Velmi zajímavými akvarijními rybami, které se v posledních letech docela pravidelně dovážejí, ale množství dostupných informací o nich není ve většině případů nijak velké, jsou různí zástupci hlaváčů.
Hlaváči v nejširším slova smyslu tvoří dnes podle moderní kladistické taxonomie ryb samostatný řád Gobiiformes, který se dělí do osmi čeledí a celkově zahrnuje přes 2000 druhů, takže jde o jeden z nejpočetnějších rybích řádů vůbec. Většina jeho zástupců je mořských (některé mořské druhy dobře znají i naši chovatelé, kteří se věnují mořské akvaristice) či brakických, ale zhruba desetinu tvoří druhy sladkovodní. Ty najdeme především ve dvou čeledích. První z nich jsou hlavačkovití (Eleotridae), kam patří kolem 140 druhů ryb, z nichž většina obývá tropické či subtropické sladké vody nebo oblasti mangrovů s vodou brakickou.
Naši akvaristé z této skupiny znali dlouho prakticky jediný druh, hlavačku pastelovou (Tateurndina ocellicauda) z Papuy-Nové Guineje, která na první pohled splňuje prakticky všechny požadavky kladené na ideální akvarijní rybu – je překrásně zbarvená, malá (samci dorůstají kolem 5, maximálně 6–7 cm, samice jsou zhruba o 1–1,5 cm menší), mírumilovná, nemá příliš velké nároky na chov, a dokonce se i snadno množí. I když jde o druh, který byl vědecky popsán už v roce 1955, pro evropské akvaristy ho „objevil“ až Heiko Bleher, který tyto ryby dovezl do Evropy v roce 1982. Přes tehdejší NDR se záhy dostaly i k nám a už koncem roku 1985 vyšel v časopise Akvárium terárium původní chovatelský článek Rudolfa Paskera popisující chov a úspěšný odchov hlavačky pastelové, jež vzbudila takovou pozornost, že se její barevná fotografie dostala dokonce na titul příslušného čísla (pro nepamětníky připomeňme, že jediné barevné fotografie v každém čísle AT byly v oné době pouze na titulu a na zadní obálce). Autor tehdy prorokoval hlavačce pastelové skvělou budoucnost a trvalé místo v nabídce akvarijních ryb. Dobrým prorokem však nebyl. Ryby po několika letech z trhu vymizely natolik, že je Ivan Petrovický v roce 1999 neváhal zařadit do svého seriálu „Ryby, které odvál čas“. Hlavním důvodem bylo zřejmě to, že snadný odchov vyprodukoval množství ryb, které zahltilo trh, takže o další mláďata přestal být zájem. To pak společně s hlubokými změnami, kterými zájmová akvaristika u nás prošla během 90. let minulého století, vedlo k tomu, že ryby zmizely.
Dnes se hlavačka pastelová začíná opět vracet, a tak stojí za to si ji stručně připomenout. I přes zmiňovanou snadnost chovu a odchovu je třeba uvést některé důležité podmínky úspěchu. Hlavačka pastelová vyžaduje čistou vodu s minimálním množstvím dusíkatých látek, v akváriu potřebuje různé úkryty, nemá moc ráda umělá krmiva, ideální je drobnější živá (perloočky, buchanky, grindal) či mrazená potrava (např. žábronožky). K odchovu došlo v nejrůznějších podmínkách, jako nejvhodnější se však jeví měkká voda o celkové tvrdosti 3–6 °N a s téměř neměřitelnou uhličitanovou tvrdostí, pH 6,8–7,2 a o teplotě 24–26 °C. Na druhé straně byl úspěšný odchov zaznamenán i ve vodě podstatně tvrdší (CT 19°N, UT 11 °N), ale s menším počtem odchovaných mláďat. Hlavačky pastelové se vytírají do úzkých dutin, ideální jsou novodurové trubky o průměru zhruba 2 cm a délce kolem 15 cm. Pár se ale může vytřít i do různých škvír mezi kameny apod. Samec se o výtěr stará a hlídá ho. Jako první potrava pro rozplavaný potěr jsou nejvhodnější vířníci nebo nauplie buchanek, u čerstvě vylíhlých nauplií žábronožek záleží na jejich velikosti, drobná forma je rovněž dobře použitelná.
V posledních letech se v dovozech objevují různé druhy hlavaček rodu Mogurnda. Známo jich je dnes již téměř 30 druhů, které žijí v Austrálii, na Nové Guineji a ostrovech Aru. Tvarem těla i zbarvením více či méně připomínají hlavačku pastelovou, jsou však větší. Vesměs jde o ryby nenáročné, snadno chovatelné i množitelné, které však vyžadují nádrž odpovídající velikosti a také dostatečně velké spolubydlící. Hlavačky rodu Mogurnda jsou masožravci, kteří se v přírodě živí především larvami hmyzu, různými červy i malými rybami. V akváriu představují jejich ideální potravu například živé patentky, černé komáří larvy, případně různá mrazená krmiva jako vidlonožci, krill nebo blešivci. Vytírají se na volný pevný substrát, velmi často svislý nebo šikmo umístěný, ať už je to kámen, kořen nebo větší list rostliny. Samec o výtěr pečuje a hlídá ho. Tvrdost a pH vody nehrají při odchovu těchto hlavaček velkou roli, většina chovatelů, kteří tyto ryby odchovali, se shoduje v tom, že voda by měla mít teplotu kolem 25 °C, ale například novoguinejský, krásně zbarvený druh Mogurnda cingulata, dorůstající délky 12–13 cm, byl v akváriu úspěšně rozmnožen při teplotě pouze 23 °C. Všechny hlavačky rodu Mogurnda jsou stejně jako hlavačka pastelová čistě sladkovodní ryby, takže není nutný jakýkoli přídavek soli. Potěr přijímá po rozplavání bez problémů nauplie žábronožek. Mnohé druhy si jsou dost podobné, takže určení konkrétního druhu bez znalosti jeho původu není vůbec jednoduché. Australský druh Mogurnda adspersa dorůstá kolem 10 cm, někdy i více, podobně jako druh Mogurnda mogurnda, který žije na severu Austrálie i na Nové Guineji. Menší (jen kolem 8 cm) je Mogurnda pulchra z Papuy-Nové Guineje, zatímco Mogurnda pardalis z indonéské části Nové Guineje patří mezi dováženými druhy s 12–14 cm k největším. Známý německý akvarista a biolog, dr. Wolfgang Staeck, měřil hodnoty vody na dvou známých lokalitách v okolí Port Moresby, kde žije druh Mogurnda pulchra. Zatímco na typové lokalitě, v 4–6 m široké říčce s kamenitým a zčásti písčitým dnem a hloubkou 0,5–1,0 m byla teplota vody 26 °C, vodivost 500 μS/cm, celková i uhličitanová tvrdost 12 °N a pH 7,6, na druhé lokalitě vzdálené několik desítek kilometrů, kterou byl pralesní potok široký 1–2 m, měla vodu obdobnou teplotu (26,5 °C), ale jinak byla výrazně odlišná – vodivost 80 μS/cm, celková tvrdost menší než 1 °N a uhličitanová tvrdost 4 °N.
Značný akvaristický potenciál má jistě drobná, jen 4–5 cm dorůstající hlavačka Oxyeleotris nullipora z Austrálie a Nové Guineje, která už sice byla do Evropy dovezena, ba i úspěšně rozmnožena, ale na větší rozšíření mezi akvaristy stále čeká. Ačkoli v přírodě obývá biotopy s „černou“ vodou, velmi měkkou (vodivost 20–50 μS/cm) a kyselou (pH 4–6), v akváriích se zatím osvědčila jako druh velmi přizpůsobivý, kterému se daří i ve vodě dosti odlišných vlastností.
Především v mládí je svým vzhledem podobná druhu Mogurnda adspersa hlavačka Giuris margaritaceus, dříve známá též pod jménem Ophieleotris aporos, považovaným dnes za mladší synonymum. Tento druh dorůstá délky 20–25 cm a má značně velký areál rozšíření, který sahá od Madagaskaru přes Indii, Tchaj-wan, Filipíny, Novou Guineu a severní Austrálii až po některé melanéské ostrovy. Dospělí jedinci žijí ve sladké vodě v pobřežních oblastech, snášejí ale velmi dobře i vodu brakickou. Stejně jako někteří hlaváči, které si představíme příště, je i hlavačka Giuris margaritaceus amfidromním druhem. Z jiker se líhnou droboučké planktonní larvy, které jsou unášeny proudem do moře, kde prodělávají další vývoj, a mladé ryby se pak vracejí zpátky do sladké vody. Pro chov tohoto druhu se doporučuje malý přídavek mořské soli (zhruba 2–3 g na 10 l vody), odchov je vzhledem k existenci planktonních larev a popsanému životnímu cyklu velmi obtížný, v běžných bytových podmínkách prakticky nemožný.
Samci hlavačky Hypseleotris compressa ze severu Austrálie a Nové Guineje patří, zejména v době tření, svým zbarvením k nejkrásnějším akvarijním rybám vůbec. Druh dorůstá maximálně 10–12 cm, ale většinou jen kolem 5–6 cm. Jeho chov je nenáročný, daří se mu v zásadité tvrdší vodě (pH 7,0–8,5, celková tvrdost 15–30 °N) o teplotě 24–26 °C, přijímá prakticky jakoukoli přiměřeně velkou živou a mrazenou potravu, ale i umělá krmiva. Jediným problémem je odchov. Podobně jako předchozí druh, i Hypseleotris compressa je amfidromní. A i když se zdá, že v přírodě existují dokonce některé populace, které jsou vázány výlučně na sladkou vodu, odchov v akváriích to neulehčí. Základním problémem je odkrmení miniaturních larev. Samice klade několik tisíc droboučkých jiker o průměru přibližně 0,3 mm (jde o jedny z nejmenších známých rybích jiker vůbec), z nichž se líhnou larvy o velikosti asi 1,35–1,6 mm. Úspěšný odchov se proto zatím podařil jen několikrát ve více méně laboratorních podmínkách, když jako potrava posloužili mořští vířníci Brachionus plicatilis nebo larvy ústřic.
V minulosti se do čeledi hlavačkovitých řadila rovněž podčeleď Butinae. Dnes má postavení samostatné čeledi Butidae a ukázalo se, že vývojově stojí tyto ryby blíže hlaváčům a lezcům, jimž se budeme věnovat příště, než hlavačkám. V importech se čas od času objevuje zejména druh Butis gymnopomus, který se vyskytuje ve sladké a brakické vodě od Indie až po Filipíny, Novou Guineu a Šalomounovy ostrovy. Ryby dorůstají délky 10–12 cm, mají velmi zajímavé životní projevy. Zdržují se často ve vertikální pozici břichem k pevnému substrátu, případně břichem vzhůru pod listy rostlin nebo ponořeným dřevem, své zbarvení přizpůsobují substrátu. Plavou často jakoby nekoordinovanými pohyby, jež připomínají zmítání kousku dřeva nebo listu ve vodě. Odchov je kvůli drobným larvám rovněž obtížný, zdařil se v brakické vodě při krmení nálevníky.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 3/2020.
