Poslední akvaristicky významnou skupinou západoafrických cichlid je tribus Chromidotilapiini, z něhož se nejvíce chovají někteří pestřenci rodu Pelvicachromis.
Západoafričtí pestřenci rodu Pelvicachromis se vyznačují pestrými barvami a velikostí nepřesahující vesměs 10 cm, u některých druhů dosahující pouze 8 cm. Není proto divu, že patří k dobře známým akvarijním rybám, které se u nás chovají už dlouhé desítky let. Trochu se ale v čase mění chované formy, neboť většina druhů vytváří četné lokální formy, jež se odlišují v různé míře svým zbarvením a kresbou. Všichni tito pestřenci se vytírají do dutin (květináč, skořápka kokosového ořechu), přičemž dávají přednost co možná nejmenšímu vstupu, jímž se samec, který je v páru větší, sotva protáhne. Samice klade jikry zpravidla na strop a stěny dutiny, po vytření je hlídá, ovívá a odstraňuje neoplozené, zatímco samec už do třecí dutiny zpravidla znovu nevstupuje a hlídá třecí teritorium. Když rozplavaný potěr dutinu opustí (přibližně 8–10 dnů po tření), přidává se samec k samici a společně s ní hejno potěru vodí a hlídá. Samci jsou větší a mají delší protažené špičky hřbetní a řitní ploutve. Samice jsou ale barevnější, zejména v době námluv. Typické je pro ně červené až fialové či fialovomodré zbarvení břicha. Stejně zbarvené mají i břišní ploutve, které přikládají k břichu a roztahují, takže opticky zvětšují jeho objem, čímž se snaží samci naznačit, jak moc jsou připraveny ke tření a zaplněny zralými jikrami.
V přírodě žijí tito pestřenci v pomalu tekoucích menších řekách a potocích, často s měkkou až velmi měkkou a mírně kyselou vodou. Především některé formy nejčastěji chovaného pestřence červeného (Pelvicachromis pulcher) tolerují v akváriu i pro rozmnožování vodu trochu tvrdší, nicméně by měla být nanejvýš polotvrdá, s celkovou tvrdostí do 10 °N. Některé severokamerunské populace druhu Pelvicachromis kribensis (viz dále) tolerují zase mírně zásadité pH zhruba do hodnoty 7,5. Teplota pro chov vyhovuje v rozmezí 24–26 °C, pro tření je ideální ji zvýšit na 27–28 °C. Mnozí akvaristé při odchovech pestřence červeného zaznamenali měnící se poměr pohlaví u odchovaných mláďat v závislosti na pH vody. Toto pozorování bylo potvrzeno i vědeckými experimenty, poprvé už před více než 30 lety. S klesajícím pH vody stoupá v potomstvu podíl samců. Hodnota pH ale není jediným určujícím faktorem, takže nikdy nedojde k situaci, že by v potomstvu byli jedinci pouze jednoho pohlaví.
Dalšími dvěma akvaristicky známými druhy jsou pestřenec zlatový (Pelvicachromis taeniatus) a pestřenec mnohobarvý (Pelvicachromis subocellatus), přičemž zejména první z nich byl v minulých desetiletích dovezen v řadě různých lokálních forem označovaných zpravidla jménem lokality, resp. vodního toku, odkud forma pochází. Právě u ryb označovaných dříve jako pestřenec zlatový musíme dnes ale být při určování druhu pozorní a opatrní. V roce 2014 publikovali Lamboj a kol. revizi skupiny Pelvicachromis-taeniatus, jejímž výsledkem byl popis jednoho nového druhu a revalidace (znovuuznání platnosti) taxonu Pelvicachromis kribensis. Starší akvaristé si možná vzpomenou, že toto jméno, resp. jeho podobu Pelmatochromis kribensis znají – od 50. až do 70. let 20. stol. se takto označoval v akvaristické literatuře pestřenec červený. Například ve slavných Zukalových Akvarijních rybách se správné vědecké jméno pestřence červeného objevilo až ve třetím vydání z roku 1976. Akvaristické použití jména „kribensis“ pro pestřence červeného bylo ovšem způsobeno záměnou, protože ve vědecké literatuře nebylo toto jméno nikdy spojováno s druhem P. pulcher, nýbrž s druhem P. taeniatus. Původ této záměny lze vysledovat ke dvěma standardním dílům německého akvaristického písemnictví od Hanse Freye z 50. let.
Závěry uvedené revize z roku 2014 jsou následující:
- Jméno Pelvicachromis taeniatus zůstává pouze pro populace z Beninu a Nigérie. Ukázalo se, že s výsledky molekulárně genetických studií výborně korespondují rozdíly ve zbarvení, zejména ocasní ploutve samců. Samci „skutečných“ pestřenců zlatových z Beninu a Nigérie mají v dolní polovině ocasní ploutve na okraji černý lem a pod ním tenčí světlý submarginální proužek, v horní polovině ocasní ploutve bez okrajového lemu pak různý počet tmavých skvrn na světlém podkladu, z nichž 1–3 mají často podobu podélných pruhů dosahujících až na konec ploutve.
- Endemická populace z kamerunské řeky Wouri byla popsána jako samostatný druh Pelvicachromis drachenfelsi. Kresba v ocasní ploutvi samců je jedinečná – v dolní polovině obdobné lemy jako u P. taeniatus, ale v horní polovině tenký světlý okrajový lem, pod ním silnější černý submarginální pruh a žádné tmavé skvrny.
- Pro všechny další kamerunské populace byl revalidován druh Pelvicachromis kribensis (i když je možné, že populace z řek Moliwe a Nyong představují další samostatný druh, což ale vyžaduje podrobnější studium). Samci druhu P. kribensis nemají v ocasní ploutvi žádný světlý ani tmavý okrajový lem ani submarginální proužek.
Po revizi komplexu Pelvicachromis-taeniatus následovala v rodu Pelvicachromis ještě jedna změna. V roce 2015 byla publikována práce dokládající, že tento rod ve stávající podobě není monofyletickou skupinou. Proto byl pro vývojovou linii, zahrnující tři druhy pestřenců vyskytujících se od Libérie po Guineu a odlišujících se od ostatních příslušníků rodu delším tělem se špičatější hlavou, přítomností příčných pruhů na těle za určitého vyladění a rozdíly v počtu a uspořádání očnicových kostí, ustaven v roce 2016 samostatný rod Wallaceochromis. Patří do něj tři druhy, z nichž se v akváriích nepříliš často objevuje jediný, už v roce 1916 vědecky popsaný pestřenec žlutý (Wallaceochromis humilis).
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 9/2019. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
