krmiva berou jen po přivyknutí v nejvyšší nouzi ze dna.

Dalším trnovčíkem, který se k nám v posledních letech občas dováží, je trnovčík přílbovitý (Trachelyopterus galeatus), v minulosti známý pod rodovým jménem Parauchenipterus
© Jaroslav Hofmann

Samice klade jikry do dutiny, v které je pak hlídá. Osvědčily se keramické trubky asi 8 cm dlouhé, na zadním konci uzavřené, o vnitřním průměru 1,5–2 cm. Jiker bývá kolem 60, někdy ještě o něco víc, a jsou nápadně velké. Výhodou vnitřního oplození je jejich 100% oplozenost, navíc jsou odolné vůči zaplísnění. Larvy se líhnou za 3–4 dny a mají obrovský žloutkový váček, který tráví téměř dva týdny. Když se rozplavou, orientují už se podobně jako dospělci na hladinu, takže se dají snadno krmit odskořápkovanými cystami žábronožek.

Bystřinovec minský (Liobagrus marginatus) je u nás zatím prakticky neznámým druhem
© Jaroslav Hofmann

Řadu potenciálně zajímavých akvaristických chovanců nabízejí i některé méně známé asijské čeledi sumců jako sisorovití (Sisoridae), bystřinovcovití (Amblycipitidae) či proudovcovití (Akysidae). Občas se u nás objevuje například hara Jerdonova (Hara jerdoni), která se dlouho řadila do čeledi sisorovití. V polovině 90. let bylo několik rodů z této čeledi včetně rodu Hara vyňato a zařazeno do samostatné čeledi Erethistidae. Bystřinovci a proudovci na svou šanci teprve čekají.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 8/2013.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: