Úvod » Články » Krunýřovci (5)

Krunýřovci (5)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 19. 4. 2015

Naposledy ještě na chvíli zamíříme mezi krunýřovce „typu ancistrus“ a představíme si některé velké zástupce z podčeledi Hypostominae v užším smyslu. Nápadný kontrast vůči nim představují drobní krunýřovci „typu otocinclus“, nejen velikostí, ale i způsobem života a chovatelskými nároky. Jedno ale mají tyto skupiny společné – často u nich nevíme, které druhy vlastně chováme.

Z ryb, které zůstanou v podčeledi Hypostominae, pokud z ní vydělíme jako samostatnou skupinu podčeleď Ancistrinae, jsou akvaristicky nejvýznamnější zástupci dvou rodů – Hypostomus a Pterygoplichthys. První z nich má české jméno „hypostomus“, u druhého je to s českým názvem komplikovanější. Počátkem 90. let 20. stol. došlo k rozdělení rodu Pterygoplichthys na tři – část druhů byla přeřazena do obnoveného rodu Liposarcus, část byla zařazena do nově ustaveného rodu Glyptoperichthys a nejmenší část zůstala v původním rodu Pterygoplichthys. Toto uspořádání platilo do roku 2004, kdy byla publikována práce, která vrátila všechny druhy zpátky do jediného rodu Pterygoplichthys. České názvosloví sumců ale vznikalo ještě v době, kdy existovaly tři rody – rody Glyptoperichthys a Pterygoplichthys dostaly české jméno „glyptoper“, ale rod Liposarcus byl nazván „liposarkus“. Dnes, při existenci jediného rodu, by bylo trochu zvláštní, aby část jeho druhů měla jiné české rodové jméno než ostatní, a tak se v tomto případě používání českých jmen vyhneme, byť to plynulosti českého textu příliš neprospívá.

Hypostomus faveolus
© Jaroslav Hofmann

Hned úvodem je třeba upozornit na to, že se příslušníci rodů Hypostomus a Pterygoplichthys až překvapivě často zaměňují. Jejich rozlišení (na rozdíl od určování druhové příslušnosti jednotlivých ryb) je přitom velmi snadné. Hypostomové mají v hřbetní ploutvi pouze sedm (ve výjimečných případech osm) měkkých rozvětvených paprsků, zatímco u druhů rodu Pterygoplichthys je těchto paprsků nejméně deset (velmi výjimečně devět), většinou však 12–14. Podle mých zkušeností je tato záměna víceméně jednosměrná – ryby s více než osmi měkkými paprsky v hřbetní ploutvi (tj. příslušníci rodu Pterygoplichthys) bývají označovány rodovým jménem Hypostomus, opačnou záměnu jsem snad dosud ani nezaznamenal. Důvodem je možná zbarvení – většina druhů rodu Pterygoplichthys má kontrastní kresbu, zpravidla tvořenou černými skvrnami a čarami na světlejším podkladě (vzácněji opačně, tj. světlými skvrnami na tmavém podkladě), zatímco hypostomové bývají až na výjimky zbarveni podstatně nenápadněji, jsou to šedavé či hnědavé ryby s nepříliš kontrastní kresbou tvořenou drobnými tmavšími tečkami. A protože jejich hřbetní ploutev, byť s menším počtem paprsků, je také plošně velká, dochází asi k tomu, že nenápadně šedavě zbarvení krunýřovci dostanou nálepku „hypostomus“, aniž by jim někdo spočítal paprsky.

Hypostomus Boulengerův (Hypostomus boulengeri) patří k občas dováženým, ale nepříliš známým hypostomům
© Jaroslav Hofmann

Hypostomové jsou velmi početnou skupinou středně velkých a větších ryb – nejmenší druhy dorůstají v dospělosti kolem 15 cm, největší kolem půl metru. Počet aktuálně platných druhů se blíží 140, k tomu je třeba připočítat ještě další druhy skrývající se dosud pod L-kódy či obchodními názvy. V akvaristických kruzích se zdaleka nejčastěji objevuje jméno Hypostomus plecostomus (hypostomus guyanský), což však neznamená, že jde opravdu o nejčastěji dovážený a chovaný druh. Opak je pravdou. Hypostomus guyanský je sice typovým druhem svého rodu a znal ho už Carl von Linné, jenže pochází ze Surinamu a Guyany, odkud se akvarijní ryby dovážely a dovážejí výjimečně. Existují názory, podle kterých je skutečný hypostomus guyanský vyobrazen v některých knížkách z 60. a 70. let minulého století, kdy se občas dovážel, ale podle jiných ani tehdy o skutečného hypostoma guyanského nešlo. A tak se dnes pod tímto názvem schovává leccos, od jiných druhů či dosud vědecky nepopsaných forem hypostomů až po zástupce rodu Pterygoplichthys.

Do druhové skupiny Hypostomus-cochliodon zahrnující xylofágní hypostomy patří i atraktivní, teprve v roce 2005 vědecky popsaný druh Hypostomus soniae, dříve známý pod kódem L 137
© Jaroslav Hofmann

Většina hypostomů se druhově určuje velmi špatně, k čestným výjimkám patří třeba v roce 2008 vědecky popsaný Hypostomus faveolus, známý dříve pod kódem L 37, hypostomus žlutavý (Hypostomus luteus) či hypostomus Reganův (Hypostomus regani). Obecně pro hypostomy platí, že základní podmínkou úspěšného chovu je dostatečně velká nádrž s dobře filtrovanou vodou. Jinak jde o chovance vcelku nenáročné, kterým vyhovuje kombinace živočišné a rostlinné potravy. Do rodu Hypostomus se dnes řadí rovněž krunýřovci, kteří dříve tvořili samostatný rod Cochliodon. Jde o skupinu druhů, u nichž tvoří přirozenou součást jejich výživy také dřevo (viz článek Krunýřovci (1)). Tyto ryby, často velmi hezké, s rezavě hnědým základním zbarvením, dorůstají podle druhu délky 20–30 cm a nezbytně vyžadují v akváriu vhodné měkčí kořeny, které mohou ohlodávat.

Několik druhů hypostomů bylo v roce 2001 vyčleněno do samostatného rodu Squaliforma (česky „pakrunýřovec“). Ryby na snímku připomínají nejspíše pakrunýřovce amazonského (Squaliforma emarginata)
© Jaroslav Hofmann

Jestliže u hypostomů varuji, že vyžadují opravdu velké akvárium, pak v případě zástupců rodu Pterygoplichthys musím na rovinu upozornit, že pro většinu akvaristů to vlastně ani akvarijní ryby nejsou. Jen výjimečně se u nich setkáme s druhy, které dorůstají „pouze“ 30–40 cm (např. Pterygoplichthys joselimaianus), většina druhů dosahuje délky 50 cm a více. Naprosté minimum prostoru tak pro ně představuje dvoumetrová nádrž, a to ještě jen pro jednoho jedince. Tito krunýřovci jsou totiž značně teritoriální, a to už od doby dospívání. Při dobrém krmení rostou velmi rychle, dokážou během půl roku přirůst i o 10 cm. Velmi rozdílné jsou zkušenosti s tím, zda a do jaké míry ničí rostliny. Někteří chovatelé je považují za výborné likvidátory řas, kteří si vyšších rostlin téměř vůbec nevšímají, u jiných tyto ryby už od mládí rostliny ožíraly a poškozovaly.

Klasická záměna – některý druh rodu Pterygoplichthys dovezený pod označením „Hypostomus sp.“
© Jaroslav Hofmann

Je pozoruhodné, jak moc začínajících akvaristů si přes veškerá varování a dostupné informace stále znovu kupuje hezká, atraktivně zbarvená několikacentimetrová mláďátka „přísavných sumečků“ do svých šedesáti- či stolitrových akvárií a pak se nestačí divit. Akvaristická diskusní fóra jsou takových případů plná. Samozřejmě, že v tom velkou roli hraje serióznost, resp. neserióznost prodavačů, protože zodpovědný prodavač by krunýřovce rodu Pterygoplichthys neměl začínajícímu akvaristovi do malého akvária vůbec prodat. Nejčastěji se u nás objevuje druh Pterygoplichthys gibbiceps (říkává se mu „krunýřovec velkoploutvý“ či „síťovaný“), jehož mláďata se dovážejí podobně jako v případě několika dalších druhů tohoto rodu z pěstíren v jihovýchodní Asii, takže jsou navíc, bohužel, levná. Odchov druhu Pterygoplichthys gibbiceps v akváriu byl popsán už počátkem 80. let minulého století, dodnes však jde vzhledem k velikosti ryb o jednotlivé případy. Druh se ochotně množí v teplých částech světa (nejen v jv. Asii, ale třeba také na Floridě) v bazéncích pod širým nebem.

Rovněž v případě tohoto mláděte dovezeného pod vůbec nejrozšířenějším označením „Hypostomus plecostomus“ jde o některý z druhů rodu Pterygpoplichthys
© Jaroslav Hofmann

Dalším poměrně často se objevujícím druhem tohoto rodu je Pterygoplichthys pardalis, jehož určení podle vzhledu (kresby) ale není tak jednoznačné jako u Pterygoplichtyhs gibbiceps. U obou uvedených druhů existují také albinotické formy. Albíni Pterygoplichthys gibbiceps mají tělo většinou žlutavé a v ploutvích naznačenu síťovanou kresbu s velkými „skvrnami“. U albínů Pterygoplichthys pardalis bývá tělo světle rezavé a ploutve bez kresby. Právě tyto ryby se velmi často dovážejí pod nesprávným označením Hypostomus sp. „Gold“ nebo dokonce Hypostomus plecostomus „Gold“.

I u albinotické formy označované „Hypostomus plecostomus albino“ jde o rod Pterygoplichthys, forma byla zachycena konkrétně u druhu Pterygoplichthys pardalis
© Jaroslav Hofmann

Vzhledem k uvedenému způsobu množení není divu, že v řadě asijských zemí i na jihu USA a ve Střední Americe tvoří dnes krunýřovci rodu Pterygoplichthys běžnou součást tamní ichtyofauny. Jako invazivní nepůvodní druh sice vůbec nejsou vítáni, ale jejich odstranění z volné přírody není příliš pravděpodobné. Zvláště nešťastným a ničivým se jeví vysazení krunýřovců Pterygoplichthys pardalis ve Střední Americe, kde jim tamní rybáři přezdívají „pez diablo“, ďábelská ryba. Za zmínku pak ještě stojí skutečnost, že ve své původní jihoamerické domovině jsou krunýřovci rodu Pterygoplichthys i Hypostomus běžnými konzumními rybami.

Normálně zbarvený druh Pterygoplichthys pardalis
© Jaroslav Hofmann

Na opačném konci velikostního spektra než krunýřovci, kterými jsme se v tomto článku zabývali dosud, jsou zástupci podčeledi Hypoptopomatinae, zejména nejpopulárnější a nejrozšířenější z nich, krunýřovci rodu Otocinclus, jimž akvaristé něžně přezdívají „otíci“. Dovážené druhy dorůstají velikosti pouze 3,5–4 cm, jsou to mírumilovné a společenské ryby, které bývají aktivní i za světla. Minimální počet jedinců ve skupině je pět až šest, vhodnější deset a více. „Otíci“ jsou jediní takto výrazně sociálně orientovaní krunýřovci. Nezkušení akvaristé mívají sklon pořizovat si třeba po vzoru „ancistrusů“ pouze jednoho nebo dva jedince „na likvidaci řas“, což je ale naprosto špatně a zvyšuje to pravděpodobnost jejich úhynu záhy po pořízení. V případě majitelů nanoakvárií svádí někdy k pořízení nevhodně nízkého počtu „otíků“ také jejich malá velikost. Vzhledem k uvedené správné velikosti skupiny je zřejmé, že „otíci“ nejsou ryby do úplně malých akvárií. Minimální velikost nádrže pro tyto krunýřovce je 50–60 l.

