Akvaristicky nejvýznamnější druhy menších středoamerických kančíků, nepřesahujících v dospělosti velikost zhruba 15–17 cm, nalezneme v rodech Amatitlania, Thorichthys a Cryptoheros.
K vůbec nejznámějším patří kančík příčnopruhý (Amatitlania nigrofasciata) dorůstající 8–15 cm. Ideální je chov jednoho harmonizujícího dospělého páru v druhové nádrži o objemu kolem 100 l. Problémem pak ale může být, jak udat velké množství mláďat (v jednom tření bývá 100–300 jiker). Podobně jako u jiných kančíků, i u kančíka příčnopruhého je nejvhodnější ponechat výběr páru na přírodě. To ale předpokládá pořídit si větší počet mláďat, přinejmenším pět nebo šest. Když se vybere první pár, vzniká znovu problém, kam s ostatními jedinci. V nádrži o objemu minimálně 300 l lze uvažovat i o společném chovu více ryb. Je však třeba se smířit s jejich neustálými souboji, jež mohou postupně vést až k úhynu těch nejslabších. V ještě větším akváriu (500–600 l) se dá kombinovat několik dospělých párů různých druhů kančíků přibližně stejné velikosti (nejlépe od každého druhu jeden pár). Měly by to ale být druhy co nejvzdáleněji příbuzné (a vzhledově odlišné), neboť u kančíků je známa řada mezidruhových křížení, o kterých se podrobněji zmíníme v příštím článku.
Odhlédneme-li od těchto komplikací, patří kančík příčnopruhý k velmi snadno chovatelným i množitelným rybám. Na vodu je velmi nenáročný, snáší měkkou i velmi tvrdou (i když nejspokojenější je v polotvrdé), mírně kyselou i slabě alkalickou, o teplotě 22–26 °C. Nádrž stačí bez rostlin, protože běžné druhy zasazené v substrátu dna ryby záhy vyryjí. Pokud chceme nějaké rostliny u kančíků mít, volíme buď plovoucí, nebo mohutně zakořeněné v květináčích. Bezproblémové je i krmení, v přírodě jde o všežravce živící se převážně drobnými bezobratlými, v akváriu přijímají téměř jakoukoli živou či mrazenou potravu i umělá krmiva. Pohlaví se u kančíků rodu Amatitlania rozezná v dospělosti podle toho, že samci jsou větší než samice, mají mohutnější a protáhlejší hřbetní a řitní ploutev, trochu strmější sklon čela a někdy se jim tvoří alespoň v náznaku čelní hrbol. Samice jsou především v době námluv a péče o potomstvo kontrastněji zbarvené.
Kančík příčnopruhý se vytírá na volný pevný substrát, méně často i do dutin (např. položený květináč). Samice se stará o výtěr, odstraňuje z jiker nečistoty, ovívá je, později vodí potěr, zatímco samec většinou hlídá třecí teritorium. Rodičovský pár se často stará ještě o mláďata ve velikosti 2–3 cm. Neoddělovat mláďata od rodičů zbytečně brzy je jedním ze způsobů, jak trochu zpomalit jejich velký třecí apetit. Kromě normálního divokého zbarvení se u kančíků příčnopruhých vyskytuje také xantorická forma (bělavé, nažloutlé či narůžovělé tělo, černé oči) a již více než 10 let se čas od času objevuje v nabídce také forma stříkaná, původně označovaná po vzoru podobných barevných forem u některých afrických tlamovců z jezera Malawi „marmelade cats“ a v poslední době spíše OB, což je označení převzaté od mbuny příčnopruhé (Maylandia zebra), kde vzniklo jako zkratka z anglického Orange Blotched či Orange Black (což je trochu paradoxní, uvážíme-li, že oranžová barva se u kančíka příčnopruhého rozhodně nevyskytuje). Nabídku kromě vyšlechtěných barevných forem rozšiřují čas od času ještě přírodní formy lišící se poněkud svým zbarvením od té základní – příkladem může být forma Ometepe Island z malého ostrova v jezeře Nikaragua, která se vyznačuje velmi světlým šedým základním zbarvením. Jinak se chová úplně stejně jako základní forma.
Kolem 10–12 cm dorůstá také kančík zelenooký (Amatitlania sajica). Mimo dobu tření bývají tyto ryby relativně klidné a především vůči jiným druhům nepříliš útočné, v době rozmnožování je však především jejich vnitrodruhová agresivita značná. Pro chov jednoho sladěného páru stačí nádrž o objemu kolem 50 l. Tento druh nemá rád výměnu příliš velkého množství vody najednou (především kvůli chlóru) a potřebuje dobře prokysličenou vodu, jinak je stejně nenáročný jako kančík příčnopruhý. Vytírá se nejraději do dutin, často na strop jeskyňky.
Z rodu Thorichthys je nejznámější největší druh, kančík červenohrdlý (Thorichthys meeki), dorůstající velikosti 15–17 cm. Svými chovatelskými nároky se nijak výrazně neodlišuje od kančíka příčnopruhého, chování rodičů při péči o potomstvo se přibližuje rodičovské rodině. Vskutku impozantní je u tohoto druhu pohled na hrozícího samce v době tření. Samec svěšuje jasně červené hrdlo a roztahuje skřele s falešnými očními skvrnami na okrajích, čímž opticky významně zvětšuje obrys své hlavy a vyvolává dojem daleko většího tvora, než jakým ve skutečnosti je. Rozdíl mezi pohlavími se u ryb rodu Thorichthys pozná podle toho, že samci jsou větší, s mohutnějšími ploutvemi a často sytěji zbarvení.
V posledních letech se u nás objevují i další, rovněž velmi hezky zbarvené druhy jako kančík podobný ( Thorichthys affinis), kančík zlatý (Thorichthys aureus) nebo kančík skvrnoploutvý (Thorichthys maculipinnis). K posledně jmenovanému druhu patří také ryby dovážené dříve pod názvem Thorichthys ellioti – podle nejnovějších výzkumů je tento druh totožný s dříve popsaným druhem Thorichthys maculipinnis. Chovatelsky se tito další zástupci rodu Thorichthys nijak významně neliší od kančíka červenohrdlého.
V rodu Cryptoheros zůstaly po všech taxonomických změnách pouze tři druhy, z nichž ani jeden se u nás nechová příliš často. Starší akvaristé asi nejlépe znají kančíka hrbohlavého (Cryptoheros spilurus), který ale postupně přešel do kategorie ryb, které „odvál čas“. Barevně zajímavější je kančík červenoploutvý (Cryptoheros cutteri) a především teprve před 10 lety vědecky popsaný kančík chetumalský (Cryptoheros chetumalensis), který ale na svou šanci u našich akvaristů pořád ještě čeká.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 3/2017. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
