Občas je člověk konfrontován s plynoucím časem tak, až ho to zaskočí. Mně se to stalo právě teď, když jsem zjistil, že jsem poslední článek o zajímavých importech a méně obvyklých rybách v našich akváriích psal před třemi a půl lety. Ne, že bych od té doby žádné takové ryby neviděl a nefotografoval. Jenže žádné z těch focení mi nepřišlo natolik „vydatné“, aby poskytlo materiály na celý článek. A nějak jsem opomněl skutečnost, že několik menších focení dohromady by už na článek vydalo. Nejvyšší čas to napravit. V nepříliš vzdálené budoucnosti se vrátím k rybám, které se k nám dostaly v letech 2015–2017, ale po dlouhé pauze začneme aktuálně. Všechny následující fotografie byly pořízeny v pražské akvaristice ZOO Braník a všechny vyobrazené ryby v této akvaristice plavaly ještě v úterý 4. 9. 2018 večer.
Na začátek naprostá bomba – chalceus kalimský (Pseudochalceus kyburzi) je nádherná tetra ze západní Kolumbie dorůstající velikosti 5–8 cm. Druh byl vědecky popsán před více než 50 lety, v roce 1966, ale v akváriích se objevuje jen sporadicky. Proto je o něm k dispozici jen málo informací, z nichž většina ho přirovnává k tetře císařské (Nematobrycon palmeri). Otázkou je, do jaké míry v tomto případě jde spíše o zbožné přání, založené jednak na tvarové podobnosti, jednak na skutečnosti, že samci si hlídají teritorium, a podpořené ještě vazbami lingvistickými. Své vědecké druhové jméno kyburzi totiž tento druh dostal po švýcarském obchodníkovi s rybami Williamu Kyburzovi, který jako první nachytal v roce 1958 v Kolumbii živé tetry císařské a představil je akvaristům. (Tetra císařská byla sice vědecky popsána už v roce 1911, ale nikdo ji až do konce 50. let neviděl živou.) V roce 2015 publikoval americký chovatel Ariel Bornstein článek v německém časopise Amazonas o svých zkušenostech s chovem a dokonce i odchovem chalceů kalimských. Rozhodně nedává odpovědi na všechny otázky, které by akvaristy zajímaly – autor se např. nikdy nesnažil chovat tyto ryby ve společenské nádrži v kombinaci s jinými obdobně velkými tetrami a první tření chalceů byla zcela neplánovaná a náhodná. Skupinu tří samců a čtyř samic umístil po prvních měsících v menší nádrži a poté, co se ukázalo, že nemohou žít ve společnosti tlamounů ocasolemých (Sarotherodon caudomarginatus), kteří chalcey utlačovali, definitivně do 122 cm dlouhého akvária k dvěma párům perleťovek zlatolesklých (Gymnogeophagus tiraparae) z Uruguaye. Tady je třeba připomenout, že tento druh perleťovek dorůstá délky 10 cm a nevyžaduje vzhledem ke svému původu nijak zvlášť teplou vodu – Bornstein proto v nádrži netopil, teplota vody kolísala v rozmezí 15,5–22 °C, a vůbec šlo o nádrž kdesi v koutě rybárny, které nevěnoval zvláštní pozornost. V ní došlo k opakovaným výtěrům, na které chovatel přišel až po nějaké době, kdy v akváriu našel směsici různě velkých mláďat chalceů. Podstatná a velmi zajímavá pozorování: Dominantní samec chalcea si velmi aktivně a intenzivně chránil značně velké teritorium (více než polovina zmíněné 122 cm dlouhé nádrže), z něhož úspěšně vyháněl i perleťovky. Samice se zdržovaly při okrajích teritoria a dovnitř byly vpuštěny jen při tření. Chalceové se třou do jamek v písku na dně nádrže, jikry mají příchytná vlákna, jimiž jsou k písku přilepena. Samec po vytření jikry v jamce hlídá a přihání k nim břišními ploutvemi čerstvou vodu s kyslíkem. Může mít i několik třecích jamek s jikrami najednou – v takovém případě se střídavě stará o všechny. Čerstvě vylíhlé larvy jsou v jamce, ale později se objevují přichyceny na stropě jeskyně z břidlice nebo květináče v blízkosti původní třecí jamky. Samec hlídá i larvy. Bornstein daleko spíše než k tetrám císařským přirovnává chování chalceů kalimských k tetrám vysokoploutvým (Rhoadsia altipinna). K těmto pozorováním jen systematický dovětek. Na základě dosavadních fylogenetických studií v čeledi tetrovití (Characidae) se nezdá, že by rody Pseudochalceus a Nematobrycon měly být nějak blízce příbuzné. Nejbližším příbuzným rodu Pseudochalceus je zřejmě rod Hollandichthys a dalšími na řadě jsou pak příslušníci podčeledi Rhoadsiinae...
Chalceus kalimský má zcela jedinečnou kresbu tvořenou nepravidelně rozmístěnými okrouhlými skvrnkami zejména v horní části boků, které jsou u mladých jedinců červené a postupně tmavnou do hnědé. Po dosažení pohlavní dospělosti tmavne i základní zbarvení, u mladých jedinců namodralé, u dospělých v horní části boků a na hřbetě žlutohnědé. Pohlaví se pozná po dospění ryb poměrně snadno, samci jsou větší, pestřejší a mají načervenalé ploutve, zatímco u samic zůstávají průhledné.
Podivuhodní jehlounci z jihovýchodní Asie, o nichž se někdy vcelku výstižně říká, že vypadají jako kříženci jehly a koljušky, tvoří samostatnou čeleď jehlounkovití (Indostomidae) v řádu volnoostní (Gasterosteiformes), kam patří například právě naše koljuška. Existují pouhé tři druhy, z nichž dva byly vědecky popsány teprve v roce 1999. Především aktuálně dovezený jehlounek barmský (Indostomus paradoxus), vědecky popsaný v roce 1929 a vyskytující se v Myanmaru (Barmě), se u nás občas objevoval už dříve a dokonce se i úspěšně odchovával. Droboučké, jen 2–3 cm dlouhé rybičky vyžadují drobnou živou potravu, méně ochotně a po přivyknutí berou mraženou (kaluženky – Moina). Vyhovuje jim voda s pH kolem neutrální hodnoty, polotvrdá až tvrdá a zhruba 22–25 °C teplá. Jehlounci by se měli chovat ve skupince alespoň 4–6 jedinců nejlépe v druhové nádrži, případně v kombinaci s krevetkami nebo některými miniaturními druhy ryb (např. razborky rodu Boraras). V málo zarostlých akváriích se drží na dně, vhodnější jsou hustěji rostlinami osázené nádrže, v nichž se pak jehlounci pohybují v celé výšce vodního sloupce. Vytírají se v dutinách a štěrbinách, samec hlídá jikry, pro mláďata jsou jako první potrava ideální trepky, ale zkušenosti ukazují, že určité množství mláďat lze odchovat dokonce i na mraženém vířníku.
Zhruba stejné velikosti jako jehlounek barmský dorůstá kardinálka vietnamská (Tanichthys micagemmae). V tomto případě jde o rybku v posledních letech u nás vcelku běžnou, kterou uvádím z prostého důvodu – abychom si připomněli, jak krásná rybička to je. Její chovatelské nároky jsou uvedeny v článku Kaprovité ryby – Kardinálky a razbory.
Dalším prckem, který se v poslední době dováží pravidelně a postupně už vešel do povědomí akvaristické veřejnosti, je čistě sladkovodní indický čtverzubec Carinotetraodon travancoricus. Miniaturní roztomilé „vrtulníčky“ jsou ryby s výraznou osobností, v tom své daleko větší příbuzné nezapřou. I když k tomu velikostně svádějí, nejsou tito čtverzubci vhodní do miniakvárií. Jako naprosté minimum je třeba počítat na jednoho s 8–12 l vody a zkušenosti ukazují, že ve velkých akváriích se tito čtverzubci cítí líp, zejména pokud bychom chtěli uvažovat i o jejich rozmnožení, které není nereálné. (Zároveň ale v rámci objektivity dodejme, že existují i zprávy o dlouhodobém úspěšném chovu, ba i odchovu tohoto druhu v akváriích o objemu kolem 40 l.) V případě chovu většího počtu jedinců je důležité bohaté prostorové členění nádrže – hustším osázením rostlinami, kořeny i většími kameny. Chov těchto ryb je třeba si předem rozmyslet i z pohledu jejich krmení – je třeba se připravit na to, že čtverzubci vyžadují živou nebo mraženou potravu. Přijímání umělých krmiv (vločky, pelety, tablety) sice některé zprávy, zejména na internetu, uvádějí, nicméně existuje více hodnověrných publikací zkušených akvaristů, kteří uvádějí, že se jim ani po dlouhodobých pokusech čtverzubce na umělá krmiva naučit nepodařilo.
Z běžnějších, dlouhodobě akvaristicky známých druhů připomeňme ještě jeden malý druh, jehož pozorování nikdy neomrzí (samozřejmě v případě, že chováme početnější skupinu, což by u tohoto druhu mělo být pravidlem) – pancéřníček malý (Corydoras pygmaeus). Jde o jednoho ze čtyř druhů tzv. trpasličích pancéřníčků, o nichž si lze více přečíst v článku Pancéřníčci (3).
Další zastávku mezi malými rybami učiníme u druhu, který je v poslední době stále populárnější, byť ještě nemá své vědecké jméno a do akvaristiky vstoupil teprve před pár lety (do Evropy byly tyto rybky poprvé dovezeny v roce 2011). Jde o duhounka rodu Pseudomugil z indonéské části Nové Guineje, který má nejčastější obchodní označení „Red Neon“ (v různých dobách a zemích se používaly i dovětky „Red Orange Neon“, „Neon Orange“ či „Irian“). Občas se objevuje také pod názvem Pseudomugil paskai „Red Neon“, který ale není správný. Duhounek Paskův (Pseudomugil paskai) je platný druh, ale genetické studie ukázaly, že v případě formy „Red Neon“ o tento druh nejde, byť je s ním zřejmě blízce příbuzný. Správné je tedy označení Psudomugil sp. „Red Neon“, případně Pseudomugil cf. paskai „Red Neon“, odkazující na podobnost, nikoli však identitu s druhem Pseudomugil paskai. Ryby dorůstající opět pouze kolem 3 cm je třeba chovat v hejnku, navíc si musíme uvědomit, že jde o ryby aktivní, které rády a neúnavně plavou – opět nic pro miniakvária, minimální objem chovné nádrže by měl být 40–60 l. Chov je bezproblémový, pro úspěšný odchov je však třeba velmi měkká voda. U duhounků je vyvinut nápadný sexuální dimorfismus, patrný už u mladých ryb, byť v plném zbarvení se předvedou až po dosažení pohlavní dospělosti. Samci (na snímku mladý jedinec) jsou sytěji zbarvení, mají větší ploutve a v nich tmavé tečky.
Pseudomugil sp. „Red Neon“ – mladá samice
Věčným příběhem je druhové určování krunýřovců rodu Otocinclus, kteří se díky své neutuchající oblibě dovážejí stále znovu ve velkých množstvích. Problémem nejen u těchto krunýřovců je, že exportéři, importéři ani obchodníci často neznají publikované vědecké práce, které leccos objasňují, a nejsou ochotni měnit své zaběhnuté pořádky. Samozřejmě, existují případy, a není jich málo, kdy pouze na základě viditelných znaků druh ryby určit nelze – a platí to i pro některé druhy rodu Otocinclus. A pak jsou situace, kdy druh určit lze, případně kdy lze přinejmenším vyloučit druhy, které to nejsou. Právě k poslední variantě patří případ ryby na obrázku. Tito krunýřovci byli dovezeni jako Otocinclus huaorani (krunýřovec napský) – a tento druh to zcela jistě není. Základním znakem, na který je nutno se dívat, je v tomto případě kresba na ocasním násadci. Krunýřovec napský patří k druhům, u nichž podélný tmavý pruh na bocích plynule pokračuje do tmavé skvrny na ocasním násadci. U ryby na obrázku je zcela zjevné, že tomu tak není, podélný pruh je na svém zadním konci oddělen od skvrny na ocasním násadci světlou plochou. V takovém případě máme na výběr ze dvou druhů – buď je to krunýřovec belémský (Otocinclus hoppei), nebo krunýřovec moronanský (Otocinclus macrospilus). V tomto případě už rozhodnutí úplně jednoznačné není, k tomu by pomohly počty zubů a destiček ve střední linii těla v části mezi dvěma úseky postranní čáry, nicméně podle tvaru skvrny na ocasním násadci a kresby na hřbetě jde s větší pravděpodobností o krunýřovce moronanského (Otocinclus macrospilus). Základní rozlišovací znaky nejčastěji dovážených druhů rodu Otocinclus jsou shrnuty v článku Krunýřovci (5).
Jinou určovací lahůdkou jsou velmi známé ryby vytrvale dovážené jako Crossocheilus siamensis (parmoun siamský), o němž s trochou nadsázky lze říci, že to je druh, který stvořila, resp. tvrdošíjně udržuje při životě akvaristika. Velmi stručný úvod do této problematiky najdou případní zájemci v článku Kaprovité ryby – Labea, gary a jiní řasožrouti. Podle průběhu postranní čáry a zbarvení oka se u ryb na snímku zdá, že jde o parmouna temného (Crossocheilus atrilimes).
Čím dál problematičtější začíná být mnohdy také určování afrických peřovců, kde situaci komplikuje existence nejrůznějších mezidruhových kříženců, vytvořených nezodpovědnými akvaristy, resp. chovatelskými farmami (viz článek Sumci (6) – Peřovci). Atraktivně zbarvené ryby, jejichž zástupce je na snímku, se dodávají pod pikantním označením Synodontis velifera – pikantním proto, že žádný takový druh neexistuje a nikdy neexistoval. Vypuštěním koncového -a v druhovém jméně dostaneme sice existující druh Synodontis velifer (peřovec velkoploutvý), jenže ten ve skutečnosti vypadá úplně jinak a navíc se do akvárií vůbec nedováží. U vyobrazených ryb jsou dvě možnosti: Mohli by to být mladí peřovci skvrnití (Synodontis eupterus), kteří vypadají podobně, nebo jde o mezidruhového křížence, u kterého je velmi pravděpodobné, že jedním z jeho rodičů byl peřovec skvrnitý. Zájemci o tyto ryby musí v každém případě počítat s tím, že ryby jednak hodně vyrostou (minimálně 15–20 cm), jednak budou postupně ztrácet svou atraktivní kontrastní kresbu a v dospělosti budou šedé s drobnými černými tečkami po těle.
Úžasné menší ryby, které většina akvaristů téměř nebo vůbec nezná, jsou hlaváči rodu Stiphodon vyskytující se především v Indonésii, na Filipínách a v některých dalších zemích jihovýchodní Asie. Jejich určování je rovněž značně obtížné, důležité je zbarvení v dospělosti, situaci komplikuje také značná variabilita zbarvení a kresby těchto ryb závislá do značné míry na jejich momentálním vyladění. Ryby na snímku byly dovezeny jako Stiphodon atropurpureus, což může být správně, ale také nemusí. Velmi podobný je totiž druh Stiphodon semoni a již mnohokrát byla zaznamenána záměna právě těchto dvou druhů. Podle mého názoru jde v případě těchto ryb spíše o Stiphodon semoni, ale jednoznačné to bude až u dospělých ryb v normálně zařízeném akváriu, nikoli v prodejní nádrži. V obou případech jde o ryby dorůstající kolem 5 cm, které se v přírodě živí řasovými nárůsty na kamenech a dřevu, konzumují tedy řasy, sinice a nejrůznější drobné živočichy, kteří v těchto porostech žijí. Velmi rádi mají rozsivky, většinou se vyhýbají vláknitým a štětičkovým řasám. Ryby vyžadují polotvrdou, neutrální až slabě zásaditou vodu o teplotě kolem 23 °C, dobře filtrovanou a prokysličenou, jinak žádné zvláštní nároky nemají.
Mladé sekavky pákistánské (Botia lohachata) jsou velmi atraktivně zbarvené, s věkem ale kontrastní kresbu ztrácejí a v dospělosti jsou bronzově hnědavé jen s nenápadnou trochu tmavší nepravidelnou kresbou. Snímek dospělé sekavky pákistánské i další informace o těchto rybách najdete v článku Sekavky.
Dovezeny byly rovněž dva druhy asijských hrotočelců. Hrotočelec prstenčitý (Macrognathus circumcinctus) je dobře známým druhem, který se v dovozech objevuje už několik desítek let a několikrát byl u nás i úspěšně odchován.
Daleko méně známý je barevně velmi atraktivní hrotočelec zebrovaný (Macrognathus zebrinus), i u něj je ale třeba počítat s tím, že v dospělosti bude celkově tmavší a s méně kontrastní kresbou, než jakou mají mladí jedinci. V přírodě dorůstá délky až 40 cm, v akváriích ale zůstává zpravidla výrazně menší. U všech hrotočelců platí, že se protáhnou jakkoli úzkou skulinou a s oblibou opouštějí akvárium – nádrž proto musí být velmi pečlivě zakryta.
Další rybou, která s oblibou prchá z akvária, dostane-li k tomu příležitost, je bichirek úhořovitý (Erpetoichthys calabaricus). Vzhledově jedinečná ryba, kterou si snad nelze splést s žádnou jinou, dorůstá délky 30–40 cm. Jde o převážně nočního dravce, který vyžaduje hustě zarostlou nádrž a krmení živou či mraženou potravou. V různých pramenech se stále uvádí, že v akváriu ještě nebyl rozmnožen, což není pravda. Už v roce 2009 byla publikována zpráva o úspěšném odchovu včetně fotografií jiker a larev v britském časopise Practical Fishkeeping. Šlo přitom o výtěry, které ve skutečnosti proběhly ještě koncem 90. let minulého století.
Bichirek úhořovitý je jediným zástupcem svého rodu, všichni ostatní bichiři patří do rodu Polypterus, jehož různí zástupci se pravidelně dovážejí rovněž. Jde rovněž o vzhledově atraktivní ryby vhodné ale jen do velkých nádrží. Vzhledem ke své dravosti se mohou kombinovat jen s dostatečně velkými společníky, které nepovažují za kořist. Aktuálně se mezi dovezenými rybami objevil bichir Delhezův (Polypterus delhezi), v dospělosti zhruba 30 cm velký druh patřící k těm atraktivněji zbarveným.
Jeden můj akvaristický kamarád říká, že každá ryba na světě je akvarijní – záleží pouze na velikosti nádrže. V duchu tohoto bonmotu je třeba přistupovat k robalovi nilskému (Lates niloticus) – dovezené ryby jsou ještě označeny dovětkem „marbled“, což je čistě obchodnický trik. Mláďátka (záměrně ty asi patnácticentimetrové klacky označuji touhle zdrobnělinou, protože dospělý robalo dorůstá běžně délky kolem jednoho metru a zaznamenané rekordní úlovky byly dvojnásobné) robalů prostě mramorovou kresbu na svém těle mají, stejně jako hnědavě bronzové základní zbarvení. Ve veřejných akváriích nebo zoologických zahradách se robalové občas chovají v nádržích o objemu přinejmenším několika tisíc litrů, takže pokud máte v podobné nádrži zrovna volné místo, neměly by tyhle ryby uniknout vaší pozornosti.
Po mnoha rybách spíše neobvyklých se sluší skončit nějakými klasickými akvarijními druhy. Razbora červenopruhá (Trigonopoma pauciperforatum) je ichtyologickému světu známa již více než 100 let (vědecky byla popsána v roce 1916) a akvaristickému asi devadesát. Například slavnou knihu Rudolfa Zukala Akvarijní ryby neopustila ani v jednom z osmi vydání, které vyšly ve dvacetiletém rozmezí let 1964–1984. Nikdy to ale nebyl masově chovaný druh a rozhodně ani v oné době nebylo jisté, že bude plavat v každé akvaristické prodejně. Má to svou logiku – od třetího vydání z roku 1976 se totiž u razbory červenopruhé objevil dovětek: „Doposud byly v zajetí málo rozmnožené.“ Problémy s jejím odchovem jsou dva hlavní – rybám se moc nechce v akváriu třít, a pokud už k výtěru dojde (jikry rozptylují volně do jemnolistých rostlin a dále se o ně nestarají, přičemž mají sklon je požírat), vyžadují jikry k úspěšnému vývoji velmi měkkou vodu. Také první potrava pro potěr musí být velmi jemná – nálevníci nebo vířníci.
Razbora červenopruhá byla dlouho známa pod vědeckým jménem Rasbora pauciperforata, v rámci fylogenetické analýzy rodu Rasbora byl v roce 2009 tento druh společně ještě s razborou štíhlou (původně Rasbora gracilis, nyní Trigonopoma gracile) vyčleněn do samostatného rodu Trigonopoma. Zřejmě to není poslední změna, neboť novější genetické studie naznačují, že fylogenetické vztahy v rámci původního rodu Rasbora (včetně už dříve vyčleněných rodů Boraras a Trigonostigma) jsou daleko složitější, než se původně zdálo.
Jinou rybou, kterou „odvál čas“, je pestřenec Thomasův (Anomalochromis thomasi), menší (7–8 cm) západoafrická cichlida vhodná i pro začínající akvaristy. Zjištění, že se stále ještě v chovech udržuje, je více než milé.
A úplně na závěr jeden „příchyt“ neboli, jak říkají němečtí akvaristé, „Beifang“ – prostě ryba, která je zamíchaná do dodávky zcela jiného druhu. Velmi často se to stává u teter, což je i případ dvou ryb na této a následující poslední fotografii. Jde o tetru ouklejotvarou (Aphyocharax alburnus) a shodou okolností o pár – na tomto snímku je samec.
Tetra ouklejotvará – samice.
