Už v minulém čísle jsme nakousli problematiku správného druhového určení některých malých pancéřníčků rodu Corydoras. Nejrůznější zmatky provázejí dlouhou dobu dokonce jeden z nejznámějších a nejčastěji chovaných druhů, který díky jeho nenáročnosti najdeme v nádržích mnoha začátečníků i pokročilejších akvaristů.
Plavou skoro v každé akvaristice, prodávají se skoro na každé burze a jmenují se – a tady se musíme zarazit. Starší akvaristé říkají těmto pancéřníčkům lidově „šulcáci“, což je zkomolenina vědeckého jména Corydoras schultzei, česky pancéřníček zlatopásý, jež zase často používá mladší generace akvaristů v nekončících diskusích na internetu na téma „co je tohle za pancéřníčka“. Při tom už více než 30 let je toto jméno považováno za neplatné synonymum a správně se tyto ryby jmenují Corydoras aeneus, pancéřníček zelený. Jenže v tomto případě není lehké, zlobit se na akvaristickou zatvrzelost a neochotu učit se novým názvům. Situace je daleko složitější a figuruje v ní zřejmě daleko více druhů, než jen dva uvedené.
Pancéřníček zelený byl vědecky popsán jako první z pancéřníčků s kovově lesklým zeleným zbarvením na bocích už v roce 1858, a to z ostrova Trinidad u severního pobřeží Jižní Ameriky. Po něm pak byly popsány vzhledově podobné až identické ryby z různých míst pevninské Jižní Ameriky jako další druhy – konkrétně v roce 1911 Corydoras venezuelanus z Venezuely, o rok později Corydoras macrosteus z brazilské řeky Piracicaba a v roce 1940 Corydoras schultzei – ten byl popsán na základě akvarijních ryb, údajně pocházejících z jakéhosi maličkého přítoku Amazonky; a co víc, originální ryby, podle kterých byl popsán, se za druhé světové války ztratily. V systematické revizi rodu Corydoras z roku 1980 (dodnes jde o poslední kompletní revizi tohoto rodu) prohlásili její autoři Nijssen a Isbrücker všechna tři uvedená jména za neplatná mladší synonyma a všechny ryby jimi označované ztotožnili s druhem Corydoras aeneus. Pancéřníček zelený se tak stal pancéřníčkem s bezkonkurenčně největším areálem rozšíření, který sahá od ostrova Trinidad přes celou Jižní Ameriku až po povodí Rio de la Plata v Argentině. Už to je samo o sobě pozoruhodné, protože areály výskytu naprosté většiny druhů rodu Corydoras jsou nesrovnatelně menší. Ale nejen to – už více než 20 let je známo, že různé populace pancéřníčka zeleného z různých lokalit se liší počtem chromozomů, nejsou v některých případech vzájemně křížitelné a to, co označujeme souhrnně jako druh Corydoras aeneus, je ve skutečnosti diploidně-tetraploidní komplex tzv. podvojných neboli kryptických druhů. Jenže tam prozatím věda skončila. Nikdo dosud neprovedl revizi tohoto druhu a nestanovil, které populace jsou samostatnými druhy a jak by se měly nazývat. Víme, že říkat všem jediným jménem Corydoras aeneus není správné, ale nevíme, kde jsou hranice mezi různými druhy, ani jak jejich příslušníky od sebe exaktně odlišit. A co hůř, v akváriích je docela pravděpodobné, že nám plavou mezidruhoví kříženci…
Jestliže věda setrvává v tomto ohledu už 20 let na mrtvém bodě, dovozci a chovatelé nespí. A tak se sortiment těchto pancéřníčků rozšířil a situace dál zkomplikovala. K rybám typu „aeneus“ (kovově lesklé zelené boky bez další kresby) a „schultzei“ (boky tmavší, s méně intenzivním kovovým leskem, charakteristický zlatý proužek, rovný či obloukovitě zahnutý, za hlavou) přibyly další – například s dlouhým zlatým až oranžovým nebo zeleným pruhem, který začíná za hlavou a probíhá po celé délce hřbetu až zhruba pod tukovou ploutvičku. Lidová tvořivost exportérů a importérů jim přisoudila nejrůznější názvy – někdy se objevují jako Corydoras aeneus, jindy jako Corydoras sp., s přídomky jako „Gold Stripe“, „Orange Stripe“, „Green Neon“, „Peru Gold Stripe“, „Green Laser“, „Gold Laser“ apod. Objevily se ryby, které chovatelé označují jako Corydoras venezuelanus a které se dají podle kresby poměrně zřetelně odlišit od „klasických“ pancéřníčků zelených – v přední části boků mají hodně tmavou, někdy až černou okrouhlou skvrnu a mezi jejím předním okrajem a okem rezavě oranžovou plochu či skvrnku. Venezuela se ale objevuje také v dalších názvech, ještě více matoucích, jako jsou Corydoras sp. „Black Venezuela“ nebo Corydoras venezuelanus „Black“. Jde o pancéřníčky, kteří mají celé tělo kromě břicha téměř jednolitě temně hnědé až černé a ploutve rezavé až načervenalé. V tomto případě ale nejde o ryby, které by byly odvozeny od ryb, jež nejsprávněji můžeme označit jako Corydoras aeneus, typ „venezuelanus“. Podle všech dostupných údajů se zdá, že jde o potomky ryb, které se jako tmavá mutace objevily v první polovině 90. let v Německu v jednom výtěru „normálních“ Corydoras aeneus. Mutace byla zafixována, takto zbarvené ryby se záhy dostaly do několika dalších zemí, mj. i k nám. A právě naši akvaristé významně přispěli k uchování a dalšímu šíření těchto ryb.
Ve výčtu chovatelských forem je třeba zmínit ještě albinotickou, která se především u mladých jedinců ne zcela snadno rozeznává od albínů jiného velmi často chovaného nenáročného druhu, pancéřníčka skvrnitého (Corydoras paleatus). U dospělých ryb se oba druhy dají rozlišit podle charakteristické vysoké hřbetní ploutve samců pancéřníčků skvrnitých. Mladé ryby lze rozlišit jedině podle toho, že albíni pancéřníčka skvrnitého si zachovávají skvrnitou kresbu v té podobě, že při určitém úhlu dopadu světla mají skvrny odlišný lesk od základního zbarvení, zatímco zbarvení albinotických pancéřníčků zelených je jednolité. Tento rozdíl ale nebývá vždy zcela zjevný.
Ukázky některých často chovaných forem naleznete i s příslušným komentářem na fotografiích. Jen jednu formu jsem ve svém archivu hledal dlouho a marně – typickou formu „aeneus“ bez zlatého proužku a dalších znaků typických pro formy jiné. Rozhodně netvrdím, že by se u nás nechovala vůbec, ale typ „schultzei“ je spolu s novějšími dováženými formami rozhodně hojnější.
Po chovatelské stránce patří oba „základní“ typy pancéřníčka zeleného, tj. „schultzei“ i „aeneus“, k nejsnáze chovatelným a nejodolnějším druhům malých pancéřníčků vůbec. Některé podmínky úspěšného chovu jsou pak společné pro všechny malé pancéřníčky. V prvé řadě jde o ryby hejnové, které se cítí dobře, je-li jich více pohromadě. Minimálně si pořizujeme vždy 5–6 pancéřníčků jednoho druhu, větší počet je ještě lepší. Až na několik výjimek žijí pancéřníčci na dně, odkud také přijímají potravu, a vodním sloupcem proplouvají pouze cestou k hladině, potřebují-li se nadechnout. Jejich základní přirozeností je rytí ve svrchní vrstvě substrátu, kde pátrají po potravě. Ideální je proto pro ně jemnější substrát. V případě hrubšího písku, tj. písku tvořeného většími částicemi, je důležité, aby nebyl ostrý, aby kamínky neměly ostré hrany, o něž by si pancéřníčci zraňovali vousky a rypec. Stejně důležitá je i čistota substrátu, tj. jeho pravidelné odkalování.
Občas se v literatuře objevuje názor, že pancéřníčci potřebují rýt v substrátu, aby si své vousky „masírovali“, jinak hrozí jejich rozpad. Není to tak docela pravda. Odhlédneme-li od toho, že rytí v substrátu je pro pancéřníčky přirozenou činností, jež by jim měla být umožněna i v akváriu, musíme přiznat, že jsou známy i četné případy dlouhodobého chovu pancéřníčků v odchovných hygienických nádržích, tj. v nádržích bez substrátu, aniž by u pancéřníčků docházelo k jakémukoli poškození či odumírání vousků. A naopak je známa celá řada případů, kdy došlo k poškození vousků u pancéřníčků chovaných na substrátu. Rozpad vousků u pancéřníčků je bakteriálního původu a kombinují se u něj dva faktory – mechanické poškození tkáně, které umožní „nasednutí“ bakterií, a špatné hygienické podmínky v nádrži, zejména v substrátu. Pancéřníčci si o ostrý substrát vousky neobrušují, jak se také někdy tvrdí, nebezpečí tkví v drobných rankách, jež poslouží jako vstupní brána pro bakteriální infekci, která vousky rozloží. Podaří-li se zastavit infekci včas a dojde jen k jejich částečnému poškození, vousky většinou alespoň trochu dorůstají. Pokud však odumřou vousky úplně, nové už rybě nenarostou. Už při nákupu je třeba si pancéřníčky dobře prohlédnout, protože zejména u importovaných ryb, ať už z volné přírody nebo z asijských velkochovů, se stává, že někteří jedinci nemají vousky už v nádrži u obchodníka.
Třetím důležitým faktorem je dostatečná velikost nádrže. S výjimkou několika tzv. trpasličích druhů, o kterých se zmíníme příště, dorůstají pancéřníčci rodu Corydoras podle druhu velikosti zhruba 4–8 cm. Pancéřníček zelený patří spíše k větším druhům, samci dosahují délky kolem 5–6 cm, samice asi o centimetr více. Minimálně by měli mít k dispozici nádrž o objemu 80–100 l a délce alespoň 80 cm. Teplota jim vyhovuje v rozmezí 20–25 °C, chemismus vody nehraje při chovu žádnou roli. Formy s dlouhým barevným pruhem jsou trochu teplomilnější, teplotu pro jejich chov volíme v rozmezí 22–26 °C. Také odchov je u základních forem tohoto druhu velmi snadný. Se způsobem tření pancéřníčků i s tím, jak ho lze stimulovat, se seznámíme v příštím díle.
Dnes si na závěr ještě stručně představíme druhý velmi hojně chovaný a nenáročný druh, již zmíněného pancéřníčka skvrnitého. Je zhruba stejně velký jako pancéřníček zelený, vyskytuje se od jižní Brazílie po severní Argentinu, což značí, že se spokojí i s relativně chladnou vodou, stačí mu 20–22 °C, ale bez problémů snáší i teplejší vodu až do 25–26 °C. Na chemismu vody opět prakticky nezáleží. Pancéřníček skvrnitý patří k několika málo druhům pancéřníčků, u nichž lze v dospělosti rozlišit pohlaví ryb i jinak, než jen podle zaplněnosti v bříšku. Samci mají delší první paprsky v hřbetní ploutvi, která je díky tomu vyšší než u samic. Jak už bylo uvedeno výše, pancéřníčci skvrnití existují rovněž v albinotické formě a nejen to – vyšlechtěna byla i forma dlouhoploutvá, a to jak u normálně zbarvených ryb, tak i u albínů.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 12/2013.
