Úvod » Články » Jehlice a medaky

Jehlice a medaky

Hofmann Jaroslav, publikováno: 23. 9. 2015

minulém čísle jsme se seznámili s první akvaristicky zajímavou skupinou jehlotvarých ryb, s polozobánkami. Dnes si představíme další příslušníky tohoto řádu – jehlice a zejména medaky, které v posledních letech zažívají obrovskou popularitu.

Nepříliš početná čeleď jehlicovití (Belonidae) zahrnuje aktuálně 47 druhů ryb mořských, z brakických vod i sladkovodních. V akváriích se chovají zřídka, nicméně čas od času se i u nás v importech objeví jehlice sladkovodní (Xenentodon cancila). Vzhledově výjimečné a velmi atraktivní ryby s dlouhým štíhlým tělem a tenkými protáhlými čelistmi posázenými ostrými zuby však patří do rukou pouze zkušených akvaristů, kteří jim dokážou vytvořit odpovídající podmínky. V prvé řadě je třeba si uvědomit, že tyto ryby dorůstají v dospělosti běžně délky 25–30 cm a maximální velikost u tohoto druhu se pohybuje kolem 40 cm. Mladé ryby, které se dovážejí většinou ve velikosti 10–15 cm, můžeme umístit do nádrže o délce 120–150 cm, ale musíme počítat s tím, že v dospělosti budou potřebovat nádrž větší, minimálně o rozměrech dna 180 × 60 cm. V přírodě žijí jehlice ve skupinách a ideální je pořídit si nejméně čtyři jedince najednou.

Jehlice sladkovodní
© Jaroslav Hofmann
Teprve při pohledu zblízka vynikne ozubení jehlic – počet velkých zubů v horní čelisti je jedním z důležitých rozlišovacích znaků mezi jehlicí sladkovodní (na snímku) a podobnou jehlicí indonéskou (Xenentodon canciloides)
© Jaroslav Hofmann

Jehlice jsou obligatorní predátoři, kteří se živí menšími rybami, větším hmyzem, pulci či malými žabkami apod. Jen mláďata lze uspokojit patentkami nebo žížalami, ale i pro ně představují nejvhodnější potravu drobné živé rybky. Po určité době a s vynaložením často nemalého úsilí lze jehlice někdy naučit brát potravu neživou, ať už v podobě mrtvých ryb nebo kousků rybího masa, ale ne vždy se toto přivyknutí podaří. Všechny ryby dostatečně malé na to, aby je jehlice dokázaly spolknout, jsou automaticky považovány za kořist. Na druhé straně se ale jehlice chovají zcela mírumilovně k rybám tak velkým, že je za kořist nepovažují, i vůči sobě navzájem. Dalším problémem, na který je třeba pamatovat, je velká lekavost jehlic. V úleku „vystřelují“ jehlice nekoordinovaně po nádrži a snadno si při tom poraní své dlouhé tenké čelisti. Kromě toho musí být nádrž s jehlicemi velmi dobře přikrytá, protože tyto ryby výborně skáčou. Dalším předpokladem úspěšného chovu je jako u všech velkých predátorů kvalitní, účinná filtrace vody, spojená s častou výměnou zhruba třetiny objemu nádrže.

Medaka japonská – normálně zbarvený jedinec
© Jaroslav Hofmann
Transgenní zeleně zbarvená medaka japonská
© Jaroslav Hofmann
Geneticky modifikované medaky byly vytvořeny také s červeným zbarvením
© Jaroslav Hofmann

Jehlice sladkovodní se už opakovaně v akváriích rozmnožily. Samice uvolňuje v každém třecím aktu pouze jednu velkou jikru (průměr až 3 mm), která je na povrchu opatřena dlouhými příchytnými vlákny, jimiž se zachycuje na rostlinách. Celkem bývá z jednoho tření 15–20 jiker. Ryby se však třou dlouhodobě, tj. ke tření dochází po dobu několika týdnů téměř každý den. Mláďata se v závislosti na teplotě rozplavávají za 8–10 dnů a vyžadují živou potravu – v prvních dnech nauplie žábronožek, poté je ideální potravou několikadenní potěr živorodek. Mladé jehlice rostou nerovnoměrně a jsou kanibalistické, mláďata je proto třeba při odchovu třídit podle velikosti.

Medaka Woworové – samec
© Jaroslav Hofmann
Medaka Woworové – samice
© Jaroslav Hofmann

Medaky (čeleď Adrianichthyidae, resp. podřád Adrianichthyoidei) se až do začátku 80. let 20. stol. řadily mezi halančíkovce (řád Cyprinodontiformes), teprve poté začaly být řazeny na základě znaků na kostře žaberních oblouků a jazylkového aparátu mezi jehlotvárné. Během následujících let nebyla tato změna přijímána bez výhrad, nicméně v poslední době nasvědčují i výsledky molekulárně genetických studií, že medaky jsou blíže příbuzné s jehlotvárnými než s halančíkovci. Historie chovu medak má svůj počátek u medaky japonské (Oryzias latipes), v přírodě velmi široce rozšířeného druhu (Laos, Vietnam, Korea, Čína, Japonsko), který nevyniká nápadným zbarvením či kresbou. Však také se její chov netýkal akvárií zájmových, nýbrž vědeckých. Medaka japonská se stala během 20. stol. jedním z nejvyhledávanějších modelových obratlovců v biomedicínském výzkumu. Díky tomu byl také v roce 2006 kompletně „přečten“ celý její genom. Už před tím ale došlo v souvislosti s medakami k významným událostem. V roce 1994 se staly medaky japonské prvními obratlovci, kteří se rozmnožili ve vesmíru. Dva páry těchto rybek byly na palubě raketoplánu Columbia při jeho červencovém letu, vytřely se a během 15 dnů ve vesmíru se stihla i narodit mláďata, z nichž většina se po návratu raketoplánu normálně vyvíjela dál. V roce 2001 pak japonští vědci publikovali první zprávu o úspěšném vytvoření transgenní linie medak, do jejichž genomu byl inkorporován gen pro zelený fluorescenční protein původem z jednoho druhu medúzy vyskytující se u západního pobřeží Severní Ameriky. Projekt původně určený ke studiu zárodečných buněk se záhy přenesl do komerční sféry, kde vznikly transgenní medaky s celotělovým jasně zeleným nebo červeným zbarvením. Na rozdíl od geneticky modifikovaných dánií pruhovaných (Brachydanio rerio), známých i našim chovatelům (viz Chovatel 2/2012), nezaznamenaly transgenní medaky mimo jihovýchodní Asii příliš velký komerční úspěch. Znovu je však třeba v této souvislosti připomenout, že jak chov, tak „uvádění do oběhu“ (tj. prodej) geneticky modifikovaných organismů (akvarijní rybky nevyjímaje) nejsou v EU bez speciálního povolení přípustné.

Samice medaky Sarasinovy s hroznem vyvíjejících se jiker na břiše
© Jaroslav Hofmann
Medaka Sarasinova – dva samci s nápadně prodlouženými paprsky v hřbetní a řitní ploutvi
© Jaroslav Hofmann

Současný akvaristický boom medak má na svědomí především droboučká, sotva 3 cm dorůstající rybka, vědecky popsaná teprve v roce 2010 – medaka Woworové (Oryzias woworae) z malého indonéského ostrova Muna ležícího u jihovýchodní špičky ostrova Sulawesi (Celebes). Zvláště samečci v době námluv a tření jsou nádherně zbarveni, což z těchto medak v kombinaci s jejich velikostí a mírumilovností tvoří ideální akvarijní ryby i do malých nádrží. Ryby vyniknou lépe ve skupině nejméně 8–10 jedinců, pro něž stačí už akvárium o délce 45 cm a objemu zhruba 40 l. Chovatelsky nejsou tyto medaky nijak náročné, daří se jim ve vodě mírně kyselé i slabě zásadité, měkké i polotvrdé, o teplotě 24–28 °C.

Medaka wolaská – samec
© Jaroslav Hofmann
Medaka wolaská – samice
© Jaroslav Hofmann

Medaky mají velmi zajímavý způsob rozmnožování. Samice uvolní hrozen několika jiker, který nosí nějakou dobu přichycený na břiše. U většiny druhů, k nimž patří i medaka Woworové, se tato doba pohybuje v minutách, nejvýše v několika hodinách. Pak samice hrozen jiker odloží do rostlin. U několika druhů však samice jikry vůbec neodkládá a nosí je na těle až do vylíhnutí mláďat – z akvaristicky významnějších druhů tomu tak je u medaky Sarasinovy (Xenopoecilus sarasinorum) z jezera Lindu na ostrově Sulawesi. Zde je třeba poznamenat, že někteří ichtyologové existenci rodu Xenopoecilus neuznávají a řadí medaku Sarasinovu také do rodu Oryzias. Předpokládá se, že tato vysoce specializovaná rozmnožovací strategie se vyvinula u druhů žijících v prostředí s nedostatkem vhodného substrátu pro odkládání jiker.

Medaka mekongská
© Jaroslav Hofmann

Doba vývoje oplozených jiker je velmi variabilní, v závislosti na teplotě se pohybuje podle údajů různých chovatelů od jednoho až skoro do tří týdnů. Rozplavaná mláďata je třeba zpočátku krmit velmi drobnou potravou (nálevníci), až po několika dnech lze přejít na čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek.

Medaka jávská
© Jaroslav Hofmann

Zhruba ve stejné době, kdy byla vědecky popsána medaka Woworové, objevily se v Evropě vzhledově podobné medaky z ostrova Sulawesi, které začaly být označovány Oryzias sp. Neon či Oryzias sp. Kendari (podle oblasti výskytu), případně také Oryzias woworae Kendari nebo Oryzias cf. woworae. Přinejmenším v některých případech šlo o ryby, které byly vědecky popsány v roce 2013 jako Oryzias wolasi (medaka wolaská). Rozlišení obou druhů není vždy úplně jednoduché. Morfometrické rozdíly zahrnují relativně vyšší tělo a ocasní násadec u O. wolasi než u O. woworae, jenže tyto rozdíly stanoví akvarista jen velmi obtížně. Daleko snadnější je rozlišení na základě jiného znaku – u pohlavně dospělých samců medaky wolaské zasahují konce prodloužených středních paprsků v hřbetní ploutvi vždy až za ocasní násadec, u medaky Woworové nikoli. Velmi zrádné jsou rozdíly ve zbarvení (samci medaky Woworové jsou převážně modří, někdy při tření až skoro černí, často s červenou hrudí, samci medaky wolaské jsou celkově světlejší s převážně bronzovým základním zbarvením, přičemž modrý lesk je omezen hlavně na hřbetní část těla), jež může být i v rámci stejného druhu velmi proměnlivé a trochu se mění i se stoupajícím počtem generací odchovaných v akváriích (typické skoro černé zbarvení ve tření mají samci medaky Woworové importovaní z přírody, zatímco v dalších generacích zůstávají samci světlejší).

Blíže neurčená medaka Oryzias sp. dovezená z Vietnamu
© Jaroslav Hofmann
Medaka matanská je endemit z jezera Matano na Sulawesi – především kvůli introdukci nepůvodních druhů ryb začíná být druh v jezeře ohrožen
© Jaroslav Hofmann

Občas se chovají v akváriích i další druhy, např. medaka mekongská (Oryzias mekongensis), medaka jávská (Oryzias javanicus), medaka myanmarská (Oryzias uwai), medaka trpasličí (Oryzias minutillus), medaka matanská (Oryzias matanensis) nebo již zmíněná medaka Sarasinova. Nároky na chov a odchov mají podobné jako medaka Woworové, u některých druhů se objevují drobné odchylky. Např. mláďata medaky mekongské rostou velmi pomalu, takže doba, po kterou vyžadují jemnou potravu typu nálevníků, u nich může trvat až tři týdny.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 11/2014. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: