Úvod » Články » Sekavky

Sekavky

Hofmann Jaroslav, publikováno: 16. 1. 2014

Po kaprovitých rybách nastává čas, abychom si představili jejich nejbližší příbuzné, kteří patří spolu s nimi do řádu máloostní a mezi nimiž najdeme řadu aktuálně velmi často dovážených a mezi chovateli stále hojněji se vyskytujících akvarijních ryb.

Řád máloostní (Cypriniformes) je vůbec nejpočetnější skupinou primárně sladkovodních ryb na světě – patří do něj přes 320 rodů a více než 3200 druhů. Ichtyologové ho dělí na dvě velké skupiny (podřády). Do jednoho podřádu patří jediná, zato velmi početná čeleď kaprovití (Cyprinidae). Strávili jsme s ní celý rok – první článek o kaprovitých akvarijních rybách vyšel v Chovateli 2/2012, poslední v minulém čísle. Druhý podřád je systematicky značně složitější a patří do něj větší počet čeledí, který se v minulosti různě měnil, stejně jako se měnilo samotné vymezení těchto čeledí a jejich jména. V současné době se všeobecně přijímá model založený na výsledcích řady molekulárně genetických studií několika skupin autorů, publikovaných zhruba v letech 2005–2009, na něž navázal těsně před koncem roku 2012 svým rozsáhlým shrnutím celé skupiny Maurice Kottelat. Podle nich patří do tohoto druhého podřádu máloostných ryb (vědecky se jmenuje Cobitoidea) celkem deset čeledí. Přehlednost situace trochu komplikuje fakt, že ustavení některých nových čeledí není přijímáno bezvýhradně. Ne vždy jsou však odmítány všechny tyto diskutabilní čeledi najednou, takže výsledkem je stav, kdy se v různých dílech můžeme setkat s různým počtem čeledí od pěti až po deset. Pro akvaristy nemají tyto obecné úvahy význam, snad jen s jednou poznámkou: z celé skupiny nejčastěji chované sekavky rodů Botia a příbuzných (Chromobotia, Syncrossus, Yasuhikotakia atd.) tvoří nově samostatnou čeleď Botiidae, kterou někteří autoři stále řadí jako podčeleď Botiinae do čeledi sekavcovití (Cobitidae).

Sekavka nádherná – mladý dospělec
© Jaroslav Hofmann
Sekavka nádherná – mláďata v této velikosti se dovážejí a prodávají v obchodech
© Jaroslav Hofmann
Kresba sekavek nádherných není uniformní, jak by se mohlo zdát při zběžném pohledu na ryby. Tvar i šířka černých pruhů se mohou u různých jedinců dost značně lišit, občas se objevují i různě tvarované černé skvrny na žlutých plochách mezi černými pruhy
© Jaroslav Hofmann

Velmi rozdílné názory panují na postavení čeledi pakaprovcovití (Catostomidae), o které se podrobněji zmíníme na konci článku v příštím čísle. Některé výsledky naznačují, že měla společné předky s kaprovitými, jiné zase, že s druhým podřádem. Celkově můžeme ve zjednodušující zkratce uzavřít, že máloostné ryby tvoří dvě velké skupiny – jedna, kam patří (zatím) jediná velmi početná čeleď kaprovití (aktuálně se do ní řadí i několik málo druhů rodu Psilorhynchus tvořícího dříve samostatnou čeleď), druhá, kam patří větší počet čeledí ryb „sekavco-mřenkoidních“, a někde mezi nimi relativně malá skupina pakaprovcovitých.

Tyto sekavky byly dovezeny pod označením Botia histrionica (sekavka myanmarská), zřejmě však jde o mezidruhové křížence, možná s B. lohachata (sekavka pákistánská)
© Jaroslav Hofmann
V tomto případě by mohlo jít opravdu o sekavku myanmarskou, ale korektní je označení Botia cf. histrionica
© Jaroslav Hofmann

V tomto a následujícím článku si představíme akvaristicky zajímavé zástupce podřádu Cobitoidea, tedy zejména sekavce, sekavky, mřenky, přísavníky, sevelie a balitory. S jednou maličkou skupinou z tohoto podřádu jsme se již seznámili dříve, konkrétně v Chovateli 8/2012, kde jsme v souvislosti s řasožravými kaprovitými rybami zmínili také ryby přísavkovité (čeleď Gyrinocheilidae).

Sekavka pákistánská – mladý jedinec
© Jaroslav Hofmann
Sekavka pákistánská – dospělec
© Jaroslav Hofmann
Tyto ryby se u nás objevily pod označením Botia lohachata, ale odlišnost jejich kresby od typické kresby tohoto druhu, představené na předchozích snímcích, je značná. Jistou podobnost lze nalézt např. se sekavkou zelenopruhou, ale také třeba s druhem Botia udomritthiruji, který byl vědecky popsán teprve v roce 2009
© Jaroslav Hofmann

Začneme sekavkami a na úvod musíme vysvětlit ještě jeden názvoslovný problém, který je provází v jazyce českém. Tradičně se rybám původně jediného rodu Botia, z něhož v průběhu doby byly některé druhy vyčleněny do rodů jiných, říkalo česky „mřenky“. Ničemu to nevadilo, protože až do 90. let 20. století tvořila celý podřád oněch „sekavco-mřenkoidních“ ryb (Cobitoidea) jediná čeleď sekavcovití (Cobitidae). Během 90. let vedly nové výsledky k tomu, že tato také značně velká čeleď byla rozdělena na dvě – k sekavcovitým přibyli nově mřenkovití (Balitoridae). A tady začal problém, protože by bylo divné a matoucí, kdyby se ryby z čeledi sekavcovití jmenovaly mřenky, když existuje čeleď mřenkovití, kam nepatří. Proto nové české názvosloví ryb zavedlo v roce 2002 pro rody Botia, Chromobotia atd. nové rodové jméno „sekavka“. I když je to už více než deset let, mnozí akvaristé pro ně stále používají termín „mřenka“, který je trochu zavádějící, neboť se k nám v mezičase začaly dovážet i „skutečné“ mřenky. S termínem „mřenka“ si ale osud v podobě vývoje vědeckých názorů zahrává i dál. Z původní jediné čeledi mřenkovití (Balitoridae) se během pár let stalo čeledí několik (viz výše). Kdybychom vyšli z předpokladu, že „nejmřenkovatější mřenky“ jsou ty, mezi které patří také u nás žijící mřenka mramorovaná (Barbatula barbatula), pak jde o čeleď Nemacheilidae – té by mělo patřit jméno „mřenkovití“ a čeleď Balitoridae by měla nést jméno jiné, zřejmě balitorovití, neboť rod Balitora je česky „balitora“.

Sekavka zdobená se síťovitou kresbou
© Jaroslav Hofmann
V případě tohoto starého jedince v nepříliš dobrém výživovém stavu se síťovitou kresbou by mohlo jít o sekavku zdobenou nebo pákistánskou
© Jaroslav Hofmann

Nejprve si připomeňme, že nejen sekavky, ale všechny ryby z podřádu Cobitoidea jsou až na drobné výjimky, o nichž se zmíníme u konkrétních druhů, rybami dna. Na dně žijí, ve dně hledají potravu, ryjí v něm, někdy se do něj i částečně zahrabávají. Vyhovuje jim proto jemnější substrát, který hlavně nesmí být ostrý. Dalším důležitým prvkem zařízení nádrže jsou úkryty, přizpůsobené velikosti chovaných ryb. Většinou jsou to ryby kontaktní, takže jeden úkryt využívá několik jedinců zároveň. Vhodné je, aby úkrytů bylo v nádrži více, ryby je střídají a při pohybu mezi nimi jsou častěji vidět. Předpokladem úspěšného chovu je také kvalitní voda s nízkým obsahem rozpuštěných dusíkatých sloučenin. Vhodné jsou nádrže alespoň několik měsíců zaběhlé, sekavky, mřenky a spol. si nepořizujeme hned do čerstvě založeného akvária jako první ryby.

Sekavka Kubotaova – mladý jedinec
© Jaroslav Hofmann
U sekavek Kubotaových se stejně jako u některých dalších druhů sekavek mění kresba s věkem, což ztěžuje jejich správné určování – na tomto snímku je také mladší jedinec, ale jeho kresba má již blíže ke kresbě dospělců než u ryby na předchozím snímku
© Jaroslav Hofmann

Sekavky jsou z hlediska pozorování života v akváriu rybami vysloveně zábavnými, nicméně své přirozené chování předvedou jen tehdy, mají-li vytvořeny adekvátní podmínky. Především jsou to ryby skupinové, které potřebují být v kontaktu s dalšími příslušníky svého druhu. Minimální počet jedinců jednoho druhu, který si pořizujeme, je 5–6, lepší je ale ještě větší skupina. Dostatečně početná skupina dokáže otupit i někdy u některých druhů se vyskytující projevy agresivity vůči jiným obyvatelům nádrže – u sekavek rodů Botia, Chromobotia a Yasuhikotakia nebývají nijak dramatické (trochu jinak je tomu u rodu Syncrossus, k němuž se dostaneme níže), omezují se spíše jen na jakési pošťuchování spolubydlících a oždibování ploutví, ale třeba u sekavky Morletovy (Yasuhikotakia morleti) nebo sekavky pákistánské (Botia lohachata) se občas objevují. A pokud je v nádrži chována sekavka jediná, případně jenom dvě, pravděpodobnost takového chování stoupá u většiny druhů. S počtem chovaných ryb ovšem souvisí prostor, který sekavky potřebují – logicky jde o plochu dna, výška vodního sloupce je jim vcelku jedno. Menší druhy, které dorůstají velikosti od 7 do 11–13 cm vyžadují nádrž minimálně 120 cm dlouhou (lépe 150 cm) a 40 cm širokou. Pro větší druhy, které dorůstají 15, 20 nebo ještě více centimetrů, je pak třeba akvárium alespoň 150–200 cm dlouhé. Sekavky bývají dost citlivé na infekci kožovcem (tzv. krupička), proto je třeba, aby byly co nejméně vystavovány jakémukoli stresu, který obecně snižuje imunitu ryb.

