V minulém čísle jsme se seznámili se základními chovatelskými nároky terčovců a některými často se opakujícími otázkami, které jsou s jejich chovem spojeny. V tomto článku se stručně podíváme asi na nejsložitější otázku, která je dnes s terčovci spojena. Kolik druhů terčovců existuje a jak se jmenují?
Většina akvaristů stále zná stav, který vycházel z revize amerického ichtyologa Schultze publikované v roce 1960. Tato revize vydržela v platnosti více než 40 let a prakticky ve veškeré české i cizojazyčné akvaristické literatuře vydávané od 60. let 20. stol. až do začátku 21. stol. najdeme terčovce popsané a pojmenované podle ní. Šlo o dva druhy terčovců, dělící se dál celkem do čtyř a od roku 1981 pěti poddruhů, které se od sebe rozlišovaly v zásadě jen na základě fenotypu (vzhledu) a oblasti výskytu. Jedním druhem byl již zmíněný terčovec červený s poddruhy Symphysodon discus discus a Symphysodon discus willischwartzi (tento poddruh byl popsán v roce 1981 Burgessem a oprávněnost jeho existence byla pak často zpochybňována), druhým Symphysodon aequifasciatus s poddruhy S. ae. aequifasciatus – terčovec zelený, S. ae. axelrodi – terčovec hnědý a S. ae. haraldi – terčovec modrý. Bez ohledu na systematickou kategorii je podstatná skutečnost, že v přírodě existují čtyři základní vzhledové skupiny terčovců – červení, zelení, hnědí a modří. (Pozor ale na záměnu pojmů – ve výkladu o přírodních formách myslíme označením „červení“ terčovci příslušníky druhu S. discus, zatímco jinak termín „červený terčovec“ nebo „plošně červený terčovec“ znamená jednu z vyšlechtěných chovatelských forem, o kterých ještě bude řeč.)
V letech 2006 (Ready a kol.) a 2007 (Bleher a kol.) byly krátce po sobě zveřejněny dvě práce zabývající se taxonomií a pracující již s molekulárně genetickými daty, které byly mezi akvaristy poměrně hojně diskutovány a jež vnesly do jejich myslí docela slušný chaos, neboť pro jedny a ty samé ryby používaly různé názvy. Když ale odhlédneme od jmen (vysvětlení, proč je pro určité ryby použito v daném případě určité jméno, je pro laiky bez alespoň základní představy o zoologické taxonomie zcela nesrozumitelné a nemá smyslu se jím trápit), zjistíme, že obě skupiny autorů tvrdí totéž: Existují tři druhy terčovců – jedním jsou „červení“ neboli „praví“ terčovci (Symphysodon discus – na jejich jménu se nic nemění), druhým „zelení“ terčovci, kteří žijí, trochu zjednodušeně řečeno, v západní části areálu výskytu rodu Symphysodon (podle Readyho Symphysodon tarzoo, podle Blehera Symphysodon aequifasciatus), a třetím „hnědí“ a „modří“ terčovci dohromady, kteří žijí ve střední a východní části areálu (podle Readyho Symphysodon aequifasciatus, podle Blehera Symphysodon haraldi). Rozlišení hnědých a modrých terčovců podle vzhledu není vždy jednoduché, na některých lokalitách se obě tyto formy vyskytují společně. Situaci dále komplikuje fakt, že v některých oblastech zřejmě občas dochází i ke spontánnímu mezidruhovému křížení modrých nebo hnědých terčovců s terčovcem červeným.
Další práce jiné výzkumné skupiny, které postoupily v molekulárně genetickém studiu terčovců ještě do větší hloubky a byly zveřejněny v letech 2008 (Fariasová a Hrbek) a 2011 (Amadoová, Fariasová a Hrbek), už zdaleka takovou odezvu mezi akvaristy nezaznamenaly. Přitom přinášejí výsledky hodné pozornosti. Podle nejnovějších výzkumů se zdá, že správné by bylo rozdělit terčovce dokonce na pět druhů: „červení“ (včetně ryb označovaných v minulosti jako poddruh willischwartzi), „zelení“, „hnědí“, „modří“ a „skupina Xingu“, což jsou terčovci z dolního toku řek Tocantins a Xingu, kteří v minulosti pouze na základě vzhledu nikdy jako samostatná skupina vyčleňováni nebyli.
Případné ustanovení nových druhů a jejich pojmenování je záležitostí budoucí revize, k níž dříve či později zcela jistě dojde. Terčovci z přírody se dovážejí pod označením lokality, z níž pocházejí, což je správné. V poslední době se za ní často objevuje ještě nějaká další charakteristika, odlišující různě zbarvené jedince z jedné řeky či jezera, např. Nhamundá Rosé, Royal Blue Nhamundá Maracanha nebo Rio Mutum Royal Green. Od přírodních forem je třeba odlišovat formy vyšlechtěné, obdařené často podobnými názvy, ale bez označení lokality.
Na soutěžních výstavách, kde se terčovci posuzují, zařazují se podle zbarvení a kresby do výstavních tříd. Jejich počet není stabilní a závisí na pořadateli. Přírodní formy se řadí buď všechny do jedné třídy, nebo do čtyř tříd (zvlášť „Heckelové“, zelení, modří a hnědí). Šlechtěné formy se v minulosti dělily až do 11 výstavních tříd, v poslední době bývá jejich počet spíše nižší. O nepříliš ujasněné koncepci, resp. o bezbřehé variabilitě šlechtěných forem svědčí i změny, kterými prochází jejich klasifikace na evropských šampionátech terčovců v Dortmundu. Na 2. ročníku, který se konal v říjnu 2014, byly šlechtěné formy vystavovány v sedmi třídách: pruhovaný tyrkys (např. formy červený tyrkys, pruhovaný tyrkys v užším smyslu, briliantový tyrkys), plošně modrá (např. Cobalt Blue, plošný tyrkys, Blue Diamond), červená (Marlboro, San Merah, Virgin Red, Red White, Red Pigeon ad.), jemně vzorovaná (formy jako známý Snake Skin – „hadí kůže“), hrubě vzorovaná (Pigeon Blood, Checkerboard apod.), tečkovaná (červeně tečkovaný Snake Skin, Leopard apod.) a konečně otevřená třída, kam se tradičně řadí všechny ryby nezařaditelné do žádné jiné třídy (např. albíni, White Swan, Yellow White). Na 3. ročníku v říjnu 2016 bylo osm tříd šlechtěných forem: vzorovaná a pruhovaná s hnědým základem (včetně Snake Skin), vzorovaná a pruhovaná se žlutým základem, plošně modrá, plošně červená, červeně tečkovaná zelená, červeně tečkovaný Snake Skin, albíni celoplošní a vzorovaní, otevřená třída.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 3/2016. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie a textově doplněn.
