Od mého posledního pohledu na novinky a zajímavosti, které plavou v nádržích našich obchodníků, uplynuly už skoro dva roky, a tak je nejvyšší čas zase se trochu porozhlédnout. Tentokrát jsem se zaměřil především na importované ryby, ať už z místa jejich přírodního výskytu nebo z odchoven v jihovýchodní Asii, ale nebude chybět ani nějaká drobnost od našich chovatelů, ani nahlédnutí do světa vodních bezobratlých.
Asi nelze začít jinak než novinkou, která hýbe akvaristickým světem zhruba rok. Nejprve se objevila v USA, počátkem letošního roku také v Evropě. Jde o šlechtitelský produkt exportovaný ze Singapuru (což ještě neznamená, že ryby byly vyšlechtěny právě tam, mohou pocházet i z jiné země v jihovýchodní Asii a přes Singapur být pouze exportovány). Zářivě bledě modře zbarvené cichlidy se začaly v angličtině označovat jako „electric blue acara“, někteří akvaristé pak přispěchali vcelku neodůvodněně s „přesným“ označením Aequidens (ti pokročilejší se správným rodovým jménem Andinoacara) pulcher „Electric Blue“. K tomuto původu se nakonec přiklonil jako k možné variantě i Frank Schäfer, který se u německé importní firmy Glaser zabývá fotografováním a určováním méně běžných ryb. Zvláštní ale je, že ze Singapuru se tyto ryby vyvážejí pod označením „Nannacara Neon Blue“. I když vzhledově tyto ryby skutečně připomínají více akary než akarky, zajímavá je skutečnost, že zůstávají poměrně malé, rostou pomaleji než Andinoacara pulcher a třou se už ve velikosti asi 5 cm. To, že jde o plodné ryby poskytující životaschopné potomstvo, je rovněž důležitá informace, zkušenosti s případným odchovem druhé generace v akváriu a s tím, jak se mění či nemění vzhled ryb, zatím k dispozici žádné nejsou. Další zajímavostí a odlišností třeba od modrých šlechtěných forem cichlidky Ramirezovy (Mikrogeophagus ramirezi) je charakter modrého zbarvení, které je u těchto akar velmi závislé na intenzitě a úhlu dopadu světla. Dobře je to patrné na snímcích ryb pořízených s bleskem. Zatímco u cichlidek Ramirezových je i v takovém případě prakticky celé tělo modré, u akar zůstávají modře zbarvené ploutve, zatímco tělo hraje různými odstíny především zelené a zlaté barvy.
Akvaristé dlouho znali pouze dva druhy hřebenáčků rodu Dicrossus – hřebenáčka skvrnitého (Dicrossus maculatus) vědecky popsaného už v roce 1875 a hřebenáčka vláknitého (Dicrossus filamentosus) popsaného roku 1958. Na sklonku minulé dekády k nim přibyly hned tři další nové druhy. Příslušnost k jednomu z nich naznačují ryby aktuálně dovezené pod označením Dicrossus cf. gladicauda. Hřebenáček ocasatý (Dicrossus gladicauda) se vyskytuje v Kolumbii a Venezuele, dorůstá velikosti 4–5 cm. Od všech ostatních zástupců svého rodu se pozná velmi snadno, pokud máme k dispozici dospělého samce. Samci hřebenáčků ocasatých mají totiž jako jediní asymetrickou ocasní ploutev – 3. a 4. paprsek v jejím horním laloku (počítáno od středu ploutve) jsou dlouze protažené, takže vytvářejí nápadný mečík. Problém je, že mladé ryby, které se importují, jsou velmi podobné hřebenáčkovi vláknitému, jehož dospělí samci mají ocasní ploutev lyrovitou – prodloužené paprsky jsou v horním i dolním laloku. Kromě tohoto znaku jsou na základě vzhledu, meristických znaků a rozměrů těla oba druhy nerozeznatelné. Aktuální zkušenosti akvaristů v Nizozemí a Velké Británii ukázaly, že ryby dovezené v minulém roce aktuálně dovezené jako D. gladicauda se vyvinuly do jednoznačné podoby D. filamentosus. Pohled na ryby dovezené k nám (viz foto) naznačuje, že jde zřejmě o stejný případ.
Hřebenáči rodu Crenicichla jsou velmi elegantní a atraktivní cichlidy, které se však v nabídce neobjevují příliš často, protože jde vesměs o ryby dorůstající délky přes 20 cm. I když jsou v přírodě rybožravé, zvyknou si v akváriu rychle na náhradní potravu živou, mrazenou i umělou. Jakoukoli dostatečně malou rybu považují ale stále za kořist. Mohou se proto chovat jen ve velkých nádržích buď samostatně, nebo ve společnosti dostatečně velkých ryb, které jako jejich kořist skončit nemohou (nejlépe jiné větší cichlidy, velcí krunýřovci apod.). Platí to i pro hřebenáče zdobeného (Crenicichla lenticulata).
Jedním z nepříliš dávno (2008) vědecky popsaných nových druhů v rodu Apistogramma je cichlidka červenající (Apistogramma erythrura), známá dříve pod obchodním označením Apistogramma sp. Rio Mamoré. Zhruba od poloviny 90. let se tyto ryby chovaly pod tímto označením i u nás, takže v daném případě jde spíše o připomínku než skutečnou novinku.
Další připomínkou, sahající tentokrát více do minulosti naší akvaristiky, je akara zlatá (Laetacara dorsigera). Tyto ryby, vědecky známé už od roku 1840, se k nám dostaly na počátku 80. let minulého století společně s příbuznými akarami tečkovanými (Laetacara curviceps). Po prvotním nadšení začaly oba druhy zase postupně mizet a dnes se shánějí dost obtížně. Akara zlatá dorůstá velikosti 7–9 cm, vzhledem ke klidné mírné povaze se hodí i do společenských akvárií v kombinaci s adekvátně velkými a klidnými společníky. Pár se vytírá na volný pevný substrát, o výtěr se starají oba rodiče.
Jakkoli mezidruhové křížence „nemusím“, povedeným „flowerhornům“ nelze upřít osobitost ani osobnost. Tyto ryby, velmi populární zejména v jv. Asii a v USA, vznikají křížením různých druhů velkých kančíků. Konkrétní křížení je tajemstvím každého šlechtitele, protože obzvlášť pěkné exempláře se v Asii prodávají za horentní sumy. Poprvé se flowerhorni objevili v polovině 90. let minulého století v Malajsii a následně se pak začali chovat i v jiných zemích jv. Asie. Nejčastějšími druhy zmiňovanými v souvislosti s jejich křížením jsou kančík třískvrnný (,Cichlasomaʻ trimaculatum), kančík pyskatý (Amphilophus labiatus), kančík rudý (,Cichlasomaʻ festae), kančík citronový (Amphilophus citrinellus), kančík červenohlavý (Paraneetroplus synspilus) a také „červený papoušek“ neboli „red parrot“, takto sám mezidruhový kříženec. Na rozdíl od „papoušků“ jsou ale flowerhorni vcelku normálně množitelní, vzhled potomků ale nemusí vždy odpovídat vzhledu rodičů. U flowerhornů se v Asii cení především nápadný čelní hrbol (podobný má čínský bůh dlouhověkosti Šou Sing), červená barva (tradiční čínská barva štěstí) a někdy také vhodná černá kresba na těle, která vlastníkovi ryby přináší podle feng-šuej štěstí a blahobyt, případně i celkový tvar těla.
Je dobře, že se v dovozech opakovaně objevují také různé druhy zajímavých a atraktivně zbarvených kaprovitých ryb, které se z různých důvodů neudrží v nádržích našich akvaristů dlouhodobě.
V případě parmičky janské (Barbus jae) z pralesních vod západní Afriky (od Kamerunu po Kongo) je na vině její náročnost na chov a především odchov. Tyto drobné rybky dorůstající délky 3–4 cm, vyžadují měkkou (pH nejvýše 6,5, raději méně) a kyselou vodu (celková tvrdost nejvýše 5 °N), nepříliš teplou (teplota by neměla překračovat 24 °C). Ideální je pro ně zaběhlé akvárium, v němž již nehrozí větší výkyvy ideálních vlastností vody. Podle všech dosavadních zkušeností mají parmičky janské (a to i jedinci již narození v akváriu) během roku pouze dvě období, kdy jsou ochotné se třít – jedno na jaře od března do června a druhé na podzim od září do listopadu. Tření přitom neprobíhá vždy v celém tomto období, ale pouze v podstatně kratším, několikatýdenním intervalu. Někteří chovatelé, kterým se podařilo parmičky janské rozmnožit, si kromě toho stěžují na skutečnost, že v potomstvu velmi výrazně převládají samci.
Méně pochopitelná je absence některých snadno chovatelných i množitelných druhů, jako je dánio dlouhovousé (Brachydanio kyathit). V případě tohoto druhu, vědecky popsaného teprve v roce 1998, jde spíše o to, že se vlastně nikdy plně v našich nádržích neetabloval, na rozdíl od příbuzného a nesrovnatelně déle chovaného dánia pruhovaného (Brachydanio rerio). Dánio dlouhovousé pochází z Myanmaru a vyskytuje se ve dvou kresebných formách, pruhované a tečkované.
Ještě větší novinkou je další myanmarský endemit Brachydanio aesculapii, dánio vědecky popsané teprve v roce 2009. Jde o chovatelsky nenáročné, hejnové ryby dosahující délky jen kolem 3 cm. Než byly vědecky popsány, objevovaly se tyto ryby v importech jako Danio sp. „pantheri“ nebo „TW03“.
Mezi parmouny je tradičně největší zájem o ryby označované zkratkou SAE (siamese algae-eater). Zajímavé jsou ale i jiné druhy, z nichž se v dovozech nejčastěji objevuje parmouni síťkovaní (Crossocheilus reticulatus). I oni likvidují velmi dobře řasy, jde však o ryby dorůstající délky 15–17 cm, které lze chovat pouze ve větších akváriích.
Sevelie pruhovaná (Sewellia lineolata) proniká zhruba po 10 letech dovozů do povědomí našich akvaristů stále více. Chovatelské nároky těchto mimořádně atraktivních ryb jsou stručně shrnuty v článku Sekavci, mřenky a spol.
Ve vzájemném odlišení sevelií, přísavníků rodu Gastromyzon a balitor rodu Beaufortia pomůže i tvar úst. Sevelie mají ze všech tří těchto podobných rodů ústa nejužší a nejhlouběji vykrojená.
Velkou lahůdkou pro milovníky trnobřichých ryb je tetra plachtoploutvá (Crenuchus spilurus). Tento jediný zástupce svého rodu patří do čeledi Crenuchidae (ve starším pojetí jako podčeleď Crenuchinae v čeledi tetrovití – Characidae) a žije na velkém areálu zahrnujícím velkou část povodí Orinoka a Amazonky plus Guyanu, Francouzskou Guyanu a Surinam. Druh vytváří na tomto areálu několik barevných a kresebných forem.
Tetra plachtoploutvá dorůstá většinou délky 5–6 cm, některé populace ale tvoří jedinci o délce až 7–8 cm. V akváriu bývá někdy trochu plachá, s oblibou se zdržuje u dna a vyhovuje jí přistíněná nádrž s rozptýleným světlem. Dá se kombinovat s klidnými mírumilovnými rybami odpovídající velikosti, nejlépe s jinými tetrami, menšími pancéřníčky apod. Zvláštností u tohoto druhu je péče o potomstvo. Ryby se třou do menších dutin, v přírodě často na spodní stranu listů spadlých na dno. Samec si vytváří v době rozmnožování malé teritorium a nakladené jikry i plůdek hlídá až do rozplavání.
Starou známou je afrotetra červenooká (Arnoldichthys spilopterus), nigerijský endemit z čeledi afrotetrovití (Alestidae). Tyto krásné ryby nejsou příliš náročné, hlavní podmínkou je dostatek prostoru – ryby dorůstají délky 8–10 cm, jsou velmi čilé a aktivní, neustále plavou a je třeba si pořizovat skupinu alespoň 6–8 jedinců, lépe 10 a víc.
Jen velmi ojediněle se dovážejí štičky z čeledi Hepsetidae. Tyto africké trnobřiché ryby jsou rybožraví predátoři připomínající svým vzhledem i způsobem obživy naše štiky. V akváriu většinou snadno přivyknou i na neživou živočišnou potravu. Lze je kombinovat s dostatečně velkými rybami, které již nepovažují za kořist a které nejsou samy příliš agresivní. Při chovu více štiček pohromadě v jedné nádrži je třeba, aby byli všichni jedinci přibližně stejně velcí. V přírodě dosahují štičky délky až 70 cm, v akváriích zůstávají podstatně menší. Dlouhá léta se v nejrůznějších pramenech uvádělo, že jediným zástupcem rodu i celé čeledi je štička africká (Hepsetus odoe) s obrovským areálem rozšíření sahajícím od Guineje až po Namibii, Botswanu a Zimbabwe. To ale dnes už neplatí. Ve dvou nedávno publikovaných revizích rodu Hepsetus byla obnovena platnost dvou druhů dříve považovaných za totožné s druhem Hepsetus odoe (Hepsetus cuvieri a Hepsetus lineata) a byly popsány dva druhy nové (Hepsetus akawo a Hepsetus kingsleyae). Pouze na základě vzhledu se od sebe jednotlivé druhy odlišit nedají, mezi některými je rozdíl poměrně zřetelný v počtu šupin v postranní čáře, v jiných případech je ale třeba rozlišovat podle počtu žaberních tyčinek či různých morfometrických znaků. Pomoci může v některých případech také znalost lokality původu ryb, což ale zrovna u štiček nebývá příliš častý údaj.
Stále oblíbenější skupinou u akvaristů v západní Evropě i v USA jsou hlaváči. Není divu, že se občas objevují v importech i u nás. Vzhledem k množství druhů a jejich vzájemné podobnosti je určování hlaváčů velmi obtížné, takže zpravidla je třeba věřit původnímu označení, pod nímž byly ryby dovezeny. Aktuálně se u nás objevily dva druhy z Tchaj-wanu.
Rhinogobius formosanus dorůstá v dospělosti délky 9–10 cm. Jeho chov není příliš náročný, pokud mu vytvoříme odpovídající podmínky: delší nádrž s dostatečně silným prouděním vody, četné úkryty na dně, drobnější živá nebo mrazená potrava. Po přivyknutí začnou hlaváči většinou brát i uměl krmiva, která by ale neměla tvořit větší část jejich jídelníčku. Vhodnými společníky jsou mírumilovné ryby plovoucí ve vodním sloupci nebo zdržující se u hladiny; na dně je vhodné, především v menších akváriích, aby hlaváči zůstali jako jediný druh.
Podstatně menší je další tchajwanský endemit, druh Rhinogobius rubromaculatus, který dosahuje délky jen kolem 5 cm. Menší skupinu těchto ryb tak lze chovat už i v šedesátilitrové nádrži. Teplota vody by dlouhodobě neměla překračovat 24 °C, jinak jsou nároky tohoto druhu obdobné jako u předchozího.
Ze sumců stojí za pozornost droboučcí pancéřníčci nejmenší (Aspidoras pauciradiatus). Zástupci rodu Aspidoras se u nás neobjevují příliš často, uvedený druh s nízkým tělem, dlouhým kolem 3 cm, je dobrou alternativou k „trpasličím“ druhům rodu Corydoras. Pancéřníček nejmenší plave s oblibou ve vodním sloupci, měl by se chovat vždy ve skupině alespoň 4–6 jedinců svého druhu. Zvláštností tohoto druhu je, že má v hřbetní ploutvi pouze šest měkkých paprsků (ostatní malí pancéřníčci jich mají sedm).
Najít zástupce nějakého málo běžného druhu pancéřníčků rodu Corydoras, a ještě k tomu ve výborné kondici, bývá v poslední době čím dál těžší, protože těchto malých pancéřníčků se už nedováží zdaleka tolik jako před deseti až dvaceti lety. Proto mi to nedá, abych nepředstavil pěknou skupinu pancéřníčků společenských (Corydoras sodalis). Podle kresby jde v tomto případě o příslušníky bolivijské populace, která se trochu liší od ryb žijících v Brazílii.
Velmi ojedinělými chovanci našich akvárií jsou asijští sumci sisory patřící do čeledi sisorovití (Sisoridae). V případě druhů z rodu Bagarius, jako je třeba sisora Yarrellova (Bagarius yarrelli), ani není divu – jde totiž o sumce, kteří v přírodě dorůstají podle druhu od 70 cm až k dvěma metrům, a hodí se proto jen do skutečně obřích nádrží.
„Jen“ 60–70 cm dorůstá v přírodě trnovec nebehled (Megalodoras uranoscopus), další z ryb vhodných jen do hodně velkých nádrží. Jinak ale jde o typického trnovce – klidnou rybu trávící světlou část dne ve vhodném úkrytu.
Z krunýřovců si dnes představíme jeden z malých druhů, který je prakticky nezaměnitelný – Otocinclus cocama. Ryby vědecky popsané roku 2004 se dovážely už několik let před tím, nejčastěji pod obchodním označením Otocinclus sp. „Zebra“. Jde o vzhledově asi nejatraktivnějšího zástupce dnes mimořádně populárních „otíků“.
Africké labyrintky se chovají jen ojediněle a začínající akvaristé bývají často překvapeni skutečností, že se labyrintky vyskytují rovněž na černém kontinentu. Čas od času se některý ostnovec či ostnoveček objeví v dovozu – aktuálně třeba ostnovec leopardí (Ctenopoma acutirostre). Ryby pocházející z Konga dosahují v akváriu většinou velikosti do 15 cm, v přírodě o něco více. Kontrast kresby se s věkem trochu snižuje.
K fascinujícím rybám patří afričtí rypouni, vybavení slabým elektrickým orgánem. Nejčastěji dováženým a chovaným druhem je rypoun Petersův (Gnathonemus petersii). Svým masitým „chobůtkem“ vyrůstajícím jako prodloužení dolního pysku prozkoumávají rypouni jemný písek a hledají v něm potravu. Jemný substrát, tlumené osvětlení nádrže a dostatek úkrytů jsou jejich základní požadavky pro úspěšný chov. Jednoho rypouna lze kombinovat s klidnými, mírumilovnými rybami odpovídající velikosti. Vůči sobě navzájem jsou rypouni dost agresivní a nesnášenliví, chceme-li je chovat ve skupině, je třeba pořídit si alespoň 5–6 jedinců, aby se agresivita ve skupině dostatečně rozložila. V takovém případě je nejvhodnější druhová nádrž s velkým počtem úkrytů rozmístěných po celém prostoru akvária.
Vhodnými rybami do menšího „přírodního“ akvária může být hejnko (minimálně 8–10 jedinců) duhounků tečkoploutvých (Pseudomugil gertrudae), doplněných například krevetkami. Kombinace duhounků s jinými rybami bývá problematická vzhledem k tomu, že duhounci jsou malé (kolem 3 cm) a v přítomnosti jiných aktivnějších druhů dost plaché ryby.
Když jsme se dostali k malým rybám, stojí za připomenutí rovněž novoheterandrie sličná (Neoheterandria elegans). Drobné kolumbijské živorodky byly vědecky popsány již roku 1916, ale v Evropě se významněji začaly chovat až od konce 80. let minulého století, kdy začíná jejich postupné „znovuobjevování“ akvaristickou veřejností. Protože nepotřebují příliš prostoru na plavání, jsou velmi vhodné také do miniakvárií. Vyhovuje jim polotvrdá až tvrdá, slabě zásaditá voda (CT 8–15 °N, pH 7,0–7,5).
Biologicky velmi zajímavými rybami jsou bichirové, fylogeneticky velmi stará africká skupina. Z chovatelského hlediska činí největší problémy jejich velikost a dravost. V případě aktuálně dovezených mláďat má jít o bichira Delhaizova (Polypterus delhaizi), který v dospělosti dorůstá až 35 cm. Už malá mláďata, u kterých jsou ještě zřetelně patrné vnější žábry, jimiž malí bichirové po vylíhnutí dýchají, dokážou polknout poměrně velkou rybu – snímky zachycují, jak se malý bichir vypořádal s parmounem Langovým (Crossocheilus langei). Celý proces trval několik minut.
A na závěr ještě dva slíbení bezobratlí:
Všechny snímky v tomto článku byly pořízeny v akvaristické prodejně ZOO Braník v Praze.