Sekavka proužkovaná (Botia striata) je svou velikostí (8–9 cm), mírnou povahou a atraktivním vzhledem jednou z nejvhodnějších sekavek pro chov ve společenském akváriu
© Jaroslav Hofmann

Kromě dříve uvedených projevů plynoucích spíše z nedostatečných sociálních kontaktů jsou sekavky mírné ryby, které se dají kombinovat s klidnými, přiměřeně velkými rybami z nejrůznějších skupin. U větších sekavek je dobré se vyhnout příliš maličkým rybkám, které by mohly považovat za kořist. Při společném chovu s velmi živými, natož agresivními rybami hrozí, že se budou sekavky bát a prakticky neopustí svůj úkryt, což není žádoucí. Právě kvůli jakémusi „uklidnění“ sekavek se doporučuje chovat s nimi nějaké menší klidnější ryby třeba i v druhové nádrži – když sekavky vidí, že jiné ryby v poklidu plavou po akváriu, ochotněji opouštějí své skrýše.

Sekavka zelenopruhá (Botia dario) je blízkou příbuznou sekavky proužkované
© Jaroslav Hofmann

Krmení sekavek je bezproblémové, jsou to všežravci s převahou masité stravy, berou ochotně živou a mrazenou potravu i umělá krmiva, která spadnou na dno. Ve velké oblibě mají sekavky drobné plže, které velmi obratně vytahují z ulit – okružáky, levatky či plovatky dokážou v nádrži zlikvidovat velmi účinně, poradí si i s piskořkami, ale v tomto případě hlavně s většími jedinci. K vodě ještě doplňme, že většině druhů vyhovuje měkčí, mírně kyselá až neutrální, o teplotě 24–28 °C a mírně proudící, silnější výtok z filtru je výhodou.

Sekavka malá
© Jaroslav Hofmann

Asi nejznámějším druhem vůbec je sekavka nádherná (Chromobotia macracanthus), která žije na Sumatře a Borneu. Obě populace se mírně odlišují zbarvením – sekavky ze Sumatry mají prsní a břišní ploutve červené a ocasní násadec u kořene ocasní ploutve je zbarven světle, žlutooranžově. Jedinci z Bornea mají v prsních a břišních ploutvích významný podíl černé barvy, hlavně břišní ploutve mohou být někdy celé černé, a zadní část ocasního násadce je tmavší, našedlá. U tohoto druhu je třeba navzdory, nebo spíše právě kvůli jeho atraktivitě a relativně snadné dostupnosti varovat, že zrovna on není úplně nejvhodnější rybou do společenského akvária chovatele, který se sekavkami, natož vůbec s akvaristikou, nemá moc zkušeností. Sekavka nádherná v akváriu běžně dorůstá k 20 cm (zaznamenáni jsou i jedinci větší, až 30 cm dlouzí, ale po dosažení zhruba 20 cm se růst výrazně zpomaluje), takže se hodí jen do opravdu velkých nádrží. Navíc je to ryba dlouhověká, běžně se dožívající 15, někdy i 20 let (a rekordně ještě daleko víc). Její nákup je proto třeba důkladně zvážit, protože je spojen s dlouhodobým závazkem péče.

Sekavka žlutoploutvá (Yasuhikotakia modesta) není v dospělosti příliš atraktivně zbarvena
© Jaroslav Hofmann

Už koncem 80. a počátkem 90. let se u nás opakovaně podařilo sekavky nádherné rozmnožit po předchozí hormonální stimulaci rodičovských ryb. Tímto způsobem se tento druh u nás, na Slovensku či v Rusku množí i dnes, ale z hlediska celkového počtu sekavek nádherných, které se každoročně na světě prodají, jde jen o zlomek produkce. Naprostá většina těchto ryb se dováží i k nám z jihovýchodní Asie a pochází především z přírodních odchytů. Stále stoupající požadavek na množství těchto ryb vedl ke změně strategie odchytu – na Sumatře se přistoupilo k tomu, že se slovují obří hejna larev ihned po rozplavání a následně se larvy odchovávají do prodejní velikosti mladých ryb.

Sekavka příčnopruhá (Syncrossus hymenophysa)
© Jaroslav Hofmann

I v Asii se už ale začaly používat ke stimulaci tření také hormonální preparáty – u sekavek se to týká zatím více jiných druhů, ale v menší míře už i sekavky nádherné. Velký problém představuje skutečnost, že z jakýchsi ne zcela zřejmých důvodů začali v jihovýchodní Asii cestou hormonální indukce tření vznikat u sekavek mezidruhoví kříženci, kteří se exportují do Evropy zpravidla pod označením jednoho z rodičovských druhů, což pak relativizuje možnost správného druhového určení i u čistokrevných jedinců. Problém u několika druhů sekavek spočívá totiž v tom, že mladí jedinci si jsou velmi podobní a vzhledově se ryby různých druhů začínají odlišovat až v dospělosti, často teprve ve vyšším věku. Týká se to hlavně skupiny příbuzných druhů, kterou tvoří sekavka myanmarská (Botia histrionica), sekavka pákistánská (Botia lohachata), sekavka zdobená (Botia almorhae – některé názory považují dokonce sekavku pákistánskou a zdobenou za jeden druh), sekavka ganžská (Botia rostrata) a sekavka Kubotaova (Botia kubotai).

Sekavka ostrohlavá (Sinibotia superciliaris)
© Jaroslav Hofmann

Z častěji chovaných sekavek zaslouží zmínku ještě nejmenší z nich, většinou jen 5–6 cm velká (známí jsou ale i jedinci osmicentimetroví) sekavka malá (Ambastaia sidthimunki). V přírodě se vyskytuje jen na malém území v povodí řeky Mae Klong v západním Thajsku a v povodí řeky Ataran v hraniční oblasti mezi Thajskem a Myanmarem. Kdysi to byla nejhojněji exportovaná sekavka z Thajska, pak na určitou dobu téměř zmizela. Důvodem byl výrazný pokles jejích stavů v přírodě, takže druh začal být chráněn a jeho vývoz byl zakázán. Prakticky všichni jedinci dovážení dnes do Evropy pocházejí z hormonálně indukovaného tření na farmách v jihovýchodní Asii. Vzhledem ke své velikosti se sekavka malá hodí i do nádrží už zhruba stolitrových a dá se výborně kombinovat s dalšími malými druhy ryb. S oblibou občas proplouvá i volnou vodou a usedá pak často ne na dno, ale na různé dekorace (kořeny, velké kameny) v nádrži. V evropských akváriích už byl druh několikrát rozmnožen, ale vždy víceméně náhodně. Naposledy o takovém odchovu, kdy se začaly spontánně třít importované ryby ještě v karanténní nádrži, referovali Evers a Nigl v roce 2010. U sekavky malé a ještě u podobné sekavky černopruhé (Ambastaia nigrolineata) si musí akvaristé zvyknout již na druhou změnu rodového jména. Zprvu patřily oba druhy do rodu Botia, pak byly přeřazeny do rodu Yasuhikotakia a z něj nyní byly na základě nových poznatků vyňaty do nového samostatného rodu Ambastaia.

Sekavka protáhlá (Leptobotia elongata)
© Jaroslav Hofmann

Závěrem si ještě připomeňme, že v posledních letech se stále častěji začínají v evropských akváriích objevovat také některé sekavky rodů Syncrossus, Leptobotia a Sinibotia. Zejména to platí o zástupcích rodu Syncrossus z pevninské jv. Asie, Sumatry a Bornea. Jsou to vzhledově velmi atraktivní sekavky, které však dorůstají podle druhu délky od 15 až do 30 cm a vykazují vyšší agresivitu než zástupci rodů, o kterých jsme hovořili dosud. Hodí se jen do velkých nádrží zkušenějších akvaristů. V případě endemických jihočínských (a u rodu Leptobotia také severovietnamských) zástupců dalších dvou rodů jde zatím spíše o první vlaštovky, někdy navíc obtížně druhově určitelné. Rybám vyhovuje trochu nižší teplota (20–22 °C), u rodu Leptobotia je třeba se informovat o velikosti konkrétního druhu, rod zahrnuje druhy deseticentimetrové i půlmetrové. Zástupci rodu Sinibotia dorůstají vesměs jen kolem 10 cm a vyžadují větší proudění vody, protože pocházejí z horských říček.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 3/2013. Pro vydání na AQUATABu byl doplněn o další fotografie.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: