Kromě pestřenců, kterým jsme se věnovali v předchozím článku, se ze západoafrických cichlid patřících do vývojové skupiny (tribu) Chromidotilapiini chovají v akváriích také další zajímavé druhy, i když jejich dovozy bývají nepravidelné.
Všechny druhy řazené v současnosti do rodu Benitochromis (česky „larvotlamka“) patřily v minulosti do rodu Chromidotilapia (česky „vejcotlamka“), což je stav, který nalezneme v akvaristické literatuře až do začátku 21. stol. Revize, která některé druhy vyjmula do nově vytvořeného rodu Benitochromis a v níž byly zároveň popsány i tři nové druhy tohoto rodu, byla ve vědeckém tisku publikována v roce 2001 a od té doby postupně proniká i mezi akvaristy. Přesto se stále ještě lze setkat s tím, že některé velkoobchody nabízejí např. druh Benitochromis nigrodorsalis pod jeho dávným označením Chromidotilapia finleyi „Moliwe“.
Do rodu Benitochromis patří aktuálně šest druhů menších cichlid, které dorůstají délky 10–12 cm. Vyskytují se hlavně v Kamerunu, některé druhy zasahují do Rovníkové Guineje a severního Gabonu. České rodové jméno „larvotlamka“ bylo bohužel zvoleno velmi nešťastně. Z šesti druhů je pouze jediný, larvotlamka Batesova (Benitochromis batesii), skutečně larvofilní. Pár se vytírá do dutiny, kde samice pečuje o jikry, zatímco samec hlídá třecí teritorium. Po vylíhnutí larev je bere samice do tlamy. Po rozplavání pak potěr vodí oba rodiče. Ostatních pět druhů rodu Benitochromis je ovofilních, tj. jikry jsou brány do tlamy hned po nakladení. Jako první je bere zpravidla samice, ale od druhého dne si je rodiče stejně jako později larvy několikrát denně vyměňují. Tento způsob rozmnožování je velmi vděčný na pozorování a mohl by přispět k většímu rozšíření těchto ryb v akváriích. Jedinou komplikací v chovu je poměrně vysoká vnitrodruhová agresivita, kvůli níž vyžadují ryby rodu Benitochromis větší nádrže, alespoň metr dlouhé, dobře osázené rostlinami a s různými dalšími úkryty. Pouze larvotlamka Batesova vyžaduje na tření velmi měkkou vodu, ostatní druhy se třou i ve vodě polotvrdé až tvrdé, a dokonce i mírně zásadité. Například na typové lokalitě již zmíněného druhu Benitochromis nigrodorsalis (larvotlamka černohřbetá) byla naměřena při teplotě 26,5 °C vodivost vody 222 μS/cm a pH 8,0.
České jméno „vejcotlamka“ pro rod Chromidotilapia už „sedí“ daleko lépe, ačkoli také ne stoprocentně. Z 11 platných druhů rodu Chromidotilapia jde v 10 případech opravdu o ovofilní tlamovce, u kterých rodiče berou do tlamy jikry ihned po vytření. Většinou jde o biparentální tlamovce, tj. oba rodiče se v nošení jiker a larev střídají. U vejcotlamky gabunské (Chromidotilapia kingsleyae), která je polygamní, nosí potomstvo pouze samice. Naopak vejcotlamka Güntherova (Chromidotilapia guntheri) a vejcotlamka cavallijská (Chromidotilapia cavalliensis) patří k těm nemnoha druhům tlamovců, u nichž jikry a larvy inkubuje v hrdelním vaku pouze samec. (Dlužno dodat, že v přírodě ne vždy existují absolutní pravdy. A tak nepřekvapí, že slavný brněnský akvarista a publicista Rudolf Zukal psal v článku o vejcotlamce Güntherově, který vyšel v německém časopise DATZ v roce 1966, o nezdařeném odchovu, při němž inkubovali jikry oba rodiče.) Jeden druh, v roce 2002 vědecky popsaná vejcotlamka muzejní (Chromidotilapia mrac), je však larvofilní a způsob jejího rozmnožování je podobný jako u larvotlamky Batesovy.
Většina druhů vejcotlamek dosahuje velikosti 10–12 cm, nejmenší vejcotlamka malá (Chromidotilapia nana) dorůstá jen kolem 8 cm, největší vejcotlamka gabunská 14–18 cm. Akvaristicky zdaleka nejznámější je vejcotlamka Güntherova, která se vyskytuje na poměrně velkém území od Sierry Leone a Guineje až po Kamerun. Ryby z kamerunského kráterového jezera Barombi Koto (leží asi 25 km jihozápadně od známějšího jezera Barombi Mbo) se považují za samostatný poddruh, navíc kriticky ohrožený, ale vzhledem k absenci zřetelných morfologických rozdílů mezi tímto poddruhem Chromidotilapia guntheri loennbergi a nominotypickým poddruhem Chromidotilapia g. guntheri je otázkou, zda jde opravdu o poddruh nebo jen o jednu z populací vejcotlamky Güntherovy. V přírodě byla na několika lokalitách obývaných vejcotlamkou Güntherovou naměřena shodně vždy velmi měkká voda, ale s rozdílným pH (podle lokality v rozmezí 5,5–7,5). V akváriu však tyto ryby prospívají velmi dobře i ve vodě polotvrdé až tvrdé.
Drobné cichlidky rodu Nanochromis pocházejí z povodí Konga a v žádném případě to nejsou ryby vhodné pro začátečníky. Byť dorůstají podle druhu jen 5–9 cm, vyžadují velké nádrže se spoustou úkrytů. Důvodem je značná vnitrodruhová agresivita. Často je třeba podřízené jedince z nádrže odlovit, protože jinak by jim hrozila smrt. Jeden pár některého z malých druhů, jako je třeba cichlidka proměnlivá (Nanochromis transvestitus), se dá chovat samostatně i v malé nádrži o objemu zhruba 50 l, je však třeba pozorně hlídat jak kvalitu vody, tak chování ryb. I u páru, který se spolu již úspěšně třel, třeba i několikrát, může totiž náhle dojít k změně v chování a ryby mohou začít být vůči sobě agresivní. Dalším důvodem, proč tyto ryby nelze doporučit začínajícím akvaristům, je kvalita vody. Cichlidky rodu Nanochromis obývají v přírodě extrémně měkké vody, většinou o nízkém pH a prakticky neměřitelné alkalitě. Podobné prostředí vyžadují i v akváriu, zejména pro tření. Například pro cichlidku proměnlivou musí mít voda pH maximálně 6, raději 5 či méně.
Všechny cichlidky rodu Nanochromis se vytírají do dutin, jikry a larvy hlídá samice, po rozplavání vodí a brání potěr oba rodiče. V současnosti se u nás nejčastěji objevuje cichlidka proměnlivá, ale chovají se i další druhy, např. cichlidka modrá (Nanochromis parilus) či cichlidka skvělá (Nanochromis splendens) a také některé vědecky dosud nepopsané formy, dovážené zpravidla pod názvem lokality původu. U cichlidky proměnlivé jsou samice zbarveny daleko pestřeji a nápadněji než samci. Právě podle tohoto obráceného sexuálního dichromatismu oproti většině ryb byl tento druh pojmenován.
Velmi zvláštními a vzácnými chovanci v akváriích jsou cichlidky rodu Teleogramma. Známo je pět druhů, které všechny žijí v povodí Konga a jsou si navzájem velmi podobné. Kuriozitou je, že nejnověji v roce 2015 popsaný druh Teleogramma obamaorum byl pojmenován na počest tehdejšího amerického prezidenta Baracka Obamy a jeho manželky Michelle (cichlidka Obamových). Všechny cichlidky rodu Teleogramma jsou výrazně reofilní druhy, které žijí v prudce tekoucích vodách, peřejích a kataraktech, kde se zdržují individuálně v různých štěrbinách a dutinách. Tomuto způsobu života odpovídá i jejich vzhled – mají podlouhlé, velmi štíhlé tělo, droboučké šupiny a chybí jim plynový měchýř.
V akváriu vyžadují obdobné podmínky, především velké množství úkrytů v podobě různých dutin a škvír, neboť míra vnitrodruhové agresivity je u těchto individualistů značná. Silné proudění vody je výhodou, ne však nutností. Vytírají se do dutiny, kde pouze samice hlídá jikry a larvy až do rozplavání, zatímco samec brání teritorium. Anton Lamboj publikoval zajímavé pozorování, podle kterého v akváriu probíhá odchov mláďat tímto způsobem pouze v případě intenzivně proudící vody. Pokud je voda v akváriu klidná, jsou larvy umisťovány do jamky v substrátu mimo dutinu a na jejich hlídání se v menší míře podílí i samec. Nejčastěji se v akváriích objevuje cichlidka pulcovitá (Teleogramma brichardi), ale vzhledem ke značné podobnosti všech druhů se nabízí otázka, zda je to ve skutečnosti vždy tento druh.
Na závěr povídání o západoafrických cichlidách se musíme ještě zmínit o několika málo zástupcích tribu Haplochromini, velmi početné skupiny cichlid, která se vyskytuje především ve velkých východoafrických jezerech (zejména Malawi a Viktoriino jezero, v menší míře též Tanganika), ale také jinde ve východní, jižní i severní Africe. Někteří její zástupci ale žijí rovněž v Konžské demokratické republice. V několika jezerech na jihovýchodě této země se vyskytuje tlamovec Nicholsův (Psuedocrenilabrus nicholsi), jehož samci jsou vzhledově velmi atraktivní. Druh dorůstající velikosti 8–10 cm patří k typickým ovofilním maternálním tlamovcům. Samice posbírá ihned po vytření všechny jikry a inkubuje je sama až do vypuštění rozplavaného potěru, samec se na péči o potomstvo nepodílí. Chovatelsky jsou tito tlamovci nenároční, jedinou komplikací je u nich vyšší vnitrodruhová agresivita. V tomto směru jsou na tom o trochu lépe další dva druhy stejného rodu, které se každý v několika poddruzích vyskytují ve východní, jižní a jihozápadní Africe – tlamovec pestrobarevný (Pseudocrenilabrus multicolor) rovněž s velmi hezky zbarvenými samci a vzhledově poněkud fádnější tlamovec modravý (Pseudocrenilabrus philander). Navzdory tomu, že jsou tlamovci rodu Pseudocrenilabrus v akvaristice známi dlouhá desetiletí, nechovají se příliš hojně, což je škoda, protože jde o ryby vhodné i pro začátečníky. Barevně velmi atraktivní jsou rovněž samci tlamovce Brauschova (Haplochromis brauschi), endemita z jezera Fwa a okolí v centrální části Konžské demokratické republiky. Někteří ichtyologové doporučují psát rodové jméno tohoto druhu v jednoduchých uvozovkách ('Haplochromis'), jiní řadí druh do rodu Thoracochromis. Ryby dorůstají velikosti 12–14 cm a rozmnožují se stejným způsobem jako tlamovci rodu Thoracochromis. U nás se objevily před 10 lety, ale v běžné nabídce ryb se prakticky neobjevují.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 10/2019.
