Dnes naposledy zamíříme mezi gavúny a představíme si několik častěji chovaných druhů z dalších čeledí mimo duhovkovitých, jimž jsme se věnovali v předchozích dvou článcích. Pak poprvé nahlédneme mezi pozoruhodné ryby z řádu jehlotvarých (Beloniformes).
Duhounci (čeleď Pseudomugilidae) mají obdobný výskyt jako duhovky – žijí na Nové Guineji, některých malých ostrůvcích v jejím sousedství a v Austrálii. Většina z aktuálně 18 vědecky popsaných druhů (a všechny akvaristicky významné) patří do rodu Pseudomugil. V rámci objektivity ale musíme upozornit na to, že především duhounek vidloocasý (Pseudomugil furcatus) a někdy i duhounek Conniinin (Pseudomugil connieae) se v literatuře objevují také s rodovým jménem Popondichthys. K vyčlenění těchto dvou druhů do samostatného rodu (jehož jméno původně znělo Popondetta, což ale není podstatné) vedlo několik anatomických a morfologických odlišností, z nichž je při pohledu na rybu nejnápadnější podstatně vyšší počet paprsků v řitní ploutvi (16–20, u všech ostatních duhounků pouze 10–15). Duhounci jsou drobné hejnové rybky, které podle druhu dosahují délky 3–6 cm. Ideální je jejich chov ve větší skupině (minimálně 6–10 jedinců) v nádrži (nejlépe druhové) o délce alespoň 60–80 cm, která je v zadní části hustěji osázena rostlinami. Duhounci se rozmnožují podobně jako duhovky – třou se v delším časovém období, tření lze v akváriu často vyvolat přídavkem čerstvé vody. Samice kladou do rostlin (případně do třecích střapců) zhruba 4–9 lepivých jiker denně, potěr se líhne podle teploty vody většinou za 2–3 týdny. Vzájemné imponování samců stejně jako námluvy samce se samicí nabízejí nádherná pozorování. Nejvhodnější první potravou pro potěr jsou nálevníci. Dospělí duhounci se živí hlavně drobnou živočišnou potravou, v akváriích přijímají i umělá krmiva, ale alespoň občasné podání živé a mrazené potravy (octomilky, drobný náletový hmyz, plankton) je nutné.
Sesterskou skupinou duhounkovitých jsou gavúnečkovití (Telmatherinidae), kteří se až na jednu výjimku vyskytují pouze na indonéském ostrově Sulawesi. Našim akvaristům je blíže známý jediný druh, gavúneček celebeský (Marosatherina ladigesi), který byl dlouhá desetiletí řazen do druhově nejbohatšího rodu čeledi Telmatherina. V roce 1998 však byl vyčleněn do nového, samostatného rodu a následné molekulárně genetické studie oprávněnost tohoto vyčlenění potvrdily. Způsobem života a chovatelskými nároky se příliš neliší od duhounků.
Také velmi zajímavá čeleď gavúnkovití (Bedotiidae) z Madagaskaru je ke škodě akvaristů známa dlouhodobě díky jedinému druhu, gavúnkovi madagaskarskému (Bedotia madagascariensis). Jde o stejné ryby, které jsou ve starší akvaristické literatuře označovány jménem Bedotia geayi. V tomto případě došlo hned u prvních dovozů na počátku 50. let 20. stol. k záměně – skuteční gavúnci Geayovi (Bedotia geayi) nebyli nikdy do akvárií z Madagaskaru přivezeni, od začátku se dováželi pouze gavúnci madagaskarští. Jsou to ryby trochu větší, které dorůstají 7–10 cm, proto vyžadují k chovu akvárium o délce alespoň 100–120 cm. Jinak se jejich chovatelské nároky nijak výrazně neliší od duhovek, k ekonomickému odchovu je nejlepší nasadit jednoho samce se dvěma nebo třemi samicemi do samostatné vytíračky. V posledních letech byly do sousedního Německa dovezeny i další druhy a vědecky dosud nepopsané formy madagaskarských gavúnků, většinou barevně velmi zajímavých. Lze si jen přát, aby své chovatele našli gavúnci v hojnější míře i u nás.
S gavúny jsou nejblíže příbuzné dva další rybí řády – halančíkovci (Cyprinodontiformes) a jehlotvaří (Beloniformes). S některými živorodými halančíkovci (živorodkami a gudejemi) jsme se seznámili už v minulosti (viz Chovatel 4 a 5/2011), jikernatí halančíci přijdou na řadu později. Dnes se podíváme na jednu skupinu jehlotvarých, a to na polozobánky. Přes polovinu z více než 220 druhů jehlotvarých dělících se do šesti čeledí jsou ryby mořské. Přesto mezi nimi najdeme i zajímavé druhy sladkovodní, které se chovají v akváriích. Sladkovodní polozobánky z jihovýchodní Asie a Austrálie se dnes řadí do samostatné čeledi Zenarchopteridae, v minulosti patřily jako podčeleď Zenarchopterinae do čeledi polozobánkovití (Hemiramphidae), která v dnešním pojetí zahrnuje až na čtyři akvaristicky nevýznamné druhy pouze ryby mořské. U všech příslušníků čeledi Hemiramphidae v dnešním užším smyslu je vyvinuto vnější oplození – samice uvolní jikry a samec mlíčí do vody, kde dojde mimo tělo samice k oplození vajíček a následně tam probíhá i vývoj zárodků. Naopak u čeledi Zenarchopteridae je vyvinuto vnitřní oplození – samec přenáší spermie do pohlavních cest samice pomocí tzv. andropodia, které je podstatně méně nápadné než např. známé gonopodium živorodek, i když vzniká také přeměnou několika prvních paprsků v řitní ploutvi. V akváriích jen výjimečně chované polozobánky rodů Zenarchopterus a Tondanichthys pak kladou oplozená vajíčka do vody a vývoj zárodků probíhá mimo tělo matky. Polozobánky rodů Dermogenys, Nomorhamphus a Hemirhamphodon, které se v akváriích chovají častěji, jsou živorodé (s výjimkou polozobánky tengah – Hemirhamphodon tengah–, která klade jikry). Ve většině případů jde o ovoviviparii, při níž se zárodky vyvíjejí uvnitř jikerných obalů, výživu čerpají ze žloutkového váčku a matka je metabolicky nijak nepodporuje. Neplatí to však bez výjimky. Celkem bylo u těchto polozobánek zjištěno pět různých typů živorodosti, které se od sebe liší lokalizací vyvíjejících se vajíček, velikostí žloutkového váčku, přítomností či absencí superfetace, přítomností či absencí břišního vaku u embrya, rozsahem matrotrofie (výživy z matčina těla) atd. Trochu kuriózní se zdá být zjištění, že různé populace jednoho druhu se mohou lišit typem živorodosti. Samozřejmě to zároveň otevírá otázku správného druhového určení příslušných ryb.
Pro akvaristy ale tyto teoretické problémy nemají velký význam. Po chovatelské stránce nepatří polozobánky mezi úplně nejsnadnější ryby. K obtížnějším prvkům jejich chovu patří zajištění vhodné potravy, vyladění vhodného počtu jedinců v daném akváriu i kombinace s jinými rybami, pokud nechceme polozobánky chovat v druhové nádrži. Své jméno dostaly polozobánky podle toho, že mají delší dolní čelist než horní. U druhů s dlouhou štíhlou dolní čelistí (rody Dermogenys a Hemirhamphodon) hrozí při úleku, že ryby začnou nekoordinovaně prudce plavat po nádrži a čelist si o stěnu nebo nějakou dekoraci poraní. Polozobánky rodu Nomorhamphus, které mají dolní čelist kratší, masitější a v případě dospělých samců zakončenou dolů ohnutým lalokem, jsou na tom v tomto směru trochu lépe. Pokud má akvarista dostatek místa a může věnovat polozobánkám druhovou nádrž, nic tím nezkazí. Budeme-li polozobánky kombinovat, pak jen s menšími a mírumilovnými rybami, které nežijí v blízkosti hladiny, ale zdržují se ve střední výšce vodního sloupce nebo u dna. Vhodné jsou třeba razborky, malé parmičky nebo, nezáleží-li nám na kontinentu původu, tetry, nehodí se např. labyrintky, které se zdržují v horní části akvária a pravidelně se chodí nadechovat k hladině.
V přírodě se polozobánky vyskytují ve větších skupinách, v akváriu však musíme počítat s vlivem omezeného prostoru. Polozobánky jsou do jisté míry teritoriální a na malém prostoru se zvyšuje jejich agresivita, především vnitrodruhová vůči příslušníkům stejného pohlaví. Plocha hladiny by měla být přinejmenším 100 × 40 cm, u malých druhů pro menší počet jedinců lze použít už i nádrž 60 × 30 cm. Poměr pohlaví by měl být vždy ve prospěch samců, a to dost výrazně.
Polozobánky se v přírodě živí především náletovým hmyzem, který je spolu s octomilkami nejvhodnější potravou i v akváriu. S velkou oblibou přijímají polozobánky rovněž patentky (dokud však neklesnou na dno) a černé komáří larvy. Krmení kvalitní živou potravou je základním předpokladem úspěšných odchovů. Pro racionální odchov je třeba samici odlovit do samostatné nádržky s rostlinami (včetně plovoucích). Je to třeba udělat co nejdříve, při přelovování krátce před porodem dochází často ze stresu k předčasnému narození mláďat, jejichž životaschopnost je malá.
V minulosti bývala v nabídce akvaristických prodejen docela často polozobánka malajská (Dermogenys pusilla). Dnes už není zdaleka tak hojná, ale zato se objevuje i ve stříbřitě zbarvené formě, která zřejmě pochází z některých odchoven v jihovýchodní Asii. Druhové určení většiny polozobánek všech tří uvedených rodů je však bez znalosti lokality původu velmi obtížné, proto ani nelze vyloučit, že se pod nejznámějším a v literatuře nejrozšířenějším jménem objevují i jiné druhy. Z rodu Nomorhamphus se nejčastěji chová polozobánka Liemova (Nomorhamphus liemi). V minulosti se u ní odlišovaly dva poddruhy (hned od prvního zveřejněného popisu v roce 1978 došlo záměnou fotografií ke zmatku, který doznívá ještě dnes) – Nomorhamphus liemi liemi (samci s kompletně černou hlavou a ploutvemi) a Nomorhamphus liemi snijdersi (samci s výrazným podílem červeného zbarvení na hlavě a v ploutvích). Podle současných systematických názorů ale nemá existence těchto dvou poddruhů opodstatnění, neboť v obou existuje značná fenotypová variabilita. Z rodu Hemirhamphodon se nejčastěji chová polozobánka marawanžská (Hemirhamphodon pogonognathus), jíž je však velmi podobná polozobánka Kuekenthalova (Hemirhamphodon kuekenthali), a už zmíněná polozobánka tengah.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 10/2014.
