Úvod » Články » Tilápie a hrbohlavci

Tilápie a hrbohlavci

Hofmann Jaroslav, publikováno: 29. 10. 2019

České jméno „tilápie“ se používá pro větší množství ryb, které podle nejnovějších výzkumů patří do několika vývojových linií. S některými akvaristicky významnými druhy tilápií jsme se seznámili už minule, dnes si představíme zbytek spolu s pozoruhodnými hrbohlavci.

Tilápie namibijská
© Jaroslav Hofmann
Tilápie Sparrmanova
© Jaroslav Hofmann

Po vyčlenění mnoha druhů tilápií do samostatných rodů zůstalo v původním rodu Tilapia pouhých sedm druhů. V akváriích se neobjevují příliš často, ačkoli v některých případech jde o ryby nepříliš velké a vzhledově zajímavé. Platí to například pro tilápii namibijskou (Tilapia guinasana), která má navíc status kriticky ohroženého druhu. Pochází z jediného jezera Guinas v Namibii, vysazena byla ještě do jezera Otjikoto ležícího asi o 20 km východněji a do několika malých přehradních nádrží zadržujících vodu pro zemědělské zavlažování, kde ale není nijak chráněna. Jezero Guinas vzniklo zřícením stropu krasové jeskyně a má plochu jen něco přes 0,6 ha. Navzdory mimořádně omezenému areálu výskytu je známo asi šest barevných forem těchto tilápií. Dorůstají maximální velikosti 14 cm, jsou to všežravci, kteří ale dávají přednost rostlinné potravě. Vyhovuje jim polotvrdá až tvrdá, neutrální až slabě zásaditá voda o teplotě kolem 24 °C. Vytírají se na pevný podklad, na péči o potomstvo se podílejí oba rodiče, kteří vytvářejí rodinu typu otec–matka. O jikry a larvy bezprostředně pečuje samice, zatímco samec hlídá teritorium. Kromě odčerpávání vody na závlahu představují v přírodě pro tilápii namibijskou největší nebezpečí introdukované druhy ryb, zejména tlamoun mosambický v jezeře Otjikoto a také tilápie Sparrmanova (Tilapia sparrmani). Tento až 25 cm dorůstající druh, který se vzácně rovněž chová v akváriích a má ze všech „pravých“ tilápií největší areál výskytu (žije v téměř celé jižní části afrického kontinentu od Konga a Angoly až po Jižní Afriku), se totiž s tilápií namibijskou může křížit za vzniku plodného potomstva.

Tilápie okavanžská
© Jaroslav Hofmann

Občas se v akváriích objevuje rovněž tilápie okavanžská (Tilapia ruweti), která se kromě delty Okavanga vyskytuje také v povodí horního Zambezi, v jižních přítocích Konga, v jezeře Mweru a okolních řekách. V mnoha ohledech jsou to téměř ideální akvarijní ryby. Samci dorůstají pouze 10–11 cm, samice jen kolem 8 cm. Jsou to nenároční všežravci, kterým se velmi dobře daří v běžné vodovodní vodě, tření lze vyvolat zvýšením teploty na 28–30 °C. Vytírají se na pevný podklad, ve všech úkonech souvisejících s péčí o potomstvo se oba rodiče střídají (rodičovská rodina). Opakovaně bylo pozorováno, že v prvních dnech po rozplavání potěru bere v případě hrozícího nebezpečí samec mláďata na několik minut do tlamy a pak je znovu vypouští do vody.

Hrbohlavec africký patří k druhům, jejichž samci mají na hlavě nápadný čelní hrbol
© Jaroslav Hofmann
Hrbohlavec africký – samec
© Jaroslav Hofmann
Hrbohlavec africký – samice
© Jaroslav Hofmann

Ne zcela jasné zůstává vývojové postavení dvou druhů tilápií vyčleněných nově (ale zřejmě ne definitivně) do tribu Pelmatolapiini. Zatímco až 40 cm velká tilápie rovníková (Pelmatolapia cabrae) se v akváriích snad nikdy nechovala, jméno tilápie Mariiny (Pelmatolapia mariae) nezní zejména starším akvaristům úplně cize. Ryby žijí v západní a střední Africe od Pobřeží slonoviny po Kamerun, ale dorůstají délky až 35 cm, což je pro běžná akvária přece jen příliš mnoho. Jde o všežravce, kteří dávají přednost rostlinné potravě, vytírají se na pevný nechráněný substrát a vytvářejí rodičovskou rodinu. V jejich domovině se tyto tilápie běžně konzumují, ale vesměs jde o ryby lovené, nikoli odchovávané v akvakultuře. Zřejmě akvaristické dovozy stály za vznikem naturalizovaných populací tohoto druhu v USA a v Austrálii, kvůli komerčnímu chovu v akvakultuře byla tilápie Mariina kdysi dovezena do někdejšího Sovětského svazu. Na Floridě vznikla zajímavá situace, protože jako přirozený prostředek k regulaci značně se množících tilápií tam byl v polovině 80. let minulého století dovezen jiný nepůvodní druh, jihoamerická cichlida ocasooká (Cichla ocellaris). Výsledkem je, že oba druhy tam žijí dodnes v úspěšně fungující rovnováze mezi predátorem a kořistí. V akváriích se tilápie Mariina objevuje v poslední době jen zřídka.

Hrbohlavec Tinantův – mladý samec
© Jaroslav Hofmann
Hrbohlavec Tinantův – dospělý samec s mohutným čelním hrbolem
© Jaroslav Hofmann
Hrbohlavec Tinantův – mláďata v prodejní velikost
© Jaroslav Hofmann

Poslední akvaristicky zajímavou skupinu tilápií v širokém smyslu (tribus Steatocranini) tvoří hrbohlavci rodu Steatocranus. Aktuálně zahrnuje tento rod devět platných druhů, z nichž několik se v akváriích objevuje poměrně pravidelně. Všichni hrbohlavci žijí na dně, resp. těsně nade dnem v rychle tekoucích vodách, často se vyskytují například v oblasti peřejí. K tomuto způsobu života jsou přizpůsobeni – mají nízké štíhlé protáhlé tělo a u jednotlivých druhů v různém stupni redukovaný plynový měchýř. Dospělým samcům se na hlavě vytváří čelní hrbol, u některých druhů velmi nápadný, menší hrbol mohou mít i samice. Chovatelsky jde o ryby dost nenáročné, vhodné i pro začátečníky. Intenzivně proudící voda v nádrži není podmínkou úspěšného chovu, pokud je splněn požadavek těchto ryb na čistou vodu s nízkým obsahem dusíkatých látek, jaká je typická pro jejich domovinu. Znamená to pořídit si kvalitní filtr a pravidelně část vody měnit. Hrbohlavci nejsou příliš velcí, u většiny druhů dosahují samci délky 10–15 cm, samice zůstávají zhruba o 2 cm menší. Přesto ale vyžadují prostornější nádrže, především z hlediska plochy dna. Ideální jsou akvária o délce alespoň 100 cm. Hrbohlavci potřebují členitý interiér s nejrůznějšími dutinami, jeskyňkami apod., které využívají jako úkryty a také jako třecí místa. Preferovaná potrava se u různých druhů poněkud liší, což si přiblížíme dále.

Zdaleka nejrozšířenější v akváriích je hrbohlavec africký (Steatocranus casuarius), který se v Evropě chová už od konce 50. let minulého století. Patří k druhům s největším čelním hrbolem, který často mívají, byť trochu menší, i dospělé samice, a s nejvíce redukovaným plynovým měchýřem, takže se ryby pohybují trhavými přískoky. Žije v povodí středního a dolního Konga, v přírodě se živí především řasami, které spásá z kamenů a ponořených kusů dřeva i s nejrůznějšími drobnými bezobratlými žijícími v jejich porostech. V akváriu přijímají nejrůznější živočišnou i rostlinnou potravu, důležitý je pro ně vyšší obsah balastních látek v potravě. Samci dorůstají do 12 cm, samice jen kolem 8 cm. Pár se stará o mláďata velmi dlouho, tvoří rodinu typu otec–matka.

Hrbohlavec Irvineův – samec
© Jaroslav Hofmann
Hrbohlavec Irvineův – samice
© Jaroslav Hofmann

V posledních asi 15 letech se u nás objevují i další druhy hrbohlavců. Po hrbohlavci africkém se zřejmě nejčastěji chová hrbohlavec Tinantův (Steatocranus tinanti). Pochází ze stejné oblasti jako předchozí druh, oproti němuž je v průměru asi o 2 cm delší, ale s nižším, štíhlejším tělem. Dospělí samci se vyznačují rovněž velkým čelním hrbolem, který působí v kontrastu s velmi štíhlým tělem o to nápadněji. V přírodě se hrbohlavec Tinantův živí převážně planktonem, který se vznáší ve vodě a rychlý proud ho přinese hrbohlavcům přímo k tlamě. Občas se v akváriích objevuje rovněž hrbohlavec hrbohlavý (Steatocranus gibbiceps), který se v přírodě živí především plži. Pochází ze stejné oblasti jako oba předchozí druhy, velikostí i vzhledem se podobá hrbohlavci africkému. Vzhledově odlišný je hrbohlavec Irvineův (Steatocranus irvinei) z povodí horního toku Volty v Ghaně, jediný dosud známý hrbohlavec, který nežije v povodí Konga. Od ostatních hrbohlavců se liší i jinak – jako jediný má šupiny na skřelích a nápadně delší horní čelist než dolní, také lépe plave. Má velmi štíhlé tělo, samci dorůstají až 17 cm, samice kolem 12 cm. Jak kvůli větší velikosti, tak i proto, že je aktivnějším plavcem a vykazuje vyšší vnitro- i mezidruhovou agresivitu než ostatní hrbohlavci, vyžaduje velkou nádrž s početnými možnostmi úkrytů.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 6/2019.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: