Velcí kančíci jsou v mnoha případech opravdu nádherné ryby – krásně zbarvené, s monumentálními tělesnými proporcemi a širokou škálou zajímavých projevů chování. Jejich velikost však do značné míry limituje uplatnění těchto ryb v našich akváriích.
Všechno, co jsme v minulém článku napsali o životních zvycích a projevech menších druhů kančíků, platí i pro většinu těch velkých. Předělávání interiéru nádrže k obrazu svému, ničení rostlin, agresivita vnitrodruhová i vůči jiným druhům ryb – a k tomu ta velikost. Přesto existují akvaristé, kteří na tyto ryby nedají dopustit. Oprávněně. Pokud mají k dispozici vyhovující podmínky, patří k nejfantastičtějším akvarijním rybám vůbec.
Velikost těchto ryb se pohybuje podle druhu zhruba od 20 cm až do půl metru. Čtyřiceti- nebo padesáticentimetrové ryby (např. kančík dravý – Petenia splendida, kančík Dowův – Parachromis dovii, kančík třískvrnný – Amphilophus trimaculatus) se uplatní hlavně v obřích nádržích veřejných akvárií, ale poměrně početná je skupina druhů, jejichž příslušníci dorůstají 20–35 cm. A o jejich chovu lze reálně uvažovat i v bytových podmínkách. Jeden pár se dá dlouhodobě chovat už v nádrži o objemu zhruba 300 l, i když větší je lepší. Problémem ale je, že i zpočátku harmonický pár se po určité době může „rozhádat“ a stále se stupňující spory zpravidla končí smrtí jedné ryby, přičemž zdaleka neplatí, že tím slabším jedincem musí být vždycky samice. Extrém v tomto směru představuje třeba kančík Salvinův (Trichromis salvini), u něhož často proběhnou v klidu jen tři nebo dokonce dvě tření, po nichž následuje konec jakékoli harmonie (a u tohoto druhu většinou zabití samice samcem). Existují ale i opačné výjimky – třeba kančík čokoládový (Cincelichthys pearsei) je ryba klidná až mírumilovná. Obecně platí, že pravděpodobnost vzniku rozmíšek mezi členy páru velkých kančíků se sníží, pokud mají ryby nějakou další „zábavu“, působí na ně nejrůznější další podněty a nejsou odkázány jen na neustálý kontakt se svým partnerem. Zabavit ryby se dá například tím, že se krmí několikrát denně v malých dávkách. Také pomalé pohyby chovatele před akváriem upoutají pozornost ryb – stačí, když akvarista při pozorování nádrže k ní přibližuje a zase oddaluje obličej. Vynikajícím zdrojem neustálých podnětů jsou pochopitelně spoluobyvatelé, jenže to se posouváme do kategorie obřích nádrží, jež nebývají v domácnostech většinou realizovatelné. Zkušenosti z veřejných akvárií ale hovoří jasně – v opravdu velkých nádržích s členitým interiérem se dá bez problémů chovat společně větší počet dospělých párů několika druhů kančíků, kteří se v takových podmínkách i třou a vyvádějí mladé. V bytovém akváriu se nabízí jiná možnost (použitelná samozřejmě i pro malé druhy kančíků, kterým jsme se věnovali minule) – umístit do prostorné nádrže pokud možno najednou nebo krátce po sobě několik mladých jedinců několika druhů podobně velkých a temperamentních kančíků. V této „směsce“ se po kratší době ustaví hierarchie a ryby mohou poměrně dlouho vzájemně koexistovat. Velmi pravděpodobně porostou pomaleji a méně, než kdyby se páry chovaly samostatně, zřejmě se ani nebudou v takové společenské nádrži třít. Na tření je však možné pár, který se vybere, odlovit do samostatné nádrže, i když každý zásah do nastolené hierarchie znamená novou tvorbu sociálního žebříčku, a tedy období rozmíšek a soubojů.
K nejmenším (většinou kolem 20 cm) a nejoblíbenějším mezi většími druhy patří kančík nikaragujský (Hypsophrys nicaraguensis), vytvářející dvě přírodní barevné formy, červenou a zelenou. Z vývojového hlediska patří do příbuzenstva malých amphilophinních detritivorů reprezentovaných mj. známými rody Amatitlania a Cryptoheros, jež jsme si představili minule. Jen o málo větší (20–25 cm) je kančík perleťový (Rocio octofasciata), kterému se v angličtině říká Jack Dempsey podle slavného amerického boxera z 20. let 20. stol. (I podle tohoto pojmenování lze usuzovat, a správně, na vlastnosti těchto ryb.). Od 80. let minulého století je u tohoto druhu známa tyrkysově modrá barevná forma označovaná jako „Blue Dempsey“ či „Electric Blue Dempsey“. Poprvé se objevila v roce 1982 u dnes již zesnulého argentinského akvaristy Hectora Luzarda a údajně jde o přírodní mutaci. Teprve ke konci 90. let se dostala do USA, do Evropy pak ve větší míře až po roce 2000. Příčina tohoto pomalého šíření vzhledově velmi atraktivních ryb spočívá v omezené reprodukční schopnosti modré formy. Z tření dvou modrých jedinců se totiž nedaří odchovat žádné potomstvo – pár se vytře, ale buď se jikry přestanou vyvíjet, nebo se sice alespoň z jejich části vylíhne plůdek, ale ten není životaschopný. Gen pro modré zbarvení je recesivní a jedinou možností odchovu modré formy je křížení modrého jedince s normálně zbarveným. Pokud je normálně zbarvený jedinec heterozygotní a nese gen pro modré zbarvení, je zhruba polovina mláďat z tohoto křížení modrá. Jestliže je ale normálně zbarvený jedinec homozygotní a gen pro modré zbarvení nenese, je veškeré potomstvo z křížení s modrým jedincem normálně zbarvené a modří jedinci (zhruba 25 %) se objeví až v druhé generaci, která vzejde ze spojení dvou ryb z první generace.
Některé další druhy velkých kančíků, které se čas od času objevují v akváriích, představujeme na fotografiích. V souvislosti s kančíky je ale třeba zmínit ještě jednu zajímavost – mnohé druhy se spolu úspěšně kříží za vzniku životaschopného potomstva, které už ale samo ve většině případů nebývá plodné, nebo se plodnost kříženců s každou další generací výrazně snižuje a ve třetí či čtvrté generaci mizí úplně. Už před mnoha desetiletími byla v akváriích zaznamenána náhodná nechtěná křížení v té době nejčastěji chovaných druhů – kančíka příčnopruhého (Amatitlania nigrofasciata) a kančíka hrbohlavého (Cryptoheros spilurus), případně kančíka příčnopruhého a kančíka zelenookého (Amatitlania sajica). Především kančík příčnopruhý figuroval i v mnoha dalších zaznamenaných kříženích, například s kančíkem červenohrdlým (Thorichthys meeki), kančíkem modroskvrnným (Herichthys carpintis), ba dokonce kančíkem managujským (Parachromis managuensis).
V posledních třiceti letech se ale na trhu objevují i dva typy záměrných kříženců kančíků, kteří mají svůj původ ve velkoodchovnách v jihovýchodní Asii. Nejprve se v polovině 80. let objevily a během první poloviny 90. let do USA a Evropy začaly šířit tzv. papouščí cichlidy neboli „red parrots“ (doslova „červení papoušci“). Své označení dostaly ryby podle tvarově zdeformovaného těla, především pak podle zmenšení a zúžení tlamky do podoby papouščího zobáku. Původ těchto kříženců se z komerčních důvodů tajil a tají, i když éra jejich největší obliby je přinejmenším v Evropě naštěstí už pryč. Stále populární zůstávají v Asii, kde lze také narazit na opravdu sytě červené jedince, zatímco do Evropy se dostávali převážně méně cenění jedinci oranžoví, žlutí či narůžovělí. Pokusná křížení, prováděná především v Rusku a Japonsku s cílem odhalit tajemství vzniku „papoušků“, ukázala, že k vzhledově podobným rybám lze dospět různými kombinacemi rodičovských ryb. Nejčastěji se mezi rodiči objevovali kančík pyskatý (Amphilophus labiatus), kančík citronový (Amphilophus citrinellus), kančík příčnopruhý, kančík temný (Vieja melanura), kančík modroskvrnný, ale také třeba jihoamerický kančík červenooký (Heros severus – viz první článek o jihoamerických kančících). „Papoušci“ se občas i vytírají, ale jikry se většinou dále nevyvíjejí, jen vzácně se z malé části vylíhnou larvy, které však hynou ještě před rozplaváním. Zaznamenáno však bylo úspěšné tření (byť jen s malým počtem odchovaných mláďat) samice „papouška“ se samcem kančíka modroskvrnného.
Na přelomu 20. a 21. stol. pak na trh vtrhli kříženci označovaní jako „Flowerhorn“ či „Horn-Flower“. Cena jedné ryby se třeba v USA dlouhá léta pohybovala řádově ve stovkách dolarů! Označení těchto ryb vychází ze dvou charakteristických znaků – „flowers“ je řada tmavých skvrn na bocích (nejčastěji na červeném či žlutém podkladu) a „horn“ („roh“) odkazuje na nápadný čelní hrbol u samců. Zpočátku figuroval mezi rodiči těchto kříženců zcela jistě kančík třískvrnný, dále se uvažuje o některých druzích z rodů Amphilophus, Vieja, případně Herichthys. Některé novější formy vznikly údajně z křížení kančíka texaského (Herichthys cyanoguttatus) s „červeným papouškem“. Podobně jako u „papoušků“, i u formy „flowerhorn“ je přesný původ zahalen tajemstvím. Etickou stránku chovu těchto kříženců si musí vyřešit každý akvarista sám.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 4/2017. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