Asi nejčastěji se z velkých krunýřovců rodů Hypostomus a Pterygoplichthys nabízí v obchodech druh Pterygoplichthys gibbiceps
© Jaroslav Hofmann

Zástupci rodu Otocinclus skutečně likvidují zelené řasy, ale v málokterém akváriu je jich dostatek na to, aby rybám stačily jako jediný zdroj potravy. Jinými slovy, „otíci“ se musí krmit stejně jako kterékoli jiné ryby. Jsou to všežravci, kteří potřebují v potravě dostatek rostlinné složky – vhodné jsou proto krmné tablety pro krunýřovce i různé druhy zeleniny, kromě toho přijímají krunýřovci rodu Otocinclus také drobnou živou a mrazenou potravu i umělá krmiva pro všežravé ryby.

Krunýřovec moronanský (Otocinclus macrospilus) s druhově typickou kresbou
© Jaroslav Hofmann
Tato ryba patří pravděpodobně také do druhu Otocinclus macrospilus; podélný tmavý pruh není na zadním konci zcela oddělen od skvrny na ocasním násadci, ale spojovací úsek je nápadně méně intenzivně zbarven. Za povšimnutí také stojí hlava, která je jako u všech „otíků“ porostlá krátkými odontody, ale také bakteriální infekcí napadená ocasní ploutev
© Jaroslav Hofmann

Krunýřovci rodu Otocinclus nejsou vysloveně začátečnickými rybami, i když jejich chov sám o sobě není nijak náročný. Problémem, na který naráží řada akvaristů, je u nich aklimatizace. Často si akvaristé stěžují, že jim všechny nebo přinejmenším část těchto ryb uhynula během několika týdnů po zakoupení. Základem úspěchu je pořídit si kvalitní ryby v dobrém stavu. Musíme si uvědomit, že „otíci“, kteří se u nás prodávají, pocházejí prakticky bez výjimky z jihoamerických importů, hlavně z Brazílie, případně Peru či Kolumbie. Protože jsou malí, mají omezené energetické rezervy – „otíci“ jsou ryby, které potřebují přijímat potravu v malých dávkách velmi často. Po přepravě z Jižní Ameriky bývají hladoví, vystresovaní a k tomu si ještě někdy s sebou přivezou nějaké parazity. Vhodné je proto kupovat ryby, které jsou u obchodníka už nejméně dva týdny, začaly již normálně přijímat potravu a v ideálním případě také byly někde na trase mezi domovinou a maloobchodem odčerveny. Vyhublé „otíky“ s vpadlým břichem nekupujeme! Druhou skutečností, kterou je třeba vzít v úvahu, je to, že „otíci“ nejsou vhodní do čerstvě založeného akvária. Ideální pro ně je dobře udržované zaběhlé akvárium. Dobu, po které je už nádrž pro „otíky“ dostatečně zaběhlá, nelze jednoznačně stanovit, protože závisí na řadě faktorů, které jsou u každého akvária jiné, nicméně vpouštět „otíky“ do akvária založeného pouhý měsíc nebo dva je velmi riskantní a často to pro ně končí fatálně.

Otocinclus cf. hoppei
© Jaroslav Hofmann

V měkčí vodě se „otíci“ docela ochotně třou, a to i ve společenské nádrži, je-li hustěji osázena rostlinami. Samička lepí jikry po jedné či po dvou na pevný podklad po celé nádrži, rodiče se o ně nestarají. Ve společenské nádrži většinou přežije náhodně pár mláďat, při chovu v druhové nádrži je úspěšnost odchovu samozřejmě větší. Profesionální chovatelé se ale těmto krunýřovcům prakticky nevěnují, protože ryby dovážené z volné přírody jsou levnější.

Svou kresbou mimořádně atraktivní a zároveň prakticky nezaměnitelný je druh Otocinclus cocama vědecky popsaný v roce 2004 a před tím v akvaristice známý jako Otocinclus sp. „Zebra“
© Jaroslav Hofmann

Kuriózní situace panuje v označování „otíků“. Většina těchto krunýřovců je dovážena pod označením Otocinclus affinis (krunýřovec jednopruhý), což je sice platný druh, který ale žije na jihu Brazílie, v Paraguayi a Argentině, vypadá úplně jinak než dovážené ryby a v našich akváriích se vyskytuje velmi výjimečně. (Jako perličku je třeba zmínit, že aktuálně platné jméno tohoto druhu je podle hlavních referenčních taxonomických zdrojů Macrotocinclus affinis. V roce 2001 byl totiž pro krunýřovce jednopruhého a krunýřovce pružného – Otocinclus flexilis – ustaven nový samostatný rod Macrotocinclus. Některé novější výzkumy ale naznačují, že situace je komplikovanější a zavedení nového rodu pouze pro zmíněné dva druhy není opodstatněné.) Ve skutečnosti se k nám nejčastěji dovážejí krunýřovec moronanský (Otocinclus macrospilus), krunýřovec belémský (Otocinclus hoppei), krunýřovec stužkovitý (Otocinclus vittatus), občas také krunýřovec drobný (Otocinclus vestitus) a v poslední době docela často i krunýřovec napský (Otocinclus huaorani). Jejich určení není vždy úplně jednoduché, ale na druhé straně určitě ne nemožné. Nejdůležitějšími rozlišovacími znaky (kromě kosterních, které akvaristé nevyužijí) je kresba v zadní části těla a ocasní ploutvi. U O. macrospilus a O. hoppei nepřechází většinou střední tmavý podélný pruh na těle plynule do skvrny na ocasním násadci, ale končí kousek před ní, tj. konec podélného pruhu a skvrna jsou odděleny světlou plochou (existují ale výjimky). Rozdíl mezi těmito druhy pak spočívá v kresbě hřbetu – O. macrospilus má na hřbetě skvrny, zatímco u O. hoppei je hřbet bez kresby. U dalších tří uvedených druhů přechází tmavý podélný pruh plynule do skvrny na ocasním násadci (O. huaorani) nebo až do ocasní ploutve, přičemž výrazná oválná až okrouhlá tmavá skvrna na ocasním násadci nebývá příliš zřetelně vyvinuta (O. vestitus a O. vittatus – tyto dva druhy lze od sebe jednoznačně rozlišit jen podle počtu zubů na čelistech, ale pomoci může, byť ne 100%, kresba v ocasní ploutvi – u O. vestitus je konec podélného pruhu zasahující do ocasní ploutve lemován shora i zdola světlým dvorcem a teprve za ním následuje první ze dvou příčných pruhů v ocasní ploutvi, u O. vittatus první z příčných pruhů v ocasní ploutvi přetíná konec podélného pruhu). I když je dodávka „otíků“ označena některým z uvedených jmen, neznamená to vždy, že jde o jméno správné. Častý bývá také případ, kdy dodávka popsaná jedním jménem obsahuje ve skutečnosti ryby dvou či více druhů. Velmi atraktivní a žádaný je druh Otocinclus cocama, vědecky popsaný teprve v roce 2004 a před tím známý pod obchodním označením Otocinclus sp. „Zebra“, jehož si vzhledem k typické kresbě na těle s jiným druhem splést nelze.

Tyto ryby byly dovezeny pod nesmyslným označením „Otocinclus gigas“ – žádný takový druh neexistuje. Ve skutečnosti jde o nějakého krunýřníčka Hypoptopoma sp.
© Jaroslav Hofmann

Kromě krunýřovců rodu Otocinclus se ze stejné podčeledi občas dovážejí také zástupci rodů Hypoptopoma, Nannoptopoma, Hisonotus, Otothyropsis (např. Otothyropsis piribebuy dříve známý pod obchodním označením Otocinclus sp. „Negros“, „Paraguay“ či LG2) nebo Parotocinclus.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 6/2014.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: